čtvrtek, 31.05.2007
Sunshine a jiné
v rubrice Filmsy
Byla jsem po roce v kině a myslím, že lepší film jsem si ani vybrat nemohla.
Především proto, že film režiséra Dannyho Boylea Sunshine je lepší vidět na plátně a myslím, že v televizi nebude mít ten pravý efekt. Forma zde sice docela drtí obsah, zvlášť poslední třetina filmu je dějově malinko vachrlatá, ale v závěru musím říct, že mi to vůbec nevadilo. Vizuálně a i audiovizuálně je to totiž výborný a užili si jak oči, tak uši – pan režisér je opravdu nešetřil, byla jsem trošku nahluchlá po opuštění kina. A k ději – v budoucnosti začíná vyhasínat Slunce a je k němu vypravena mise, která má za úkol ho jadernou náloží opět zažehnout. Kosmická loď Icarus ovšem zmizí a šest let po ní je vypravena loď druhá. Cesta až na nějaké menší rozmíšky (aby ne, když spolu posádka tráví tolik času v podstatě bez možnosti úniku) probíhá docela v pořádku a podle daných plánů, když loď zachytí jakési nouzové signály a zjistí, že přichází z Icaru. Posádka se rozhodne opustit vytýčenou trasu a vydat se k lodi, která před časem neznámo proč zmizela. Je jasné, že tady začnou vznikat problémy, které jsou zprvu rozehrané docela slibně. Film má skvělou atmosféru do chvíle, než skočí do v podstatě úplně jiného žánru. Snímek ovšem rozhodně stojí za to, a jak jsem již psala, na plátně a pokud možno v kině s dobrou audio technikou.
To byl můj návrat ke stříbrnému plátnu, pak jsem ještě viděla několik filmů, které stojí za zmínku, to už ovšem doma z blikající bedýnky. Skrytá identita od Martina Scorseseho je výborný mafiánský film, kterým se režisér opravdu přibližuje dobám svých Mafiánů či Taxikáře. Příběh, u kterého musíte být neustále ve střehu, je o dvou policistech, z nichž jeden je nasazen do mafiánské bandy, kterou má monitorovat, a druhý je mafián, který je naopak nastrčen mezi policisty. Marty Scorsese se s brutalitou a drsností opět netrápí, až jsem občas zírala, navíc skvěle vede herce (dokonce mi nevadil ani Matt Damon, kterého normálně moc nemusím). Výborné pokoukání, a chce to určitě víckrát.
Potomky lidí natočil Alfonso Cuarón, který udělal podle mě zatím nejlepší adaptaci Harryho Pottera (Vězně z Azkabanu). A opět je to skvělá vizuální podívaná, i když v jiném smyslu než Sunshine. Opět je to sci-fi, i když zase zcela jiná než Sunshine. Tentokrát se odehrává opravdu ve velice blízké budoucnosti (přesně 2027), v době, kdy na světě umírá nejmladší člověk, kterému je osmnáct. Přesně před osmnácti lety lidé neznámo proč ztratili svou plodnost a ve chvíli, kdy do tohoto podivného beznadějného světa budoucnosti vstupujeme, se objevuje dívka, která je těhotná. Hlavní hrdina (Clive Owen), kdysi politický aktivista, dnes jen ouřada, žijící průměrným životem, se díky své bývalé manželce k této naději celého lidstva dostane a pomáhá jí utíkat před všemi, kdo mají o její miminko zájem – což jsou vlastně všichni. Dejme tomu, že scénář opět není dokonalý (který ale je, že ano), i tak Potomci lidí drží a nepustí až dokonce. Režisér skvěle pracuje s kamerou, film je prošpikován nesestříhanými záběry, které diváka vtahují přímo do dění a snímek působí až dokumentárně. Cuarón je taky vcelku drsný, celou road movie lemuje mnoha mrtvými. Beznadějí a nejistotou rozhodně nešetří a to ani na konci. Zajímavý počin, který se zaryje do hlavy.
Dokonalý trik ve zkratce: Dva kouzelníci-rivalové spolu neustále soupeří, kdo přijde s něčím lepším, kradou si triky i ženy a bojují spolu jak o živobytí, tak o životy.
