Bosorka blg
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Oh, plk!

pondělí, 22.03.2010
Stoprocentní alibi
v rubrice Čobolo

aneb Najdi ten stan
Jezdívali jsme do Kostelce za dědou. Tady se narodila máma, brácha i já. První dva roky života jsem tu dokonce i bydlela. Teď jsme tu trávili mnoho víkendů a týdnů o prázdninách.
Tenkrát za námi přijela mámina kamarádka se dvěma syny. Protože dědův byt nebyl velký, řešilo se to tak, že my děti jsme spaly uvnitř a mámy si za barákem postavily stan. Bylo to pro ně výhodné, protože jsme nemohly kontrolovat jejich noční pohyb. Ráno už nám běžně dělávaly snídani a že v noci rajzovaly po místních podnicích, nám zůstalo utajeno.
Bylo 21. srpna 1988. Maminky nás uložily a vyrazily do víru maloměsta. Zakotvily nakonec v místní Sokolovně, kde popily a po zavíračce se vydaly domů. Každá ovšem zvlášť. Moje máma kdesi vlála kolem sloupu, když u ní zastavilo auto místních příslušníků vébé. Díky výše zmiňovanému datu měli esenbáci pohotovost. Donutili mámu nastoupit do služebního vozu, což učinila a vzápětí, když zjistila, že auto zevnitř nemá kliku, malinko litovala.
Policajti se začali vyptávat: "Kde bydlíte?"
Máma: "V Praze."
VéBé: "Ehm... Kde bydlíte tady?"
Máma: "Ve stanu."
VéBé: "No a kde je ten stan?"
Máma: "Vy jste policajti, tak si ho najděte."

Mezitím dostali příslušníci hlášku, že v nedaleké obci se děje cosi nekalého. Odjeli i s mámou v autě, která nemohla díky nepřítomnosti kliky uprchnout. Vozili ji takhle nějakou dobu po okrese, ale stan nakonec našli. Máma se v něm ráno probudila a mohla nás jít budit snídaní jako vždy. Změnou v jinak obyčejném prázdninovém dni bylo, že odpoledne zvonek a za dveřmi dva příslušníci. Vinárnu v Sokolovně, kde maminky v noci seděly, někdo vykradl. Pikantní na tom bylo, že esenbákům i přes jejich noční bojovou pohotovost před nosem. Policisté teď přišli vyslechnout i dámy, poněvadž měli přesně rozepsáno, kdo a kde v lokále seděl.
"Jo, pánové, se mnou nepořídíte, já mám nejlepší alibi, celou noc u vás v autě," přivítala je ovšem naše maminka. Ano, byli to zrovna ti dva vébé páni, co ji v noci nabrali coby výtržnici, vozili ji po okreskách a chytrým zločincům tak ulehčili loupež.



. . .
neděle, 21.03.2010
Hodkovičské háčky
v rubrice Hodko

Protože jsem ještě neobjevila nového doktora pro děti tady blíž, chodím stále k paní doktorce do Hodkoviček.
V minulých dvou týdnech jsem tam i díky Toniččině oboustrannému zánětu středního ucha byla několikrát. I proto, že tam docházíme do místní orl ordinace. Jak jsem tam tak brouzdala známými místy, docela se mi zase začalo stýskat. Šla jsem cestou, kudy jsem chodívala nespočetněkrát a působilo to na mě tak příjemně známě. Ano, stěžovala jsem si, že jsme to měli všude daleko, což je fakt, ale prostě se mi trochu zastesklo. Kromě doktora tam jezdíme pořád do Sokola, takže v Hodkovičkách zůstávám zaháčkovaná. Šla jsem tam teď vrátit knížky do knihovny s tím, že už si nic nepůjčím a začnu chodit tady do nějaké bližší. A samozřejmě, zase mám doma knihy z Novodvorské. Asi se mi tam prostě chce vracet. Kdoví, jestli tady budu vůbec hledat dětskou doktorku. Možná časem.


Kaple sv. Bartoloměje v dolních Hodkovičkách. Ta horní cedulka na kapličce vlevo ukazuje, kam až sahala voda v roce 2002.

Kaple


My pod vodou nebyli, bydleli jsme na kopci (úplně vlevo nahoře, tenkrát ale dům nebyl narůžovo).

