pátek, 30.09.2005
Čisté radosti
v rubrice Mimoděj
V pondělí byl nádherný den, jeden z těch, které mám z celého roku nejraději, proto mi to nedá, abych se z něj nevypsala. Ještě je léto, ale ne tak docela, už je podzim, ale ne úplný. Prostě léto, léto babí. A začalo překrásným ránem.
Vyběhnu z domu a zprava mi do očí zasvítí slunce, oslepí mě, takže se málem srazím s projíždějícím sousedem a jeho psy. Houknem na sebe pár usmívajících se frází a já se můžu pustit dál, z příkrého kopce přímo dolů k tramvaji. Sem ještě sluníčko nedosáhne, a tak se trochu oklepu mrazivým počasím, které umocní i lesní stín táhnoucí se podél celé cesty. Přidám do kroku, vlastně běžím, tramvaj jede za chvilinku. Produpu až k plotu jednoho nakladatelství, kde na mě štěkne pes, vyběhnu schody, přes mostek rovnou do tramvaje, která právě dorazila. Ranní opar se pomalu začíná zvedat a odhaluje nádherně modrou oblohu. Slunce se opírá plnými dávkami do tramvajových oken, takže je v ní příjemně teplo a chodidla, která jsou jen v sandálech, trochu pálí, jak se ohřívají. Koukám kolem sebe, podzim se už opravdu začíná hlásit, mnohé stromy se halí do barev. Vltava se pohupuje jen lehounce, blýská se od světla. Za nedlouho uvidím Podolskou vodárnu, která je ohromná a hrozně hezká. A hned za ní na skále Vyšehrad, na jaře je skála celá obrostlá žlutými kytkami. Přede mnou železniční most a po pravé ruce kubistické domy, a pak už vykukuje Pražský hrad v plné své kráse. Pokaždé mě udiví, jak je ohromný. Mnohá z jeho oken hází prasátka. Přijedeme na Palačák k Sedícímu býkovi a mě mrzí, že tady zahýbáme na Karlák. Raději bych dál kolem Vltavy, kterou lemují z obou stran nádherné domy, posléze nám do silnice nakročí Tančící dům a Mánes o kus dál před ním jakoby poplašeně uhýbá.
A pak už vjedeme do trošku ztěžklých ulic a já posléze půjdu kolem zaplivané Masaryčky do práce. Ale i tak vím, že to bude dnes moc pěkný den.
. .
.
úterý, 13.09.2005
Semtex culture
v rubrice Muse-sick
aneb Jedeme do Brna
V sobotu 3. září jsme se vypravili do Brna na Semtex culture, jednodenní fesťák, na kterém mělo vystoupit několik českých kapel našim srdcím blízkým, jedna zahraniční Morcheeba a mnoho dýdžejův. Svezli jsme écéčkem, které jede z Prahy do Brna asi 2 a třičtvrtě hodiny. Cestou se nic zajímavého nedělo, akorát přistoupilo několik rozjuchaných Pardubičáků, kteří mířili tam, co my. Vyzdvihla bych upravenost dráhy i nádraží od Kolína zhruba po Choceň a vúkolní krajinu zase někde od Ústí nad Orlicí. Pěkné pokoukání.
Dojeli jsme do Brna. Co jsme tam viděli? Nádraží velice rychle, ještě rychleji průchod pod nádražím přeplněný vietnamskýma (nebo jakýma) cetkařema, z tramvaje/šaliny kousek okolí centra a z busu kus vzdálenějšího okolí centra. Dojeli jsme na místo samé, do Mariánského údolí a teď si budu stěžovat. Akce měla začít ve dvě a organizátoři slibovali vpuštění lidu do areálu hodinu předem. My tam byli asi čtvrt hodiny po jedné. Pouštěli? Ale kdeže, nechali tam onen lid stát na přímém slunci až do dvou. Mizerové. Navíc samozřejmě do té doby přibylo příchozích, takže se před vstupem (pouštěli pouze dvěma vchody) začala tvořit jakási skrumáž, spořádanou (vlastně i nespořádanou) frontu nepřipomínající ani vzdáleně. Blbý na tom bylo, že kapely začaly na čas, takže na ty první zpočátku koukalo jen několik párů očí, i když někteří, mačkající se v davu před areálem, by je třeba i rádi podpořili.
