středa, 25.01.2006
Co nám kohout loni nakokrhal?
v rubrice Mimoděj
Zanedlouho opustíme rok Kohouta a přivítá nás Pes. Co nám kohout nakokrhal a co zaštěká písek?
Už je konec ledna a já si říkám, jestli nezhodnotit ten minulý rok a vyhlédnout do toho letošního. Žádná předsevzetí jsem si letos nedala, jako ostatně nedávám nikdy a pokud jsem tak někdy udělala, pochybuju, že jsem byť jedno dodržela. Takže hodnotit rok 2005 na základě vykonaných předsevzetí nemá cenu. A jaký vlastně byl? Především v určitém směru docela plodný.
Zůstala jsem ve stejném zaměstnání, i když jsem si v koutku duše říkala, že nevím, jestli to ještě má cenu. Byl mi snížen plat a zvýšen nájem. Začala jsem "tvořit" tady na ten blog. Byla konečně v Anglii, teda spíš v Londýně, kam jsem se chystala dlouhá léta. Když o tom tak uvažuju, zase tolik se toho loni neudálo, nebýt toho, že to byl pro mě docela přelomový rok (a ještě zásadněji se přelomí letos). Loni jsme vymetli docela dost koncertů, mimo jiné zaskákali v Táboře na Caveovi, byli na dvou povedených svatbách (snad se vyvinou lépe než ty dvě z předloňského roku), přivítali několik potomků našich kamarádů. Měla jsem sraz se základkou, a tak po 14 letech viděla mnohé dlouho neviděné spolužáky. Měli jsme sedmou premiéru našeho divadelního spolku. A Janda v loňské sezóně začal skákat, takže teď musím řešit dilema, jestli fandit jemu (z národní hrdosti), nebo Ahonenovi, který je mým favoritem už dlouhá léta. Naštěstí jim to v této sezóně skáče podobně a já můžu s radostí sledovat můj dlouholetý oblíbený sport.
Letošní rok bude kulatý a sudý. Kulatý jak na těle, tak na duši. Dorážím pomalu ale jistě k třicítce, wuxia ještě dřív než já. Jistý přelom zaznamenáme už za 14 dní, kdy do toho v sudém termínu praštíme. Mám ráda lichá čísla a když se nás lidi poptávali, kdy se teda konečně vezmeme, oháněla jsem se čísly: "Musíme v nějaký lichý rok, a kdyby nám to náhodou nevyšlo, tak ať je lichý alespoň den a měsíc." No výmluvy, samozřejmě. Podaří se nám to (snad) v sudém dni sudého měsíce i roku. Jak to někdy krásně umí nevycházet :-)
A pak už další skok, někdy kolem května, kdy přiskáče žabák. Inu, nechme se překvapit, co nám letošek ještě nakváká.
PS: Včera mě poprvé pustili v tramvaji sednout. Zvláštní pocit.
. .
.
pátek, 20.01.2006
Čtu, čtu, čtu
v rubrice Literárum
a stejně nestíhám, nestačím...
Knížky, které si chci přečíst, se mi kupí u postele, v poličkách, na židlích. A pak jdu ty přečtené vrátit do knihovny s tím, že si nic jiného nepůjčím, protože doma mám několik svých restů, jenže mi to zase nedá a zase tam něco objevím. Navíc jsem si vymyslela, že teď musím načíst co nejvíc knih, protože mám pocit, že posléze už to nebude tak zcela jednoduché. A můj dojem je asi i logický. Momentálně jsem si předsevzala, že o víkendu dorazím rozečteného Svobodného Francouze od Piers Paul Reada, který má 650 stran a já jsem asi 220. Navíc si teď kupím samé tlusťošky, místo abych v klídku četla sto až dvousetstránkové knížky.
