Po druhém roce Mikulášově
v rubrice Mimoděj
nastalo několik zásadních změn
Náš synátor došel k názoru, že už není malé miminko a že by měl změnit určité návyky. Například zjistil, že nočník není tak úplně pitomá vymyšlenost a zbavit se plíny může být zvlášť v prvních jarních vedrech docela příjemné. Doma jsem ho začala vypouštět jen v tričku a sám začal usedat a to s velkými úspěchy. Venku si zatím neříká, ale i tak je to úspěch a takových změn bychom uvítali povícero. Další, k čemu naše robě dospělo, už není tak příjemné. Z našeho děťátka, které vždycky v noci spalo 11-12 hodin tak do osmi, se najednou stalo brzkoranní ptáče a teď nás tahá z lože kolem páté. Blbý ovšem na tom je, že on sám potřebuje spánku daleko víc, než si teď dopřává, a je to s ním pak fakt hodně náročné. Celé dopoledně kňučí, každá maličkost ho rozhodí a už o půl jedenácté by se ukládal k polednímu spánku. K tomu se s ním snažíme vyjít my, kteří jsme taky nevyspalí, takže nás daleko dřív vytočí. Domácnost k pohledání. Nejprve jsme měli pocit, že je to dřívějším svítáním, a tak došlo k zatemnění (deka přes okno). Nezabralo. Pak jsme to svalovali na horko a dusno u nás v bytě, kde se po dvou letních dnech ihned vyšplhala teplta k 31°. Pak se zase ochladilo, i noci jsou chladné a mladík vstává brzy i nadále. Já sama jsem ještě nevyspalejší, než jsem byla v dobách, kdy vyžadoval krmení několikrát za noc. Takže ty poslední dva měsíce, kdy můžu spát, se nevyspím. Zííív.
Moje máma vždycky říkala, že ať je dítě jakékoliv, tak pokud pěkně jí a spí, je vlastně naprosto v pohodě. Když mě Mikeš čímkoli štval, tohle jsem si opakovala, protože on obě tyto základní věci splňoval do puntíku. Spal krásně a jedl skoro všechno, co jsme mu předložili. Bohužel nic není neměnné a už ani jedno není, co bývalo. Spí sice celou noc bez přerušení a ve vlastním pokojíku, ale jeho přicupitání o páté ranní mi na klidu nepřidává. K tomu začal absolutně bojkovat jídlo, a to ještě před samotným ochutnáním. Jen vidí, že se k němu blížíme s talířem, zakrývá si oči, semkne pusu, případně sousta, která mu tam nacpeme, plive. Zatím to řeším hladověním, tedy aspoň v rámci toho dne. Jediné, co by byl schopen a ochoten tláskat po litrech, jsou jogurty. Užíváme si tedy s mladým pánem pěkné "odporné období". Nevadí mi, že toho sní daleko míň než dřív, ono je to i logické, už tak překotně neroste a nepotřebuje tolik jídla, ale ten jeho bojkot, aniž by ochutnal. Tím mi pije krev! Asi nezbývá počkat, než to přijde a těšit se na dobu jeho školní docházky. Škodolibě si už teď představuju, jak ho tahám z postele a nutím k odchodu směr školní lavice a jemu se táááááák nechce.
. .
.
Resty v deníčku
v rubrice Literárum
Už dlouho jsem nepřispěla do svého čtenářského deníčku. Činím tak tedy teď, ač trochu zkratkovitě.
Pár delších vět ovšem patří Neilu Gaimanovi, kterého jsem objevila až nedávno a který mi okamžitě přirostl k srdci. Zvlášť jeho Nikdykde je kniha, ke které se budu určitě vracet. Výborný příběh z alternativního Londýna. Pak jsem od Gaimana ještě přečetla Americké bohy, Anansiho chlapce a pohádky Koralinu a Hvězdný prach. Vše výtečné, Gaiman má nesmírnou fantazii. Myslím, že je jen otázka času, něž se pustím do komiksového Sandmana, kterého wuxia doma již několik let hromadí.
A pak jsem ještě četla:
China Miéville: UnLunDun – výtečné, odpočinková fantasy, která mě okamžitě vtáhla, velice čtivé. Od Miévilla mám v knihovně nachystané Nádraží Perdido a doufám, že se nenechám odradit tloušťkou bichle a co nejdřív se na něj vrhnu.
Nicole Krauss: Dějiny lásky – líbilo
Marie Ndiaye: Čaroděnice – nic moc, asi jsem čekala něco jiného, ale měla jsem skoro problém tuhle útlou knížečku dočíst do konce
Fred Vargas: Špetka věčnosti – vcelku slušná detektivka
Cormac McCarthy: Cesta – dostalo mě svou atmosférou, ač ponuré a neveselé čtení, doporučuji
Vargas Mário Llosa: Zlobivá holka – moc dobré
Calef Noël: Výtah na popraviště – přišlo mi zvláštně naivní, ale není to zlé
Haddon Mark: Problémové partie – líbilo se mi docela dost, ale podruhé bych už číst nemusela
Rudiš Jaroslav: Grandhotel – zklamání
Rudiš Jaroslav: Potichu – četlo se docela dobře, ale brzy se vykouří z hlavy
Ian McEwan: Na Chesilské pláži – komorní milostný příběh z počátku 60. let, moc hezky napsaný, McEwan opět nezklamal
G. G. Márquez: Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce – typické Márquezovy povídky, kterým není co vytknout
Isaac Asimov: Oblázek na obloze – velice dobré, akorát konec trošku zklamal
Jakob Arjouni: Ještě pivo – detektivka, ze které jsem si dva dny po přečtení už skoro nic nepamatovala
Ken Kalfus: Americký problém – to se mi líbilo hodně, o krizi jednoho manželství na pozadí událostí z 11. září
Jan Haubert: Hluboká orba aneb 20 let Visacího zámku – velice zábavně popsaná historie Visáčů, plus Haubertův deník z roku 2002, čte se jedním dechem
Louis de Bernieres: Partyzánova dcera – Bernieres je můj oblíbenec a ani tato jeho kniha (o dost komornější než předchozí) mě nezklamala
Lucía Etxebarria: Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti – výborný ženský román ze Španělska 90. let, doporučuji
Will Davis: Polibte si – to jsem dočetla, jen abych dočetla, portrét 16letého kluka, který má klasické problémy s rodinou, školou, dost předvídatelné a nic moc originálního
Rob Grant: Špeky – to jsem přečetla jedním dechem, Grantovy knihy jsou velice čtivé a vtipné. U téhle jsem se sice nemlátila smíchy, zato si myslím, že ve mně zůstane o to déle. Přece jen to není jen taková řachanda a její téma je ve skutečnosti vcelku vážné.
Teď mám několik věcí rozečteno: Pablo Tusset – Nejlepší loupákův zážitek, G. G. Márquez – Zpráva o jednom únosu, Kelly Link – Magie pro začátečníky.
. .
.
|
. . .
|
