Proč, chci něco říct a o kamarádech
v rubrice PutáPutá

Toňa už taky řádně hlásí

Přišla za mnou do koupelny:

"Ploč nemáš ve vaně žádný hlačky? "

"Protože už jsem velká? "

"A ploč už jsi velká? "

Po chvilce zamyšlení:

"Já jsem malá, ještě nejsem nahože. Nahože je jenom táta! "

 

S patřičným důrazem se prosazuje v rodinné debatě, kdy zbylí tři členové domácnosti hovoříme.
"Já chci něco žíct, já musim něco žíct, potšebuju něco žíct!!!"
"Tak něco řekni."
"Nic!"

 

Co se děje ve školce:

"Moje kamaládka je Nina. A Nina se dneska pokakala. Pak blečela, tak jsem jí žekla – nebleč, to se vypele."

přidal valkil čtvrtek, 3.11.2011, 14:59:00, Komentáře (4)

. . .

Potřetí
v rubrice PutáPutá

Jsme oslavili Tončiny narozeniny.

Už máme doma velkou slečnu s názorem, která své tříleté narozeniny oslavila vstupem do školky. Měli jsme z toho obavy, Toní je mamánek a vzteklina, co se ráda prosazuje. Ale kupodivu školku oblibuje a až na pár slz semtam zvládá bez problémů. Už tam i spí, byla nutnost, jelikož já jsem zpět v práci. S bráchou do třídy nechodí, ale ono nakonec dobře – byla by mu pořád v patách a oni si oba od sebe potřebují odpočinout. Takhle se potkávají dopoledne i odpoledne na zahrádce a jsou si vzácnější. Mikuláš je její "kamalád", jak nám tuhle sdělila. Kdežto Toňa je "Mikešova Tonička", což nám prozradila taky ona. Ale ve třídě si našla hned kamaráda, Štěpánka, se kterým prý rošťačí. Hned třetí den přišla se sedřenou hlavou, ale ani to ji neodradilo od nadšeného odcházení do školky. Snad už nenastane žádný zlom.

Tončí moc hezky mluví, neumí r, ř a u sykavky jí syčí trochu víc, než mají, ale vyjadřování má moc pěkné, skládá věty a používá slova, že se až někdy divím. A vím, že hodně toho má od Mikuláše. Občas teda, když chce něco honem vyprávět, zalyká se a nemůže popadnout dech. Moje máma tvrdí, že hýká jak Trávníček. Každopádně tím, že máme srovnání s Mikulášem, připadá nám, že mluví úžasně.

Je docela pohybově šikovná, zase si myslím, že úřaduje starší bratr jako vzor, protože Toňa se mu potřebuje ve všem vyrovnat. Co se týče pohybu, třeba kotrmelec, nebo kop do míče zvládá i líp než ten Mikeš. Drandí na odrážecím kole, šlapat se jí ale nechce, u toho se vzteká. Oblibuje plyšáky, které pořád hýčká a ukládá do kočárků, do postýlky a když není zbytí, tak třeba i do kšiltovky. A pak všechno s kolečkama, čím se dá nějak pohybovat – kočárky, nákupní košíčky, ale i auta, vláčky. Obstojně zvládá puzzle i duplo. Kreslí akorát sluníčka, k ničemu jinýmu se nám jí zatím nepodařilo přimět. Objevila nůžky, tak furt stříhá. Klasická holčička, vybírá si oblečení. Jak já moc nemusím růžovou, tak ona si k ní samozřejmě záhy našla cestu. V čem si hlavně vybírá, jsou trička – potřebuje, aby na nic byl obrázek, jinak se vzpírá si ho obléct. Taky si k narozeninám děsně přála růžovou peněženku a růžový auto. Auto dostala, peněženka je růžová jen částečně. Nějak pořád tu růžovou zcela neumím překousnout, snesu světle růžovou v kombinaci s hnědou, khaki – ale takovou tu zmrzlinovou nesnesu. A když už to musí být (dle Toni musí), pak aspoň ne v kombinaci s další růžovou. Naše madam to ovšem samozřejmě vidí úplně jinak. Je "pšece holka a lůžová je holčičí".

Holka jako když vyšije. Akorát ty vlásky už by jí mohly trošku poporůst. Stejně jako roste ona. Na tříleté prohlídce měla 96 cm a 13 kg.

přidal valkil čtvrtek, 15.09.2011, 14:04:00, Komentáře (2)

. . .

5, 3 a 3
v rubrice ŤapŤap

Pět let, tři měsíce a tři dny jsou právě Mikulášovi.

Už je to velkej kluk, vzrůstem ani tolik ne, má něco přes 110 cm (v květnu u doktorky vážil 14,5, teď má doufám aspoň 15 kg), ale uvažováním rozhodně. Taky ho už za rok čeká škola, což mě nepřestává udivovat. Občas pročítám staré zápisky, kde komentuju jeho "mluvu", skoro se tomu nechce uvěřit, že mu to moc nešlo. Co ten toho teď napovídá, má obrovskou slovní zásobu a potřebu mluvit téměř neustále. Ještě musí teda doladit r a ř, ale i to snad brzy zvládne. Teď, co jsou prázdniny a nechodí do školky, má přemíru energie a pohybuje se výhradně poklusem až tryskem. Taky přestal ve svých pěti letech spát přes den! Já už se skoro bála, že bude odpolední chrupku potřebovat i po škole.



Je učenlivý a zvídavý, momentálně ho nejvíc zajímají písmena a "čtení", které v jeho stylu znamená zapamatování si slov a jejich následné přečtení kdekoliv jinde – a že už si jich pamatuje hodně. Taky píše, asi i raději než maluje. Chce po mně diktovat písmena, která skládá do slov na papír – teď se právě věnuje sepisování dopisu Ježíškovi (ano, už v srpnu, počítám, že seznam ještě mnohokrát obmění). Když kreslí, tak většinou domy, paneláky, tramvaje a autobusy. Po návštěvě Liberce kreslil lanovky. A občas ho ukecám na kytku. Svoje obrázky zásadně nevybarvuje, to jen omalovánky, ale ty zase hodně pečlivě.
Rád jezdí na kole a leze, kde se dá. Na hřišti Kroužky na Vltavě mě ukecal, že vyleze na lanovou dráhu – za mého tichého trpení dole, nemohla jsem s ním, protože jsem blbec měla dlouhou sukni – to zvládl perefektně a navíc na sebe byl úžasně hrdý. A já též, i když dobrý pocit jsem dole na zemi neměla. Horší to má s míčem, vypadá to, že kolektivní hry pro něj nebudou ty pravé. I když si s míčem kope rád, občas mám strach, aby si při tom něco neudělal. Stejně tak chytání, zavírá oči a chytá naslepo – prý pravý syn svého tatínka. S vodou měl letos větší problémy než loni. Najednou se víc bál, a hlavně mu víc vadilo, že voda v bazénu je studená – aby mu nebyla zima, když náš hubeňur na sobě nemá ani gram tuku. Ale v průběhu léta se částečně otrkal a přestal na nás ve vodě viset jako přílepka.

Rád hraje hry, pexeso (tam nás s přehledem drtí), Člověče nezlob se, domino, Carcassonne. Rád hraje i na a počítači a je mi jasné, že budu mít časem co dělat, aby u něj netrávil většinu času. Taky hodně staví, vlakové dráhy i z lega.



Je citlivka, často uroní slzu pro maličkost. Zároveň je trpělivý a když si umane, že něco dokáže, zpravidla se mu podaří. Učil se teď vázat tkaničky. Když se mu to nepovedlo napoprvé, začal brečet, napodesáté se už vztekal. Ale nevzdal se a za dvě hodiny to už uměl. Neumí je vázat dokonale, rozvazují se mu, ale základ má a ono to chce trénink. V poslední době se vzdal dlouhodobého přání být doktorem pro děti. Chvíli se mu zalíbil kuchař (rád si čte recepty), ale teď je na programu strojvedoucí – "jako byl děda".
Ségru má moc rád, vyhrají si, pomáhá jí. Nedávno ráno vstali, Mikeš Toničce nandal pastu na kartáček, pak oběma k snídani udělal cereálie s mlíkem. Jeho osamostatňování mě malinko děsí, protože teď nás ještě hodně potřebuje, ale už je to ten pidi krůček pryč. Taky má paličák svoji hlavu a momentálně děsně odm louvací období, uvědomuje si sám sebe, mívá pocit, že je nejchytřejší, další odpoutávání se od rodičů. Patří to k tomu a za všechny jeho pokroky jsem ráda, ale i tak...



