Co jsem ještě ještě ještě dělala?
v rubrice Literárum

Abych tu nepsala jen o Mikulášovi, jen tak namátkou, co jsem za poslední půlrok četla. Opravdu čtu, co to jde. Přestože to nejde tak lehce jako dřív.
Už jsem zmiňovala první dvě knihy zamýšlené trilogie Eragon a Eldest. Je to taková pohádka, ovšem velice příhodná pro dobu šestinedělí, kdy člověk potřebuje něco lehce stravitelného. Knihy od Paoliniho se čtou dobře, co na tom, že se autor se inspiroval, kde se dalo, takže nás nepřekvapí ničím závratně originálním. Stejně příběh žene člověk kupředu, protože je zvědavý, co bude – i když to ve skutečnosti vlastně tuší a ono to tak nakonec opravdu je. Ani mi vlastně nevadí, že se mi knížky brzy vykouřily z hlavy a že je nepotřebuju nutně mít v knihovně. Prostě splnily svůj účel a závěrečnou část si určitě přečtu.

Kniha Elling – Pokrevní bratři od Ingvara Ambjornsena je o dvou duševně nemocných kamarádech, kteří po odchodu z léčebny začnou žít ve společném bytě a snaží se zapojovat do „normálního" života ve městě, což se jim více či méně daří. Příběh je napsaný moc hezky a příjemně se čte. Je to taková kniha s úsměvem, nevyvolává bouřlivý smích, ale vykouzlí lehký úsměv, cuknutí koutků, spokojenost, přestože život obou hrdinů není vůbec jednoduchý a z jejich příběhu dokonce občas i zamrazí na lopatkách.

Johna Irvinga čtu ráda i nerada. Jeho Modlitbu za Owena Meanyho považuju za jednu z nejlepších knih, které jsem kdy četla, zároveň jsem ale některé jeho knihy vůbec nebyla s to přelouskat (Syn cirkusu, Svobodu medvědům, Pitná kúra). Mám hodně ráda Garpa, Pravidla moštárny a docela i Hotel New Hampshire. I Rok vdovou se mi vcelku líbil. A tak jsem se pustila i do jeho posledního tlustospisu – Dokud tě nenajdu. Tady se Irving vydává v životních stopách hollywoodského herce Jacka Burnse, jenž vyrůstal jen s matkou tatérkou. Když byl malý, vydali se spolu hledat otce, který jim utekl a který se v severní Evropě nechává tetovat. Než se Jack stane uznávaným hercem, prožije toho ještě mnoho (800 stran) a nakonec se dozvídá, že ani s jeho otcem, ani s jinými věcmi to nebylo tak, jak mu maminka říkala. Dokud tě nenajdu nebylo špatné, ale také ne úžasné. Nejvíc mi vadila délka knihy, přičemž si myslím, že poslední část by tam být vůbec nemusela – zoufale jsem se nudila hlavně u posledních dvou kapitol. Že John Irving nikdy nepřekoná úžasného Owena Meanyho (i když, nikdy nepraviti nikdy), mi je jasné, ale tentokrát zůstal i daleko za jinými svými knihami. Na druhé straně musím uznat, že jsem knihu dočetla a na mnoha místech se i bavila.

Jako byly Hodiny od Michaela Cunninghama poctou Virginii Woolfové, Vzorové dny vzdávají hold americkému básníkovi Waltu Whitmanovi. Kniha se skládá ze tří novel, které ovšem mají společné mnohé motivy a leckde na sebe náznaky odkazují. Všechny novely se alespoň zčásti odehrávají v New Yorku, přičemž první z nich Ve stroji koncem 19. století, druhá Dětské tažení v tíživé atmosféře po září 2001 a třetí Skoro jako krása ve 24. století. Je zajímavé při čtení vyzobávat všechny ty náznaky a upomínky, které autor čtenáři nadrobil do všech novel. Když jsem četla Hodiny a Domov na konci světa, bála jsem se, aby Cunningham nezabředl do psaní velice si podobných příběhů, ale Vzorovými dny to vyvrátil. Hodně mě bavily (nejvíc asi prostřední část a hodně mě překvapil i svou sci-fi) a myslím, že se k nim ještě vrátím. Straší mi totiž neodbytně v hlavě.

