úterý, 24.10.2006
Hop skoč... o kus zpátky
v rubrice Čobolo
S hrůzou jsem zjistila, že UŽ ZASE budou Vánoce. S úsměvem jsem si však vybavila jeden předvánoční večírek v roce 1996.
V určitém období jsme na škole byli taková vcelku nerozlučná čtyřka. Občas se někdo i přidal, ale základ byl Radim, Martin, Petr a já. Z kluků se teď už vídám vlastně jen s Radimem, který zůstal skoro stejný jako tenkrát, možná je trošku spořádanější a pracuje, ale piva si rád zavdá dodnes a to je dobře. Z Martina se stal kandidát a šéfredaktor a v obojím se jeví dosti radikálním. Jeho časopis dokonce hlava české katolické církve svým ovečkám zakázala (Fakt!). Martin je už hodně jinde, což je škoda, protože tenkrát jsme byli docela kamarádi – ale tak život choda. O Petrovi semtam něco slyším. Zprvu se různě potloukal, ale teď se zdá být usazený, má kapelu, pani a jeden pořad na ČT (nevlastní ho, je jeho redaktorem). Bylo to hodně těsně před Vánoci toho roku, když jsme se rozhodli svátečně posedět v místě pro nás v té době dosti oblíbeném, v putyce U žaludů. Bylo tam teploučko, ani ne moc narváno, smrděl tam prach z vafek, ale ve vzduchu byla sváteční atmosféra, ač prodchnutá pachem piva a zamlžená kouřem. Předali jsme si dárky, z nichž si pamatuju ten Radimův, který nám doma visí na čestném místě – na zarámované fotce zátiší s pivem a startkama. (Jak jsi, Radime, dosáhl toho, aby v půllitru vydržela tak krásná nadýchaná pěna? A vypil jsi pak zachycený jistě už dost vykoženělý objekt?) Radim, tak trochu arachnofobik, dostal od jednoho z kluků velkého černého chlupatého pavouka, co mu ze zadku vedla trubka do malého měchu, který když se mačkal, pavouk skákal vpřed. Myslím, že obdarovaný měl velkou radost. U žaludů jsme chvíli nasávali vánoční atmosféru a jiné, až Petr pravil, že na Výstavišti se má v nějakém klubu něco dít, tak ať tam jdem. Proč ne, když se má někde něco dít, my u toho nemůžeme chybět. Na cestu nás milá číšnice vybavila, neznámo proč, kalendářem na rok následující, který získal čestné místo ve sbírce našich darů. Tenkrát byla docela velká zima, v centru moc sněhu nebylo, občané jej roznesli na sněhulích, ale na Výstavišti jsme se sněhem brodili tam někam, kde, když jsme to našli, už tam nic nebylo. Ale hezkej vejlet to byl. Bylo už dost pozdě, tak jsme se pomalu vydali zpět do středu města a k Havranovi, protože tam měli do rána. V liduprázdné Vodičkově ulici byl jen promrzlý prodavač kapříků a jeho několik desítek vánočních večeří. Radim s ním zapředl přátelský rozhovor, a když mu pán nechtěl dát zadarmo rybu, aspoň od něj vyzískal duši z té ryby. A tak jsme se dál potáceli promrzlou Prahou s pavoukem, kalendářem a duší a těšili se na spočinutí v teplé náruči hospody. Procházeli jsme ulicí V Tůních, když tu co nevidíme, na jednom parapetě se válí zuby. Teda zuby, spíš zubní protéza. Chvíli jsme nad nimi stáli a řešili, kdo a jak je tam asi zapomněl, až je Radim prostě sebral a přidal ke svým „pokladům". A s tím vším jsme se dopravili k Havranovi, kde jistě ještě nejednu sklenku popili. Tak mě napadá, jak by se asi tvářila Popelka, kdyby nás poprosila, ať jí z nákupů, na které nás poslala zlá macecha, přineseme, co nás cinkne do nosu. Kapří duši, celou černou a ošklivou, prý Radim vyhodil někdy v dubnu, co se stalo se zubama, nevím. A co asi s jejich majitelem...
. .
.
This is the end
v rubrice Literárum
Když už jsem vydloubala z knih ty první věty, tady jsou i poslední – citováno ve stejném pořadí.
Miloval Velkého bratra. „Vzhůru! Na cestu!" odpověděl průvodčí a zdvihl prst k nebi. Ještě než došel k poslednímu verši, stačil však pochopit, že z oné místnosti už nikdy nevyjde, neboť je souzeno, že ono město zrcadel (anebo zrcadlení) bude smeteno větrem a vymazáno z lidské paměti v okamžiku, kdy Aureliano Babilonia rozluští poslední pergamen, a všecko, co v nich stojí, že je neopakovatelné odevždy a navždy, poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane. Darcy je měl stejně rád jako Elizabeth a oba si vždy s vřelou vděčností uvědomovali, jak jsou jim zavázáni za to, že je přivezli do Derbyshiru, a tím způsobili, že se nakonec našli. A tak končí příběh o Thomasu Tracym, Lauře Luthyové a tygrovi, jenž je láska. Tak se drž, chlapče, skočíme si něco zhltnout do Restaurantu na konci vesmíru. Hluboce se poklonil až k zemi, před nehnutě sedícím, jehož úsměv připomínal vše, co kdy v životě miloval, co mu kdy v životě bylo drahé a svaté. Čarokrásnou dívku vedle něho považovali za živou a pokoušeli se vzkřísit ji z mdloby. Jak je krásné býti kadeřavým. Se zpěvem přicházelo jedenáct slepých děvčátek ze sirotčince svatého Julia. Sestra Edna, jež byla zamilovaná, a sestra Angela, která zamilovaná nebyla (ale ve své moudrosti pojmenovala Homera Wellse i Fuzzyho Stonea), věřily, že ani nejmenší poskvrnka neulpívá na srdcích dr. Stonea a dr. Larche, jediných princů z Maine, králů Nové Anglie, kteří kdy žili. A vůbec nic mu nebránilo, aby dohonil i dědečka. Jitro: nádherné a čisté. Dojde k tomu za pár vteřin, napsal jsem. Počítám, že letos v létě si s Dudleym užiju spoustu legrace... Poslední věta je poslední větou prvního dílu Pottera, poslední větu celé série k dispozici nemám. Ovšem J. K. Rowling se nechala slyšet, že posledním slovem bude JIZVA. Což nás samozřejmě inspirovalo k tomu vymýšlet možnou poslední větu. Tak co třeba to ukončit takhle? „A po Harry Potterovi nezbyla ani JIZVA." Anebo: „Strýc Vernon se ráno nepohodlně kroutil před zrcadlem a přemýšlel, kde se mu na zadnici asi vzala ta ohromná JIZVA." A to je konec, přátelé.
. .
.
|
. . .
|
