středa, 24.08.2005
What A Wonderful World
v rubrice Muse-sick
Touto profláklou větou začínám dnešní příspěvek.
Proč? Protože jsem touto písní začínala dneškní den. Pěkně jsem vyběhla z baráku a pak se dala hodkovičským kopcem zprudka dolů a v uších Volume II. z Bsides & Rarities od NC&TBS. A hned první písnička mně nakopla náladu, zpívají ji dva chlápci mýmu srdci milý – Nick Cave a Shane MacGowan (kterej mi připadá děsně legrační, ale hrozně se mi líbí jeho hlas a jeho písničky).
A to mě přivedlo na myšlenku tady na sebe povědět, co teď v poslední době poslouchám. Nebude to složitý, převážná část času nacpaná do mých uší patří opět Nicku Caveovi and The Bad Seeds. Nejprve jsem je protáčela discmanem jakožto přípravu na táborský koncert, pak mi dorazila zásilka z Brna (azaleo, dík), kterážto taky obsahovala několikero Bad Seeds – bootlegů, takže to bylo na další delší poslouchání. Po koncertě jsem se jich zase nemohla nabažit, tak jsem je poslouchala dál a dál, a teď jsme získali 3cd Bsides & Rarities a už se od toho opět nemůžu odtrhnout.
Ale aby to nebylo zase tak jednostranné, tak jsem v poslední době vícekrát ušima prolila například totok:
Mick Harvey: Pink Elephant
P. J. Harvey: Stories from the City, Stories from the Sea
Dresden Dolls – stále a znovu :)
The Jesus and Mary Chain: Psychocandy
Belle & Sebastian: Dear Catastrophy Waitress
...a pak zase Cave a zase Cave a zase Cave, what a wonderful world.
. .
.
úterý, 23.08.2005
Karlíku, Karlíku... Oh, Charlie!
v rubrice Filmsy
Mám ráda Roalda Dahla, mám ráda Tima Burtona, mám ráda Johnnyho Deppa. Nemám ráda Warner Bros.
Tedy alespoň českou sekci. Už od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že se Tim Burton, můj oblíbený režisér báječně obrázkových a pohádkou (ovšem pro dospělé) načichlých filmů, chystá natočit Charlie and the Chocolate Factory podle knížky Roalda Dahla, jsem byla nadšená a těšila se. Minulý týden jsem se mohla dočkat, protože se v ČR odehrála premiéra. Radost mi ovšem zkalila distribuční firma, která se rozhodla, že Charlie je podle knihy pro děti, proto je film pro děti, a proto bude dabovaný, aby žádné dítě nepřišlo zkrátka. Většinou i u dětských filmů pro dospělé (Shrek, Úžasňákovi, Harry Potter) bývá zvykem sice film dabovat, ale do kin vpustit alespoň jednu kopii titulkovanou. Ne tak u Karlíka. V tomto případě nebude ani jedna titulkovaná, což je skandál :). Jediné, co mě může utěšit, je níže přiložený dopis, který obdrželi někteří filmoví publicisté. Možná využiju "velkorysé" nabídky Warner Bros., ale možná se na ně taky pěkně vykašlu a počkám si na dvd. Ovšem, aby i to dvd nebylo pouze dabované bez titulků, což víme z doby nedávné, kdy jsme si půjčili Galaxy Quest, že je taky možné.
"Dobrý den,
společnost Warner Bros. ČR si dovoluje oznámit,že vzhledem k zvýšenému zájmu v prvním týdnu premiéry u filmu Tima Burtona – Karlík a továrna na čokoládu uvádíme do distribuce ještě jednu verzi tohoto filmu a to v originálním znění (bez titulků). Film lze shlédnout ve vybraných kinech. Momentálně v Palace Cinemas Slovanský dům."
Co by jim to udělalo, alespoň jedna verze titulkovaná? Nic. A mně zase nezbývá nic než potvrdit svá slova hore o tom, že mám ráda Roalda Dahla, který je mistr point a má úžasný povídky a má úžasně úžasného Strýčka Oswalda, který mě zaručeně vyvádí ze špatné nálady. Asi si ho přečtu a zapomenu na Warnery.
. .
.
pondělí, 22.08.2005
Luka NJ Fest.
v rubrice Mimoděj
Opět po roce pouť
A k loucké pouti patří neodmyslitelně místní pouťové koláče, které jsou eňoňuňo mňamy – tvarohové, sypané strouhaným perníkem a cukrem, navrch polité máslem, prostě dietka, jak se patří. Tyhle koláče peče každá rodina ve vsi (pardon, wuxio, v městečku) a ne v malém množství, 20 kusů – a jsou to velké koláče – není výjimka. V neděli pak všechny rodiny nasmaží řízky a uklohní bramborový salát (opravdu snad všechny!), takže když se okolo 11 dopolední vydáte na procházku do centra dění, slyšíte prskání oleje a kolem se šíří vůně smažené strouhanky.