Za pár dní se vrací do školky jako předškolák a už se moc těší. Ségru bude mít ve vedlejší třídě a dobře pro ně pro oba – po těch dvou měsících spolu, ač si hrají sebevíc, si přece jen od sebe potřebují odpočinout.



PS: Vyndání mandle zvládl statečně, taky celý den víceméně prospal. Doma si pak tátovi stěžoval, že mu "v tý nemocnici žádnou mandli nevzali".

přidal valkil neděle, 28.08.2011, 22:03:00, Komentáře (0)

. . .

Jarní
v rubrice Kartinki

Sice to v tuhle chvíli za oknem vypadá spíše na podzimní, ale i déšť k jaru patří.

A my si jaro užíváme, co to jde. I proto možná blog spí. Dalším důvodem bylo dotahování semestru, který se skládal hlavně z psaní různorodých prací. Každopádně je hotovo.
Ty krásné slunné dny jsme trávili téměř stále venku, zbrázdili jsme Kunratický les a to dokonce i na kolech. Já na něj sedla snad po osmi letech a nezapomíná se to, stejně jako lyžování. Mikešovi se při první delší jízdě odporoučelo malé kolo, takže jsme přistoupili k časnému narozeninovému obdarování, protože měl dostat kolo větší. Zvládl ho bravurně, ještě se musí naučit, že se nekouká po vejrech, když jede, a že z kopce je lepší přibržďovat, ne smykovat. Toňa se vozí wuxiovi za zády, ale jinak už přišla na kloub odrážecímu kolu. Akorát ji při jízdě pořád rozptylují broučci, které musí obdivovat či zašlapávat, a kytičky, co musí trhat a rvát si je po kapsách.
Jinak jsme už prolezli mnoho hřišť, poseděli na zahrádkách u piva (a džúsu), byli okouknout nově otevřené Národní technické muzeum, v rámci festivalu Dítě v Dlouhé jsme se podívali na Pračlovíčka. Prostě je toho mnoho a ještě spoustu věcí v plánu.




Tady ještě na malém starém kole (nové jsem zatím nezachytila



Toní odrážečka



Lesní houpánky



Vyžití se vždycky najde



Na kole se líbí

   

V hospodě koneckonců taky



Chycena v síti



Rošťák s nezbytným klackem


PS: Novinky jsou, že Toní je přijata do školky a Mikulína čeká v červnu odstranění nosní mandle (měl během měsíce třikrát píchané uši, vcelku už po osmé, taksnad ten zákrok pomůže).

přidal valkil úterý, 3.05.2011, 10:17:00, Komentáře (1)

. . .

Bezva výstřih
v rubrice ŤapŤap

Mikuláš spiklenecky v tramvaji.

"Hele, tamta paní má bezvadnej výstřih."
"Cože?"
Mikuláš šeptá, že to slyší půlka tramvaje:
"Ta pani támhle má bezvadnej výstřih."
"???"
"No na hlavě jak má ty vlasy přece."

přidal valkil neděle, 27.02.2011, 13:02:00, Komentáře (2)

. . .

Svaťák na simsonu
v rubrice Čobolo

Myšlenka na to, že se za pár týdnů budu muset připravovat na státnice, mi přivodila kromě jiného i vzpomínku. Na svaťák před maturitou.

Ještě mi na něj dala vzpomenout maminka od Mika ze školky, která zná Markétu, s níž jsem svaťák absolvovala. Ve škole jsme nebyly nejlepší kámošky, ale obě jsme maturovaly z dějepisu a říkaly si, že ve dvou se toho třeba naučíme víc. Na první čtyři dny se k nám přidala ještě Soňa, taktéž kvůli dějáku. Odjely jsme na chalupu Markétiných rodičů do západních Čech a fakt se tam především učily – byla jsem docela ráda, že Markéta je na tohle poctivá a donutí mě. A předmět, kterému jsme daly nejvíc, tedy zmiňovaný dějepis, se mi nakonec povedl nejlépe, tedy za jedna. Ze svaťáku si toho extra nepamatuju, jen přehršel učiva, které se časem z hlavy vykouřilo taky. Neustále plná konvice čaje nebo kafe, k obědu polívka z pytlíku, jinak jsme si opékaly chleba na kamnech a jedly ho jen s máslem/sýrem a bylinkovou solí. Byl sice květen, ale dost zima, takže jsme si musely topit. V pauzách, kdy jsme nešprtaly, trávila jsem čas hlavně listováním svázanými ročníky starých 100+1.
Co mi ale nemohlo neutkvět v paměti, bylo, že mě Markéta během toho týdne naučila jezdit na Simsonu a pak jsme na něm podnikly výlet za spolužačkami, které svaťák trávily cca o 35 km dále. Když Soňa odjela, byly jsme rozhodnuté dát si pauzu, holky o naší plánované návštěvě věděly, stačilo nakopnout simsona a vyrazit. Jediné co, že Markéta vlastnila pouze jednu přílbu blembákového typu, mně chvíli nabízela africkou helmu po dědečkovi, kterou jsem s díky odmítla (nejen pro to, že bychom tím připravily o domov asi tucet pavouků). Nakonec jsme ale vyrazily, vydaly jsme se po těch nejužších silničkách a jely podle mapy z roku 1919. Evidentně platila, protože jsme dojely na místo určení bez nějakého bloudění. Cestou jsme potkaly jedno auto, dvě srnky a několik káňat. Nezapomenu na magickou část cesty, kdy jsme vjely do lesa, z kopce se serpentýnami spustily do údolí, kde stálo staré stavení, nikde ani živáčka, jako bychom vjely do jiného století. Celá ta chvíle působila jedinečně a nezapomenutelně. U holek jsme si udělaly čistící večer, tj. vyčistily si hlavu vínem, abychom další den mohly pokračovat v učení. Druhý den zpátky stejnými silničkami a učit se atd. Odmaturovaly jsme všechny.

přidal valkil úterý, 22.02.2011, 15:01:00, Komentáře (1)

. . .

Pět smyslů
v rubrice Mimoděj

Co těm mým lahodí a co ne.

Zrak

Mám ráda: koukání do ohně, východ slunce (nejhezčí zatím uprostřed moře na lodi), západ slunce (to zase v horách), pohled do korun stromů (pokud možno ležet pod ním a koukat vzhůru), paprsky odrážející se na sněhu, kubistickou architektura, futuristické obrazy, funkcionalistické vily, slunečnicové pole (i jednotlivou slunečnici, ale plno se mi jich líbí víc), čerstvě vyrostlou jarní trávu (svěže zelenou), Vyšehrad zdálky, ostré hrany (v architektuře), zamrzlé okno, hvězdné letní nebe.

Nerada koukám na: slimáky (slizké cestičky, co dělají), pseudobaroko, spálenou letní trávu, krajinky ve zlatých masivních rámech, satelitní městečka, vyčůraná místa ve sněhu.

Čich

Mám ráda vůni: smažící se cibulka, volského oka, vypraného a venku usušeného povlečení, miminka, modrého oleje aviril, čerstvě namletého kafe, mokré hlíny, vlhkých stěn, ironu, sfouknuté svíčky, kmínu, ginu, asfaltu po dešti, čerstvě nařezaného dřeva, česneku.

Nevoní mi: slad z pivovaru, mokrý pes, kopr, čerstvě posekaná tráva (seno už jo), fernet, těžké voňavky, spálené vlasy.

Sluch

Ráda poslouchám: vrzání fixy po tabuli (křídu taky, ale méně), vrzání při chůzi po sněhu, cvakání dřevěných kostek (když se pokládají na sebe), bubnování deště do plechu, praskání ohně, páraní látky, basu, křupnutí párku při jídle, šumění splavů.

