úterý, 24.11.2009
Jakpak je dnes u nás doma
v rubrice ŤapŤap
Stále veseleji. (Ehm, pomineme-li věčná nechlazení a úřednického šimla.)
Dítka se v rámci svých věků zdárně vyvíjejí. Tonča už lítá ostošest, zvládá spoustu nových věcí, rozumí. S mluvou se nijak nepřetrhne, i když žvatlá neustále. Vidím v tom následování bratrova příkladu. Skoro všechno je táta, akorát pejsek je pejtě. Jinak si u nás připadám trošku jak v kurníku, protože jedno z nejoblíbenějších slov je puťapuťa. Když vidí motýla a ptáky, mává "křídlama", dupe, vidí-li ježka, ukazuje, jak má zajíc dlouhé uši. Oblibuje knížky a některé vybrané nám nosí pořád dokola, abychom z nich četli, zpívali. Tu s Kočka leze dírou jsem na čas ukryla, protože denně to zpívat čtyřicetkrát mě trošinku zmáhá. Při jakémkoli náznaku hudby se pohupuje v kolenou a tančí. Dokonce, i když vřeštím já – což považuju bohužel za známku hudebního hluchu. Sama sebe kárá, když na ni huknu, hned dělá tytyty. Nejoblíbenější hračkou je teď houpající sob, na tom dovádí stylem, že se obávám, aby i se sobíkem neulétla do dáli. Taky se z ní stala parádní popelnice, zbaští, co vidí, nejlépe, pokud to vidí u nás. Miluje sýr, rajčata, mandarinky. Věčně v jídle loudavému Mikulášovi ujídá velice ráda z talíře. Pusinkuje nás, ale mazlení teď moc nedá, spíš nás používá jako vysokozdvižné vozíky. Nádherně vyjadřuje souhlas – kývá hlavou jak Hurvajs.
Mikuláš v Tončině věku zásadně kroutil hlavou, že ne. Negativismus ho dodnes neopustil. Na všechno nejdřív řekne ne, když se ho otážeme co, odvětí znuděně nic. Musíme ho nadrtit nikoli, hovno zvládne sám a hned bude mistrný uživatel jediných tří českých záporů. Momentálně ho hrozně berou barvičky, vodovky chce občas i do postele, zatímco plyšový Bart je v nemilosti vyhozen na zemi. Takže se s ním pokouším tvořit a připočtu-li k tomu i umění ze školky, nestačí nám skoro lednice na výstavku. Po několikerém píchání uší se z Mikuláše stal ORL odborník a vyšetřuje nás. Jednou voskovkou nám kouká do ucha, druhou má narvanou v puse a kouří. Asi mu budeme muset přečíst varování ministra zdravotnictví. Taky si Mik pořídil miminko. Vozí ho v kočárku, nosí v kapse a neustále volá: "Mámo, miminko bečí." "Tak mu dej dudlík." Vezme dudlík a vloží do úst imaginárnímu miminku. "Mámo, miminko nechce dudlík." "Tak mu dej napít." Miminku dá napít, dá ho spát, dá mu hračku. Pak miminko zmizí. "Tatí, nemám miminko." "A kde je?" "Lupiči ho sebrali." Pak se miminko zjeví za skříní, v kapse, v batohu a zase "bečí". Ve školce je Mikuláš spokojený, bulí, když tam pro rýmu nemůže. A už tam nemá Madenku, ale Kálku – dává jí při obědě okurku a nosí jí bačkory. Gentleman.
Doma spolu děti začínají blbnout, lítají tu po čtyřech a honí se po bytě. Mikuláš Toničce občas sice škodí, ale pak si k ní lehne a říká: "Můďu dát Tonince pušinku? A udělat malá malá? Pušinku na nošánek." Ona se ho co chvíli snaží obejmout a včera přinesla oblíbenou knížku na čtení jemu. Za chvíli nás nebude potřeba.
(Jó a to si lehnu s kafem a knížkou. Na neviditelné místo.)
. .
.
středa, 18.11.2009
Zakořeněná
v rubrice Hodko
Devět let je dlouhá doba na to, aby člověk v nějakém místě zakořenil. Uvědomuju si to o to víc, že se nám čas strávený v Hodkovičkách už nachyluje a kořeny budeme muset brzy vytrhat.
A i když za tu dobu mám k tomuto místu mnoho výtek, už teď vím, že se mi bude hodně stýskat. Tak si pro sebe zakládám vzpomínkovou rubriku "Hodko", kam budu dávat hlavně fotky odsud. Jelikož ale nejsem fotograf, nýbrž pořizovač obrázků, jsou snímky hlavně z poslední doby, kdy foťák s sebou beru cíleně. Obrázky staršího data jsou totiž focené převážně od nás z okna. Cílené focení má ovšem momentálně tu výhodu, že je podzim – pro mě nejfotogeničtější roční období. Ještě se na nějaký lov obrázků chystám, ale pořád mi to nevychází. Snad ještě projdu oblíbenou kočárkovou trasu, kterou jsem s Tončou neudělala ani jednou. Tak doufám, že mi to ještě vyjde.
Pro začátek pár snímků z blízkého okolí. 
A troška vzpomínek písemných ještě. Přišli jsme sem 15. ledna 2001. Jen s batohy na zádech a tím nejnutnějším pro začátek. Sesbírali jsme nějaký nábytek od rodičů i od domácích a postupně se zabydlovali. Za sebe můžu říct, že doma jsem tu byla snad hned druhý den. Zprvu jsme sem chodili spíš jen přespávat. Z práce se chodilo po hospodách, koncertech, návštěvách, ale doma byla postel a sporák, teplo a tak vůbec. Trvalejšími obyvateli této venkovské pražské čtvrti jsme se stali až s příchodem Mikuláše. A přestože v domě, kde teď bydlíme, se rodí převážně kluci, přivezli jsme si sem i holčičku.
Bydlení s malými dětmi je tu výhodou i nevýhodou. Kolem není rušno, nejezdí tu moc aut, je tu zeleno, na druhé straně jsme hodně daleko od obchodů. Na autobus je to rychlejší chůzí deset minut, jít nakoupit je záležitost tak na dvě hodiny. I když člověk potřebuje jen mléko a chleba. Kolikrát když se odněkud vracíme, lije, Mik je unavenej, Tonča pod pláštěnkou kočárku vřeští a my máme před sebou ještě cestu od autobusu, nadávám jak špaček. Do místa, kde teď žijeme, se hodí auto, ale to my nikdy mít asi nebudeme, proto potřebujeme blíž k mhd, blíž k obchodům. Hlavně potřebujeme do vlastního, protože do pronajatého bytu se nechce investovat, žijeme tu tím pádem pořád v tom poskládaném nábytku. Od chvíle, co jsme čtyři, nám to taky začíná být malé, nemáme prakticky žádné úložné prostory – výtek se najde hodně. A výtky si stále opakuju, aby se mi lépe smiřovalo s tím, že už tu zanedlouho nebudeme a že se nestěhujeme ani nikam poblíž, aby se sem dalo častěji vracet. Už teď se mi stýská. Po místě, kde je úžasné ticho, kde se dá narazit na ježka, bažanty, dokonce i srnku, kde do stromů ťukají datlové. Stýská se mi po lidech, které jsme tu poznali. Po tom, že se zdravím s mnohým sousedem, povídám si se zdejšími babičkami a že už i místní psy znám jménem. Po tom, že to tu není sídliště, ale vesnička, odkud je do centra tramvají jen dvacet minut. Vlastně to bylo hezkých devět let. Teď holt krok někam dál.
. .
.
|
. . .
|