Od Christophera Nolana se mi líbilo Memento i Insomnie, proto jsem od jeho nového filmu Dokonalý trik asi čekala víc. Není to vůbec špatný film, to ani náhodou. Oba hlavní představitelé (Hugh Jackman a Christian Bale) jsou výborní a přesně vystihují potřeby svých postav. Co mi trošku vadilo, bylo neustálé pomrkávání tvůrců na diváka. Že zde budou nějaké zvraty, je dost jasné, ale autoři to neustále předkládají na zlatém táce stylem, že mi skoro hned došlo, o co půjde a v co to vyústí. Škoda, kdyby tajemství nechali trošku déle zahalené a nenechali diváka nakukovat za oponu, kdyby byli prostě stejně důslední jako kouzelníci z jejich filmu, kteří taky své triky nevyzrazují, mohl to být film dokonalý stejně jako ten trik. Takhle je jen moc dobrý. To byly mé filmové zážitky z poslední doby. Jinak jsem coby majitel televize také neunikla seriálům, které zahlcují obrazovku dennodenně, a ulítávám si na Chirurzích (tedy Grey's Anatomy). A přiznávám, že i vím, kdo je kdo v Ordinaci v růžovoučké zahrádce – skvěle se u toho žehlí :)
. .
.
neděle, 27.05.2007
Mikuláš měl prvniny
v rubrice Mimoděj
Už je to fakt rok – neskutečné!!!
Tady k nakouknutí
. .
.
pondělí, 7.05.2007
Silný srábek
v rubrice Mimoděj
Minule jsem tady naše mládě docela vychvalovala, tak zase z jiného soudku. Mikuláš právě prochází zajímavým obdobím, kdy ho jakýkoli cizí (vlastně i známý) člověk kromě nás rozbulí.
Dle chytrých návodů na děti kolem osmého měsíce projdou touhle fází skoro všechna dítka. Začnou si uvědomovat, kdo je jejich a kdo ne. Mikulda se poprvé začal k některým lidem chovat nedůvěřivě tak okolo šestého měsíce, někoho nemusel vůbec (např. mého bratra), na někoho si zvykl. Zhruba před měsícem však přestal pojímat všechny, takže když na něj někdo promluví, nebo se jen podívá, nastane srdceryvný řev, mlaďoch se schovává, kam může, a ječí. Všichni od něj uskakují se slovy: „Tak já jdu radši pryč!" a on na nás kouká, jako bychom mu ubližovali, ohrnuje rtíky a vzlyká. Většinou si za nějakou chvíli na neznámou osobu zvykne, to ovšem neznamená, že by měla ona vyhráno. Byla u nás ve čtvrtek na návštěvě babča, Mikuláš chvíli ječel, ale pak si s ní hrál a byla pohoda. Druhý den jsme šli na oplátku my k ní a spustilo se to nanovo. Nu tak snad ho to brzo přejde, toho našeho malýho citlivku. V pátek jsme navštívili Knižní veletrh, kde se taky v tomto smyslu projevoval, ale vzhledem k tomu, že tam bylo tůze mnoho lidí, musel si zvyknout, jinak by se snad uřval. Kromě toho, že je to malý srábek, je zároveň velký silák. Onehdá jsme v dřevotřískovém konzumu pořídili šuplata do kuchyně. Uznávám, že byly spíše ze šuntí řady, ale v podstatě jsme neměli na výběr. Nevím, na co myslel ten, který tvořil naši současnou kuchyni, ale praktik to moc nebyl. Zkrátka, hledala jsem vhodný úložný prostor pod dřez, ale nic se nehodilo rozměrem, bylo moc vysoké, dlouhé a nejčastěji hluboké. Když jsem v Ikea objevila kontejner do pracovny a zjistila, že jeho rozměry přesně pasují k nám, neváhala jsem s koupí. Sestavili jsme ho docela bez problémů. I když je fakt, že určité díly šly připevnit zhruba čtyřmi způsoby, z nichž pouze jeden byl ten správný a to se dalo zjistit až na konci montáže, a my to samozřejmě měli blbě. I tak beru sestavbu jako bezproblémovou. Mikulášovi se nový objekt v domácnosti moc líbil, dalo se k němu stoupat a něco vysouvat a za něco tahat. Tři týdny tak různě tahal a zkoušel, až jednou pořádně trhnul a šuplík urval – tedy jeho přední část. A to tak důkladně, že už nešla našroubovat zpět, neboť tam cosi vylomil. Měli jsme původně v úmyslu, jít Švédům jejich nábytek vrátit, teatrálně jim mávat nebohým dítětem před očima a pořvávat cosi ve smyslu: „Toto slabounké dítko ten váš šunt pouhým dotekem rozklížilo!", ale nakonec jsme koupili lepidlo a wuxia nábytek šikovně vyspravil. Zatím drží, alespoň do doby, než se do něj náš siláček opět řádně opře.
