Šel jsem za šerifem
v rubrice Kartinki

Karnevalová

 

 

Nejdřív jsme chtěli Mika vystrojit do nádražáckého, ale nebyla k mání čepice jeho velikosti a průvodčí bez čepice prostě nemůže vyrazit, i kdyby měl třeba dvě plácačky. Na jeho kebuličku měli v blízkém hračkářství jen policejní helmu, ve které vypadal jako trubička a pak šerifský klobouk, který mu seknul parádně. Ke klobuku košili, džíny a hvězdu a bylo na karneval nastrojeno. Onehdy jsem si říkala, jak mladého pána pěkně držíme od zbraní, v domácnosti byste našli jen pistolku na vodu. A hle, už máme pistolníka. Původně jsme mu k masce pistoli pořizovat nechtěli, ale Mikeš u hraček ihned zavětřil a žádal si "ještě pistolu". Pořád je na tom ale ještě zásadně lépe než jeho bratranec, který mimo pistolí a pušek měl jen velice málo hraček. Když už něco na kolečkách, tak tank nebo obrněné vozidlo. Hračky i oblečení měl maskované. To by se mi doma teda moc nelíbilo. Ale zatím to u nás vypadá přece jen nejvíc na dopravní záliby. Dneska mi Mikuláš vyjmenoval, co všechno mu přinese Ježíšek: "A dostanu autobuš a ´laky a tunely a tlambaj. A taky metlo čé dostanu."Jo magnát to bude, až dostane celý pražský dopravní podnik.

 

přidal valkil pátek, 19.02.2010, 22:44:00, Komentáře (2)

. . .

Zprávy z planety Putáputá
v rubrice PutáPutá

Rozhodla jsem se zavést rubriku o verbálním vývoji i Toničce.
I když zatím není moc o čem psát, neb se převážně dorozumívá výkřiky a hýkáním. Představovala jsem si, že když je to holčička, bude to s ní na řečové úrovni lepší než s tím naším mluvícím lenochem (teda kdysi, teď fakt pusu nezavře). Myslela jsem si, jak spolu v roce a půl budeme vést seriózní debaty. Plánovala jsem, jak v tomto věku už bude umět sesumírovat své touhy a přání a nebude tak docházet k neustálému nedorozumění, jako tomu bylo u staršího. Pravda je samozřejmě jinde a naše drahá druhorozená na tom s mluvením není o moc lépe než bratr. Ale abych jí nekřivdila, nějakých dvacet slov jsme napočítali. Převážně jsou to tedy citoslovce typu bá (bác), tá (ták), ba (baf), ta (tam nebo tady), jéé (údiv, nadšení). Ze zvířat umí krávu, slepici, prase a osla – tak nevím, co je to za výběr. Kočku absolutně ignoruje, vede u ní pes, který je ovšem PE, žádný hafhaf. Psa pozná naprosto všude, když zmerčí na obrazovce seznamový vyhledávač, ihned letí a pořvává pe. I z šestého patra panelového domu ukáže do dáli na bílého psa, kterého já dlouho na sněžném pozadí ani najít nemůžu. Ale je tam – Pe. Říká krásně táta a tatínká pisklavým pořváváním pokaždé vesele vítá. Asi mu to dělá dobře. A já závidím, protože máma sice občas řekne, ale rozhodně tím nemyslí mě. Když se jí ptáme, kde je ten či onen, vždy správně ukáže. Zeptáme-li se na mámu, ztupne jí zrak a tváří se, že nikdo takový neexistuje.

Další často používané slovo je pájí. Pájí radiátor, rychlovarná konvice a samozřejmě trouba. Vše, co pájí, ji k naší nelibosti velice fascinuje a ráda se kolem toho motá. Důležitě mě informuje o tom, že trouba pájí, což jí ovšem v nestřeženém okamžiku nebrání si to ozkoušet.
Hodně žvatlá svojí řečí, ta až začne opravdu hovořit, už si doma fakt nic neřekneme. V její hatmatilce převažují slova putá či puťá pronášené různými intonacemi a rozdílnou kadencí – proto také název rubriky. Fakt ale je, že ty výrazy, které jsme identifikovali, jsou dost podobné originálu. V tom se Toňa liší od Mikeše, který si slova vymýšlel a bylo daleko složitější se dopracovat k jejich významu. V tomto je Tonička malinko napřed. A asi taky v tom, že už spojila první slova. "Táta pápá," pravila, když se za wuxiou ráno zavřely dveře. "Ano, táta odešel," potvrdila jsem její moudrá slova. To jsou ty naše seriózní debaty.

Jinak je to velká čtenářka a největší zábavou je nosit nám knihy, v kterých jí čteme. Všechno jsme tak všichni četli už zhruba osmsetkrát (což je mnohdy téměř k zešílení), takže Toňa záhy opustila leporela a vrhla se na Mikulášovy knížky. Onehdy se začala přehrabovat v knihovně nám a nosila mi kusy jako Most od Iana Bankse či King Ink Nicka Cavea. Snažila jsem se jí to vymluvit, "vždyť tam nejsou obrázky", ale nutila mi je tak vehementně, že jsem jí kus přečetla. Napjatě poslouchala, pak spokojeně zaklapla knihu a odkráčela najít v knihovně další skvost. Každopádně tato její záliba ve mě stále ještě rozdmýchává jiskru naděje. Vidím to tak, že ve dvou letech přestane Antonie hýkat a začne hovořit ve větách a zcela správně. Jojo, sama jsem zvědavá, o tu budu psát za půl roku.

přidal valkil sobota, 13.02.2010, 13:36:00, Komentáře (4)

. . .