V rychlosti tedy shrnu, co jsem za poslední dobu přelouskala. Smrt dokonalého bilingvisty od Thomase Gunziga mě moc nevzala. Popravdě hodně rychle zapomínám, o co tam šlo a za nějakou dobu asi nebudu vůbec schopná říc, o čem ta kniha byla. Odehrávalo se to v 70. letech za nějakého válečného konfliktu, hlavní hrdina se v nemocnici probíral po zranění a vzpomínal, co se vlastně stalo. Celou dobu to čtenáře připravuje na jakoby šílenou pointu, ale připadalo mi, že tohle "něco hroznýho", co se stalo, je tam křečovitě nacpaný za každou cenu. Stejně jako v následujícím příběhu tu hrála velkou roli média, protože se v přímém přenostu účastnila vojenských operací skupiny, ve které byl i hlavní hrdina. Román Vernon Bůh Little od DBC Pierra se mi líbil mnohonásobně víc. Příběh vypráví patnáctiletý kluk z texaského maloměsta, jehož kamarád zastřelí několik spolužáků a následně i sebe. Protože společnost nemá viníka, automaticky to schytá Vernon, jediný Jesusův kamarád. Je nepravdivě obviněn, nakonec souzen a odsouzen k trestu smrti. Vše sledují média, která mnohé zkreslí a posléze přijdou s "reality show", při níž lidé rozhodují mezi dvěma odsouzenými, kdo má být tentokrát popraven. Do dne volby mohou diváci sledovat odsouzené na jejich cele a podle sympatií vybrat. Vernonovy komentáře k osobám, které má kolem sebe, jsou hodně vtipné a trefné, a to za každých okolností. Autor sám si už prožil pěkný život plný drog a dluhů, jež údajně splatí finanční odměnou z Bookerovy ceny, kterou za Vernona obržel.
Orli a andělé od Juli Zeh byla hrozně zvláštní knížka, ani nedokážu říct, o čem přesně byla, je to na delší vyprávění, ne na pár řádků, ale určitě bych ji doporučila. Měla jsem s ní zvláštní problém, protože jsem si mnohdy říkala, už abych ji dočetla, ať se můžu pustit do něčeho dalšího a několik stran jsem se zasekla a nemohla se textem prokousat. Pak mě vzápětí zase šíleně strhla, až vcucla. Když jsem ji nakonec dočetla, dlouho mi strašila v hlavě a musela jsem o ní přemýšlet. Tak jen náznakem děj: Maxova psychicky nevyrovnaná přítelkyně se jednoho dne při telefonátu s ním zastřelí. On posléze, aby se se svým zážitkem svěřil, volá do rozhlasového pořadu, který moderuje mladá studentka psychologie. Ta se rozhodne, že se právník Max stane objektem, který popíše do své diplomové práce. Spolu chvíli bydlí, posléze odjedou do Vídně, kde se odehrávala část Maxova příběhu a on jí na magnetofon svůj životní příběh popisuje. Jde tam kromě jiného o mezinárodní obchod s drogami, v němž jsou zapleteni i lidé z OSN. Prostě žádné jednoduché nastínění děje se konat nebude :)
Okolo Irska s lednicí britského humoristy Tony Hawkse je jiný šálek kávy. Cesta, kterou musel stopem autor vykonat a k níž došlo na základě opilecké sázky, je popsána velice vtipně, svižně a svěže, přesně stylem, který mám ráda. Suchý anglický humor se nezapře. Je to hrozná pohodovka, která se čte sama a na odreagování je ideální.
Tak a dost psaní a zpět ke čtení. A číst a číst a číst... abych toho stihla co nejvíc.
. .
.
čtvrtek, 12.01.2006
Ten náš děda neposeda
v rubrice Čobolo
Rozhodla jsem se věnovat něco místa našemu kosteleckýmu dědkovi. Dědek to byl s velkým Dé, dokonce se nám tak sám podepisoval na pohledy. Byl to cholerik a alkoholik, ale prostě náš dědek.
Když o něm přemýšlím, okamžitě se mi vybaví přístroj na výrobu sodovky a šťáva, takovej ten hutnej sirup. Děda si ho lil do čaje ve velkým a ještě přidal několik kostek cukru. Nám čaj dělal podobně, do takových umělohmotných hrnků – já měla růžovej. A ten čaj byl šíleně sladkej. Vidím dědu, jak sedí na své židli u okna a lžicí jí nějaký oběd, pokud možno vepřoknedlo, maso co nejtlustší, vždycky mu šmakovala ta kůže. Anebo slíváky, kynutý buchty, kterých se na plech vešlo jen šest. V kuchyni kamna, která s oblibou roztápěl o půl šestý ráno, když jsme ještě všichni spali, a to v zimě, v létě, počasí nehrálo roli. Když nás tím nevyburcoval, sedl si v kuchyni u stolu (máma tam spala, tak to měla pěkně z první ruky) a půl hodiny se holil elektrickým strojkem. Nad kamnama byly dlaždičky oblepený obtiskama s kačerem Donaldem a Mickey mousem. A já měla na polívku plechovej talíř taky s myšákem Mickeym, kam se asi poděl?
