Brácha za všechny prachy
v rubrice Mimoděj
Můj mladší bratr je hovád.
Co si pamatuju, byly s ním neustále problémy, možná od doby, kdy začal trochu pobírat rozumu (jestli vůbec nějaký pobral). Vypisovat všechny jeho excesy by vydalo na založení samostatného blogu. Zasvěcení asi znají, tak jen v rychlosti – na střední škole a na učňáku pobyl dohromady tak rok a půl, moc toho nenapracoval, doma opruzoval a vyžíral, rozkradl mi těžce naschraňovaná CD (a kdovíco ještě), zplodil dítě se čtrnáctiletou podzákonnou, boural bez řidičáku a pod vlivem, přičemž vezl ještě dvě dívtky, všichni skončili hodně pomlácený ve špitále, bratr po jeho opuštění ještě dva měsíce na vozíku, dostal podmínku za těžké ublížení na zdraví, znovu řídil opilý, pak ještě jednou, vyfásl basu natvrdo, tam strávil sedm měsíců, za nějaký další prohřešky měl veřejně prospěšné práce, na které se samozřejmě vykašlal, takže mu je pravděpodobně převedli na další tvrdej trest... Do toho se chová jako nevycválanej debilek (což je), kterej ve svých 25 bydlí doma u maminky, jíž nepřispívá ni cent, naopak ji neustále o vše stahuje. Ona na něj bohužel nemá sílu a nedokáže ho vyrazit (která máma to zvládne?). Z lochu bratr posílal tklivé omluvné a slibovačné dopisy, kterak se doma polepší a bude hodný a skoro všichni jsme mu to žrali. Pouze si vymínil, že ten první týden po návratu prochlastá „protože to přeci musíme chápat". Z prvního týdne už je třičtvrtěrok. Jediné, za co ho lze pochválit, je, že pracuje. Že není schopen udržet v kapse byť pětník, je věc druhá.
Před necelými dvěma měsíci si přivedl domů slečnu a už tam zůstali. A se slečnou její pes. Tady je třeba napsat, že moje máma má ze psů fobii a to opravdu velkou. To ovšem bratrovi ani jeho slečince ani trochu nevadilo, i když máma několikrát řekla, že pes tam nebude, nic si z toho nedělali. Slečna v bytě velice brzy zdomácněla. Pochoduje tam v prádle, z ledničky si vezme, co chce, celé dny se tam povaluje. Všichni jsme do mámy hučeli, ať si to nenechá líbit a vykopne je, ale nějak to nezvládá. Už s nima sice několikrát seděla a „promlouvala jim do duše", což mělo stejný efekt, jako kdyby neřekla ani eň. Do toho mají tyto dvě holubičky zajímavě veselý vztah, při němž dnes a denně popíjejí levný alkohol a posléze se zhádají jak koně a nezřídka létají objekty vzduchem i ze třetího patra činžovního domu. Takže slečna už několikrát z bytu (pokud možno ve čtyři ráno) utekla, to vše za pořádného virválu. Jen tak na okraj, pokoje jsou u nás průchozí, takže prchala vždy přes máminu ložnici. Máma mi vždycky radostně zavolala, že se odstěhovala a bude zase klid. Byl, maximálně do večera téhož dne, kdy se pejsek se svou paninkou opět vrátili. Vše vyvrcholilo předevčírem, když máma přišla domů, slečna v tahu, bratr spal, v bytě bordel, dveře na toalet byly rozmlácené a jejich kusy se válely na dvoře. Ideální domácnost. Kdypak se tentokrát asi slečinka vrátí. Dá si voraz aspoň týden?
. .
.
pátek, 19.10.2007
Trochu kultury do toho dětinštění
v rubrice Filmsy
Když mě wuxia doma našel, jak prdím na pusu mezi vydáváním zvuků iá a haf haf mňau, naznal, že už by mi bylo potřeba trochu dospělejší zábavy.