Přesto se nám podařilo vidět kus Nana Zorin, což je docela příjemné k poslechu a pivééčku, ale doma bych to asi neposlouchala. Pak začal Umakart, na který jsem byla zvědavá, protože páně Švejdíka jsem poprvé viděla na Love Planet a v rámci Priessnitz se mi dost líbil. I Umakart je příjemná hudba, náladová pohodovka, vhodná jak do obýváku k dobré knize a vínu, tak na koncert. Vím, že mnoho lidí Priessnitz nemusí, nebo vůbec věci kolem Švejdíka, ale mě to vyloženě sedlo do noty. Je mi příjemnej jeho hlas, kterej zní jakoby odněkud zespod, jako by vycházel zpod žeber a cestou nahoru v těle rezonoval a duněl. Posléze jsem si doma vyžádala jak cd Umakart, tak Priessnitz a fakt se mi to líbí a nechápu, jaktože mě tahle kapela míjela. Přitom jsem svého času dost kamarádila s partičkou z Jeseníka, která Priessnitz poslouchala. Ale to se stává :-)
Následoval Moimir Papalescu & The Nihilists, k nimž už snad nic nemám, jen tyto dvě fotky. Hank Jesus Manchini v akci.
 
Pak Sunshine, kteří se mi líbili možná ještě víc než v Táboře. Před Tata Bojs jsme utekli, sedli do autobusu č. 45, tramvaje č. 2, vlaku EC 70 Johann Gregor Mendel a hurá zpátky do Prahy. Tam do metra C a autobusu č. 106 a chvíli pěšky až do naší milé postýlky. Druhej den jsme si doma nasmažili několik kilo bramboráků. Dobrej víkend to byl.
. .
.
pátek, 9.09.2005
I, Asimov
v rubrice Literárum
and His Foundation
Isaac Asimov pro mě má zvláštní význam, protože jeho knížka byla první sci-fi, kterou jsem četla. I když před ním jsem už vlastně četla Den Trifidů od Wyndhama. A Dunu od Franka Herberta. A kdybych šla ještě dále, tak první sci-fi kniha ve skutečnosti byla Alenka z planety Země od Kira Bulyčova někdy v devíti letech.
Takže znovu. Isaac Asimov pro mě má zvláštní význam, protože mi ukázal směr, kterého se při čtení sci-fi držet. Do té doby jsem science fiction v podstatě nečetla. Až na malé výjimky. Pak mi jednou v hlavě vyrazil nápad na sci-fi příběh. Ten nápad mi připadal docela dobrý i wuxiovi se líbil. Začala jsem psát, napsala asi 12 stran, a pak mě napadlo, že bych si mohla zkusit přečíst nějaký sci-fi, abych si ověřila, že nepíšu úplný blbosti. V knihovně jsem hmátla po Asimovově Nemesis. Kniha se mi hrozně líbila. A od té doby už jsem přečetla hodně sci-fi, nejen Asimova, taky například Heinleina, Dicka, Silverberga, Bankse, Millera, Bestera a jiné. Ten svůj příběh jsem nikdy nedopsala, zůstalo u 12 stran.
Teď jsem dočetla Asimovovu Nadaci, která čítá 7 knih, a znovu si potvrdila, ze Isaac je pro mě pan autor, nej sci-fi autor, kterého jsem měla tu možnost číst. Nadace je prostě dokonalá, akorát mě malinko mrzí zmrvený překlad narychlo udělaných knih v první polovině 90. let. Ale co, Mladá fronta se Nadace chopila a začala ji znovu vydávat s překladem Viktora Janiše, což mě asi určitě donutí si všechny díly pořídit a znovu přečíst. Koneckonců, už když jsem teď zavřela poslední část A zrodí se Nadace, měla jsem chuť vzít zase první a začíst číst znovu celou sérii. Škoda jen, že to Mladá fronta nevydává rychleji (i když kvalitu na úkor rychlosti stoprocentně beru), zatím jsou u třetího dílu Druhá nadace, který je podle mého skromného úsudku absolutně nejlepší. Původní trilogii Nadace vlastně uzavírá, ale grafoman Asimov časem přidal další čtyři knihy, vztahující se tak či onak k Nadaci. A to se nebudu rozepisovat o dalších souvisejících knihách, např sérii o robotech.