Dědek dost chlastal, vždycky po obědě vyrážel na kole do hospody a vracel se kolem pátý, šestý ze tří piv a malého rumu. Ovšem tři piva a rum si po cestě dal ve třech, někdy čtyřech hospodách. A zase jel zpátky na kole. Vždycky, když jsme ho viděli jet, utíkali jsme, protože to byl hroznej pohled a všichni tvrdili, že se děda jednou vřítí pod auto, nebo si zláme vaz, až bude na to kolo nasedat, nebo z něj lízt dolů. Když jsem byla malá a a přijeli jsme do Kostelce, chodili jsme dědu vyzvedávat do Pivovaru, hospody na náměstí, kde seděl u štamgastskýho stolu, bral si mě na klín a dědci mi kupovali limonády a pochutiny. Protože právě v týhle hospodě máma před mým narozením servírovala, měla jsem tam volný přístup všude, včetně kuchyně a hrozně mě bavilo tam prolézat ta zákoutí. Hospodu po revoluci zavřeli a když ji za několik let zase zprovoznili a já tam zašla na pivo, hrozně mě překvapilo, že není tak velká, jak jsem si pamatovala.
S dědkem mám několik šílených příhod, asi dvakrát jsem od něj dostala na zadek a v životě to nezapomenu. Měl takový tlapy a takovej úder, jauvajs. Jednou mu zaskočil chleba a děda se dusil, doma jsem byla jenom já a byl to docela otřesnej zážitek. On rudnul a modral, já ho bušila do zad, ale při jeho metráku jsem neměla šanci. Nakonec jsem ho donutila strčit si tlapu do krku, takže tu půlku krajíce vypliv. Uf. Jednou jsem s ním zase byla sama doma a on, ať mu přinesu z lednice sádlo. Vždycky si ukrojil šíleně tlustej kedr a na něj nešetřil tlustou vrstvou sádla – další dědova pochoutka. Když o tom tak přemýšlím, připadá mi, jako by jedl jen vepřoknedlozelo, chleba se sádlem a slíváky. A ještě hovězí vývar, kterej sám vařil a kterej byl příšerně mastnej. Jednou jsem si takto horký vývar vylila z oblíbeného plechového talíře s Mickeymousem na nahý stehna, protože jsem obědvala jen v plavkách. Ideální! Ale vrátím se k sádlu. Přinesla jsem mu ho z lednice, ale co nevidím, sádlo se hýbe. Bylo plný bílých červů. A tak říkám: "Dědo, to je ale zkažený, je to plný červů." On mi vzal sklenici z ruky a pravil: "No a co? Červy nemaj žádný střívka, nic." A řádně tlustě si je namazal na připravenej kedr.
