Psavá mě neopustila
v rubrice Mimoděj
Víkendová grafomanie se mě stále drží, tak ještě další dva dny z týdne minulého. Nebojte, ono mě to psaní zase pustí.
Čtvrtek byl ve znamení lehké nervozity. Dnes doktor (hezký, mladý, ale nemluva) sdělí, jestli Toňa obdrží peřinku Frejkovu kvůlivá kyčlím. Přijede babička pohlídat Mikuláše a my si vyrazíme samy dvě na babskou jízdu. Vzduch smrdí spálenou tržnicí v Libuši a autobus je děsně narvanej. Stojím v místě určeném pro kočárky, smskou dopravním podnikům si nabiju lístek a najednou koukám, na zemi přede mnou stovka. Tyjo, sevře se mi srdce, nenápadně ji zvedám a šup s ní do kapsy. V následující vteřině si sahám do kapsy, odkud jsem předtím lovila telefon. Aha, byla to moje stovka. Ta vteřina, kdy jsem měla pocit, že jsem něco našla, byla docela příjemná. Následující vteřiny jsem zase měla radost, že jsem neztratila svoji stovéčku, těžce vydělanou mateřským dovolenkováním. U polikliniky jsem brzo, tak ještě rychlovkou proběhnu nákupním centrem, abych se podívala, co je kde nového. Jsem poslední dva měsíce ukotvená u nás u lesa a do civilizace daleko. Nojo, kecám, na Novodvorský je taky jedno obří hokynářství, ale to už prostě znám jak svý boty. Do centra je složito, stále tramvajové výluky, teď dokonce i s přípojem lodí. Nicméně v této mně dosud neznámé nákupní budově vidím, že nového vlastně vůbec nic. U doktora narváno, Toňa v kočárku ještě spí a já pozoruju okolní maminy, jak švitoří k potomkům. Jsem ráda, že dítko spí a já švitořit nemusím a můžu být konečně úplně zticha. Pak už jsme na řadě, budím Tonču a pro ortel. Gel na nožce se jí moc nezdá a kňourá, ale v tom kňourání slyším, jak si doktor pro sebe mumlá, že už je to daleko lepší. Čekám, jestli ještě něco nepoví, ale kdeže, s doktorama je těžký pořízení. A za mnou už fronta děťátek. Když mi sestra podává další termín kontroly s tím, že jen do konce třetího měsíce balit naširoko, jsem moc ráda. Jedeme domů a babička volá, že probudivší se Mikeš s ní už zase nekomunikuje. Sedí u nás v posteli, ruku přes oči. Jak přijedeme z postele vyskočí a švitoří a laškuje s babí jak divej. Mizera. Máma navařila guláše i domácích knédlů uválela, tak si dneska žijeme nádherně. Nemuset vařit, když mi někdo dá takovou dobrotu pod nos, co může být lepšího?
V pátek pádíme na nákup. Je to se mnou a mým mozkem vypláchnutým mlíkem čím dál horší. Zapomínám. Minule jsem si vyrazila bez bot a batohu. Nedostatku obuvi jsem si všimla už u dveří, ale že mi chybí bágl, až v krámě. Peníze jsem měla a to je hlavní. Teď jsem měla batoh i boty, ale kartu nechala doma v jiné bundě. Že jsem bez financí jsem zjistila těsně před pokladnou, takže zase nasázet potravu z košíku zpět a klidnit rozzuřené dítě, které si nakoupilo sušenku a já mu ji zase odebrala. Takže odpoledne repete. Z domu je pro nás vycházka do nejbližší sámošky záležitost minimálně na hodinu. Wuxia šel večer na pivko a já záviděla. Takovou chuť jsem měla na točenou dvanáctečku, že jsem courala po netu a hledala si pivní fotky – slint. A večer jsem si uvařila fenyklovej čaj a kafe bez kofeinu a pustila se zase do práce. Díky ní (a bude to trvat minimálně další měsíc) už nepřečtu fakt vůbec nic, tak jsem si akorát pro radost zase po čase otevřela knížku Pavla Šruta Šišatý švec a myšut. Ochutnávka následuje. Pavel Šrut: Hodná Běta Byla jedna hodná Běta,
měla muže Otu.
Ten odešel na kraj světa,
nechal jí jen botu. Hodná Běta žila v botě,
měla plno děcek,
každé ráno při sobotě
šoupla je do necek. Když je v neckách vydrbala,
vyleštila botu
a pak tiše oplakala
ztraceného Otu.
. .
.
neděle, 9.11.2008
Najednou chce se mi psát
v rubrice Mimoděj
No jasně, mám práci, naložila jsem si na bedra v podstatě nenáročnou brigádu, o které ale nevím, jestli stíhám. A právě proto dělám pořád tisíc věcí kolem víc než to, co bych měla. A právě proto mi najednou letí hlavou spousta slov a vět a útočí, abych sepsala. Byť obyčejné věci mého života, ale šup s nima na papír, na obrazovku, na blog. Vypsat se.
