úterý, 28.02.2006
Když čtyřikrát, tak čtyřikrát
v rubrice Mimoděj
Zaslal mi wuxia, který dostal babu od Khotzilly, který dostal babu odsud, který dostal babu... Dobrá, přebírám ji, ale jelikož jsem osamělý blogger, asi ji nepošlu dál.
Jo, a tady je, o co jde.
Čtyři místa, kde jsem žila:
1) Kostelec nad Orlicí (moje skororodné město)
2) Žitná ulice, Praha 1 (nejdéle ve svém dosavadním životě)
3) Sídliště Lhotka, Praha 4 (tři lidi + jeden semotamo ve dvou pokojích asi deset měsíců za 2333,33333333333 každý z nás)
4) Hodkovičky, Praha 4 (nádherný pronájem a místo, kde bych chtěla zůstat na pořád)
Čtyři moje zaměstnání:
1) knihkupkyně (asi měsíc)
2) cokoli v databázovém oddělení v directmarketingové firmě
3) všechno a nic v reklamce zaměřující se na cestovní ruch
4) redaktorka ve vědeckém plátku
Čtyři filmy, které můžu vidět pořád:
1) Underground (protože mě vždycky dostane)
2) Čtyři svatby a jeden pohřeb (protože mě vždycky spolehlivě rozesměje)
4) Cena za něžnost (protože mě vždycky spolehlivě rozpláče, hmm a proto ho vlastně nechci vidět pořád)
3) Podraz (protože prostě Podraz)
... a moře dalších, co se sem nevejdou a pozítří by třeba nad výše uvedenými zvítězily.
Čtyři knížky, které po určité době znovu vytahuji:
1) William Saroyan – Tracyho tygr (+ jakýkoli Saroyan)
2) Roald Dahl – Můj strýček Oswald (+ jakýkoli Dahl)
3) Gabriel García Márquez – Sto roků samoty (+ jakýkoli Márquez)
4) Boris Vian – Pěna dní (+ jakýkoli Vian)
... ach jo, těch by ještě bylo, ale když čtyři, tak čtyři (ne, nedá mi to, ještě zcela jistě John Irving – Modlitba za Owena Meanyho, Daniil Charms – Dobytku smíchu netřeba a ehmm, série Harry Potter)
Čtyři jídla, která se mi nikdy nepřejí:
1) Bramboráky
2) Buřtguláš
3) Špagety na červeno, na bílo, na jakkoli
4) Brambory na všechny způsoby – pečené, smažené, v těstě, zapékané s čímkoli, mačkané, máslem maštěné
Čtyři místa, kde jsem byla na prázdninách a na dovolené:
1) Polsko (různorodě – Krakow, moře, Wrocław...)
2) Skandinávie (Dánsko, Švédsko, Norsko)
3) jižněji (Řecko, Jugoška, Taliansko, Maďárula)
4) a ČR (všude možně, kam se dalo)
Čtyři televizní pořady, které si nenechám ujít:
1) Monty Python’s Flying Circus
2) Red Dwarf
3) The Simpsons
4) Raymonda má každý rád
... ale popravdě si v tv nechám ujít cokoli
Čtyři místa, kde bych byla raději, než kde jsem teď:
1) doma v posteli s pěknou objemnou knihou (a s manželem samozřejmě) :)
2) v Krakowie, v mém srdečním městě (tam bych chtěla být pořád)
3) v Berlíně (protože jsem tam nikdy nebyla a hrozně mě to město láká)
4) někde s kumpánama, v hospodě na malém, nebo v kavárně na čokoládě, to je vlastně jedno – kecat, drbat, popíjet, nemyslet na robotu a nic zásadního.
. .
.
pátek, 17.02.2006
Něco do uší
v rubrice Muse-sick
To cédéčko na mě z krabice pod stolem, kde jich mnoho štosujeme, koukalo velice provokativně. Červené nápisy na modré a právě se rodící mimino. Prostě jsem si Chumbawambu to ráno musela vkládnout.
A není to věru špatná muzika na probrání. Zajímavé, jak některé desky dokonale umí navodit atmosféru určité doby. Album Anarchy mě vrátilo do třetího, čtvrtého ročníku našeho povedeného gymnázia, kdy jsme ji svorně všichni poslouchali. Měla jsem docela štěstí, protože nahranou na kazetě jsem ji měla jako první kopii z CD, což jsem u většiny své hudební sbírky tenkrát říct nemohla. Doma jsme sice už měli CD přehrávač, ale vzhledem k financím středoškolačky jsem moc disků nevlastnila, vlastně jen ty, které jsem od někoho dostala. Z toho nejoblíbenější byli Faith No More – Angel Dust, které jsem drtila stále dokola. Bohužel náš přehrávač byl velice poruchový a posléze přestával na vložená CD reagovat, popřípadě se uvolil zahrát jen několik vybraných skladeb. Ze zmiňovaných FNM jsem měla nejnajetější první čtyři písničky. Ještě jsem měla Stone Temple Pilots – Purple, které mi posléze spolužačka polila kafem, a i tak se je podařilo mému nenasytnému bratrovi časem prodat. U mě bylo schraňování cédéček vůbec vcelku zbytečná věc, protože nezůstalo zdaleka jen u Stone Temple Pilots a i ostatní, které jsem si posléze za těžce vydělaný peníz v direct marketingové společnosti zakoupila, skončily kdovíkde.