. .
.
čtvrtek, 3.05.2007
Coś nowego
v rubrice Mimoděj
Co je u nás doma nového, neboli Mikulášova „Tenkrát poprvé"
Zrovna jsem si říkala, že Mikulkovy pokroky nejdou zařadit do škatule Poprvé, protože se vyvíjí tak nějak postupně, ale zrovna dnes si jedno první uhnal. Jelikož je to malý závistivec, má ve zvyku děsně nás otravovat při jídle. Prostě chce to, co máme my, ničím jiným ho v tu chvíli většinou neuplatíme. Tak se ke mně hrnul, až mu nožky podjely a on se bacil o nohu od stolu tak šikovně, že mu rázem vyskočila boule. První boule! Ne že by před tím neupadl, ale boule se mu zdařila poprvé (kupodivu jak rychle vyskočila, tak rychle se začala ztrácet). Od doby, co se poprvé v postýlce postavil, uběhly skoro dva měsíce a pokrok v pohybu je u Mikuláše fakt znatelný. Zatím nechodí a jestli uteče roku, se teprve uvidí. Já bych na to nesázela, protože nohy pořád ještě neumí využívat jako třeba ruce a taky je má o dost slabší. Zato v rukách má sílu, že občas nestačíme zírat. Zprvu stál v podstatě jen díky nim a jejich opoře. Vytáhl se jimi nahoru, nožičky se opile kinklaly, a když se chtěl v postýlce posunout, jenom ručkoval a nohy nechával za sebou. Teď už je ovládá lépe, má je pevné i několik kroků kolem nábytku udělá. Ze stoje si s přehledem sedá nebo kleká, z leže si zase klekne nebo sedne. Od včerejška dokonce začal pořádně lézt po čtyřech, teda když se chce někam dostat rychle, pořád sebou ještě plácne na bříško a jak Meresjev se píďalkuje po bytě. Dělá pápá a když má náladu, jak je velkej. Pacičky ho asi nenaučím, proti tomu vyloženě bojuje, když to dělám jeho rukama, zatíná je, a když mu to ukazuju svýma, chytá mě a odstrkuje. Zato berany duc dělá s velkým potěšením a hlavou na nenene taky kroutí jak divej. To s ním ještě budou boje, se svéhlavičkou. Schovává se pod dekou a dělá kuk, líbí se mu Kuřátko v obilí a když mu wuxia s hračkama hraje divadýlko, vejská nadšením. Prostě radosti a o trochu víc starostí a hlídání, protože už se dostane skoro, kam chce. Taky mlaďocha od devátýho měsíce posazujeme na nočník a je už tak z 90 % úspěšný :-) Překvapuje mě, jakou má šílenou paměť, nebo jak si nenechá nic líbit. Dříve jsme mu něco sebrali a přestalo to pro něj existovat, pak stačilo za něco šikovně vyměnit a spokojil se s tím, teď už ani náhodou. Většinou chce to, co máme v ruce my a i kdybych mu podala totožnou věc, nezajímá ho. A tak dál a tak dál. Pokroky jsou teď docela velké a časté a asi se sem občas nezapomenu pochlubit, jako správná mamina (hehe). Teď tu pěkně sedím, tatíka máme na mejdáně, já popíjím kafe a přikusuju k němu dětský sušenky a mám radost, protože jsem si dneska konečně koupila sluneční brejle. Mám s tím totiž problém, neboť ve všech vypadám jak moucha cécé. V těchhle sice taky, ale jako jenom hrozně malinká muška cécé. A to už mi radost nezkazí.
. .
.
|
. . .
|
