pondělí, 25.05.2009
Tři
v rubrice Mimoděj
Přesně v tuhle chvíli před třemi lety přiskotačil mezi nás Mikuláš
Od té doby trochu povyrostl, momentálně se vytáhl k 98 centimetrům a ciferník na váze dotlačí ke 13 kilům. Když byl ještě vetřelčíkem v břichu, říkali jsme mu žabák. Pořádně skákat ale začal asi před měsícem, skáče zato vydatně, z výšek i po rovině. Žabáček mu už neříkáme, je to Mik, Mikešíno, Mikulda, Mikulín, Mikýs, prostě náš Mikeš. Kluk a rošťák od přirození, osobnost neskutečná, která si většinu věcí dělá podle sebe, až uzná za vhodné. Což je, pravda, někdy na zešílení. Snažíte se ho učit něčemu a on je jak balvan. Za čas ovšem zjistíte, že si všechno pamatuje, ale předvede, až jemu se chce. Aspoň že tak, ale představa Mikuldy ve škole mě už teď mírně děsí.
Vzpomínám na ten moment, kdy mi ho zamotaného ve flísové dece wuxia přinesl. Byla to láska na první pohled, hned jsem se do toho človíčka zakoukala, všimla si jeho dlouhých prstů, hezkých uší a krásně tvarované hlavy. Brzy po jeho narození mě napadlo, jak asi bude vypadat ve třech, čtyřech letech. Je pořád stejný, s dlouhými prsty, hezkýma ušima a krásně tvarovanou hlavou. A k tomu úžasnýma očima, které se vyklubaly až za pár týdnů po porodu – šestinedělí totiž snad celé prospal. Spáč je to dodnes velký. Mikeš je veselé dítě, i když má teď pěkně vztekací období a zkouší, kam může zajít a co z nás může vytlačit. Jeho celodenní hysterčení ale dokáže smazat záchvat smíchu před spaním, kdy si čteme Jakuba a Jáchyma a hádáme se, jestli je na obrázku káča, nebo nanuk. Když pro nic za nic bulí, vztekne se třeba, že se domů nevracíme obvyklou trasou, a já jsem na něj protivná, dokáže si mě okamžitě získat, když rozhodí ruce, řekne: Mámo, pocem! a skočí mi do náručí. Je dost šikovnej, ale když mu něco nejde dokonale, brání se dlouho zkoušet znovu. Je to taky pěkná konzervička, hlavně co se jídla týče, ten než ochutná novou věc! Mluví stále po hotentotsku, ale vyvíjí se a lepší, takže už i já věřím tomu, že si spolu někdy normálně pokecáme, pokud mě tedy potom pustí ke slovu, případně v pubertě pustí z pusy i něco jinýho než no jo, prosimtě. Doktorka na tříleté ho shledala bezproblémovým, prý v něm to mluvení musí dozrát, že to v sobě má. Tak čekáme, že se připojí k ovoci a přes léto dospěje až ke šťavnaté a vyzrálé mluvě. Pak na něj chce přece jen doktorka juknout, jestli jí poví i něco jiného, než že je čunín, což bylo první, co pravil po vstupu do ordinace. Jinak se konečně naučil říkat své jméno alespoň částečně, je to prostě Mik. Příjmení umí dávno, bylo to vlastně první slovo, které uměl. Řekne, kde bydlí (stejně by ale potřeboval cedulku na krk, páč tohle by mu nikdo nerozuměl), ví, kolik mu je a že má dvacet zubů (on má DVACET, kdežto Tóňa jenom jeden bub dole – tady jedno datum pro Toničku, 11. 5. 2009 – první zub), umí všechny barvy, mnoho značek aut, dost písmen. Pozná čísla do dvaceti, napočítá do 15, domů jezdíme autobusem číslo jedna nula šest, k babí se jede tramvají číslo tři a do ZOO číslo 17, v ZOO ovšem jezdí pambaj číčo 11, kdyby někdo náhodou nevěděl – čísla jsou pro něj jak zjevení, jedna z nejoblíbenějších hraček je kalkulačka a my tajně doufáme, že mu to zůstane, protože z nás ani jeden by nebyl schopen matematice ho doučovat – já už bych si ani látkou ze čtvrté třídy jistá nebyla. Miluje auta a vlaky a vůbec dopravní prostředky. V televizi Fíka, Krtka, Medvědy od Kolína, Simpsonovi a Futuramu (tady budeme muset časem asi trochu cenzurovat), má rád knížky a bez čtení se prostě neusíná. Moc nedává kreslení. Je buchtovej, polívkovej a na řízky. Syrovou zeleninu ani omylem a v ovoci je vybíravej až hanba. Zato jogurtů by spucnul tunu. Tohle všechno a ještě mnohem víc je náš malý Mikuláš. Dneska si lehl na zem k plazící se ségře, obejmul ji a volal na mě: Mámo, hádi! a dal jí pusu na hlavu. Ona celá rozzářená, hýkla nadšením. Prostě rodinná idylka. O deset vteřin později už jí brutálně rval z ruky autíčko: Tóňa beje auto. A ječeli oba. Rodinná idylka podruhé :) PS: Podařilo se nám ho umístit do jedné školky, ve čtvrti otevřeli dvě třídy pro děti, které se nedostaly jinam. Takže od září začneme jezdit autobusem číslo jedna dva jedna a já můžu mít pupek v místě. Až si tu za půl roku budu stěžovat na kolotoč nemocí, máte povoleno zvednout obočí a pomyslet si něco v tom stylu – vidiš, a to jsi plakala, že ho do školky původně nevzali!