Nerada mám zvuk: brzdícího vlaku, zubní vrtačky, komářího bzučení, křupnutí lámaných kostí ve filmech, vrznutí nože o talíř.

Hmat

Ráda: přesýpám jemný písek mezi prsty, v dlaních si hraju s oblázky nebo hliněnkami, hladím jemnou miminkovskou pokožku, sahám na vlasy ostříhané strojkem, na chladné kameny, praskám bublinové fólie, hladím kočku.

Nemám ráda: když přejedu nehty po koberci, sáhnout na oslizlé kamení ve vodě, silonové látky, sahat na hady (ještě jsem na žádného nesáhla, ale ta představa...)

Chuť

Mám ráda: papír, vyďoubanou zeď, žvýkat stvoly trávy, okousat papírové voskované kelímky od piva (to už bohužel dlouho nejde), květy hluchlavek a sedmikrásek, okvětní lístky růží, rozkousaný kmín, první lok dobře vychlazeného piva, semínka slunečnic a dýně.

Vadí mi chuť: písku mezi zuby. acylpirinu (když ho nestačím rychle spolknout a rozpustí se v puse), pampelišky (když se náhodou dostane do pusy), placaté baterky na jazyku.

přidal valkil čtvrtek, 17.02.2011, 18:21:00, Komentáře (2)

. . .

Zimní kartinki
v rubrice Kartinki

Venku je až jarně, tak zavzpomínám na letošní zasněžený prosinec.

Sněhová královna na trůnu



Hřiště v létě, v zimě



Z kopce všemi způsoby



Třeba na bobech

   

Dojezd byl měkký



Když nejedou z kopce, stačí klouzačka





Houpačka prý taky není k zahození



Skříteček sněžný



Vycházka bobem



Na lyžích jen doma, na svahu zklamaly baterky. Ale docela mu to šlo a bavilo ho, takže se snad ještě letos vydáme a v akci ho vyfotím.

přidal valkil úterý, 8.02.2011, 21:11:00, Komentáře (0)

. . .

Vzdělání bolí
v rubrice Mimoděj

na těle i na duši

Mám za sebou zkouškové, mám napsanou (a vedoucí práce odevzdanou) i první verzi bakalářky. Nacházím se teď v pěkném mezičase předtím, než začnou další přednášky, než mi vedoucí řekne, že musím práci úplně přepracovat, než budu trávit další čas nad seminárkama a (č)učením do výpisků, knih a výcuců z knih. Je čas zhodnotit minulé čtyři měsíce. Hlavně je mi jasné, že studovat v dospělejším věku už není tak snadné (teda ne že bych to už předtím netušila). Nejde jen o míň času a horší funkci mozku (zvlášť po čtyřech letech na mateřské), ale i o větší se stresování, když nejde sehnat některý z vyučujících (což je bohužel velice časté), o větší potřebu mít zkoušky napoprvé, asi i kvůli tomu času a kvůli tomu, že se člověku nechce opět trávit bolestivý čas s učivem.
Co se týče té bolesti, nejprve mi dalo zabrat samotné sezení na přednáškách. Sice studuju dálkově, takže se to týká jen některých víkendů, ale hned ten první, který obnášel sobotní jedenáctihodinovku a nedělní devítihodinovku, mi zablokoval krk. Ještě, že jsem v tu dobu byla v rukou úžasné fyzioterapeutky. Další bolavé období nastalo při psaní prací. U počítače sedávám, ale když píšu, tak jen kratší věci, a když dělám obrázky do redakce, přece jen je to spíše práce s myší a sedím u toho tak nějak lépe. U psaní se kroutím, jsem sesunutá ke straně, navíc počítač hned vedle okna teď v mrazech taky nebylo zrovna to pravé ořechové, takže následovala rozhozená páteř hrudní.
Zkouškové období – učení bolí i psychicky, jak to do tý palice makový neleze tak jednoduše jako dřív. Při posledních studiích před 12 lety to šlo znatelně lépe, taky co jsme u studia řešili dalšího? Akorát, kam půjdeme večer a jestli dáme dohromady dost, aby bylo na pár piv. Čtyřletá brigáda v šatně u Cimrmanů nikterak psychicky ani fyzicky nezatěžovala. Měli jsme to prostě všechno nějak víc na háku.
Ale zvládla jsem, všechny zkoušky napoprvé, jak jsem si vytyčila, i když žádnej premiant nejsem, držím si krásný průměr 2,00 :) První období zvládnuto uspokojivě, s tím dalším, které by měly zakončit státnice, to bude asi krapet horší. Dva předměty, které jsem teď zvládla, budou i u státnic. Pamatuju si ale něco z toho, co jsem těžce natlačila do hlavy? Skoro pochybuju.

PS: Jo a slibuju si, že v dalším semestru budu chodit pravidelně plavat, ať ta záda aspoň trochu rozhýbu.

přidal valkil neděle, 6.02.2011, 11:10:00, Komentáře (1)

. . .

Mikulín chytrolín
v rubrice ŤapŤap

Mikešovy rozumy

Mikuláš vypočítává rodinné a jiné vztahy:

"Táta má babičku a dědu. Pak má kámoši, a taky má hospodáže, jak s nima chodí do hospod."

O budoucím povolání:

"Až budu velkej, budu doktol. Ale budu doktol plo děti, plo lidi ne."

Jak se to má s růstem zubů:

"Děda nemá zuby. Ještě mu nevylostly, víš? Teď má jedny ve skleničce, ale až mu ty jeho vylostou, nebude už muset jíst jenom kaši a vajíčko."

Čeho se bát:

"Já se bojím zahnědlýho banánu. Žlutýho ne, ale jak je hnědej, tak se bojím."

přidal valkil pondělí, 17.01.2011, 9:59:00, Komentáře (4)

. . .

Jakpak je dnes u nás doma
v rubrice Mimoděj

Protože bych měla finišovat s bakalářkou, první verzi mám odevzdávat koncem ledna, k tomu ještě probíhá zkouškový, trošku zanedbávám blog.

Ale slibuji (hlavně sobě teda), že až to dopíšu, zkusím sem toho připsat víc.
Teď jen ve zkratce. Vánoce, tedy rozbalování dárků proběhlo opravdu 25. v pyžamech, kdy děti malinko ožily. Dopoledne si dokonce i hrály s dárkama, přičemž na střídačku ulehávaly a odpočívaly. Viróza se jim táhla, oba měli horečky šest dní a nakonec oba skončili s antibiotiky, Toní hlavně kvůli počínajícímu zánětu průdušek, Mikulda kvůli zahnisaným dutinám. Táhne se to doteď, Tončí uznána už zdravou, Mikulín měl stále vyšší sedimentaci, takže v atb pokračuje. Jinak jsou už v pohodě, na první pohled jim nic není, energie mají za deset dětí, Mikulínovi evidentně chybí školka. Ta by koneckonců prospěla všem – už si všichni trošku lezeme na nervy, zvlášť u dětí je znát, že je lepší stav, když jsou si trošku vzácnější. Teď se pořád štěkají, Toňa má navíc parádní hysteráčky, ke kterým se umí dobrat i sama z ničeho. Sedí na zemi, nikdo jí nic nedělá, ona nedělá nic, co by se jí mohlo nedařit. Sedí, kouká, začne pokňourávat, intenzita se stupňuje, až chytne mladá rapl. Jinak je ale dobrá, dudlík hodila čertovi do pytle (což se neukázalo pro mě být tím nejlepším, protože daleko hůř spí přes den a ty dvě hodinky mi chybí), je komplet bez plen i na noc, slušně se rozpovídala. Už jsme ve fázi, kdy jdeme venku, z každý strany jedno dítě a hučí a hučí a já odpovídám na obě strany, až jsem z toho vyhučená a vykecaná.
Mikulín má stavitelské období, a tak jsem vděčná Ježíškovi za lego a stavebnici tecno, protože ho umí zabavit na hodně dlouhou dobu. Taky se rozhodl, že bude doktorem, po odběru krve, kdy stropil parádní hyterickou scénu, se těší zejména na to, až bude "vysávat" krev.
A teď já. Před sebou mám po dnešku poslední zkoušku, z psychologie, prý docela těžkou, můj studijní průměr je momentálně 2,00 – mám zastoupeny všechny tři známky. Až mi bude zapsána filosofie, ještě se to zhorší a ani nemluvím o té psychologii. Hlavně udělat, to je priorita. Jdu sundat prádlo ze sušáku a vyhodnotit nějaké dotazníky.

přidal valkil neděle, 16.01.2011, 17:58:00, Komentáře (1)

. . .