Hlavním pojícím článkem příběhů je Hari Seldon, vědec, matematik a tvůrce psychohistorie. Za jeho dob čítá galaxie asi 25 000 obydlených světů, jimž vládnou císaři z hlavní planety Trantor. Seldon však za pomoci blízkých dospěje k tomu, že galaxii čeká pád a několik desítek tisíc let dlouhý chaos a barbarství. Na základě jeho nápadu je na vzdálené planetě Terminus vytvořena Nadace, ve které žijí encyklopedisti, jejichž úkolem je sbírat data, moudro a vědění a uspořádat do je Galaktické encyklopedie, aby tato pomohla lidem jednodušeji se dostat z temného období. Pokud vše půjde podle Seldonových výpočtů, bude trvat jen 1000 let. To je pouze základní nástin děje, který je samozřejmě vzhledem k délce mnohem rozvinutější, dochází zde k nepředpokládaným věcem, intrikám a odhalením. Knihy Nadace na hranicích a Nadace a Země se pak obracejí k hledání kolébky lidstva, Zemi, dávno zapomenuté planety, která existuje už jen v bájích. Předehra k Nadaci a A zrodí se Nadace přibližuje život Hari Seldona a vznik psychohistorie.
Sérii románů o Nadaci tvoří: Nadace, Nadace a Říše, Druhá Nadace, Nadace na hranicích, Nadace a Země, Předehra k Nadaci, A zrodí se Nadace.
Doporučuji číst takhle za sebou, podle data vzniku, přestože poslední dvě knihy celé sérii příběhově předcházejí. Až budete číst, uvidíte proč :-)
Obdivuju Asimova za dokonalé propojení všech jeho příběhů, za úžasné pointy, napětí, propracovanost a vůbec za to, že psal. Díky, Isaaku.
. .
.
úterý, 6.09.2005
Kápněte božskou
v rubrice Mimoděj
Inspirovala jsem se u wuxii a taky si kápla božskou. Dle časopisu Týden exklusivně pro Bosorka blg.
Kterou knihu jsi naposledy dočetl?
Robert Merle: Smrt je mým řemeslem, a před tím dorazila sérii Nadace od Asimova.
Kdybys měl možnost prožít jeden den v tebou vybraném uměleckém díle, které by to bylo?
V některé z knih Gaba Márqueze, horko, sem tam nějaký stín, prach, magie.
A po přečtění mé poslední knihy i vím, kde bych den nechtěla strávit ani za nic.
Kterou báseň umíš nazpaměť?
Šla šlukačka podle moře, potkala tam bachoře,
bachoř se vrátil, šlukačku zmlátil
Kdyby ses stal diktátorem vkusu, jaký zákaz či nařízení bys učinil jako první?
Nezakázala bych nic, každý svého vkusu strůjce. A já můžu zavřít oči, kdykoli chci, chci-li.
Máš nějaký oblíbený kýč?
Švédské popové kapely počínaje Abbou, přes Roxette. A hlavně Ace of Bace.
Máš doma nějaký výtvarný originál? Jak jsi k němu přišel?
Mám několik, od stejného autora. Dar přítele IH.
Byl jsi někdy na taneční párty?
Myšlena-li taneční zábava jakožto taneční zábava, pak nikoliv. Ale ono takový disko v Maleticích…:)
Koho bys dnes obsadil jako dobrého vojáka Švejka?
Švejk nikdy nebyl můj šálek čaje, takže nevím. Nechme ho Hrušínskému. Ale tohle si neodpustím – nejlepší postava je dle mě feldkurát Katz.
Patří reklama do umění?
Jistěže. Podívej se brokolice, jak se snaží velice.