A ještě přidám zážitek, kdy jsem se díky dědkovi a staršímu bratrovi šíleně styděla... Máma měla v Kostelci samozřejmě spoustu kamarádů a tak, když jsme tam byli, kromě úklidu, starání se o svého tátu a vyhazování zkažených potravin, které si on pěstoval, vyrážela do hospůdek. Občas se i zasekla, občas přišla až ráno. Jednou nejenže, když jsme se probudili, nebyla doma, ale nedorazila ani dopoledne a nebyla tam ani ve dvanáct, kdy už dědek mlátil lžící o stůl, kde je ten oběd. Když nepřišla ani okolo jedné, začal do mě a mladšího bratra (mně bylo asi 11, jemu 6) děda šít, že to není normální a že se mámě určitě něco stalo a ať to jdeme nahlásit na vébé. Starší bratr se po chvíli přidal, a tak dlouho do nás hučeli, až jsme se sebrali a šli na místní veřejnou bezpečnost ohlásit, že se nám ztratila maminka. Už to oznámení a vysvětlování policajtovi, co měl v neděli službu, bylo samo o sobě dost trapný. Nakonec nás sebral a že objedeme nějaké známé, jestli tam nemají nějakou ztracenou maminku. Ve chvíli, kdy jsme vylezli, zrovna strážnici míjel starší bratr a říká: "Co blbnete, máma sedí támhle v hospodě." Myslela jsem, že se propadnu studem, to bratrovi nezapomenu, protože to samozřejmě věděl, už když nás tam svorně s dědkem posílali. Takže maminka se našla, policajt se vrátil do služby a dědek si výjimečně dal k obědu chleba se sádlem místo teplýho vepříka. A máma od něj k večeru, když se vrátil ze své hospodské štace, dostala vynadáno do kanců, proč v šest večer spí a nepeče buchty.
Takovej byl náš kosteleckej děd.
. .
.
úterý, 10.01.2006
Rodné záležitosti
v rubrice Mimoděj
Nedávno jsem zjistila, že 27 let žiju s neplatným rodným listem. A nikdy to nikomu nevadilo. A chci-li se třeba vdát, potřebuji k tomu oddací list mých rodičů.
Proč? To je jednoduché. Naši se brali, až když mně byly 2 roky, takže mi v rodném listě zůstala máma pouze se svým rodným, a tedy neplatným jménem. Na úpravu v mém listě se tenkrát nějak už zapomnělo. A tak jsem si teď obstarávala nový rodný list. Především jsem k tomu potřebovala oddací list našich, abych doložila, že se fakt vzali a že se tedy máma jmenuje, tak jak se jmenuje. Našla jsem ho kupodivu docela rychle, hned vedle rozvodového listu a rozvodového protokolu. Odeslala doporučeně v úterý v 6 večer z pošty v Příčné ulice a už v pátek jsem obdržela doporučený dopis z rychnovského úřadu. Neskutečné! Ani se mi nechtělo věřit, že jsou tak rychlí, ale opravdu, v obálce se vyjímal krásný nový rodný list, na kterém je už snad všechno v pořádku. Škoda, že postrádá ten nános mých prožitých let. A taky informací je na něm méně. Když jsem například porovnávala rodný list a oddací, mohla jsem zjistit, jak pracovně postupoval můj otec. V době mého narození byl pouze geodetický figurant, když mi byly dva roky už dokonce geodetický měřič. Teď už se do listu zaměstnání rodičů neuvádí.
Když už jsme u těch oddacích a jiných listů, napadlo mě tady převyprávět, jak se vlastně naši brali. Podle mě se ani vzít nechtěli a asi by žili (až do svého rozchodu) na hromádce. Jenže chtěli byt a chtěli ho v Praze. Jeden se jim namanul přímo v centru (výměna za nějakou holešovickou garsonku), ovšem mohli ho dostat jedině jako sezdaní. To se dozvěděli jedno říjnové pondělí, oddací list vyžadoval místní národní výbor do středy do poledne. Inu, tak začali jednat. Máma znala někoho na vambereckém úřadě, tak to v úterý zařídili, ve středu o osmé se tam vzali za přítomnosti dvou svědkyň, takto zaměstnankyň tamního městského národního výboru. Neměli kytku, prstýnky, hosty, ani hostinu s rozbíjením talířů a pojídáním knedlíčků jednou lžící. Tatík sbalil nutnou listinu a ujížděl s ní ku Praze, mámu mezitím vyhodil v Kostelci, kde ona svou svatbu oslavila s blízkým sousedstvím. Byt v Praze dostali, máma tam bydlí dodnes. Naši se za 11 let rozvedli, ale neřekla bych, že je někdy mrzel takhle narychlo uspořádaný sobáš. Tatík si koneckonců svoji další ženu bral obdobně, akorát jejich prvorozenou dcerku nenechal čekat o dvou let, ale stihl to ještě asi 14 dní před jejím narozením.
. .
.
úterý, 3.01.2006
Co nového jsem viděla
v rubrice Filmsy
a co na to říkala?