Zrušili jsme Štědrý den
v rubrice Mimoděj

Nebylo zbytí.

Moc vánočně mi to letos nepřipadalo. Jediný, kdo doma navozoval sváteční atmosféru, byl Mikeš, který už tři měsíce mluvil o Ježíškovi a Vánocích a vyprávěl, jak si na Štědrý den vezme košili a Tonička šaty, sníme smaženou rybu a pak půjdeme ke stromečku. Mně vánoční náladu trochu tlumilo psaní prací pro školu, resp. termíny odevzdávání. Měla jsem to naplánované tak, že jednu z prací dám do kupy tento týden před Štědrým dnem, plus dodělám resty, které ke svátkům patří a ještě jsem je nestihla. Jak z loňského zápisku vyplývá, nic není tak, jak si člověk plánuje. Loni jsem si za to ovšem mohla sama a dopadlo to nakonec ideálně. Letos to byl úder shůry a to rovnou na solar – zaskočila nás chřipka. Mě skolila v pondělí večer a to pořádně. Nemívám moc horečky, takže když jsem v úterý měla 38,5, byla jsem na pokraji uhoření. O psaní práce nemohla být řeč, byla jsem úplně na doraz, ke klasickým příznakům chřipajzny se přidal brutal kašel. Velké štěstí bylo, že wuxia měl v práci volno a mohl tak obstarat potřebné. Jen na předvánoční přípravy jaksi nedošlo. Ale co, jak už jsem kdysi psala, nejsme zase na nějaké naklízení hákliví. Věřila jsem, že to nějak zvládneme.
Ve čtvrtek mě opustily teploty a až na šílenou únavu bylo lépe. Úder ovšem schytala Tonička a následoval i Mikeš. Oba to ode mě chytili, takže horečky a dnes na Štědrý den samozřejmě ty nejhorší. Dopoledne to ještě vypadalo docela nadějně, sirupy posrážely horečky, zdobení stromku děti nabudilo, hrachovka k obědu se povedla. Mikýs teda moc nechtěl, ale pár lžiček jsme mu vnutili. Pak šly děti spát a Mik nás vzbudil řevem a polévka letěla ven. Toní se vzbudila se šílenou horečkou, která nešla srazit lékama, takže zábaly, sprchy. V půl šestý už usínala, Já mezitím stačila udělat jen salát, takže jsme se rozhodli zrušit večeři, stejně bylo jasné, že děti nic nesnědí a když jo, moc dlouho si to nejspíš neužijí. Mikuláš se v tuhle chvíli ovšem nastartoval a chtěl ke stromečku. Do toho Toňa úplně hotová. Stáli jsme před tím, jestli vzít jen Mika a udělat poloviční Vánoce, Toní si to stejně ještě tolik užívat nebude, nebo počkat, až jim bude líp. Já byla pro to druhé, a přestože jsme se o tom snažili Mika přesvědčit celé odpoledne, nechtěl si dát říct. "Ježíšek pšece chodí čtyžiadvacátýho," natahoval. "Ježíška poprosíme a on dárky přinese zítra, neboj." Nakonec jsme ho ukecali. V tu ránu to na něho padlo, převlékl se do pyžama a usnul. Tak se připojíme k těm státům, kde se dárky dávají až na Boží hod ráno. Můžu teda ale říct, že jsem to obrečela. Nějak jsem si představovala Vánoce poprvé v novém bytě trošku jinak.

přidal valkil pátek, 24.12.2010, 18:41:00, Komentáře (9)

. . .

Jsem zpět
v rubrice Mimoděj

a kaju se, že jsem nebyla schopná sepsat něco dřív.

Ne že by se nic nedělo, ale nějak nebyl buď čas, nebo nálada psát, pak už jsem se k tomu klasicky jen nemohla dokopat. Tak tomu aspoň teď dám výročí a přesně po dvou měsících ublognu.
Co u nás nového? Mikuláš už dva měsíce chodí do nové školky a je tam spokojený jak on, tak i já jsem ráda, že jsme natrefili zrovna na tuhle. Milým bonusem je, že školku máme pár minut od domu, takže si můžeme trošku přispat – dají-li potomci tedy. Mikeše si tam vzala do parády školková logopedka, která naznala, že je třeba dotáhnout jen sykavky a posléze r a ř. Kluk, který patlal o závod a ještě před rokem mu nebylo ani krapítek rozumět, je na tom s mluvením úplně krásně, odpovídá svému věku, mnohé dohnal, mnohé dokonce předehnal. Taky pusu nezavře, už mě informovala i učitelka, že co neví, nepoví. Doma radši zkoušíme dávat pozor na to, co říkáme, protože kromě proříznuté papuly slyší za roh – teda samozřejmě co nechce, neslyší. Mikuláš začal ve školce taky chodit na angličtinu, která ho evidentně baví, kam přijdeme, hned začne recitovat básničky. Učili se tam počítat do pěti, ale včera si ode mě vydyndal, abych ho naučila až do deseti. Je hrozně zvídavý, čísla má celkem v malíčku, zaměřil se na slova – myslím, že číst bude umět už před školou a těžko tomu zabránit. Má úžasnou, až fotografickou paměť, jak mu jednou přečteme slovo, už si ho pamatuje. Často si vezme papír a píše písmenka, sám odněkud opisuje. Tuhle mi hlásil: "Mami už umím napsat r, ale ještě to l neumím říct." Začal si konečně malovat a na to jsem u něj snad nejvíc pyšná, protože je trošku patlal. A najednou jeho obrázky dostávají tvar a jsou fakt podobné originálu. Vybarvuje bez přetahování a vůbec má dost tvůrčí období, takže nejvíc ho teď zajímá stavění z lega a jiných kostek. Doma máme zatím jen duplo, ale už si napsal Ježíškovi – "Lego prosím". Mám z něj radost, protože je komunikativní, bez problémů mluví, jak býval stydlín, skoro s kýmkoli. Občas mě teda rozčiluje jeho brečení pro nic a taky, že začal žalovat. Žalovníčci mě odjakživa štvali, jenže jak ho to odnaučit? Možná budou muset časem zasáhnout spolužáci :)





Tonička mluví čím dál líp, krásně spojuje slova, pořád ale neumí u některých slov na konci použít souhlásku. Místo k uprostřed slova říká t. Teď hodně zdrobňuje, takže je to samá maminta, miminto, postýlta, kotita. Snaží se říkat básničky. Teď momentálně vedou Hrubínovy. Jak deja vu, přesně v tomhle věku je zbožňoval Mikeš. Teď je na tom tak, že před spaním je Tóně "čte" on. Tončí malinko začíná brát na milost pohádky v televizi, líbí se jí docela Vydrýsek, ale co naprosto zbožňuje a je schopná u toho vydržet a kouknout i víckrát je Hloupá žába. Taky už jsme zrušili dětskou postýlku, Mikulínovi pořídili zvýšenou se žebříkem a domečkem dole, po které toužil, a Tončí jsme odmřížovali a je v původní Mikuldově posteli. Přesun proběhl bez problémů, nebylo to pro ní tak šokové, jak kdysi pro Mikeše, kterého jsme přesouvali z dětské postýlky do velké a do jiného pokoje, kde byl sám. Toní je v pokojíku s bráchou už od přestěhování na Chodov, takže se vlastně nikam moc neposouvala. Teď nám zbývá ještě odběr dudlíku, čerti tu budou brzy, tak uvidíme. Nedávno jsem na Tonču zkoušela stejný trik jako na Mikuláše. "Pojď, vyhodíš dudlík do koše, co myslíš?" "Nééé," podívala se na mě s jasným výrazem – co je tohle za blbost zase?



