Dějí se věci
v rubrice Mimoděj
Což by si mnozí, kteří by se mnou měnili na chvíli život, asi nemysleli.
Jenže já teď, co si užívám dvojitou mateřskou, beru každou změnu za zážitek. Splnila jsem svou občanskou povinnost a byla volit – kandidát mnou volený ovšem neprošel. Zítra jdu do druhého kola. Shodou okolností probíhají volby v mé bývalé základce, tak jsem si ještě navíc zavzpomínala. Nechaly jsme wuxiovi obě děti (obě celou dobu spaly, takže si užíval i on) a šly se s mámou trošku projít. Dva dny nato jsem Mikuláše odeslala k babičce a vychutnávala si pocit mít zase na chvilku jen jedno dítě. A nevěděla jsem co s časem, bylo ho nějak hodně. Pak mě čekal zubař, udělal zub, takže už jsem zase krasavice. Odlomil se mi totiž kus horní jedničky, a jelikož je náš zubař superzaměstnaný, dostala jsem se na řadu až za dva měsíce a celou dobu tak byla za čarodějnici. Nebolelo to, jen mi vypadla výplň, kterou mi udělal zubař před 16 lety. Tenkrát jsme jeli zmoženi z nějakého koncertu a já usnula ve vlaku, ležela na sedačce. Probudila mě rána a já na zemi s uštíplým zubem. Chytráci nádražáci nechali na koleji, po které jsme přijížděli, odstavenou lokomotivu. Až na lehká zranění se tenkrát naštěstí nikomu nic nestalo. Teď dostavba díry po vlakovém zážitku zabrala dvacet minut (plus dva měsíce čekání). Jinak se plácám převážně kolem našeho domu. Což o to, s kočárem bych klidně vyrazila i do dálek, ale s brzdičkou Mikešem je to trochu složitější. Kolikrát, když ho vidím doma ve formě, kdy lítá jak splašenej, začnu uvažovat, jestli není tak trochu hyperaktivní (což je teď každé trochu živější dítě koneckonců). Jakmile však vyjdeme ven, kde se courá jak důchodkyně na nákup, okamžitě mě tyto myšlenky opustí. Tady ale zrovna fakt jde.
Doma jsme znovuobjevili Vlastu Redla, který se nejenže líbí Mikulášovi, ale navíc uspává Toninku. Na Mikulášovi stále konáme hudební experimenty, zatím je spíš přes takovou lidovější notéčku (z něj budeme mít nakonec ještě folkaře, ouha :)), takže když wuxia onehdá vyměnil Redla za Roxy Music, už si mladý pán diktoval návrat oblíbenějšího interpreta. Včera jsem mezi zašlými kazetami vyhrabala druhdá oblíbené Brathanki a to skákal a tančil jak smyslů zbavený. Takže u nás teď jedou oni a já oprašuji kdesi zapadlé znalosti polštiny a vzpomínám na naše pěkné polské období, pročítám zápisky z cest po Polsku a slibuji, že se musím stavit v Institutu.
Z dalších kulturních vjemů je teď nejvýše ze všeho asi Krteček vizuálně a Karkulka před spaním audiálně. Ale k těm zase někdy příště.
Tonička už se na nás směje a Mikuláš umí nejnádhernější krabici ze všech.  
. .
.
čtvrtek, 16.10.2008
Nightmare Is Rising
v rubrice Mimoděj
Začala jsem s Mikulínem chodit do místního Sokola. Na křepčení matek s dětmi. Moje noční můra ožívá.
Už jsem tu před časem zmiňovala, jak je to se mnou a s říkadlovými kroužky. Že to prostě není to pravé ořechové a mám z toho bobky, ač vím, že pro děti by to mohlo být dobré. Hlavně pro Mikeše, který kolektiv potřebuje jak sůl. Pro Mikeše, kterej je svéhlavej až na půdu a kterej se nechytne dobrovolně za ruku ani mě, natož pak nějakýho cizího člověka. Pro Mikeše, který nedávno obdržel do teritoria nějakýho malýho vetřelečka, kterej mu zabírá jeho území. Měla bych věnovat chvíli jen jemu, bez červíčka, co se nám vplížil do rodiny, řekla jsem si. K tomu se dozvěděla o cvičení v nedalekém Sokole a rozhodla se to skloubit. Nenastoupili jsme hned, zabránili tomu převážně rýmičky. A tak jsem nakonec měla skoro měsíc na přemítání, jestli jít nebo ne. A zase jsem se děsila a zase každý den řešila. A nechtěla. Nakonec jsem se přemohla s tím, že to prostě bude pro drobečka přínos a něco se naučí a bude mezi dětma a tak dál. Samá pozitiva prostě. Vydali jsme se. Mikulín se nechal způsobně převléct, a pak to začalo. Rozbrečel se, že ještě nejdeme dovnitř, že musíme chvilku počkat. Pak v tělocvičně chvilku čučel, a jakmile začalo cvičení s říkačkama, rozbulel se. A bulel a bulel a nechtěl se zapojit, ač jsem ho lákala, seč jsem uměla. ‘Já se přece taky nechci účastnit, ale je to sranda ne?’ posílala jsem mu pomrkávající pohledy. Nezabralo nic. Až nastala dvacetiminutovka blbnutí na tělocvičném nářadí. To zas jo, to ho bavilo. Ve chvíli, kdy se nářadí uklidilo, pláč začal nanovo. Křepčila jsem s rodiči a jejich dětmi bez dítěte svého. To stálo v koutě, bulelo a snažilo se zdrhnout. Něco pro můj šestinedělím pochroumaný nerv.