Anarchy jsem tedy měla v ideální kvalitě pro poslech ve walkmenu, a stejně tak ještě několik vyvolených alb se mi podařilo vlastnit jakožto první kopii z CD, v horším případě z originální kazety. Některé jiné kapely už tolik štěstí neměly. Vzpomenu-li na období posledních dvou ročníků střední, často jsem omílala například No Means No, Mucky Pup, Therapy? nebo Suicidal Tendencies v otřesné kvalitě několikáté přehrávky. Waltari, k nimž nás také několik ze školních lavic sdílelo společnou lásku, jsem ulovila jako kopii z kazety od spolužačky, která je ovšem měla nahrané z CD. Vzhledem k délce jedné strany 45 minut někteří koumáci z celých desek nepřehrávali všechny písničky, aby "se to tam vešlo", takže zrovna u So Fine! jsem posléze docela koukala, kde se tam najednou vzaly ty úplně nové písničky.
Ale byla to pěkná doba: sdílení společných lásek a oblib, ať už to bylo v hudbě, literatuře či filmu. Nahrávání, tahání kazet sem a tam, knížek pod lavicí a chození do kina za školu. Ta Chumbawamba mě tam na chvíli vrátila.
. .
.
Svatba byla veliká
v rubrice Mimoděj
...jako celé Horní Záblatíčko
Svatbu jsme nijak zásadně neplánovali. I když už jsme nějaký měsíc věděli, kdy a kde přesně bude, neboť jsme se museli zaregistrovat na úřadě. To samé, tedy kdy, kde a v kolik už téměř nikdo další nevěděl, kromě dvou svědků. Někteří lidé věděli, kde bude obřad, jiní znali datum a jiní zase čas. Prostě jsme mlžili a svatbu tak trošičku tajili. Trochu řešit jsme ji začali zhruba měsíc před činem samým. Bylo potřeba si aspoň trochu ujasnit, co si vezmeme na sebe, dokoupit či dosehnat, co nám k tomu chybělo, pořídit pěkné stříbrné prstýnky. A to je vlastně všechno. A zprodukovat postsvatební mecheche, což jsme tak trochu nechali na mojí mamince.
Neobešlo se to bez zádrhele, to snad ani nejde. Svatba byla v pátek a v úterý mi volala svědkyně, že je to s ní bledý, protože v neděli pojedla nějakého nedobrého zavináče a od té doby zvrací a zvrací a že prej má možná nějakou otravu. Každopádně to nevypadalo, že by byla schopná dojet do Prahy. A jelikož druhým svědkem byl její partner, bylo nám jasné, že přicházíme o oba. Ale sehnali jsme jiné, samozřejmě (Berto, Markéto díky vřelé), takže se počet těch, co věděli vše, rozšířil na šest. Ve čtvrtek jsme se dozvěděli, že moje milá Káča-svědkyně skončila s akutním zánětem žaludku ve špitále, pustili ji až po týdnu o šest kilo lehčí a poznatek "nejíst už nikdy v životě zavináče" bohatší.
Pak již nadešel onen den, venku sněžilo, tálo a bylo pod mrakem, ale to nám mohlo být ukradené. Na obřad jsme si dojeli tramvají č. 9, neb se konal na Žižkovské radnici. Již v tramvaji jsme se střetli s našimi svědky a svorně dorazili na místo samé. Tam jsem se já převlékla z kozaček do slušivých letních pantoflíčků a odešli jsme do předmístnosti čekat, až vybaví oslavence před námi. Pak už to šlo ráz na ráz, sebrali nám občanky, ustřihli jim rohy, s paní varhanicí jsme vybrali něco hudby, matrikářka si nás čtyři pěkně seřadila a za tónů písničky Maria z West Side Story se šlo na to. Kupodivu jsem cestou ani nezakopla.
Byli jsme představeni panu oddávajícímu zastupiteli, kterému cukalo víčko. Dozvěděli jsme se, že máme spolu vybaveny majetkové poměry a taktéž zařízeno bydlení. Inu, nepamatuju se, že bychom to někomu sdělovali. Pak pan zastupitel pronesl krátkou údernou řeč, kterou jsem sice poslouchala, ale o čem byla, dohromady nedám ani náhodou. Oba jsme řekli ano, čemuž jsem se zasmála, protože mi to, nevímproč, přišlo velice vtipné, vyměnili jsme si prstýnky a polibky, podepsali se na nějaké úřední lejstro a bylo hotovo.
 
Za několik minut jsme již byli venku. Tak a to je skoro konec pohádky. Pak jsme se šli přežrat do úžasné žižkovské hospody U Houdků a druhý den prožít ono zmiňované mecheche. Ale o tom zase příště, milé děti!
PS: A ještě nám tam zahráli Moon River a melodii z Tenkrát na Západě.
. .
.
|
. . .
|
