Vkusné
v rubrice Mimoděj
Co se líbí našemu děťátku
Mladej toho sice stále moc nenakecá (teda vlastně jo, ale kdo mu má rozumět), ale už mnohé vnímá, rozumí skoro všemu a má obrovského pamatováka. Začínáme pomalu testovat jeho vkus, v tv už ho neberou jen reklamy, začíná pojímat i jiné věci. V Kouzelné školce má nejradši Majdu s Františkem. Občas se zakouká na nějaké kreslené pohádky, ale většinou dlouho nevydrží. Na Sylvestra a Tweetyho dělá mňau a gaga, pak ho to omrzí. Gaga dělá i na kosí bratry. Poměrně dlouho vydrží u Garfielda, ale nic nepřekoná Simpsonovi. Ty miluje, vydrží na ně čučet celých 25 minut, směje se u nich, když někde vidí obrázek Houmíka nebo Barta, vejská blahem. Onehdá se koupal a slyšel z tv promlouvat Marge, vyskočil, začal hulákat nadšením a musel z vany ven. Uvelebil se na kanapi vedle wuxii, který taky pravidelně sleduje, a byl ve svém živlu. No, není to tak špatný s divochem. Začínáme také s testováním hudby, zatím vedou Red Hot Chili Peppers. Ovšem Pink a její příšerný song Dear Mr. President nevydejchal. začal kroutit zběsile hlavou a nakonec se rozbrečel. Ani se mu nedivím.
. .
.
Jak jsme se prali s nemocí
v rubrice Mimoděj
aneb Konečně už nejsme chcíplotiny
Netrvalo to zas tak dlouho, zhruba týden, ale z toho dva dny byly opravdu náročné. Celá rodina jsme popadaly jak shnilé hrušky, rýmy, kašle, teploty, střevní a žaludeční virózy, horečky, migrény – všechno tohle jsme si mezi sebou krásně rozdělili. Mikuláš to snášel nejlíp a nás staré lemry neustále častoval (mezi záchvaty kašle a odsáváním nudlí) zářivými úsměvy. Jeden den to probíhalo tak, že wuxia leže na kanapi kroutil se v křečích, já s hadrem na hlavě, tekoucím okem a mžitkama jsem se jakž takž snažila starat aspoň o Mikeše, když už domácnost chátrala. Do toho mladý pán fretkoidně kmital po bytě a dělal neskutečný čurbes. Nejprve vysypal kbelík s legem, následoval koš s hračkama, do tohoto brajglu vstoupil a s neskutečným nadšením se tím brodil a rozkopával po celém pokoji. Posléze se pustil do tříděného odpadu, papíry i plast pak různorodě promíchával s hračkama, do toho cupoval časopisy, vysypával videokazety z obalů a vše, na co dosáhl, shazoval do té hromady mnohých tvarů i barev. Občas si řekl o bébé (což je jedno z mála slov, které znějí tak, jak mají, a znamenají to, co mají), případně se dobýval do lednice, kde zpravidla chtěl jogurt. Když chtěl spát, šel lomcovat s postýlkou. Vlastně nás ani moc nepotřeboval. Po těchto dvou krizových dnech jsme jakžtakž procitli a vydali se doplnit zásoby (především jogurtů a vitamínů), když jsme narazili na pána domu, který se nesměle hlásil o svá práva. Poprvé za sedm let jsme zapomněli zaplatit nájem. O měsíční splátce elektřiny a nabíhajícím zpozdném za četbu z knihovny ani nemluvím.
. .
.
pondělí, 14.01.2008
Jak na Nový rok...
v rubrice Mimoděj
Jen to ne!
Silvestr jsme sice prožívali celkem v pohodě. Část dne na cestách vlaky z Vysočiny. Kupodivu vše jelo, jak má, ani moc lidí se nepřepravovalo, takže si tentokrát na dráhy skoro nemůžu stěžovat (teda vždycky se něco najde, například úchylně sestavené jízdní řády, kdy na přípoje buď čekáte hodinu a více, nebo máte na přestup dvě minuty). Dojeli jsme domů, tam se otřepali, setřásli batožinu a vydali se k bábině, kde jsme přespávali a kde ona hlídala mlaďocha. A pak k Hugáčkům, kde měl být onen mejdan velkolkepý. Velkolepý, co se žrádla týče především. Pan Hugáček navařil kotel krmě mexikáňské a já, prase, i když jsem se přejedla už po první tortille, dala jsem si další. Kromě plného bachoru probíhal večer v poklidu, jen wuxia měl svou klasickou tichou kocovinu poté, co s Hugem vyžahli flašku whiskey. Následující den byl jedno velké peklo, kdyby takhle měly vypadat všechny dny následující v tom novém roce, tak nevim nevim. Bylo mi totiž tak blbě, jak ani při nejhorší kocovině. Upozorňuju, že jsem během silvestra vypila pouhá dvě piva. Z obžerného počínání jsem se ovšem vzpamatovávala ještě další tři dny, které jsem trávila bez jídla (to u mě není normální) a vleže. Ale dobře mi tak, ty voříšky jsem žrát neměla. Tak směle do roku 2008.
. .
.
|
. . .
|