Co ještě k takové správné pouti patří? Moře cetek a nepoužitelných věcí (popřípadě pouze jednou použitelných), vietnamské hadry "čimvicproužku" a vikslajvantový pásky, světský a jejich atrakce taky na jedno použití – po letošní další nehodě bych teda na nic z toho už nevlezla – a samozřejmě zábavy a pivo.
Letos jsme byli v podstatě hodní. Nebo líní? Protože v předchozích letech jsme vymetali všechny zábavy v místní Sokolovně, nebo byli v hospodě. Minulý rok jsme vynechali Sokolovnu, ale celou pouť strávili v putyce U Kuřítků a letos jsme to zopakovali, ovšem pouze jeden večer. V sobotu se tam odehrávala zábava pod širým nebem (ano, bábičky v okolí si moc nepospaly). Hráli Major major, které jsem už měla tu čest několikrát vidět, ale tentokrát vystupovali s jiným zpěvákem, kterého jsem ovšem už měla taky čest vidět – v jihlavském provedení Jesus Christ Superstar, jež nazvali Ježíš, hrál Jidáše. V tom kusu byl nejlepší ze všech, i když nezapřel svůj předobraz Bártu. A nutno říct, že Bárta mu je asi předobrazem stále a pořád, i na "fesťáku" v Lukách. Zpěvák z Majorů mu je podobný, zpívá podobně, tedy snaží se zpívat podobně a vůbec je celý takový bártovatý. No, já se docela pobavila :) Mišák se asi moc nepobavil, zalomil to na supermana už v deset, jak se pobavil wuxia těžko říct, já se bavila jeho filozofickými výlevy, kterým nerozuměl ani on sám. A dodnes nerozumí.
Takže to byla pouť, jak má být, i když mnohem mnohem mírnější než v minulých letech. A dostala jsem srdce z pouti a koupila si ponožky. Loucké koláče rulezz.
. .
.
úterý, 16.08.2005
Pravá strana jéjej, levá strana hey
v rubrice Muse-sick
Den druhý
Ráno jsme vstali, jak je naším dobrým zvykem, vcelku brzy a vydali se hledat po blízkém táborském předměstí nějakou lepší hygienu, než bychom našli v areálu. Zavděk jsme vzali nedalekým Tescem, kde jsme sobě pokoupili nějakou svačinu a žvýkačky s bělicím účinkem, tedy kartáček a pastu (a nebyli jsme zdaleka jediní). A protože bylo stále brzy, řekli jsme si, že se projdeme do Tábora. To jsme udělali, na náměstí tam posnídali pivo a vraceli se zpět na letiště, kde už se pomalu, ale jistě chystala další produkce. Na hlavní základně jsme našli chlapce a opět s nimi dali další pivko, k čemuž nám za zády hrál Alvik. Sobota se tak pomalu vlekla v očekávání večerních a pozdněvečerních kapel. Posvačili (poobědvali) jsme a vyrazili na špacír po areálu, s různými přestávkami tu i onde, a k tomu nám pěla například Lenka Dusilová a posléze začali hrát Priessnitz, jejichž tvorbu jsme si doposlechli ležmo přímo u hlavní stage. Příjemný poslech. A protože jsme byli leniví a na sluníčku, které zrovna vylezlo, se příjemně polehávalo, zůstali jsme tu i na Wohnouty, jejichž tvorbu dobře známe z jisté akce u moře několik let tomu zpět. Pak jsme při různých pochůzkách a posedkách slyšeli ještě trochu Slut, trochu Landmine Spring, od kterých jsem čekala trochu víc a moc mě teda nebavily, a docela dost Khoibu (i když jsme ji neviděli).
Z Apocalyptícy jsme utekli – i tak jsme z ní viděli/slyšeli ažaž, mávaj pěkně květákama, že se jim to neplete pod šmytec, ty vlasy – na Ralph Myerz & The Jack Herren Band, což nebylo tak úplně nezajímavé, chlapíci tam u té své taneční hudby vyváděli jak ve dvě v noci na zábavce v Horním Záblatíčku, u bicích skákali, stavěli se na "tympány", flusali na sebe vodu, paličky jim lítaly několik metrů vysoko. Bohužel, pro mě to po nějaké době začalo být krapet nudné.