A podaroval mě pozvánkou do kina na Pokoj 1408. Horor zfilmovaný podle povídky Stephena Kinga a s Johnem Cusackem v hlavní roli.Byla jsem samozřejmě potěšena, ovšem ošívala jsem se, že se potom budu bát sama domů lesem. Wuxia mě utěšoval, že určitě nebudu, jelikož se celý snímek odehrává v jedné místnosti, která s lesem nemá co dělat, že se po projekci budu bát maximálně na záchodě. Inu, šla jsem. K sobě přizvala ještě kamarádku Kláru, u vchodu jsme nafasovaly pepsi a popcorn, který sice moc nemusím, ale kouzlo zadarmo zafungovalo a já ho v sobě měla téměř ještě před začátkem filmu. Horor to byl docela slušný, žádné potoky krve, ale pěkný psycho a semtam nějaká lekačka. Skoro celé se to opravdu odehrává v pokoji číslo 1408, kde si spisovatel Mike Enslin sáhne až hluboko do svých traumat a nočních můr, což ovšem neznamenalo, že bych se posléze domů nebála. Když jsem vystoupila na Braníku a čekala u ztemnělé zastávky na bus a do toho se tam motali dva hovoruchtiví ožralové, raději jsem se vydala pěšky lesem, kde údajně spartakiádní vrah přepadl jednu z obětí. Nakonec mě víc než strach zmohly dlouhé schody do Hodkoviček. Ale jinak to byl pěkný kulturní večer, film slušný, i když ke konci lehce přeplácaný (docela by mě zajímala předloha), skvěle ovšem hrál John Cusack, který snímek táhl od začátku do konce – no, taky tam moc dalších herců nehrálo. Pak jsem taky onehdy šla omylem kolem Luxoru, zcela náhodou do něj vlezla a v kapse mě zrovna hřál narozeninový příspěvek. Ne nadlouho. Za chvíli jsem odcházela s novými přírůstky do naší už tak přeplněné knihovny a s kartičkou na kafe zadarmo při nákupu nad tisícovku. A jelikož mám teď takové vědecko-fantasmagorické období, je to vidět i na výběru knih – Neil Gaiman: Američtí bohové a Hvězdný prach, Terry Pratchett, Neil Gaiman: Dobrá znamení, Isaac Asimov: Oblázek na obloze a pro trochu reálna William Saroyan: Cyklista v beverly Hills. Vzhledem k tomu, jak se mi teď hromadí knihy a nepřibývá volného času, mám na to tak rok. Přemýšlím, jak ten čas nahrabat, ale nacházím ho jen na četbu takových kusí, jakými jsou Paleček, Kuřátko a obilí, Broučci na pouti nebo Polámal se mraveneček. A už to umím skoro nazpaměť, heč!
. .
.
úterý, 9.10.2007
Nespím
v rubrice Mimoděj
Neusnula jsem, i když můj blg trošku ano. Na vině ovšem nejsou podzimní sychravé, do postele zvoucí dny, nýbrž práce, práce a zase práce.
Jsem nějak zavalena, snažím se seč můžu vše udělat, leč pořád před sebou tlačím resty. Jak něco dodělám, už mám v mailu novou zásilku. Díky tomu chátrá naše domácnost a já propadám stresům, že nestíhám. Do toho mělo naše robě pěkné prudné období, kdy proběhla recidiva z 10. měsíce, tedy šílení z cizích (i ne tak cizích) lidí. Tentokrát sice neřval úplně vždycky, ale neustále jsem ho měla zabořeného mezi nohama a kdybych měla sukni, mám ho stoprocentně pod ní. Odtud zvědavě vykukoval, ale nikdo na něj nesměl ani špitnout. S dětmi naštěstí tenhle problém neměl, takže mě k mé nemalé radosti tahal neustále na pískoviště. Což znamená korigování bitev o bábovkové nástroje „půjč, neber" a řešení, kolik má to které dítko zubů a jestli už pije z hrnku a jestli dudlíkuje, nebo ne. Ale já si nemůžu sednout a vyhřívat se na posledních zbytcích teplého slunka, jelikož moje ratolest jednak ještě není tak zdatná, aby si na pískovištních atrakcích poradila sama, a druhak je to útěkář, takže jeho a ještě jednu holčičku jsme neustále odchytávaly venku na silnici. Zábava na několikátou. Po stydlivém období následovalo vynucování si čehokoli neuvěřitelně vysokým ultrazvukovým pištěním, ze kterého jsem zejména já šílela. Naštěstí už jsme ho to odnaučili a teď na nás houká hlubším a snesitelnějším tónem. Jinak je ale Mikuláš docela pohodář, často se směje, rozumí už mnohému a když náhodou ne, stejně ho podezřívám, že to na mě hraje. Chodí asi od 14. měsíce. Chvilku mu trvalo, než se rozhodl, že je opravdu lepší chodit než lézt, ale teď už lítá jak o závod, takže probíhají různé boule, odřeniny a prokouslé rty. Naštěstí mlaďoch docela umí padat, takže to, že je schopný zakopnout o každé stéblo, vyvažuje akrobacií v pádech. Nemůžu o něm říct, že je nemluvný, pořád žvatlá, krásně intonuje, ovšem slova jaksi nepřicházejí. I když, umí si říct o jídlo (mam-mam-mam) a o pití (gou-gou-gou) a všichni ptáci dělají gaga. Hodně se po nás opičí, prdí na pusu, dělá indiána, vyplazuje jazyk a další kraviny, ale jakmile zkoušíme učit ho nějaká slova, tváří se, že ohluchl. Zatím ještě nejspíš „nebyl důvod ke stížnostech". Což mi připomíná, že Mikuláš začal dělat pacičky, v 15. měsících, kdy už jsme to vzdali s tím, že to prostě nebude umět, sám začal. Prostě samostatný Göthík, jak se patří.
. .
.
|
. . .
|
