Hrajeme si, nehrajeme
v rubrice Mimoděj
Jak jsme se začleňovali do kolektivu.
Jelikož je Mikulín tak trošku trubička, která si od dětí nechá všechno vzít, už si delší dobu říkám, že bych ho měla brát někam do kroužku mezi ratolest. Což je pro mě osobně ovšem najtmér jak bič. Chození na pískoviště už vydejchám, ale pokud jsme tam sami dva, jsem přešťastná. A to jeho sociální sbližování s jinými dětmi ani trochu nepodpoří. I tak jsem o kroužcích mluvila a leckteré si našla na internetu, ale to bylo vše. Z podstaty se mi prostě nechtělo jít někam s maminama juchat v kroužku, tleskat, říkadlovat a povzbuzovat robátka k výkonu. Pak mě ovšem na cosi podobného začala lákat Zůza, která tam s Anež chodí už dva roky. Lákala mě tam od prosince, ale mě se každé úterý vždycky něco přimotalo do plánu nadechnout se, vzít Mikeše a vstoupit do tygří klece. Tu jsem byla chorá já, tu mladej, tu jsem musela k doktorovi, pak jsme měli doma nehodu vyžadující inštalatéra atd. atd. Neříkám, že se mi tyto náhody nehodily. Vlastně jsem si vždycky oddechla. Ale tohle úterý jsme fakt nic neměli a já si ani neuměla nic vymyslet a navíc Z+A taky razili, tak jsem sebrala veškeré odhodlání a šli jsme na hrátky maminek s dětmi. Skoro jsem tam nedošla, ještě kousek od onoho místa jsem se málem otočila a šla domů, do telefonu mámě kňourala, že na tohle nejsem. Její ujišťování, že když jsem byla malá, podobné věci mě bavily, mě vážně nepřesvědčilo. Co mě bavilo před 27 lety... Připadala jsem si, jako když jdu na zkoušku nebo pracovní pohovor, ztažený žaludek, úzkost. A to jen proto vejít, chytit podobně postiženou maminu za ruku a kolo kolo mlýnský.
Ale překonala jsem se. Vešli jsme, Mikulda způsobně sešel po schodech a to bylo všechno. Pak seděl v koutku, pokukoval a veškeré mé snahy vtáhnout ho do děje, se míjely účinkem. Nakonec jsem do koutku k němu přisedla taky a pozorovala juchající kolektiv. Asi na to vážně nemám, ani já, ani Mikeš, pomyslela jsem si. Pak ovšem paní profesorka Mikuldu pochválila, jak je hodnej a mě všichni ujišťovali, že ze začátku jsou takové všechny děti (a často i maminky). Nevím, jestli mě přesvědčili, abychom přišli znovu. Příští úterý mám doktora.
. .
.
neděle, 24.02.2008
Co dělám
v rubrice Mimoděj
Je neděle odpoledne a já pracuju. Snažím se pracovat.
Vlastně ani moc nepracuju, mám otevřenej obrázek a semtam do něj udělám čáru. Nejde mi to, nechce se mi. Spíš brouzdám a hraju Tumblebugs. Z těch barviček už mi přechází zrak a já nadávám, protože mi to nějak nejde. Zase otevřu obrázek a zase nakreslím čáru, tentokrát spirálu. Jsem bez energie, venku modrá obloha, 18° teplo, svítí a já čekám, až se Mikeš probere, abych ho (i sebe) šla vyvětrat. Bez kafe nefunguju, ani to kafe moc nezabírá, ale aspoň neprospím den. Občas mám pocit, že ani ruku nezvednu, jak je těžká, tlak už skoro nemám, jak je nízko, kafe dopitý, nezabralo a panáka si nedám. Mikulín mě nešetří, má energie na rozdávání a je neustále v běhu. Že si tu energii nešetří na časy příští, že jsme si ji my nešetřili... Ta by teď bodla. Mlaďoch je vcelku hodnej, umí si hrát, spí celou noc a přes den i tři hoďky, přesto by mi teď nevadilo mít líný dítě, posadit ho do kouta a za dvě hodiny ho najít na stejným místě, jak listuje nějakou zásadní literaturou. Místo toho se brodím čurbesem, co Mikuláš sesypal na zem a to je všechno v jeho dosahu, nesnese věci nahoře, všechno musí být na podlaze, na stole jsou jen auta, s kterými po něm drandí jako po závodní dráze. Doma je jak blesk a venku se courá, každou skulinku musí prošťourat, každý auto omakat, za každý vrata zalomcovat. Na hřišti už je jako doma, kolotoč, skluzavka, písek, šup sem, šup tam, nejzajímavější jsou ovšem vrátka, která otvírá a zavírá třeba půl hodiny. Pokud jsou někde schody, tak další půl hodiny chodí nahoru a dolu a já s ním, páč mu ještě nevěřím, že je nevezme po hlavě napřed. Má rád děti, ale je truhlík, kterej si všechno nechá bez řečí vzít. Děti to asi poznají, tak mu ještě kolikrát vlepí facana. „Musíš jim to vrátit, když tě bijou, nenech si to líbit," hučim do něj, ale zatím si netroufl. A mně je to vždycky líto. Doma pak zas padám na hubu a Mikeš mě umí vytočit do vrtule, furt se vztekám. Vztekám se, že seděl půl hodiny na nočníku, pak vstal a vyčural se na koberec. Vztekám se, že plive jabko s mrkví, při jehož přípravě jsem si ustrouhla kus prstu. Prudim ho, že kňučí, něco chce a neumí si říct, jen ukazuje a kňourá. Prudim ho, že se nesnaží mluvit. Jsem celá říčná z toho, že se venku, kde je fujtajxl zima, vleče, pak šlápne do hovna a nakonec spadne do kaluže. Vztekám se, že se vzteká, že mu nechci půjčit mobil. Co dělám? Vztekám se, anebo upadám do jakéhosi bdělého komatu. Je se mnou prostě zábava.
. .
.
|
. . .
|