Nuž a opět jsme se přesunuli, tentokrát na Sunshine – že mají ale šťávu panáčci, je to hrozně nabitá až napjatá hudba. A dobrá. Ale zase jsme před koncem utekli, na moje oblíbence Moimir Papalescu & The Nihilists, kteří mě opět nezklamali, sice se mi v uzavřeném prostoru klubů líbí víc, ale šlapalo to jako vždy. To je tak šílený seskupení, ti Nihilisti. Kytarista a zpěvák Hank Jesus Manchini se zmítá v epileptických křečích, zpěvačka Sonja vypadá jako z nějaké jiné a hodně vzdálené galaxie a Moimir hledící vpřed či do mašinek má výraz jak právě vytesaný Papalescu. Ale je to paráda a skvěle se na to křepčí.
A nyní již vrchol večera a celého festivalu, což pro mě byl samozřejmě Nick Cave and The Bad Seeds. Tím, že jsme se rozhodli i pro Nihilists, kteří byli trapně umístěni na druhou scénu, jsme zároveň zavrhli první řady, což bylo ale úplně jedno, protože bylo vidět skvěle. Já teda musela párkrát utíkat před těmi dvoumetrovými basketbalisty (toho svého jsem si nechala za zády), dokud oni sami nevyklidili pole a neutekli na Stereo Mc’s. Pak už jsem viděla Nicka a slyšela Nicka & BS a těžko se vyjádřit. Bylo to prostě skvělý, skvělej zvuk, skvělý písničky, skvělej tančící Cave, no prostě wonderful!
. .
.
Pravá strana hééj, levá strana yeah
v rubrice Muse-sick
Konečně se hlásím s dalším příspěvkem, je věru o čem psát – po dvou dnech na Love Planet
Bylo to malinko náročné, chvilku jsme dokonce i zapřemýšleli, jestli my starci máme něco takovýho ještě vůbec zapotřebí, ale prostě máme. Stálo to za ty bolavý a omrzlý nohy, střevní problémy po požití přemastné stravy v areálu i následné využívání ohavných oioitoalet. Ale to k tomu patří, žáno? :)
Takže Den první:
Tam jsme se dopravili pěkně autíčkem za poslechu Hurvínka a draka, což už je samo dobrý začátek čehokoli, zvlášť potom, když běží člověk k Táboru, nese pytel zázvoru… K Táboru jsme doběhli, vedle areálu rozbili stan (za tónů jakési německé grupy Sportfreunde Stiller, což se nám zdálo strašný a taky prý bylo) a vstoupili. Ihned narazili v hlavní základně, což byl pivní stan u hlavní stage, na chlapce dandovce, s nimiž jsme u prvního pivka vyslechli produkci Pražského výběru. Jindra byl tak aktivní, že se šel dokonce 2x (!!!) podívat, jak to vypadá, když hrajou.
Po PV téměř hned následovali na hlavní scéně Skinny Puppy, na které jsem byla docela zvědavá a které jsem poprvé slyšela minulý týden. Čistě proto, abych se teoreticky připravila na koncert. Hned po poslechu jsem si říkala, že by to mohlo být dobré naživo a bylo. Hodně jsem se pobavila a zpěvák si mě svými převleky fakt získal. Je to divoch, to v čem tam přišel navlečenej na začátku, no fuj, takovou zrůdičku bych v noci na Karláku potkat nechtěla.
Na hlavním pódiu je posléze měli vytřídat Tata Bojs, což my teda e-e nemusíme, a tak jsme se s Jindrou vydali poohlédnout, kam se vrtneme. Na Talent Stage měli po chvíli začít I AM X, které jsem já vůbec neznala a Jindra o nich měl matné povědomí, ovšem neslyšel. Na základě tohoto matného povědomí mi říkal, že to asi nebude můj šálek pěnivého moku. Ale byl, a pro mě je to největší překvapení festivalu, či spíše nový objev. Je to sice elektronika, ale s kytarama a zpěvem, zpěvák Chris Corner měl pro mě něčím hrozně příjemný hlas a vůbec to celé šlapalo. Šlapalo (a dupalo) doslova, na poslední písničku si kapela na pódium přizvala tanečníky z publika, takže tam nakonec bylo asi 40 lidí, kteří skákali a porůznu dováděli. Následovat měli Roe-Deer, na které jsme se aspoň na chvilku chystali, ale místo nich se tam motali chlápci s kladivama a tloukli do pódia, které asi ten nápor nevydrželo :-) Takže jsme se odebrali na kousek Ohm Square, kde u stánku spolkli nějakou mastnotu, a pak na The Sisters of Mercy, což byla tedy takový šaráda, že nás to donutilo opustit areál a vydat se v záplavě stanů najít ten náš.
. .
.
|
. . .
|
