Tenkrát poprvé
v rubrice Mimoděj
Ptali se mě, jestli Mikuláškovi píšu deníček – tedy mám pro něj takovou tu knížku, do které se lepí fotky a zaznamenávají úspěchy a pokroky. Prostě všechna tenkrát poprvé.
Nemám a nezaznamenávám, alespoň ne takhle organizovaně. Třeba by to mohlo být hezké, časem si přečíst všechny ty zásadní momenty. I když si dokážu představit, jak by se pubertální Mikuláš asi tvářil, kdybych ho nutila listovat jeho (resp. mými) vzpomínkami. Už jsem tu kdysi zmiňovala, že nejsem zrovna deníčkový typ. Nevydržím zapisovat ani týdně, natož pak pravidelně denně. Jsem pouze nahodilý zapisovatel, takže by to nutně muselo stejně dopadnout i s psaním do Mikulkovy „knihy prvních úspěchů". A co by si pak, chuděra, počal, když by zrovna nevěděl, kdy poprvé zvládl pacipaci anebo si stoupl v postýlce?
Na druhé straně přiznávám, že některá jeho první si zatím pamatuju. Tak je zkusím hodit semtam sem a časem možná povolím Mikulášovi zalistovat v mém virtuálním deníčku. Nevím ovšem, v jakém věku by mohl být na tyhle mé bláboly dostatečně zralý.
Poprvé o sobě dal náš mladej vědět 26. prosince 2005, nebo alespoň to bylo poprvé, co jsem si všimla kotrmelců, které metal u mě v břichu. Tuhle informaci jsem si mohla půl roku přečíst v těhotenském průkaze, proto si ji ještě pamatuju. Vím taky, kdy se Mikuláš poprvé počural, tedy tatík to zcela jistě ví, protože v tu chvíli já měla co dělat s poporodní euforií a radostí, že je dítko venku, což mi ještě před několika minutami připadalo jako sci-fi. Takže se prý poprvé vyčural 25. 5. 2006 cca ve 20,00 – hned poté, co ho omyli, musel pod vodu znovu, šikulka. Poprvé se nahlas zasmál den před třetím měsícem (24. srpna) a na bříško se sám otočil den před měsícem čtvrtým (24. září). Radost jsme měli z obojího, zvlášť z jeho zajíkavého smíchu, kterým nás dostává dodnes, i když s ním umí docela šetřit.
Další poprvé byla brambora s mrkví, kterou jsme mu dali ochutnat 9. listopadu a která mu fakt dost jela. Teď mrkev jí každé poledne a my máme byt celej dooranžova. A budou další barvy, jak pravila babička.
A to jsou asi všechna poprvé, která si pamatuju. Zub Mikulka zatím nemá, neudělal ni krok (zatím se jen prapodivně na bříšku posunuje většinou kolem své osy) a na první slovo si zatím asi budeme muset počkat. Jeho néééééé teda neberu :)
. .
.
