Hnusnej měsíc
v rubrice Mimoděj
Fakt nemám ráda únor, ještě že je tak krátkej
Koukám ven, lije, po cestách zbytky rozbředlýho sněhu, piju kafe a snažim se dobít. Únor mě spolehlivě ubíjí. A to odjakživa. Nejradši bych ho vyškrtla z kalendáře. Na děti působí evidentně opačně, jelikož jsou stále při síle a to znásobený. Mikuláš jak na pérku, neposedí, furt lítá jak splašenej buvol, Tonina zase noční extempore nespavé. Nespravedlivý měsíc. K našemu útlumu přispívá i velice nezdravý spánek obou dítek (tím pádem i náš). Toňa se rozhodla trávit noci neustálým probouzením sebe i nás, ač najedená, často se tváří, že v noci se spát nebude a žvaní a žvaní. To je samé béééabééé, pak přidá těžký kalibr – zvuk připomínající startování motorky, dokonce i hlasitostí se vyrovná – v noci to aspoň tak působí. Sice nebrečí, ale hlasité vyjadřování kvalit breku dosahuje. K tomu Mikeš je často obtěžován nočními můrami, takže nás budívá urputným řevem. Když přijdeme, má zakryté oči, bojíbojí a ukazuje pam. Co se mu zdálo, na to ještě řečové schopnosti nestačí. Každopádně každé takové probuzení se u mě rovná malému infarktu. Pak se není co divit mé neustálé smažkovitosti. Včera jsem si uloupla kus čokolády, jdu vyhodit staniol do koše, samozřejmě tam končí dobrůtka. Onehdá jsem zase nesla v jedné ruce Mikešovu čepici a v druhé Tončinu použitou plenu – čepice letěla do koupelny do koše a pokálená plínka skončila v Mikulášově bundě v rukávu. Tuhle jsem se zase snažila Mikuldovi vnutit Toninky dudlík a divila se, co na mě tak nechápavě kouká. Tak to něco ke mně a teď proprat dětičky.
Mladá Berousková (po návštěvě doktory, která prohlásila, že je pružná a mrštná jak z Berouskovic rodiny, jí to už zůstalo – ne že bychom tedy v rodině rádi nějakého cirgusáka, to zas teda neee) konečně začala jakžtakž přibírat (3. a 4. měsíc byla v tomhle směru dost krize, takže jsem začala dokrmovat z lahve), ale už teď je jasný, že v půlroce tabulkový dvojnásobek porodní váhy nedocílí ani náhodou. Tváře jí ale zůstaly, takže ani není poznat, že je takovej střízlík. Berouskovitost se u Toni projevuje hlavně při přebalování a převlíkání, z čehož poslední dva měsíce dělá vcelku vyčerpávající rozcvičku. Dopředu se zatím neposouvá, za což dík, páč krocení jednoho divočáka v rodině mi zatím stačí ažaž. Zuby taky veškeré žádné, i když rozslint by už na to měla parádní.
Mikeš si stále rozšiřuje slovní zásobu a ač je pořád za hotentota, semtam je mu i rozumět. Pozná všemožné značky aut (které ani my ne) a zdraví nás Dobrý kačer, takže wuxia usoudil, že z něj nejspíš roste Čtvrtníček řízlej Lopraisem. 
Tož konec zprávám z domova a tady některé výrazy:
mímo – mlíko
pumama – punčocháče
papopo – prasátko
mememi – medvědi
čiňaňo – štěnátko
popí dobdou – žádost o dobrou polévku
mají moj bojí – bojím se malého mola
gaga číčama mamají – ptáci mávají křídly
Do naší rodiny dle Mikuláše patří:
Mime – Mikeš
Koní – Tonička
mamí – máma
katí – táta
babí Íňaňa – babička Alena
babí Ňamňa – babička Blanka
dída Kajej – děda Karel A teď hádanka, nejoblíbenější Mikešovo jídlo je "díděkaťi". Co je to?
. .
.