Život po francouzsku od Jean-Paul Duboise mě uchvátil. Životní příběh v podstatě obyčejného člověka, který ho ovšem vypráví s patřičným nadhledem a vtipně ho glosuje, jako by pomyslně navazoval tam, kde skončil P. P. Read ve svém Svobodném Francouzovi, o kterém jsem tu už taky psala. Kromě svého života se totiž hlavní hrdina probírá také politickou historií Francie zhruba od 50. let minulého století. Vše lehce a humorně napsáno strhne ke čtení a pobaví. Vřele doporučuju.

Pak jsem ještě četla Ubik od P. K. Dicka, Pianistu od W. Szpilmana, Nesnesitelnou lehkost bytí (jako momentálně každej v týhle republice) od Kundery. A doufám, že zanedlouho bude opět o čem psát, že se Ježíšek předvede a něco knih nadělí – je toho na pultech požehnaně, jak jsem koukala.

přidal valkil pátek, 22.12.2006, 11:19:00, Komentáře (0)

. . .

Konečně jsem se dokopala...
v rubrice Mimoděj

  ...něco sem zase napsat. Nějak se mi nedostává času, což mě trápí, protože jsem si psát tyhle blemcy dala za úkol, abych úplně nezakrněla.

Bohužel se to nedaří tak úplně, jak bych si představovala. Jako správná matka v domácnosti využívám chvilek přes den, kdy mlaďoch spí, k tomu, abych udělala nějakou práci pro mé zaměstnavatele, popřípadě doma poklidila či občas pokrmu navařila. Večer pak poté, co Mikuláše uložíme, padám do křesla s tabulkou čokolády před nějaký nablblý program v televizi (seriály jsou pro vypnutí mozku jako dělané), nebo k časopisu (abych měla aspoň trochu přehled), či ke knížkám (které jsou moji stálou láskou a snažím se je chroustat, co to jde, kupříkladu při cestování s kočárem v Hodkovičky Hills ...ehmm, tuhdá jsem to naprala do zaparkovanýho auta). A na psaní blogowe už moc času nezbývá. Ale něco sem před koncem roku, který utekl snad nejrychleji v mém dosavadním životě, ještě musím dát, řekla jsem si. Je těsně před Vánoci, což mi vůbec nepřipadá a to nejen kvůli počasí, které je spíše listopadové. Atmosféru mi nenavozují ani přezdobené krámy, ani cinkání zvonků ve všech televizních upoutávkách na smršť pohádek a romantických filmů, ani to, že jsem vycídila byt, nebo že máme na balkóně stromek. Uvidíme, jak na mě zapůsobí samotný Štědrý den, zvlášť když bude letos pro nás tak výjimečný. Poprvé ho budeme slavit jako rodinka a vlastně i úplně poprvé s wuxiou. Jsem moc zvědavá na Mikeše, jak se bude na rozsvícený stromek tvářit. Jak ho tak znám, nejradši by byl, kdyby se k němu došoupal a ocumlal. Což jsou teď jeho nejoblíbenější činnosti.

Zatím se stále ještě neplazí vpřed, spíš se tak nějak točí, zvláštně posouvá, ale za předměty, které ho zajímají, se skoro vždycky nějak dohrabe. A že ho, jak je zcela jasné, zajímají hlavně ty, které bychom my byli rádi, aby jsi jich vůbec nevšiml. Takže kabely, špinavý bačkory, tašky, všemožné hadry, hlavně nééé hračky. Jen když dostane nějakou novou, protože nová hračka dobře mete – ovšem jenom na chvilku. Zato šňůra k televizi je zajímavá pořád. Doplazí se k ní, chytne ji, a pak na nás vítězoslavně koukne, jestli jako vidíme. Taky se v poslední době docela rozpovídal, umíme ho rozesmát nahlas tak, že vypískává a zajíká se. V poledne jí polívky a kašičky ze zeleniny a masa, což mu dost šmakuje, ovšem odpolední ovoce je boj – zvlášť jablka se mi do něj ještě nepodařilo nacpat, to se ksichtí, plive, cuká. Ještě tak přesnídávku dá, i když ani tu moc nepojímá. Je to prostě zábava, co vydá za všechny programy v televizi, před kterou ovšem večer stejně padám a tupě do ní zírám – nedá totiž tolik práce a soustředění :-)

přidal valkil pátek, 22.12.2006, 11:17:00, Komentáře (0)

. . .