Svéhlavička, která přesně ví, co chce. Pořád trošku nejistá před cizími lidmi, to se na mě, na wuxiu nebo babičku nalepí jak přísavka, dokáže nás úplně obtočit, neznámého (ba i částečně známého) po očku pozoruje a nemluví. Začne až za chíli, rozkoukávání jí trvá. Začala si ale hodně všímat dětí, když jdeme do školky pro Mika, nemůžu ji odsud odtáhnout, venku pořád po dětech kouká, jak jí nezmizí z dohledu, nehne se a pozoruje. "Hele, mámo, malá holčičta."
Začali jsme chodit zase do Sokola, tentokrát všichni. Mikuláš je tam mazák, jeden z nejstarších a nebýt toho, že doprovází ségru, mohl by už bez problémů cvičit bez rodičů. Takhle ale aspoň Toňu inspiruje. Ta se začleňuje daleko rychleji než on před dvěma lety, nářadí zvládá levou zadní a ničeho se nebojí, cizích lidí se vcelku bez problémů chytne za ruku, jen u říkanek zatím nespolupracuje. Na mluvčího kouká s pootevřenou pusou, úplně ho hltá a i když doma říkanky zná a předvádí, tam ani náhodou. Nenutím ji, teď už vím, že to stejně k ničemu není. Tončí je strašná opice, po bráchovi opakuje naprosto všechno včetně totálních kravin, a on to vyčul a začal ji navádět. Prostě sourozenci, kteří si berou věci, štěkají se, ale ze všeho nejvíc se mají strašně v lásce, dlouho bez sebe nevydrží, jak se chvilku nevidí, nastane pak dlouhé objímání. Teď doma nejčastěji slyšíme: "Mitětůů, pó." "Už jdu, koťátko."



PS: Jo a já jsem začala studovat a píšu a píšu a nejde to tak jako dřív. Možná i proto jsem se dokopala k psaní blogozápisku, abych nemusela psát školní povinnosti. Ať žije prokrastinace!

přidal valkil pátek, 12.11.2010, 21:47:00, Komentáře (6)

. . .

Dvouletá
v rubrice PutáPutá

Dva roky, co utekly až podivně rychle. Dva roky, během nichž se z obou miminek, co jsme tenkrát doma měli, staly velké děti. Dva roky, které nám proměnily baculaté miminko ve vytáhlou slečnu. Slavili jsme.

Ve svých dvou letech nepřestala Antonie hýkat a rovnou mluvit v celých větách, jak jsem si tu kdysi přála. Ale v řeči poskočila ohromně. Má velikánskou slovní zásobu, spojuje dohromady čím dál víc slov. Nemluví čistě a správně, jak to některá dítka v jejím věku už umí, ale po naší zkušenosti s Mikulášem nám připadá, že mluví nádherně. Nevím, jestli je to už předchozím tréninkem, ale rozumíme jí téměř všechno. Dokonce i babičkám dělá menší problém s ní komunikovat. Moje máma tvrdí, že je to tím, že slova zpívá, takže je jí líp rozumět. Myslím, že je to spíš tím, že většina její mluvy se fakt podobá originálu. Neukončuje ještě všechna slova souhláskami (pe/pes, kybí/kyblík, ků/kůň) některá, co zase začínají na samohlásku, připojuje souhlásku před (toči, tuši). Některá slova má teda taky úplně vyšinutá, Mikeš je například Pitě, medvěd bedě, mlíko pítě. Začala ale hezky skloňovat, takže v posteli, v postýlce, v batohu, v tašce.
Odkud nabrala velikou slovní zásobu, vcelku není pochyb. Šestsekrát denně zazní dotaz: Co je tadýýý? A ptá se na všechno, v knížkách nemám šanci ji číst říkadla, na to je moc netrpělivá, zato na každý obrázek ukáže, na každý detail se ptá, co je tádyýý. Občas mě dostane až do úzkých, když jí nedokážu přesně říct, co ten který objekt je. Ptá se na všechno, na držák na hasičský přístroj u nás v domě, v autobuse na madlo na sedačce, na výstupek na dlažební kostce. V některých knížkách se ptá pořád dokola, i když bezpečně víme, že obrázky už všechny zná. Pak se holt musí otočit a ptát se zase my jí.

Je trošku netrpělivá, knížkami listuje, nenechá mě číst, u pohádek v televizi nevydrží, ani krtek nezabral, to nám jen řekne, že je tam ktek, dědě, myťka, táče a jde si po svém. Zajímají ji akorát znělky, takže letí na houmí, mouly a tějítěk. Jak znělky skončí, její zájem opadá. U hraček ale vydrží. Teď letí hlavně kuchyňka, co dostala k narozeninám. Stálicí je ale pořád vláčkodráha a drandění kočárkama. Venku na motorce, na které to umí rozpálit, že se jí občas podaří předjet i Mikuláše na kole. Je to ale sebevrah, na kopci musíme být ostražití, protože madam zvedne nohy a pustí to z něj dolů s plnou parádou a s absolutní absencí pudu sebezáchovy.

Stále má zálibu v módění se. Každé ráno s ní svádím boj, který končí zpravidla jejím, ale někdy i mým hysterickým záchvatem – to, když jí chci navléct tepláky. Slečna chce totiž "tydle kajty, tydlety džíny". Trošku se už snaží oblékat se, ale zatím zvládne akorát bundu, nebo tričko přes hlavu. Vzteká se, když jí nejdou natáhnout kalhoty přes zadeček. Tuhle se jí to povedlo a hned za mnou bežela se zpěvavým Podííej, chlubila se. Podííej, ukazuje mi věž postavenou z kostek, vkládací puzzle, co zvládá levou zadní, nebo třeba i naplněný nočník. Na dobu bez plínek jsem se už těšila dlouho, celé léto jsme ji trénovali, kašlala na nás a pak to proběhlo klasicky ze dne na den. Bez plínky vypadá dospěleji, zvlášť když má na sobě legíny a vyniknou tak její dlouhé hubené nohy. Prostě naše fešanda. Je docela emocionální. Umí se hrozně radovat, rozplývá se nad zvířátky (momentálně vede kočka, psů se bojí, probíhá to tak, že vidí psa na ulici, začne nadšeně pořvávat tadý pejtě, jak se k ní ten ovšem přiblíží, začne ječet bojí pejtě) a miminky, zároveň se umí vzteknout a ječet parádně. Začíná dělat oči, což hlavně na wuxiu působí. Ráda se tulí a chce často puťu. S Mikešem už si docela vyhrají, samozřejmě se tahají o věci a ona je často dost cimprlich, když se jí dotkne, hned ječí. Když je Mikuláš ve školce, stokrát se mě za dopoledne ptá: "De je Pitě? Školke?" Tam ho vítá a objímá a pusinkuje a za pár minut zase ječí a bije ho.

Její oblíbené slovo je Mamííí. Těšila jsem se, až mě začne oslovovat, protože dlouho vedl táta, teď bych jí na to slovíčko, když ho slyším ten den po pětistéosmdesátérové, občas nechala zapomenout. Fakt je, že poslední dvě rána se z její postýlky ozývá i Tátíí. Hurá :)
Rána jsou skvělá, děti se nasáčkují k nám do postele, pak se přesunou k vláčkodráze postavené v ložnici a Mikuláš učí Toňu mluvit. "Žekni Chodov, Opatov, Háje." "Kodo, Opato, Háje." "Á žekni Jihlava". "Haha." "Žekni Plzeň." To, co Toni odpoví, však mnohem víc připomíná hanlivé pojmenování pozadí. "Toní, žekni Kardašova..." "Žečiče," odpoví již pravidelným tréninkem vycvičená Tonička.

Je to holka se vším všudy, se strojením se, děláním očí, i hraním si s panenkama – jedno oblíbené mimi si nosí skoro pořád s sebou v tašce – nezbytnost.

Jo a míry, něco přes 11 kilo, něco k 87 cm.

přidal valkil neděle, 12.09.2010, 11:35:00, Komentáře (4)

. . .

Slunce, voda, feferonka
v rubrice Mimoděj

Trochu jsem se odmlčela, protože jsme celé prázdniny víceméně strávili mimo Prahu. Škoda jen, že jsem fotograf na baterky, a tak jsem buď neměla baterky, nebo rovnou foťák, tudíž moc obrázků z našich cest po zemích českých není. Holt se zkusím vyjádřit slovem.