Tři nejoblíbenější:
Desky: Nick Cave & The Bad Seeds: Let Love In, Faith No More: Angel Dust, David Bowie: Ziggy Stardust a mnoho, mnoho dalších. Toto namátkou vybráno.
Filmy: Underground, Podraz, Fargo a mnoho, mnoho dalších. Toto namátkou vybráno.
Spisovatelé: Gabriel Garcia Márquez, William Saroyan, Boris Vian. A Hermann Hesse.
Malíři: Paul Klee, Marcel Duchamp, Jean-Michael Basquiat (a obecně futurismus, kubismus, dadaismus)
Televizní pořady: Sem tam ulítnu na nějakém seriálu – Šest v tom, Everwood, Raymonda má každý rád.
. .
.
Zdálo se mi,
v rubrice Sleepy Hollow
ze čtvrtka na pátek.
Byl to divnej sen, jako mý sny bývají. Začalo to tím, že můj drahý přišel a ledově mi oznámil, že umřel Blixa Bargeld z Einstürzende Neubauten. Hrozně se mě to dotklo, možná až přehnaně, najednou jsem měla beznadějný svíravý pocit, že už nemá nic cenu. Proto jsem se rozhodla, že na všechno kašlu a přihlásila jsem se do Big Brother. Potřebovali doplnit stavy. Vzápětí jsem hned věděla, že jsem přijatá a už jsem si balila kufírek a měla jít. Do toho jsem se dozvěděla, že umřel i Nick Cave, který si navíc přál být pohřbený v Čechách a já byla na sebe naštvaná, že musim nastoupit do BB a nemůžu se pohřbu zúčastnit. Vůbec jsem nevěděla, co dělat a do toho si pustila televizi a viděla, s jakými zjevy tam mám trávit čas – a byla z toho ještě zničenější. Celý sen byl plný úzkosti, nemožnosti cokoli udělat, a když jsem se ráno probrala, jako by ze mě spadl tunový šutrák, který mi ležel na prsou. Nebyl to příjemný sen. Zajímavé bylo taky prostředí, v němž se odehrával. Vypadalo to napůl jako v nějakém temnějším filmu Tima Burtona, a napůl jako v památném klipu Hrobař kapely Premier (kteroužto naštěstí již zavál prach). Prostě temné místo, ovšem jaksi naaranžované a poskládané z uměle zaprášených kulis.
Tak, dle tohoto se možná dá i soudit, co se mi honí hlavou ve skutečnosti, nebo co na mě útočí zvenku. Kéž Christian Emmerich i Nicolas Cave dožijí požehnaného věku :o)
. .
.
pátek, 2.09.2005
Vidi...
v rubrice Filmsy
V kině jsme naposledy byli na Batmanovi, Charlie je stále před námi, ale pár filmů prosvištělo naším dvd přehrávačem. Tady jsou.
Jednak to byl film podle komiksu Z pekla odehrávající se v Londýně za dob Jacka Rozparovače, který právě začal úřadovat. Čekala jsem nevímproč blbost, ale nakonec byla opravdu příjemně překvapená. Není to sice nic, z čeho by se člověk posadil, ani nikterak originální, ale vyrovnává to výborně temná a ostrá atmosféra. A film má navíc nečekaně nehollywoodský a ponurý konec. Depp je tu jako vždy skvělý, ani ostatní za ním nezaostávají – Ian "Bilbo" Holm, Robbie "Hagrid" Coltrane a krásná Heather Graham. Scény mordů jsou úžasně mrazivě zpracovány a myslím, že bratři Hughesovi se s přepisem slušně vypořádali.
Oproti tomu Vesnice od "pointáře" M. Nighta Shyamalana mě příliš nebavila, vlastně jsem to i čekala. Mám pocit, že Shyamalanovy filmy stačí vidět jednou, pak už není proč. Stejně tak Vesnici už nepotřebuju vidět. Zase se tam hraje na bomba pointu, kterou jsem rozluštila už při traileru, který jsem kdysi viděla v kině před nějakým filmem. Možná by si už mohl tyhle zásadní zvraty za každou cenu odpustit, i bez nich se dá udělat dobrý film. Otázkou je, zda by Shyamalan "obyčejný" film zvládl. Vesnice mi přišla taková neživotná a studená, herci jen loutky, možná až na hlavní hrdinku, kterou hrála Bryce Dallas Howard. Nevím proč, ale tenhle film mě rozhodně za srdce nechytil.
