So plk!
v rubrice Mimoděj
Dlouho jsem přemýšlela, jestli se přidat deníčkové blogmódě. Dlouho jsem jí odolávala. Až do dneška.
Mnohokrát jsem byla v pokušení založit si blog a mnohokrát jsem to zase zavrhla. Přestože mnohé blogy pročítám a sem tam i nějakým tím názorem přispěju, nějak se mi nechtělo přidat se k té stále se zvětšující bandě deníčkářů, kteří touží sdělovat světu, co jsou zač a co si myslí.
Ale přece jen to risknu. Důvodů je několik. Jednak jsem hrozně ukecanej člověk a mám potřebu se se vším skoro každému svěřit, takže už je úplně jedno, jestli to budu šířit jenom ústně, nebo i písemně. Druhak jsem původní profesí vyučenej novinář, kterej se krapet odchýlil ze své nastavené životní cesty a dělá něco trochu jiného. Což mě dost mrzí a bojím se, že při psaní občas ztrácím půdu pod nohama a nerada bych ji ztratila úplně. Takže deníčkaření u mě bude jakousi formou cvičení se v písemném projevu. Jasně, mohla bych si psát deníček normální, do sešitku jako kdysi, a pak ho založit do šuplu. To dělám s mnohými svými pracemi, povídkami, básničkami a dalšími nejrůznějšími texty, které si nakonec čtu jen já sama, případně nějaký velký vyvolený, ovšem nejsem si jista, zda je to to správné. A pak, mnohdy přečtu skvělou knížku, vidím film, který mě nakrkne, a potřeba vyjádřit se k tomu je u mě někdy hodně dotěrná.
A negativa. Už jsem za svůj život rozepsala několik sešitkových deníčků. Týden dva to vydržím, pak se časové rozmezí mezi jednotlivými příspěvky prodlužuje a prodlužuje, až nedopsaný sešit skončí zahrabaný kdesi v papírovém harampádí. Tak uvidím, jak se popasuju s blogem. Inu, směle do toho.
linkuj.cz vybrali.sme.sk
. .
.