 

Nejdřív jsme byli v Kostelci, takto mém rodišti. Byli jsme tam po třech letech. Šli jsme se podívat ke známým, na jejichž zahradě Mikeš začal před těmi třemi lety chodit. Do té doby byl srabík, jen přecházel pár kroků mezi dvěma pevnými body, tady se rozeběhl do zahrady a od té doby jsme datovali jeho chůzi. I teď si u nich na zahradě děti užily, na houpačce, motorkách, které pán domu opravuje, najedly se všemožného ovoce. Že třešně chutnají nejlíp, když se trhají přímo ze stromu, zjistil i Mikuláš, který si pro ně dolezl pěkně po štaflích, což ho nesmírně bavilo. Jinak jsme chodili na koupaliště, kde se Mikuláš jako správný vodomil pořádně vyřádil, Toní ječela a do vody jsme ji dostávali dost obtížně. Já si parádně zaplavala v téměř prázdném bazénu (což jsem nechápala, kde lidi v takovém horku byli?).

Kromě koupaliště děti využívaly i vanu na zahradě

Obdivovaly místní štěňata

My si ve stínu pod stromem dávali odpolední kafe a večerní pivko, nošené v půllitrech z přilehlé hospody. Pekli buřty, vařili si letní jídla jako lečo nebo zrovna vykutané brambory s umíchaným tvarohem, chodili na procházky a užívali totálního klidu. Mikuláš si tu našel kamarádky z Francie, s nimiž vedl dlouhé hovory o tom, kam že to jeli jejich rodiče a pak nás informoval o tom, že jsou v Africe na fotbale. Tonička se otrkávala se psy, o nichž sice neustále tvrdila, že bojí, ale pořád jim byla v patách.

Pak jsme jeli na Vysočinu do Luk, do rodiště wuxii pro změnu, a i tady trávili mnoho času na místním koupališti. Tončí se začala osmělovat a já ji s vodou skamarádila trošku šokem. Když se poráchala v brouzdališti, kde byla až do zfialovění rtů schopná přelejvat vodu z kelímků a konviček sem a tam, vzala jsem ji v náručí do většího bazénu. S rukávky samozřejmě. Mají tam u schodů docela prudký sešup, kde mi to ujelo a žbluňk, už jsme byly obě pod vodou. Zajímavé, že to dítko nebohé nevyděsilo, naopak, od té doby s vodou kamarádí, a když jsme o pár týdnů nato byli u kamarádů na chatě u Slapů, z Vltavy jsme ji skoro vyhnat nemohli. V Lukách se nám na noc podařilo nechat dítka babičce a odjeli jsme s kamarády do Vesnického klubu páně Koubkova, podívat se kterak koncertuje Vladimír Mišík. Dobré to bylo – report zde.
Taky jsme si jako každý rok zajeli do Jihlavy do ZOO, odkud mám dokonce i pár snímků, akorát zvířata se mi tam nějak nevešla. Tedy vešla, ale jen ta dřevěná.

V břiše velryby

Na hřbetě krokodýla

A šílený tobogán, kam jsme se nikdo neodvážili. Trochu ze strachu, trochu z obavy, abychom se v něm někde uprostřed nezasekli. Mikuláš pravil, že až někdy jindy vyzkouší.

Pak tradiční výše zmiňované Slapy, což za našich mladých bezdětných let bejvávala jedna dlouhá flákárna, s pivem, knihou, poleháváním na sluníčku, večerním přejídáním se a chozením na kyselé pivo do místní knajpy. Pivo už kyselé
naštěstí nemají, změnil se majitel, ale byli jsme tam jen jednou a odpoledne. Naštěstí má hospoda i dětský koutek, tak nás děti nechaly vypít si svá dvě až čtyři piva. Jednou jsme se byli koupat na Rabyni, jinak napouštěli bazének na zahradě, urožnili jsme si papriky se sýrem, maso a žampiony. A já, i když jsme tam tenktokrát měli děti, přečetla za čtyři dny dvě knihy. Takže vlastně vše při starém.

V srpnu jsme vyjeli do Jizerek k Jablonci, ke kamarádce na chalupu. Nebýt téměř vytrvalého deště, bylo by to skvělý. S dětma jsme pořádaly vejšlapy, zašly jsme si na rozhlednu Černá Studnice, byly jsme u pramene Nisy, procházkou kolem lesa za vybíhání pro houby, borůvky a maliny jsme si došly do Smržovky na dort. Já teda zhrdla dortíkem, protože jsem objevila vynikající šunkový chlebíčky. Jeden den, který celý propršelo, jsme se všichni navlékli do pláštěn a holinek a dorazili do Nové vsi do docela podivné restauračky, kde ale nikdo nebyl a v jedné místnosti ani stoly, tak se tam děti vyřádily. Paní číšnice naštěstí byla klidná a vstřícná osoba. Pak jsme se vyštrachali na chalupu po cestě, která se kdysi zavážela odpadem z výrobny korálků, takže kluci barevné pokroucené korálky, co tu ještě zbyly, sbírali. A já si po tomto výletu do Jizerek připadám docela hrdinně, protože se mi samotné a bez problémů podařilo dojet autobusy s oběma dětmi, z Nové Vsi přes Jablonec až do Prahy. Naštěstí jsme děti tak uchodily, že oba v autobuse svorně usnuli – jinak si ten brajgl neumím představit.

Koncem srpna již tradičně do Luk na pouť a koláče. Těch jsem letos moc nesnědla, protože se mi po těhotenstvích a kojení už konečně vrátila chuť k normálu a spíš si dám feferonku než cukr. Pouť byla náročná, protože Mikuláš vyžadoval chodit na vše, což jsme mu nechtěli dovolit, takže byl řev, a Tonička nechtěla z povolených atrakcí slézt, takže byl taky řev. Nebozí vynervovaní rodičové pak museli večer jít spláchnout nervy do Kolničky, kde se tak dobře sedí.

Na závěr něco z pražské Zoo, kam jsme se vypravili jednoho čtvrtečního vééélmi horkého dne. Mělo to výhodu, že spousta lidí to vzdala, takže jsme viděli i nedobytné gorily a ani na krmení lachtanů nebylo narváno. Vyfotila jsem si ale akorát žirafy, k jejichž novému výběhu se mi podařilo dojít až letos.

a Mikešovo cachtání v brouzdálku, z čehož měl zdaleka největší radost

přidal valkil pondělí, 30.08.2010, 15:28:00, Komentáře (5)

. . .

Věta tázací
v rubrice ŤapŤap

na denním pořádku. A co je horší než Proč?

Mikuláš se už drahnou dobu vyjadřuje převážně dotazy. Proč lehce upozadnil, nejvíc teď letí Jaký? Jak to tak srovnávám, zlaté proč, na to se dá většinou odpovědět i vcelku smysluplně. S přídavným jménem jaký, jaká, jaké, mě už mnohokrát přivedl do slepé uličky. Četla jsem nedávno v jakémsi magacínu článek o dětských otázkách a jak jim máme na všechno odpovědět a ne děti odbývat slovy, jako je Nevím. Když už nevím, tak prý ve tvaru "nevím, ale zjistím ti to". Kolikrát mám ale fantazii vymýšlením všech těch proto odpovědí tak vyšťavenou, že na zjišťování už nezbývá mozková kapacita.

"Jaká je to polívka?"
"S nudlema."
"A jaká ještě?"
"Mokrá."
"Jaká mokrá?"

"Pojď, půjdeme do stínu."
"Do jakýho stínu?"
"Tamhle pod strom."
"Pod jakej strom do jakýho stínu?"

"Mikuláši, příští týden pojedeme do Kostelce."
Do jakýho Kostelce?
"No do takovýho města, kde se narodila babička a já.
"A kde bude ten Kostelec?

K jaký přibylo ještě Já?, což je univerzální dotaz téměř na všechno, co řekneme a ve velké většině se jeho samozřejmě netýká. Protože má taky krapet negativistický období, ihned si odpovídá: "Já ne!" Aspoň na něco nemusíme hledat odpověď my.

