Ta naše hospoda (Část II. – Po dvacítce)
v rubrice Čobolo
Konečně tedy to pokračování
Někdy s koncem minule zmiňovaných hospod jsem začala chodit na vošku a zároveň jsme objevili tehdy vzniklou putyku Pod Petřínem, kam jsme se znovu stáhli. Překvápko bylo, že se tam přesunul i náš oblíbený výčepák z Vrat Míra a vzal s sebou též recepis na úžasný nakládaný hermoš. Tudíž bylo jasné, že tady budeme častými hosty. Mezitím jsme znovuobjevili hospodu U žaludů, která se nachází kousek od náměstí Karlova. A jelikož se naše škola příhodně postěhovala do Spálenky, bylo to sem cobyhop a my tam sedávali častěji než často. Žaludi jsou klasická zasmrděná knajpa s linoleem, pocmrndanými ubrusy, zažloutlými stěnami a cigaretovo-pivním odérem. Ale byla levná a ku študákům vstřícná. Chodívalo se tam hned při otvíračce a trávila se tam celá odpoledne. Člověk tam mohl klidně zajít sám, protože pokud už tam někdo známý netrůnil, bylo jisté, že do pár minut dorazí. Jéjej, tady jsme propili přednášek. Žaludi jsou stále na stejném místě už mnohá desetiletí, takže tam dodnes aspoň jednou do roka z nostalgie zaběhneme.
PodPé byla klasika. Posléze jsem zjistila, že nezávisle na nás tam chodí také mladší študenti z prváku a nakonec se tam postahovali i lidi od nás. Petřín je hrůza, i člověk, který je stoprocentně přesvědčen, že zaskočí jen na chvilinku, tu obvykle zkejsne až do zavíračky, kdy platí deset piv a více. Pivo tu teče proudem, mají výborný hospodský ňamky a hlavně je tu atmosféra. Ani není třeba sedět u stolů, kolikrát jsme tu vystáli u výčepu důlky. Kecali jsme s výčepákama, dostávali seřváno od Libora, když jsme si stoupli na lavici, zatloukali ožralí jak káry hřebíky do polen, tancovali, rvali se a kdovíco ještě. Pro mě je asi nejdůležitějším počinem PodPé navázání bližšího vztahu s wuxiou. Neskutečné, že už to letos bude devět let, co jsme si tam u dřevěného stolu padli do zkaleného oka. Petřín je klasika a dodnes tam ráda zajdu, i když už ne tak často.
U Broučka na Žižkově se taky moc dobře sedělo, tenkrát jsem dělala v Žižkovském divadle a sem to bylo až příliš blízko. Potemnělá hospoda, dobrá hudba jako kulisa, fotbálek, pivko (semtam i 16°), pohoda a skoro domácí atmosféra. Navíc tam bylo, Rádíí, pěkně měkkoučko, mnohá servírka byla Hugem rozdělaná a Jindra nebyl chlap, jelikož neřekl kozy. Bohužel majitelé domu hospu zrekonstruovali a místo ní je teď nějaká nezávadná kavárna. Škoda toho.
Po ukončení naší slavné vošky jsme zakotvili na docela dlouhý čas U Dandů, což je restauračka u Míráku. Scházelo se nás tam požehnaně, za tu dobu jsme tam vypili slušně tanků piv, snědli něco litrů česnekových polívek, pár kilo gothaje, topinky z mnoha bochníků a několik plat vajec připravených coby hemenex. Došlo to tak daleko, že jsme směli chodit i na soukromé akce, oslavy založení hospody a výčepáci nás při odchodu obdarovávali prázdnými půllitry. Chodili jsme tam dost dlouho, až pak nám připadalo, že tam šiděj a my vždycky platíme víc piv, než bychom měli. Jako první se vzbouřil Plukovník a k Dandům přestal chodit. Nám ostatním ještě nějaký čas trvalo, než jsme odešli za ním. Grupa Dandovců se přesunula do hospody Morava (a jsme zase zpátky na Žižkově), kam mířívá, už ve značně okleštěné sestavě ovšem, dodnes.
Tak to jsou asi ty nejdůležitější putyky, kde jsem bývala štamgastem. Ale za zmínku stojí ještě některé, kde jsme ohřáli židle rozhodně více než desetkrát. Tady je výběr: U Kalendů, U Bubeníčků, Nad Rozhlasem, U Kotvy (tam jsme byli mnohokrát, ale mezi oblíbené hospody nelze zařadit, páč tam okrádali, točili podmíry, byli líný a protivný, ale ta zahrádka hned pod okny školy – tomu se těžko odolávalo), U Mánesa, U Sadu (s těmi jsme po několika extempore skončili), U Havrana nebo Pohádka, ale ta je zcela jistě na samostatné vyprávění možná někdy příště. Tož na zdraví!
. .
.