Úterý se povedlo. Po ránu sice padala mlha a my se brodili vlhkým napadaným listím na autobus, až jsme měli mokré nohavice a kolečka kočáru obalená jak nějaké přírodní podzimní řízky. Pak se ale projasnilo. Tonička byla spavá, den předtím měla dvouhodinový večerní pláč a dal jí zabrat natolik, že odpadla ve čtvrt na devět a spala do sedmi do rána!!! Já se vzbudila o půl hodiny dřív a nemohla si vzpomenout, jestli jsem v noci kojila, nebo ne. A celé úterý Toňa dospávala předešlý bojovnický večer. Mezitím se na nás usmívala a broukala si. S Mikuldou jsme šli opět sokolničit a vida, on nadšen tatínkovi, který od nás přebíral kočárkovou štafetu, sděloval, že jde "pam... čičit". A fakt, konečně i spolupracoval. Nástup nazdar zdar v řadě zatím nedává, ani nekterá společná říkadla, kde se drží všichni za ruce. Ale napodoboval zvířat, smál se mi, když jsem se batolila jako kačenka, nadšeně oběhl všechna cvičební nářadí. Že by se to lámalo? Fakt, že ten den byl dobře naladěný a veselý.
Ne tak den následující. Já už se ráno nemohla probrat a vykopat z peřin. A tušila, že ani moje nálada nebude dnes to pravé. A musím ji překousat, ať se děje, co se děje. Tak někam zalézt a být tam sama a v tichu, kdy se mi to zase poštěstí? Ve středu jsme mířili k doktorce Mikeše oočkovat. Trochu jsem se obávala, poslední pigáro dostal před rokem jako ještě vcelku pidižvík a to ani nekník. Jak to bude teď? Sice jsme dlouho čekali, ale čekárna je ráj, pane! Těch autíček a traktorů. Pak konečně na řadě, Mikulka na klín, držte ho tak a tak, aby se necukal, lapnu lo, jehla, a on zase ani nepíp, ani se necukl. Šikula. To snad i já syknu, když do mě doktoří bodaj. Měl by být odměněn za statečnost, ale ta moje nálada. Někdy bych se nejradši zakopala pod zem, než abych takhle vyváděla. A Mikuláš měl jako na potvoru svoji "neposlušnou". Extrémně neposlušnou. Jak se normálně vláčí šnečím tempem, tak teď domů letěl jak splašenej, neposlouchal, málem vběhl pod auto, sebral kdesi hnusnou petflašku a já ho chytla, když si ji rval až do krku, zvonil na všechny dosažitelné zvonky, ruce přes plot cizím psům skoro do tlamy. A já za nim s jazykem na vestě s kočárem lítala, vyřvávala a šílela, kam zas spadne. A přehnaně reagovala. Doma to samé, běhal, skákal, sedal si na ségru, rozpatlal všude jogurt. A já ho nakonec musela schladit trochou studené vody. Sama jsem si tam měla hlavu strčit také. Pak ho lupla spát a za hodinu pláč. Nedala jsem mu plínu, což v kombinaci v vypitým půllitrem vody předtím dopadlo tak, že durch celý Mikýs i postel. Přes den už plíny dost dlouho nemá, ale ve spaní to ještě nedokáže ovládat a nevím, kde se to v něm bere, ale i když se před spaním vyčurá, ráno má plínu tak těžkou, že hodit mi ji z metru na hlavu, jsem v tu ránu bez sebe. Polospícího ho svleču, pod něj strčím přebalovací Tončinu podložku a nechám ještě dospat. Sama bych si šla zadřímnout, ale nelze. Pak odpoledne na hřiště, protože je moc hezky, rozhodně nelistopadově. Nechce se mi vůbec mluvit, ale náš žvatlal jinak nedá. Musím po něm každé slovo opakovat a pokud to neudělám, jede ho pořád dokola. Vyučuje mě vlastně své řeči huíhuí. Já ji rovnou překládám do češtiny, tak jsem na tom už dobře. Na hřišti Mikeš momentálně uchvácen hlavně houpačkou a ten klouzavý pohyb sematamasematam ze mě dělá tupě vyhlížejícího tvora na pokraji spánku. A to mě ještě čeká jedna pračka pověsit a dvě vyžehlit. Ale ten den doklepu (a to doslova, klávesnicově) do zdárného konce.
. .
.
úterý, 4.11.2008
Rekviem za dudlík
v rubrice ***nezarazeno***
Dudlíku již není od 30. října. V tento ponurý podzimní den ho Mikeš navždy pohřbil do koše.
Dudlík měl odmalinka vždycky rád. Vždy byl upnutý na ten jeden konkrétní, takže zprvu měl dlouho růžový a jiný nechtěl. 