Aby nebylo otázek málo, přidala se i malá:
"Co je tadýý?" Nosí nám knížky, časopisy a my musíme popisovat. Ráno sotva rozlepím oko, už mi řve do ucha Co je tádýýý? Seberu všechny síly a za popisování ukazovaných obrázků popoháním Mikuláše. "Oblíkej se, jde se do školky." "Do jaký školky?"

 

přidal valkil pondělí, 28.06.2010, 10:23:00, Komentáře (8)

. . .

Larsson a další ze severu
v rubrice Literárum

Mám resty v psaní o čtení, ale aspoň jednou ročně musím shrnout.

Taky mě jako mnoho dalších uchvátily knihy Stiega Larssona. První díl Milénia Muži, kteří nenávidí ženy jsem četla loni v září. Mikeš šel poprvé do školky a já se ten den plácala v přilehlém parku. Toní usnula a já přečetla asi tři sta stránek. Larsson píše čtivě, příběhy sviští. Navíc jsou v jeho knihách velice zajímavé postavy. Lisbeth Salanderová – hackerka, která se s ničím a nikým nepáře – není zrovna prototypem sympatické hrdinky. Přesto nelze si ji svým způsobem neoblíbit. Nezkorumpovatelný novinář Mikael Blomkvist, který nezapře částečné autobiografické rysy, zvlášť co se týče otevřené kritičnosti ke společnosti, kterou bez obav reflektuje na stránkách ekonomického časopisu, má taky hodně do sebe. Stejně jako první díl jsem zhltla i Dívku, která si hrála s ohněm – tady se rozkrývá hlavně složitá Lisbetina osobnost a její život. Dočetla jsem i závěrečnou část trilogie, nazvanou Dívka, která kopla do vosího hnízda. A zase skvělé. Asi lepší než díl druhý, který se mi líbil nejméně, hlavně tedy kvůli přepálenému konci. I v prvním díle je konec krapítek naplácaný a překombinovaný, ale pořád snesitelně. Naštěstí Larsson perfektně vládně perem, takže i malé nedostatky vyrovnává skvělým čtením. Poslední díl navíc krásně logicky zapadne, je psán až filmově a není divu, že se Švédi hned chopili předlohy a knihy převedli na plátno. Jsem zvědavá, jak si s příběhy poradí David Fincher, který má obstarat americkou verzi. Věřím, že on by mohl uspět, přestože není žádná sranda takovou kládu zfilmovat. Je to vidět třeba na švédské verzi Dívky, která kopla do vosího hnízda – tam, kdo nečetl, se lehce ztratí v přehršli postav.
Larsson se nedrží jednoho žánru, v rámci trilogie se pustí do například detektivky, špionážního i společenského románu. Díky němu se zúčastníme soudního přelíčení, podíváme se na kloub fungování tiskovin i k operaci mozku. Poslední díl Milénia je skvělým zakončením, a přestože mi je líto, že autor předčasně zemřel, nerada bych, aby se jeho partnerka pustila do dopsání čtvrté části, kterou Larsson údajně rozepsal. Nevím, jestli by to už nebylo ke škodě.

Na severu jsem zůstala i díky L. S. Christensenovi a jeho knize Beatles, která je o čtveřici kamarádů oblibujících populární kapelu. Zprvu je příběh skoro až poklidný, plný ovšem chlapeckých příběhů. Postupem času, jak přátelé dospívají, ubírají se jejich životy různými a ne vždy zrovna veselými směry. Líbilo se mi to moc, ctěné pozornosti ale doporučuji hlavně autorovu knihu Poloviční bratr.
Protože mě kdysi sejmula kniha Popmusic z Vitully, pořídila jsem sobě další dílo od Mikaela Niemiho Muž, který zemřel jako losos. Rozjezd to mělo slibný, bohužel časem kniha řídla a konec byl slabší. Jde o detektivku, na jejímž počátku je vražda, jde ale hlavně o boj za přežití tornedalské finštiny. Tornedalen je oblast na hranicích Švédka a Finska, oblast, která vlastně nepatří ani do jedné z těchto zemí a zároveň do obou. Ač správně leží ve Švédsku a úředním jazykem je švédština, přežívá zde (přestože bylo její užívání kdysi zakázáno, ba trestáno) i původní meänkieli – tornedalská finština. Přestože se tomuto tématu Niemi věnuje i v poslední knize, mnohem víc se o jeho rodné krajině dozvíme z Popmusic z Vitully, kterou jsem si teď přečetla po čase znovu a znovu nestačím koukat, jak je skvělá. Vtipná natolik, že se směju v metru nahlas, zároveň tajemná, plná povídaček z Tornedalenu. Pro mě magický realismus severu a jedna z mých topten, troufám si říct.

Kromě seveřanů jsem přečetla například Nevyřešené případy od Kate Atkinson, autorka taky předkládá detektivní příběhy, jsou tři a nakonec se porůznu vzájemně propojí. Dobré čtení je to, ale Atkinson nedosahuje na svůj skvělý román V zákusilí muzea. Koukám, že žádný v tomto příspěvku popsaný autor pro mě nepřekonal první knihu, kterou jsem od něj četla. Všichni se mi ale tou první tak vryli, že je hodlám sledovat a číst od nich vše, co půjde.

Četla jsem Haubertovy Všelijaké povídky, což je veselé rychločtení. Přečetla jsem od metafyzickou detektivku Město & Město od Ch. Miévilla. Donutila se dočíst, protože to byla hrůza hrůz, filozoficko-metafyzicko-scifi spisek Romaina Sardoua Odlesk Boží slávy. A pak třeba ještě Hrdého Budžese a Oněgin byl Rusák od Ireny Douskové, na což mě přivedlo hlavně povedené představení v Divadle Dlouhé, ale o tom už wuxia a já snad někdy příště.

Z prošlých narozenin, Vánoc a svátku mám nachystané další kousky, takže report snad zase za rok. 

přidal valkil čtvrtek, 3.06.2010, 14:38:00, Komentáře (0)

. . .

Po čtyřech letech
v rubrice Mimoděj

Před čtyřmi lety jsem v porodnici sledovala předvolební spoty. Rok se s rokem sešel a volit se jde zas. A kromě toho jsme slavili. Přijel dort se čtyřkou.

 

 

Shodou okolností jsme byli s Mikulášem v den jeho narozenin u doktorky, aby ho po neštovicích uschopnila do školky. Probírala jsem s ní jeho mluvu a ona pravila, že je přiměřený svému věku, čímž mě nesmírně potěšila. Vždycky byl pozadu. Jak se motoricky držel tabulek parádně, v mluvě zaostával. Ale dohnal to. Doktorce hned začal vyprávět, jak měl pupínky, protože ho nakazil nějakej kamarád ve školce, a jak má dnes narozeniny a od dědy dostal policejní auto. Žvatlal ostošest. I učitelka ve školce mi dnes říkala, jak se v mluvě úžasně vylepšil a že je šíleně ukecanej – jeden z nejvíc ve třídě. Fakt je, že před rokem bych tomu stěží věřila. Že se v mluvení posune, mi bylo jasný, ale že poskočí takovým stylem, jsem nedoufala. Není dokonalý, zásah logopeda bude nutný (neumí vé, má sykavky, klasicky er a eř), ale to zas není nic výjimečného.

A co u něj nového? Má za sebou skoro rok ve školce, který mu dal podle mě hodně moc. Je samostatnější, komunikativnější, začal spolupracovat u básniček a písniček, což dříve zarputile odmítal. Má neuvěřitelnou paměť – hlavně teda vizuální. Onehdy se mě učitelka ptala, jestli jsme si všimli, že Mikuláše zajímají čísla. Musela jsem se usmát. Mikeš uměl základní číslovky dřív než mluvit, od dvou let jsem mu musela číst veškeré spz, co jsme potkali, pak přešel na čísla autobusů. Jojo, všimli jsme si. A do kolika prý pozná čísla, tak do pěti? Minimálně do 31, protože mi tu často čte kalendář. Nemluvím o všech autobusech, které potkáváme. Jednou mu číslo řeknu a už si pamatuje. Taky v poslední době přechází z čísel na slova. Abecedu zná, teď chce číst slova. Nevím teda, jestli je to ideální. Zapamatuje si je takhle vcelku a jak pak čtení ve škole? No uvidíme – nenechá mě mu to neříct, tak dlouho hučí: "Mámo, co je tu napsáno?", až to ze mě prostě vyhučí.