pátek, 6.02.2009
Ouřada, to je funkce
v rubrice Mimoděj
Každý tam jednou musíme
I na mě došla po nějaké době řada. Vypravila jsem se na místní úřad kvůli rodičovskému příspěvku. Zlaté časy s příjemnou podporou v mateřství skončily. S tím i velice sympatické jednání s paní na SSZ, která mi dávku vyplácela. Byla ochotná, příjemná, rychlá, spolehlivá. Takové jednání je bohužel nebezpečně návykové. U nás na ouřadě spadám pod velice prudnou madam, kterou většinou vytrhnu od luštění křížovky a to se přeci nedělá. Na odbor sociálních věcí a zdravotnictví jsem došla těsně před sedmou (to mě ovšem překvapilo, že v úřední dny premávají do takto pozdního času), ale "moje" paní tam nebyla. Na(ne)štěstí? Zato tam byly tři další ženštiny, a jelikož se už evidentně kopaly do pozadího, vrhly se na mou žádost všechny. Zajímavé na tom bylo, že všechny, jak tam stály/seděly, tvářily se, jako by toto lejstro viděly poprvé. Žádám si v době všude přetřásaného bejbybůmu o rodičák jen já nebo co? Předala jsem všechny dokumenty – rodný list dítěte, můj OP, žádost samotnou, lejstro o délce budoucí rodičovské dovolené a lejstro s údaji o mé ukončené peněžní pomoci v mateřství. Kontrola dat prozatím pod šesti ouřednickýma očima probíhala pro mě uspokojivě. S vyplňováním formulářů mám obvykle problém a nejsem s to vyplnit cokoliv správně napoprvé, takže bývám připravena na lecjaké výtky. Pak se narazilo na jméno druhého rodiče, kolonky, které tam byly (tj. jméno, rodné číslo) jsem vyplnila poctivě. "Bydlíte s manželem?" ptá se ouřednica. Po pravdě kývu, ovšem záhy upozorním, že trvalou adresu máme každý jinou. "Ale říkala jste, že bydlíte spolu, to to ani nevíte?" Samozřejmě bydlíme, to přeci nutně neznamená, že musíme mít stejnou adresu. "Tak mi nahlašte manželovu trvalou adresu." Na formuláři pro tento údaj není kolonka, ohrazuji se a ženština praví, že to musím napsat na volné místo pod kolonkou. Začala jsem pátrat v paměti a už se skoro jala zavolat wuxiovi, jakže přesně zní jeho adresa. Další ouřednická šimlica si mě zatím pohotově našla v databázi, kde o mně mají samozřejmě všechno! "Furt bydlí u tý Jihlavy?" Nebydlí, ale trvalý pobyt tam má, odpovídám, a žádám je, jestli by mi teda tu plnou adresu nemohli říct, když ji tam mají zapsanou. Všechny propukly v smích, že ani nevím, jakou má můj manžel adresu. Tak aspoň jsem je na sklonku pracovní doby obveselila, říkám si, budou večer na své blízké milejší a třeba jim i teplou krmi ukuchtí. Dovyřídily jsme otázku trvalých pobytů, když tu se jim nelíbí něco dalšího, a to formulář o tom, jak dlouho jsem pobírala mateřskou a kolik to dělalo za den. Přestože to vyplňovala přímo ona příjemná dáma z SSZ, nezdálo se jim, že uvedla dvě sumy, které jsem měla za půl roku mateřské dostávat. Co je na tom nelogické, ptám se, když sazby byly jiné do konce roku 2008, a jiné letos (co na tom, že letos jsem dostala proplaceno jen 16 dní). Prý tam dvě částky být nemají a co by na to kontrola a že mi tu žádost asi nebudou moci vzít. Oháním se tím, že nejspíš bude v nepořádku jejich formulář, když je tam jenom jedna pidikolonka, do které to nelze rozepsat. Nakonec to teda jakože berou, ale bude se tenhle můj zapeklitej případ konzultovat se šéfovou. Načež ta agentka, co celou dobu tahala informace z databáze, praví: "Jaktože vlastně dostáváte takovouhle denní sazbu, když na minulé dítě jste dostávala míň?" Vím já? Nedostávám třeba víc, že mám s dvěma dětmi větší pracovní náplň? vtipkuju ještě, ale ony se tváří zarytě a já už se děsím, že to kdosi kdesi spočítal blbě a já budu muset vracet peníz, co jsem dostala navíc. Odpotácím se od ouřednického výslechu s tím, že mou žádost nakonec milostivě přijaly, "ale stejně se uvidí až co šéfová, takhle to nejspíš být nesmí." Čekám na telefon.
. .
.
čtvrtek, 5.02.2009
Animované vězení
v rubrice Mimoděj
Choroba se nevyhnula ani nám.
A ochořel nám Mikuláš. Byli jsme pět dní na Vysočině a když jsme se vrátili, ulehl s vysokými horečkami. Muselo mu být fakt špatně, protože Mikeš je dítko neposedné, natožpak chvilku poležet. Teď proležel celé úterní odpoledne, až na dvě hodiny celou středu, čtvrtek taky odpoledne. Chvílemi sa námi ani nekomunikoval, jen koukal. Pouštěli jsme mu k tomu oblíbené pohádky, aby nekoukal jentak do nikam. Takže jsme jeli na animované vlně pět dní, co jsme spolu trávili zavření doma. Tak prosvištěl Krtek mnohokrát a pak už i některé pohádky hodné citování. Kocour Mikeš, Pejsek a kočička – Mikuláš oblibuje mytí podlahy a pečení dortu samozřejmě. Takže na tom svištíme i my a éterem stále létají hlášky pečlivou högerovskou dikcí vyslovované (několik buřřtů, hodně pepřřovatých; i dali tam omááčku). Pak zas Fík (Fíku, ty jsi nechutně otylý! O co?; Kde to má brzdy?; Vemte je, já bych to nepobral; Máte aspoň něco? Prosím, blechy). V hláškách už komunikujeme takřka bez přestání. Nutno dodat, že u nás jedou jen kusy z české produkce, staré dobré Večerníčky prostě. Došlo už i na medvědy od Kolína, což je klasika nejklasičtější a naše oblíbená a Mikulášovi už se je snažíme nějaký ten pátek nenápadně vnutit. Teď se konečně zadařilo. A už to sviští (Se zbláznil do pišišvora, pane; Zakletá, když jsem pečená? Ratata čuňata brouka). Mikulda se řehoní, nejvíc u prvního dílu, když se medvědi potkají. Nás to stále baví, zvlášť ta první řada, Rudolfem Deylem namluvená – nezbývá než vzpomenout na dobu vošáckou, kdy medvídkovské "panépané" hlášky byly do naší mluvy vmísené téměř dokonale.
Pak už ovšem všeho bylo moc, tak jsem vyhrabala jakéhosi Traktora Toma, co Mikuláš od někoho dostal – aby byla nějaká změna. S jakou radostí jsem po prvním dílu tohohle blábolu vkládala na Mikulášovu žádost do přehrávače zpět medvědy. Má vkus, náš synátor.
. .
.
|
. . .
|