Hodkovičský kopec


Nešla nám asi pět dní elektrika a pamatuju, jak si večer při svíčce čteme Boříka a spol. a Mikulášovy patálie. Na zásadní díla nebyla chuť. Chodili jsme se z kopce koukat na řeku, která protékala až pod mostkem nad silnicí. Dostat se z nedobytného kopce do centra bylo trošku složitější. Ráno jsme vždycky vyklusali na Novodvorskou na autobus, tím se pak táhli nekonečnými kolonami směrem na Kačerov. Odtud na Muzeum, pak kyvadlovým metrem na Hlavák. Pracovala jsem u Masaryčky a naše budova byla první z dlouhé řady neosvětlených, ve které šla elektrika celou dobu. Jen kousek od práce už byla zase voda, Křižíkova ulice byla plná. Když voda opadla, jezdilo se šíleně narvanými tramvajemi.
A cestou na tramvaj jsme míjeli vyházené mokré knihy z nakladatelství Pragma. Hnily tam docela dlouho. Takhle zpětně skoro neuvěřitelné, kam až se řeka vylila. Snad už zůstane v korytě. Zaháčkovaná.



. . .
čtvrtek, 11.03.2010
Jako pírko
v rubrice PutáPutá

vážila Tonička při kontrole v roce a půl

Přesně 9,38 kg, ani k deseti kilům to nedostáhla, a to přitom když má chvilky, umí se parádně cpát. V podstatě většinu času, pokud jí není hodně zle. Sní téměř všechno, snad jen marmeláda jí nepřirostla k srdci. Přidala se k Mikovi v bagrování jogurtů, které by oba jedli po hektolitrech. Ani je tak nemusíme uplácet pacholíky a dalšími tvarohy. Já v posledních pár letech z jogurtů jen olizuju víčka. Jinak bych je musela jíst někde tajně, prostě na nás dospělé nezbývají. V jídle jinak pořád vítězí rajčata, ta Toni jí za všech okolností, i při nechutenství. Tím si naklání dalšího rajčatožrouta v rodině – wuxiu.

O jejím slovníku jsem už psala. Od té doby pár slovíček přibylo. Ahoj (aji), čau (ťa), kostka (koťa), bota, bunda (bunťa). Zvlášť pojmenování oblečení ji velice zajímá, včera po mně opakovala svetr a dneska nějak říkala tepláky. Zajímá ji to víc než pojmenování částí těla, které ovšem bez problémů ukazuje, od nosu přes pupík po kolena zná všechno. Zvířata poznává, ale jejich zvuky taky moc neumí, nebo nechce umět, kdo ví. Nejlíp by asi bylo, kdyby všechna dělala bů, nebo aí (jako ten osel).
Největší její zálibu vidím stále v hadrech (hm, ženská), pořád nějaké tahá a snaží se oblíkat, když je velký výstřih, i se zdaří navléct triko, do svetru, mikiny se nasouká jen do jednoho rukávu, čepice a rukavice jsou bez problému. Ještě si k tomu vleze do Mikuldových nebo mých bot a může vyrazit na flám.

Objevila kostky, jak dřevěnou klasiku tak lego. Snaží se vkládat tvary a někdy i úspěšně, častěji ovšem do vkládací koule rve, co jí přijde pod ruku a děsně se rozčiluje, že se to tam zrovna nevejde. Hodně se opičí po Mikešovi, vyšetřuje nás po jeho vzoru s dětským doktorským kufříkem. Poslechne si mě, podívá se mi do pusy, poťuká koleno, nakape mi kapky. Leccos objevila dřív než Mikuláš, jasně druhorozená, jednak ho napodobuje, jednak tu ty hračky pro starší už jsou. Zkouší věci, které by mě tenkrát u Mikuláše třeba ani nenapadly, že by už mohl umět. Na druhé straně zkouší po bratrovi i to, na co ještě fyzicky zcela nemá. Taky má víc strupů a boulí. Svůj rok a půl oslavila odřeným nosem při nácviku chůze ze schodů.