V kině jsem kromě Pottera byla v nedávné době ještě na Zlomených květinách od Jarmusche a Mrtvé nevěstě od Tima Burtona. Mrtvá nevěsta je skvělá, pohodová, svižná (má pěkných 78 minut), vtipná, ale i dojemná – opravdu jsem na konci skoro uronila slzu. Říkali jsme si, že divoch Burton by určitě rád točil čistě romantické komedie, ale založení mu nedá a musí to balit do temnějších a střelenějších hábitů. Mrtvá nevěsta je kouzelně pohádková, loutky dokonalý a asi se připojím k většině, když napíšu, že mrtvá Emily je mnohem větší šťabajzna a sympaťačka než živá Victorova nevěsta. Asi se mi o trochu víc líbilo Nightmare Before Christmas, čehož je Burton duchovním otcem, ale Mrtvá nevěsta je každopádně jeden z nejlepších filmů minulého roku.
Jarmuschovy Zlomené květiny jsou dobré, ale na některé jeho předchozí věci prostě nemají. Hodně jsem se na ně těšila, protože spojení Jim Jarmusch, Bill Murray a romantická komedie mi připadalo báječně neskutečné. Ale po zhlédnutí bych řekla, že romantická komedie opravdu nejsou slova, která by definovala film Zlomené květiny. To je ovšem věc názoru. Příběh, který je výtečně jednoduchý a přímý, vypráví režisér tak krásně pomalu a nepřekotně, že to v současné zbrklé době člověka úplně pohladí. A ty jeho zatmívačky... Bill Murray je skvělý, ale zase s podobným výrazem jako v Lost In Translation nebo v Life Aquatic, což mi sice vůbec nevadilo, ale příště by to chtělo možná něco malilinko jiného. Třeba nějakou variaci na prudného Phila z Groundhog Day.
Pak už žádné kino, jen domácí podívánky a většinou na již zhlédnuté (vánoční dárky apod.). Jedinou novinkou pro mě byl Wimbledon, který slova romantická komedie opravdu definují. Ale byla to pohodička, jakých je o Vánocích potřeba. Ten film si na nic nehraje a v rámci žánru bych ho určitě zařadila k těm lepším. Na Štědrý den jsem rozkoukala ještě jinou romantickou komedii, a to Krásnou pokojskou a ani jsem to nedokoukala. Připadalo mi to nějaký rozbředlý, přebarevný a vůbec. Anglický romantiky jsou oproti těm americkým nějak čistší a mnohem míň pocukrovaný a fungují přitom lépe.
Filmu zdar (a v tomto příspěvku romantickým komediím zvlášť) a doufám, že nám v kině dají něco pěkného, protože mám hroznou chuť jít do biográáfu.
. .
.
pondělí, 2.01.2006
Juž 2006
v rubrice Mimoděj
Tak už máme Vánoce za sebou.
Přežila jsem je kupodivu bez střevních kolik, žlučníkových záchvatů i žaludečních nevolností. A byly docela pohodové, až na ty nervy, které se uklidnily 30. prosince a budou snad ještě klidnější v průběhu tohoto týdne. Dostala jsem od Ježíška něco svršků i spodků, ani kultura mě neminula. Ale asi jsem nebyla dostatečně hodná, protože knížka, kterou jsem si jako jedinou vysloveně přála (ostatní jsem nechávala na vkusu dárců), nedorazila. Zato jsem dvakrát obdržela Márquezův Podzim patriarchy, tak ho zkusím za něco směnit.
Do Nového roku jsem vstoupila směle, plna očekávání a hned 2. ledna usedla zubařovi do křesla. Není nic ideálnějšího po obžerských svátcích. Mám pocit, že jsem jim tam vypotila alespoň kilo. A dostala další nečekaný dar – plombu do čtyřky vpravo nahoře (a ještě dvě přibydou, eejch). Takhle to vypadá, když se k zubařům chodí až skoro po pěti letech. Teď se trápím v práci a nemohu se do ní vpravit, tak je možné, že přispěji na můj zanedbávaný blog i nějakými příspěvky.
Tož do Nového roku co nejvíce skoků. A pokud možno zdravých.
. .
.
|
. . .
|
