Histories inédites du Petit Nicolas
v rubrice Literárum

Pro čtenáře od devíti let. Píší v knížce. Naštěstí neomezují vrchní hranici, protože bych si pak možná připadala divně. Ale i když proč vlastně?

Mikulášovy patálie byla má nejoblíbenější dětská knížka (asi vedle Dětí z Bullerbynu) a posléze jsme zjistili, že stejně tak to měl i wuxia. Narozdíl od něj jsem je ale neměla doma a musela si je neustále půjčovat z knihovny. I tak jsem je četla snad milionkrát. Posléze Mikulášovy příhody (rozložené do pěti knih) vydal BBart, tak jsem si je jako dospělá ihned všechny opatřila. A opět je mnohokrát četla.
Když jsem zhruba před měsícem zjistila, že Albatros vydá sérii dalších nikdy nevydaných příběhů, bylo doma radosti. A už ji máme doma a je to zase skvělý čtení. Mikuláš a jeho kamarádi ze školy nezklamali. Takže je tu například Vendelín, hrozně tlustý kluk, co pořád jí a je upatlaný od jídla, silný Albín, co rád rozdává rány pěstí do nosu, Augustýn s bohatým taťkou, šprt a mazánek Celestýn, Kryšpín, který je ve třídě nejhorší, protože není moc dobrý v matematice, mluvnici, dějepisu a zeměpisu. A pak dospělí, Mikulášův tatínek a maminka, vypečený strýček Evžen, paní učitelka a samozřejmě školní dohlížitel Polívka.
Nové příběhy z otcovy pozůstalosti vydala Anne Goscinny a byl to skvělý počin. U nás teď vyšla první část a ještě vyjdou dvě, tak je  na co se těšit.

"Zítra nás s tatínkem čeká důležitá cesta," řekla mi maminka, "budeme pryč skoro celý den. A tak nás napadlo, miláčku, že bys pro jednou mohl obědvat ve škole." Dal jsem se do breku a křičel jsem, že ve škole jíst nebudu, že je to tam hrozné, že to jídlo nejspíš nestojí za nic, že nechci strávit celý den ve škole a nevytáhnout z ní ani paty, a jestli mě k tomu budou nutit, budu nemocný, uteču z domova, umřu a všechny to bude náramně mrzet.

přidal valkil čtvrtek, 15.12.2005, 9:53:00, Komentáře (0)

. . .

Spánkové potíže
v rubrice Literárum

Poslední dobou mám docela nepříznivé období pro četbu knih. A právě proto jsem jich najednou rozečetla několik, což činím opravdu málokdy.

Jednak jsem celkově ospalec, spala bych teď za dva, a jednak se k tomu ještě přidala klasicky podzimní únava. Takže to většinou vypadá tak, že večer lehnu do postele s knihou (v podstatě je jedno, jestli v osm, nebo v jedenáct) a po pár odstavcích, nebo stránkách, i když si připadám odpočatá, mi začnou padat víčka, hlava, kniha z ruky a spím. Naštěstí mi zbývá ještě půlhodinová cesta tramvají do práce. A do tohoto období jsem si ještě vybrala ne zrovna jednoduchou knížku Mario Vargase Llosy Zelený dům. Vargas Llosa má zvláštní vypravěčský styl, velice často střídá doby, místa, vypravěče, styl. Ich-formu střídá er-forma a to mnohdy v rámci jedné věty, takže je celkově trošku obtížnější se do něj včíst a zvyknout si na ty různorodé styly. A i když se mi to vcelku brzy povedlo, stejně to trvalo dost dlouho, než jsem se Zeleným domem prokousala. A přitom je to úžasná knížka, stejně jako i další Vargasovy romány.
V rámci odpočinku jsem již při četbě zmiňovaného rozečetla Čokoládu od Joanne Harris, tu podle níž natočil Lasse Hallström film. Zároveň jsem se pustila do Mandolíny kapitána Corelliho od mého oblíbence Louise de Bernierese. Nakonec jsem po přečtení Zeleného domu dala přednost jemu, protože jsem opět zjistila, že nezvládám číst několik knížek naráz jak někteří. I když jednou jsem knížku zapomněla, stavila se v knihovně a cestou domů v tramvaji rozečetla Tmu 2.0 od Ondřeje Neffa. Prostě jsem se za každou cenu snažila napravit čtecí deficit způsobený nadbytkem spánku.
Včera jsem nicméně dočetla Mandolínu. Od Bernierese jsem četla všechno, co tu od něj vyšlo, a hodně nadšená jsem byla z jeho jihoamerické trilogie, čítající tyto tituly: Válka o zadnici Dona Emmanuela, Seňor Vivo a drogový baron a Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána. Mandolíny jsem se trošku bála, protože byla svého času až příliš populární a příliš propíraná, ale bála jsem se zbytečně. Je to výborná knížka, občas mi z ní až zatrnulo. Bernieres si nebere servítky, je opravdu drsný a milostný příběh pod jeho perem získává nakonec úplně jiný nádech. Mimochodem kapitán Corelli se v knize objeví až na 149 straně. Mnohokrát si při čtení jeho knížek říkám: To přeci nemůžeš udělat, to se ještě nějak zvrátí. Ale ne, Louis de Bernieres to s klidem udělá. Ale i pro to ho možná mám ráda. Mandolínu kapitána Corelliho stavím vysoko, ale jihoamerická trilogie je přeci jen stále o kousek výš. V prosinci má vyjít jeho další kniha Ptáci bez křídel, na což jsem moc zvědavá. Tak a teď jsem se pustila do Tmy, Čokoláda musí vyčkat.

Zajímavé je, že i přes celý ten spánkový nadbytek, to nic nemění na mé únavě a usínání, spala bych furt, například zrovna teď zase. A to už dva měsíce abstinuju :-)

přidal valkil čtvrtek, 1.12.2005, 15:41:00, Komentáře (1)

. . .