Máš smůlu...
v rubrice ŤapŤap

aneb Mikovy hlášky

 

wuxia: Mikeši, pojď mi dát pusinu.

Mik: Nechci ti vůbec dát pusinu, máš smůlu.

 

Na cvičení, kde při nějakém cviku ležíme na zemi, mě Mikuláš chytl za ruku a spiklenecky říká: 

Budeme kamaládi, jo?

 

S tatínkem mi vybírají kytku a wuxia ukazuje na nějakou, která je v kýblu s vodou. Mikuláš káravě:

Tu přece nééé, to je moc těžký.

Po zdárném nákupu:

Dáme mámě kytici a když bude hodná, žekne děkuju a já žeknu ploším.

 

Cosi krájím, mlaďoch mě pozoruje:

A mámo, až budu tak malej jako ty, budu mít taky tak delkej nůž?

 

Při mytí nádobí:

Budu mít taky svoje nádobí, až budu delkej. A budu si ho mejt?

 

Ráno při oblíkání na wuxiu:

Dáháš to opačně, hlupáku.

 

Jinak wuxiu oslovuje pšíteli, mně říká malá (občas malá maminko) a oběma nám logicky říká oba.

"Obáá, poďte honem, Toninka tady dělá bo´del "

přidal valkil pátek, 12.02.2010, 8:33:22, Komentáře (0)

. . .

Z kruhu jsme vystoupili
v rubrice Mimoděj

a podařilo se nám jakžtakž zabydlet.
Na vyhození do kontejneru už čeká jen jedna bedna papíru a jeden pytel plný plastu, knihy jsou zařazené – a máme v knihovnách ještě spoustu místa, což mě docela udivilo. Můžeme tedy začít hromadit čtivo na věk důchodový. Z ložnice zmizela halda pytlů a i když jsme tam postavili postel, stále je dostatek místa, takže uvažujeme o dalším kusu nábytku. Nějak mi to večerní montování skoro chybí. Musíme dokoupit záclony, pověsit lustry, vytapetovat předsíň, vymyslet něco s dveřma do ložnice a dětského pokoje. Podumat, jak vylepšit stávající kuchyň. Dokopat mého bratra, aby nám přišel přidělat lišty. Pak už to bude skoro hotové. Věci, jako je komplet přestavba jádra a s tím i zbrusu nová kuchyně, si necháváme až na později. Přeci to všechno neuděláme teď naráz, si musíme nějakou zábavu nechat na pak. Kromě toho, že bude samozřejmě lepší, až se na to sejdou dva platy. Každopádně, už to máme od katastru černé na bílém – jsme vlastníci! To je mi pocit.

Děti si snad taky zvykají. Četla jsem, že přestěhování i pro malé děti bývá docela velkou zátěží, začnou se znovu počurávat, zlobí, rozčiluje je, že je všechno jinak, není zaběhlý pořádek. Zprvu se jim tu evidentně líbilo, byt je větší, je tu spousta věcí, které v původním nebyly – žaluzie například, vypínače nízko, mnoho dveří, kterými se dá třískat (zdravím sousedy!) Mikuláš naprosto překvapil tím, že zatímco ve starém bytě, když v noci potřeboval na záchod, volal nás a byla nutná asistence, tady chodí sám. Zato se mu vrátila větší uplakanost, podobně jako když se narodila Toňa. Každá naše výtka nebo zákaz ho rozpláče. Prý i ve školce bulí víc, ale to se, doufejme, srovná. Toní měla příšerné dva týdny, kdy řvala od rána do večera. Nemohla jsem se skoro hnout, pořád mi byla v patách s jekem. Ono je to jasné, v původním bytě, ať jsem šla kamkoliv, měla mě v podstatě pořád na očích, tady se jí dokážu ztratit. Do řvavého období se jí ještě klubaly špičáky a měla zánět průdušek, následovaný nějakou úpornou virózou. Vlastně se jí ani nedivím, že řvala, ale můžu říct, že toho na mě chvílema bylo moc.
Ale teď už si to docela užíváme, pořizujeme si obrázky na zeď a řešíme, kam je umístit. Úžasné jsou nákupy, protože můžu s Toničkou vyrazit pěšo a když něco náhodou zapomeneme, není problém večer skočit do obchodu. Už se těším, až opadne sníh, že se vrhnu do pořádného prozkoumání okolí – zatím jsme vyrazili jen poblíž.

A co jinak? Vymýšlíme masku na Mikulášův karneval. On by asi šel nejradši za nějakého nádražáka, ale nevím, jestli vedle všech těch spajdrmenů nebude vypadat fádně. Aspoň bude svůj. Příští týden nás také čeká návštěva dvou blízkých školek a uvidíme, co se dá udělat se synátorovým přesunem.
Chystáme se taky na hory a já si na ten výlet včera po letech pořídila lyže. Loni jsem referovala o pobytu na horách, kde jsem se po 12 letech postavila na lyže. Nu a zalíbilo se mi natolik, že jsem se rozhodla v tom i pokračovat. Koupě vybavení už ani jinak nedá a můžu říct, že z těch lyží mám fakt radost. A navíc jsou hezký a s kytičkama :) Na prkýnka zkusíme letos postavit i Mika – loni jsme se neodvážili, páč plakal, i když na nich viděl mě (čemuž se, upřímně, nedivím ani za mák). Tak uvidíme, jak se s tim letos popere. A vlastně i já.

A jedna momentka nakonec.

přidal valkil čtvrtek, 11.02.2010, 17:00:00, Komentáře (3)

. . .