Mechanik je hodně zvláštní film, plný deprese a tíhy, která zatlačí do křesla. Scénář není nikterak originální a člověku je tak nějak jasné, kam příběh spěje, ale atmosféru má zajímavou a hlavní důvod, proč stojí za zhlédnutí, je Christian Bale. Pro tuto roli zhubl, či se spíše nechal vycucnout, takže by si klidně vzápětí mohl zahrát v dokumentu o koncentračních táborech. Něco tak hubeného, až si to není podobné, až to téměř není člověkem, se jen tak nevidí. A i při tom dokázal hrát šíleného ztroskotance Reznicka, i když kdo ví, k jakým výkonům by nás dohnala role, jež vyžaduje ztráty fyzické i psychické, ztrátu tuku, svalů, energie.
Na závěr Dogma Kevina Smithe alias Mlčenlivého Boba. Trošku jsem se téhle pošahané komedie bála, zprvu jsem to ani nechtěla vidět kvůli Benu Affleckovi a Mattu Damonovi, které moc nemusím (a fleka zvláště), ale nakonec jsem se u ní docela pobavila. Příběh dvou padlých andělů, potomka Božího syna, Azraela, múzy, hlasu Božího a všech ostatních postav, které bychom asi strčili do úplně jiného filmu, byl semtam i vtipný a kupodivu smysluplný, i když na hlavu postavený – Ježíš byl černoch a Boha hrála Alanis Morissette.
Tady je pro ukázku foto, které napoví.
. .
.
Veni...
v rubrice Mimoděj
Tak máme za sebou první letošní trošinku delší dovolenou. Byla slunečná, houbová, památková a svařená.
V pátek jsme nasedli do vlaku na Nádraží Braník, který máme pár kroků od domova a odjeli kolem Vltavy a Sázavy do Kamenného Přívozu jen tak se projít kolem řeky a zase zpět. Mně šlo o tu cestu vlakem, která je couravá a pěkná, zvlášť pak na kopcích nad Sázavou.
V neděli jsme byli v Litomyšli, podívali se do Portmonea na Váchalem vymalovaný domeček, prošli si tohle hrozně hezky upravené a čisťounké město. Poseděli jsme v kláštěrních zahradách, prohlédli si zvnějšku zámek, kde si na nádvoří poslechli japonský sbor zpívající Proč byhom se netěšili. A pak se nechali zlákat do zámeckého sklepení na výstavu soch Olbrama Zoubka. Dole byla zima a jako prémie podávaný silný svařák, který jsme slušně pocítili, když jsme vylezli na odpolední sluníčko. A pak si ještě jednou prošli podloubími Smetanova náměstí s odbočkami do vymalované ulice Josefa Váchala a Umrlčí. Byl to hezký výlet.
Další den jsme měli v Kutné Hoře sraz s Charvátojc a Docentem. Zašli jsme si do pověstné Kostnice, kterou jsme měli i s odborným výkladem páně Doktora, takže jsme věděli, kam která kost původně patřila a která díra v lebce je následkem bojů a která nešikovností instalujících. A že z kostí poskládaný Turek má v hlavě napíchané žeberní kosti a květina vedle něj je z kosti pánevní. Úžasný výklad :) Pak jsme zaběhli do muzea tabáku, pokochali se pohledem na historické krabičky (v roce 1938 stálo 10 ks cigaret zn. Zora, což je oblíbená lidová kulatá cigareta, 1 Kč a byly takto nejlevnější – škandál) a na nádvoří chrámu zhluboka nasávali tabákovou vůni. Prošli jsme si Kutnou Horu k Chrámu Svaté Barbory a zase zpět, odskočili si na "báječné" hamburgerové menu a pak už nás Docent odvezl na svou chalupu, kde jsme se koupali, rožnili, mastili Sims, koukali na nový trailer na Ohnivý pohár, poslouchali Marušku Rottrovou a tak vůbec.