. .
.
středa, 6.05.2009
Kartinky druhomájové
v rubrice Kartinki
Vyjeli jsme si přívozem na Dětský ostrov
Z přístavu vidět Pražský hrad 
A z lodi pak už Dětský ostrov 
A Mánes 
Na Dětském ostrově super hřiště. Za naším provazochodcem na druhém břehu Žofín 
Skvělá houpačka, tu mít doma 
Na Vltavě se čile lodičkuje 
Pavlač na zahrádce smíchovské restaurace Wigwam 
A domky ve dvoře také odsud 
. .
.
neděle, 3.05.2009
Neschopen...
v rubrice Mimoděj
respektive matka schopna
Jelikož na mateřské s menším dítkem, schopna se obejít bez školky pro staršího. Schopna ho nakrmit, vyvenčit, něčemu i naučit určitě. Schopna potahat po kroužcích a snažit se mu sehnat zábavu asi taky. Schopna zajistit mu kolektiv podobně starých dětí, jako to dokáže školka, už hůře. V podstatě mi bylo jasné, že v současné době nebude jednoduché umístit mlaďocha do školky, zvlášť když zůstávám doma. Nakonec jsme se dohodli, že zkusíme jen jednu školku, poté co se paní ředitelka té nejbližší nechala slyšet, že dávají přednost těm, kteří se hlásí jen do jedné – školky daných městských částí si mezi sebou údajně hlásí děti, takže lehko zjistit, kdo jim komplikuje výběr. Pak jsme se dozvěděli verdikt, tedy že do školky nebyl přijat, a mě to až překvapivě sebralo. Teda spíš mě sebral seznam dětí přijatých. Protože jsem tam našla pár takových, jejichž maminky jsou na tom stejně jako já, tedy na mateřské s dalším dítětem. Najednou mi to připadalo děsně nespravedlivé a s tou nespravedlností se těžko smiřovala. Proč jejich děti ano a moje ne? Připadalo by mi to ovšem nespravedlivé ve chvíli, kdy by to bylo naopak? Tedy jejich ne a moje ano? Možná připadalo, ale těžko bych nabízela Mikešovo místo jiným. Zatím to úplně nevzdáváme, zjistíme šance se do této školky dostat během roku, okoukneme jiné školky, pak holt přijdou na řadu školičky, kroužky a tak. Nejsme jediní, komu dítě nevzali. Už teď si říkám v duchu pozitiva nepřijetí. Třeba to, že se o rok odsune kolotoč nemocí, které školkové děti tahají domů a prskají na mladší sourozence. Ovšem příští rok bych už Mikuláše umístila ráda. Sama jsem do školky nechodila (ze stejného důvodu, tenkrát mnoho dětí a moje máma doma) a ve škole mi to, řekla bych, trochu chybělo. Ty lokty, to otřískání ze školek. Sice se mnou máma taky vymetala hodně kroužků, scházela jsem se i s vrstevníky, ale přece jen ve školce je to trochu něco jiného. A zrovna Mikeš by ji docela potřeboval. Aby se trochu otrkal, pro mluví i to, jak se po týdnu na horách s dětmi začal lépe vyjadřovat. Doufám jen, že umístění synka do školky nerovná se můj odchod do práce a Tonču lupnout do jeslí. Že nějaká šance aspoň za rok bude. Konec pláče, život ubíhá rychlostí až neskutečnou dál. Toně bylo 1. května osm měsíců. 
. .
.
|
. . .
|