Strašně ho zajímá doprava, víc než auta ale vlaky, autobusy a co jsme přestěhovaní, tak metro. Trasu C zná už nazpaměť a furt se vyptává, kdy pojedeme na Nádraží Holešovice nebo na Prosek. Asi budeme dělat podzemní výkladové výlety. Z hraček vede asi nejvíc dřevěná vláčkodráha a drandění autama. Případně si půjčí od Toni kočár a lítá s ním. Rád skládá puzzle a hraje člověče, nezlob se. Venku nejraději prohání odrážecí kolo, ale už umí i na šlapacím bez koleček. Miluje vodu, v bazénech pak skákání a tobogany. Řekla bych, že je docela šikovnej. Na kreslení moc nebude, ale taky ani nemá po kom. Zase mu nelze upřít, že by se nesnažil – některé abstraktní malby má úžasné :)

Je skvělej brácha a je vidět, že Toničku má hodně rád, i když ji zcela samozřejmě sourozenecky trápí a semtam ji vezme kolejí po hlavě (však ona mu taky nic nedaruje). Tuhle mě okřikl, ať jí neříkám Tonča, když je to přece Tončinka. Když Toninu hlídá třeba babička, hned se stará, kde je, když zas byl wuxia u babči jen s Mikešem, pořád prý Toničce volal. Teď jsme byli na nákupu a řešili spolu, jestli přinést Toničce dárek, když má neštovice, Mikulda přece dostal puzzle. "To musíme, mámo, aby nebyla Tončinka smutná." A vybral panenku. Jo, kdyby mu ta bratrská láska tak vydržela.
Mikeš je pohodovej usměvavej kluk (i když má samozřejmě chvilky, kdy bych ho přetrhla), lepšího nám z planety ŤapŤap ani poslat nemohli.

P.S.: Od loňska se vytáhl o 5 cm, včera naměřeno 103. Váží něco přes 14 kilo, je to hubeňour, co z něj všechny kalhoty padají, takže bez regulačních gumiček nedá ani ránu.

P.P.S: V září začne Mikeš chodit do nové školky (s tím, že ho vezmou, jsem popravdě vůbec nepočítala) blízko u nás. Jsem zvědavá, jak se s tím popere, protože tu současnou má hrozně rád. Ale vzhledem k tomu, že mají na zahradě mašinku, mohli by ho ukecat.

 

přidal valkil středa, 26.05.2010, 19:38:00, Komentáře (7)

. . .

K jádru věci
v rubrice ŤapŤap

především logicky

Mikuláš si prohlíží fotky a najde mě tam těhotnou.
"Hele, mámo, tady jsem eště u tebe v bžichu."
Otočí na další a tam je jako miminko.
"Hm, tady jsi mě eště nesnědla, diď?"
"Mikši, ale mámy děti nejedí. V břichu jsi byl nejdřív úplně malinkej, pak jsi tam rostl a když jsi byl dost velkej, mohl ses narodit."
"Hm, byl sem v tom žaludku malinej a když sem dyrost, tak si mě dyhodila den," shrnuje situaci.
"A kudy myslíš, že jsem tě vyhodila?"
"Pusou pšece."
Vysvětlila jsem mu, kudy jsem ho ve skutečnosti vyhodila a brzy čekám otázky, jak že se do toho žaludku vlastně dostal.

Mikeš dumající nad přenosem neštovic na sestru.
"A bude mít ty neštovice taky Tonička?"
"To víš že bude, dáváš jí pusy, hrajete si, taky je dostane."
"A až je bude mít Tonička, já už je mít nebudu a pudu den, diď?"
"Asi to tak bude."
"A když jí dám teda pusu, bude mít ty pupínky?"
"Asi bude."
Okamžitě se k sestře rozběhne a začne ji zuřivě líbat.
"To chceš tak moc, aby ty neštovice dostala?" ptám se.
"Jo! Já už chci mít od těch pupínků konečně POKOJ."

(Povedlo se, Mikuláš už je bez, Toní osypaná od hlavy k patě. Pupínků bylo tolik, že jsem ani nemohla tečkovat, rovnou jsem mohla nahazovat zednickou lžící. Ale nejhorší už je za ní, horečky nejsou, pupínky ubývají, větší zasychají. Nevím, koho má ale Toní olíbat, aby už od nich měla konečně pokoj :))

Mik se po koupání zkoumá.
"Co mám pod pindíkem?"
"Pytlík a v něm dvě kuličky."
"Dje? Nene, já tam mám všecky. Táta mi je tam nasypal."

Jdu měřit Tonče teplotu.
"A ploč si beleš ten teploměl? Co s nim budeš dělat?"
"Na Toničku, musím ji změřit."
"Jo? A kolik bude mít metlů?"

Jinak už si všichni dosytosti užíváme otázkové období. Co, proč, jaký, jak? Otázky tvoří tak 80 % veškerého Mikuldova vyprávění. Nejhorší "proč" je takové, když se ptá na úplně obyčejné věci. Pouhé "proto" samozřejmě nezabírá. Badatel si žádá řádného vysvětlení.
"A proč sedíte na židli? Proč si bereš tepláky, táto? A proč sis ještě neslíkl pyžamo? A proč vezmeme kolo a půjdeme ven? Proč už je večer, když neni tma? A proč to nevíš?"

přidal valkil pondělí, 24.05.2010, 11:39:00, Komentáře (6)

. . .

A děti nešťovici
v rubrice Mimoděj

Vánoce, vánoce Ježíšek přines nám dárky
Vánoce, vánoce Ježíšek už je tady:
Maminka dostala rádiovku a táta slivovici
Babička dostala dědečka a děti neštovici

Zpívá Václav Koubek.

Trošku se teda ten Ježíšek předbíhá, prosinec ještě daleko a Mikeš už dárek obdržel. Zato slivovice široko daleko žádná. Ale dalo se čekat. Že se školkou toulá nešťovice, jsem věděla od dubna, takže bylo jen otázkou času, kdy se doklackuje i k nám. Mikuláš to naštěstí snáší vcelku dobře. Měl jen dva dny lehounce zvýšenou teplotu, pak se osypával asi čtyři dny, teď už pupínky mizí, zasychají a odlupují se. Ani se moc nedrbal a měl jich vlastně docela malinko. Teď čekáme na výsev u Toničky, který snad bude vbrzku, protože to domácí vězení je na celé věci asi nejprotivnější (když jsou průběhy nemoci normální). Mikuláš už je splašenej jak kráva, co ji bodne vosa do pozadí. Občas je schopnej běhat tady do kolečka a vřeštět u toho jak indián zkříženej s paviánem. Rozdovádí i Toňu, která ovšem tak bravurně přes sedačku skákat neumí a často končí s řevem na zemi. Klidnit tohle neštovičné pozdvižení je občas nad mé síly. Do toho nám babička odjela na měsíc do Anglie, takže jsme na sebe odkázaní jen s wuxiou a střídáme se různě ve venčení mladší ratolesti, což bohužel nevychází každý den. Ale naštěstí je tam nepříliš vlídné počasí, takže to nemrzí až tolik.

Dneska mi dochází nápady na program – hrajeme člověče nezlob se, skládáme puzzle, výtvarně se snažíme, čteme si, duplo jede, kolejovou dřevěnou trať už Mikuláš postavil nesčetněkrát. Před chvílí jsem jim nafoukla míč, tak zase chvilku o zábavu postaráno – ještě že nemáme vitrínky narvané sklem. Mládež svačí jogurt, tak jsem byla připuštěna k psaní a pak zase hurá vymýšlet program. Škoda, že babička nedostala dědečka, mohl občas pohlídat a třeba taky nějakou zábavu dodat:)

přidal valkil pondělí, 17.05.2010, 9:56:00, Komentáře (4)

. . .