Následující den jsme chtěli zamířit na houby. Sami sebe jsme ovšem sbírali krapítek déle, a tak nakonec s jedním velkým košem, jehož následné prázdnoty jsme se obávali, vyrazili až ve čtvrt na jednu v les. Práznota nás však již po dvou krocích do lesa nestrašila. Hele, tady babka a támhle další a taneční rej bedel a Hugo má praváky. Košík byl z 1/4 zaplněný. Potom to chvilinku vypadalo bledě, ale pak jsme zase vstoupili do houbového ráje. Letos je to opravdu úroda nad úrodu. Houby se nehledají, ale sbírají. Když nám koš přetékal a houby jsme začali ztrácet, vydali jsme se jinou cestou zpět, ale co to nevidíme, zase podoubák a hříbky, babky, koloděj ...tuhle tady přece nenechám, jéjej a tyhle kluky sametový taky ne, a pak už jsme měli hub plný trička a bylo jich moc a moc a kupodivu jsme jich ani tolik nevyhodili. U stolku pod slunečníkem jsme je očistili a nakrájeli a odpoledne byla smaženice. Mňam.
. .
.
čtvrtek, 1.09.2005
Ze sna
v rubrice Literárum
Do seznamu přečtených knih přibyl další zářez, který mě navíc inspiroval. A nejen on.
Tou knihou je Most Iaina Bankse, skotského spisovatele, kterého jsme si hodně oblíbili a jehož už vlastně sbíráme, protože máme všechny české překlady (až na jednu překladatelsky ohavnou výjimku) doma. Nejšílenější z jeho knih je prvotina Vosí továrna, ztřeštěná, možná i žaludek obracející, ale s vynikajícími nápady. A jediné, co k ní napíšu, je – Co se stalo Erikovi? Pruhovaní již vědí, ostatní nechť čtou. Banks píše dosti neurčitelné prózy, které by se snad daly přiřadit i do sci-fi či fantasy, thrilleru a bůhvíkam ještě, ale hlavně je úžasný jazykově a mnohé z jeho nápadů fakt stojí za to. Určitě bych doporučila jeho ságu Vraní ulice, jejíž hlavní hrdina Prentice je můj osobní oblíbenec :)
Most je taky těžko identifikovatelný, nezařaditelný do žánru, metaforický a snový. Příběh vlastně bezejmenného hrdiny (no, možná se ke jménu dá dospět, ale nikde není vyřčeno) se odehrává na mostě, který je jedním velkým městem. Má konec, nebo ne? Odkud kam vede? Nebo je samostatným ostrovem uprostřed ničeho? To zajímá hrdinu příběhu, který se zde ocitnul po nehodě, trpí ztrátou paměti a dochází za psychiatrem, který se pomocí jeho snů snaží vyluštit jeho totožnost. Most je plný snů, ať opravdových nebo smyšlených, snových příběhů, skutečných i neskutečných. Je zvláštní a rozporuplný, ale určitě stojí za přečtení.
A ta inspirace? Jelikož jsem pověstná svými šílenými sny, rozhodla jsem se některé zaznamenat i sem, protože občas bývají malými příběhy, neskutečnými a střelenými, ale pro mě důležitými. Takže zavádím novou a velice nepravidelnou rubriku Sleepy Hollow. Nemívám alegorické sny typu, že létám, opravdu to bývají příběhy, i když ztřeštěné, mnohdy nedávající kloudný smysl. Často s někým bojuju, honím se s mimozemšťany, gangstery, policajty. Také cestuju do báječných neexistujících zemí. A pak jsou tu ty těžké sny, které prostě musím napsat (což jsem doteď dělala na papír), aby se mi ulevilo. Zpočátku tu napíšu pár posledních snů, které si pamatuju a možná ty, které si pamatuju už věky a zůstaly ve mně zaryté. A pak? Uvidíme, co se mi bude honit noční hlavou.
. .
.
|
. . .
|