Ale rozhodla jsem se nevzdat to, obrnila si nervy, omotala je čokoládou a šli jsme i následující týden. Čokolády bylo asi málo. Mikuláš už byl celý den na přeražení, ubulený, v ničem nespolupracující. Bulet začal už přede dveřmi sokolovny. A opakoval se scénář z týdne předešlého, při cvičení on u dveří brečel, já skotačila jen blbec s rodiči a jejich hodnými spolupracujícími dětičkami. Mezitím se snažila Mikuldu všemožně lákat do kruhu, ale on stál s rukama zkříženýma na hrudi a jen dělal nene. Pak začal utíkat ven. To už jsem bulela i já. Následovalo cvičení na nářadí, čehož se opět účastnil a konečné cvičení se stáním u dvěří a pobrekáváním. Já dělala kolo kolo mlýnský a ježek ježek spí a ptala se sama sebe, mám-li to zapotřebí. Zatím jsme cvičení ještě nezaplatili, takže to můžu vzdát, i když mě všichni přesvědčují, ať vydržím. Musím ale ukočírovat nervy, překousnout bulení a zvládnout to, že předvádět se budu jenom já. Příští úterý se rozhodne. Noční můry z toho mám už dnes.
. .
.
pondělí, 13.10.2008
Proč bychom si nestěžovali
v rubrice Mimoděj
Když už máme jednou blog.
Minule jsem jsem si vcelku pochvalovala Mikulášovo chování k ségře, ale muselo mi být jasné, že to tak úplně jednoduché nebude. Nejen, že už ji začal trápit, ale jeho žárlení se projevuje i jinak. Například se začal v noci budit, pochoduje po bytě, a když ho vrátíme do postele, za chvíli ho máme v obýváku znova. Někdy jeho noční dovádění trvá i tři hodiny. Takže zatímco Toňa se budí v noci jednou, my se stejně nevyspíme. Nechci to zakřiknout, ale možná že se blýská na lepší časy, protože teď už byly tři noci klidné. Teď by mohla začít vystrájat zase mladá. Dnes nám končí šestinedělí, takže čekám z její strany nějakou změnu, a tím nemyslím jen pozitivní. Po zkušenosti s Mikulínem od ukončeného šestinedělí nečekám nic dobrého. Kromě nespaní se Mikulášovi přidala ještě jedna moc "příjemná" věc a to je velice, ale velice častý pláč. Kvůli každé kravině je schopný se rozeštkat. Nemůže najít oblíbené auto, brečí, řeknu mu, ať jde od kraje silnice, bulí, nepodám mu něco hned v tuhle chvíli, zase brečí. Není to vztek, ale ublíženej pláč, někdy fakt na zbláznění. Do toho jsem s ním minulý týden šla na cvičení matek s dětmi, takže to tam skoro celé prořval. A nedalo se s ním dělat vůbec nic. Zítra jdeme zase, tak jsem na dárečka zvědavá, jak se vyjeví. Ano, potřebuju si postěžovat, od toho tenhle taky blog mám. Dobře, tak i ty pozitivní věci. Mikuláš se pravděpodobně začíná rozkecávat. I když by se to někomu nemuselo zdát, rozumět mu totiž kloudně není pořád, ale začal téměř všechno opakovat a někdy se mu slova i zdaří, rozšířil si slovní zásobu. Občas jsou jeho záseky na jím vytvořených slovech (jdeme je například miňá) pěkně protivné, ale i tak mám radost. Mluvit nejspíš někdy opravdu začne. A pak z něj bude novinář jako táta. Toničce jsme vnutili dudlík a od té doby je daleko klidnější, na noc usíná bez našeho poskakování. Přes den spánku sice moc nedává, ale zatím to jde zvládat. Taky hezky roste a pase zvířenu. A už se několikrát usmála. Takže jsme vlastně všichni spokojení. Až na to spaní a na ten brek. Vztahuje se na oba!
. .
.
|
. . .
|