S ním usnul prakticky kdekoliv. 
A učit ho na novej bylo vždycky problém. Proto jich neměl za necelých 2 a půl roku mnoho. 
Vyžadoval jen ty gumové a kulaté, které častým používáním zpuchří, zteří, zhnusnou. V kombinaci s právě vyrostlými zuby to může dopadnout i takhle. 
Přesto byl dudlík vždycky kamarád. Pomáhal překonat protivenství, která Mikešovi zlý svět přichystal. 
I jako velký kluk ve vlastní velké posteli si nezbytného kámoše na noc brával k sobě. 
Ale teď už je zase o půl roku starší a překonává i příchod sestry, takže nastal čas se s milovaným kamarádem rozloučit. Stačilo jen říct: Mikuldo, vyhodíme ten dudlík do koše. Šel a vyhodil. Dodnes ho občas shání a první odpolední spánek bez něj uctil půlhodinovým pláčem. Aby ne, byl tu s ním tak dlouho. Do deseti měsíců skoro pořád, pak sice jen na spánek, ale i tak – přítel se těžko opouští. Takže pápá gugík, vzkazuje Mikeš.
. .
.
neděle, 2.11.2008
Co bych ráda četla
v rubrice Literárum
Vůbec bych ráda četla.
Od doby, co jsem porodila, což byly včera dva měsíce (sákryš, že to ale letí), jsem kloudně nic nepřečetla. V porodnici měla náladu tak maximálně na "pěkný" časopis. A že se jich tam válelo, dostalo se mi do rukou takových plátků, o nichž jsem ani nevěděla, že existují. Zajímavé počtení v Glancu, Chvilkách pro tebe a podobných jiných zhůvěřilostech. Ještě před porodem jsem také díky dlouhým čekacím dobám U Apolináře přečetla od Paula Austera Brooklynské panoptikum, což bylo hodně příjemné čtení. Pak také všemi vychvalované Merde! od Stephena Clarka a to mě teda zase docela zklamalo. Není to úplně špatné, zvlášť první třetina, kdy hlavní hrdina přijíždí do Francie a komentuje zemi z pohledu Angličana, je vtipná. Pak ale ztrácí dech a měla jsem, co dělat, abych dočetla. Navíc hlavní postava je dost nesympatická. Hlavně jsem ale přečetla od China Miévilla Nádraží Perdidum, což je výtečná kniha a nad páně autorovou fantazií smekám. Sama jsem musela pořádně nakopnout svou představivost, abych jeho úžasným nápadům stačila. Rozečetla jsem od téhož autora ještě Jizvu, ale tu už jsem dočíst nestihla a po návratu s novým miminem se do ní zatím nepustila, jednak kvůli délce, jednak kvůli ponurosti.
Naopak jsem chňapla po Hugh Lauriem. Obchodníka se smrtí přinesl wuxia z práce a já si říkám "skvěle – britské, humorné, svižné, thriller – přesně něco pro mě". Ale ouha, to jsem netušila, že mě jakýkoliv pokus o čtení přivede spíš do říše snů. A bylo jedno, jestli jsem knihu otevřela v osm večer nebo v poledne. Dva odstavce a konec. Když jsem se v Laurieho knize po šesti týdnech dostala teprve do půlky, aniž bych vlastně pořádně věděla, o co tam jde (při takhle pomalém čtení jsem se ztrácela ve jménech, musela se neustále vracet, co že se to vlastně před 10 stránkami stalo), prozatím odložila. Během té doby jsem zkoušela i jiné knížky, ale se stejným výsledkem – maximálně stránka a výtuh. Ani teď jsem zatím nesáhla do hromádky, která tu na mě dnes a denně juká. Je v ní pár starších restů (Márquezova Zlá hodina, Stephensonův Diamantový věk) a nějaké novoty v knihovně (Dva karavany od Mariny Lewycké, Za úplňku od A. M. Moliny nebo Pevné pouto od Alice Seboldové). Zatím jsem otevřela Křehké věci od Gaimana, což jsou povídky, takže v mém případě ideální. A pustila jsem se do Sourozeneckých konstelací od Kevina Lemana a za tři dny!!! je měla přelouskané. Původně jsem se do nich začetla v touze pochopit budoucnost sourozenectví našich dítek, poučit se, jak překonat Mikešovo sesazení z trůnu, ale nakonec jsem se dozvěděla hlavně něco o sobě samé a mém syndromu prostředního dítěte. Teď vím, že jsem na tom se svým pořadím v rodině vlastně nejlépe. Prvorození a benjamínci jsou do života vybaveni hůře. Neměli bychom tedy mít tři děti, aby alespoň jedno bylo v pohodě? :) Jinak velice příjemná a vtipná knížka to byla, doufám, že mé nečtení už konečně prolomila – neusnula jsem u ní ani jednou.
. .
.
|
. . .
|