Odřená


Jinak je obrovskej mamánek, visela by na mě skoro nepřetržitě, nechala-li bych ji. Pokud nejsem doma, hlídá wuxia, nebo babička, je Tonča úplně v pohodě, jak se ale zjevím já, mají všichni ostatní smůlu, od té doby ji mám na sebe přilepenou. Doufám, že se za čas i pustí. Na to nejsem od Mikuláše zvyklá, byl vždycky samostatníček, nebyl moc mazlivej, zato Toní je mazlík obrovskej. Když se někdy přijde přitulit Mikeš, hned se ho ze mě snaží skopnout, žárlivka jedna. Taky je daleko uječenější, fakt je, že když je dobře naladěná, vyspalá, bez protivných rým, je to kouzelná usměvavá holka, která nás olíbává a dělá humory. Toňa miluje vanu, ale nesnáší sprchování. Líbí se jí na kolotočích i skluzavkách. Bavilo jí jezdit na bobech, ale nesnášela cesty do kopce. Jízdu v kočáře už vzala na milost, ale nesmí se samosebou zastavit. prostě věčně v pohybu. Umí se už parádně vzteknout, i s majznutím sebou na zem. Hrozně ráda má říkanky s gestikulací, jak je velká, jak se má, myšičky a pacičky, kováříčka. Miluje Kutálí se brambora, u čehož se děsně řehtá. V tomhle je úplně jiná než Mikeš, který to v jejím věku naprosto odmítal. (Teprve teď si to užívá, když už odříkává sám.) Spolu dělají kolokolomlýnský, staví si z lega a nejvíc si rozumí, když bordelí, jak jinak. Vůbec je zvláštní, jak jsou v mnoha věcích úplně stejní, ale ve většině naprosté opaky. Aspoň ta výchova není nuda. A že fakt není!

Rokapůlletá

Tady ani nevypadá na takovýho střízlíka. K těm necelým deseti váhy se vytáhla do 81 cm. Vypadá to, že by mohla být po tátovi, vysoká a hubená. Dlouhý nohy už na to má.



. . .
neděle, 7.03.2010
Mikeš záchranář
v rubrice ŤapŤap

Máme wuxiu v nemocnici po operaci.

 

Vysvětlovala jsem Mikulášovi, kde táta je a že ho moc bolí bříško.

"Maminko, on tam měl tatínek moc delkej bolahej pdík, žejo?"

 

Pak jsem ho nachytala v chodbě, jak se obouvá. Ptám se, kam se chystá.

"Ža tátou do nemočniče. Muším ho jít ošobodit."

 

Za to by si zasloužil aspoň věnec buřtů, žejo?



. . .
sobota, 6.03.2010
Kartinki horské
v rubrice Kartinki

Opět po roce

 


Vydali jsme se opět nasát něco vzduchu horského, užít radovánek sněhových a narvat si bachor v jednom šumavského penzionu. Loni jsem stála po 12 letech na lyžích, jak jsem se pochlubila již zde. Letos jsem nehodila flintu do žita, naopak, pokoupila sobě prkýnka sněhová vlastní a jala se zdolávat další svahy. Vrcholem pro mě byla černá sjezdovka na Javoru, takto sjezdovka Světového poháru. Jela jsem ji velice turisticky a oddechově, ale sjela jsem a musím se poklepat po ramenou, no. Toto celé má malou vadu, že nejsem nikde na lyžích zachycena (dokonce ani na tu nahranou fotku před chalupou nedošlo, protože než jsme se k tomu dostali, moji milí servismani již odjeli s lyžemi směr Praha). Každým pádem jiných fotek máme dost, tak aspoň tady já a Mik v dáli na bobech

Jízda

 

Horský vzduch dětičky spolehlivě udolával

Toní spící

 

V dáli zmiňovaný Velký Javor alébrž Grosse Arber, nejvyšší šumavská hora – ovšem už na německé straně

Javor

 

Lanovka na Javor

Lanovka na Javor 

 

Pohled shora na šumavské vrchy

Šumavské vršky

 

I s odborným výkladem

Obdivujtě 

 

Mikuláš si horské radovánky užil se vším všudy

Tunelem

 

 

Lopatoval

Lopatkář

a boboval, sáňkoval, sněhuláky plácal, svezl se nejen v kabinkové, ale i sedačkové lanovce, sjel si s wuxiou sáňkařskou dráhu na Javoru. Jen to lyžování letos nevyšlo. Plánovali jsme mu půjčit lyže a zkusit ho na ně postavit, ale zprvu nevyzbyl čas a ke konci pobytu zase zasáhl déšť. Tak holt až příští zimu. Místo lyží si Mikeš vzal plavky a byl se vydovádět v bazénu. Taky dobrý prej. A to ani nemluvim o těch dvou cukrárnách.

 

 

Lanové centrum v Železné Rudě – že by tip na letní výlet?

Prolejzací

 

 

Viadukt kousek od našeho penzionu

Viadukt

 

 

Nádraží v Rudě bylo styčným bodem, sem jsme přijeli a odsud odjeli, u nádraží se sáňkovalo, lyžovalo, v místní nádražce obědvala gulášovka. Koneckonců je tu i to lanové centrum.

Nádraží

 

 

Na nádraží už čekáme na zpáteční vlak. Tak zase za rok třeba.

Čekání


A až se mi vrátí moje fešné lyže, hodím sem fotku aspoň těch (bez té zdatné lyžařky, co je letos vyvětrala :))

. . .


. . .