Noruwei no mori a další
v rubrice Literárum

Tak konečně dočteno, oplakáno a zapito. A nezbývá než čekat na další díl.

Ale abych tady neomílala pořád jen jedno téma, napíšu něco o dalších knížkách, které jsem během posledního měsíce přečetla. První z nich je Norské dřevo, které napsal japonský autor Haruki Murakami. Není to špatná kniha, ale nijak zvlášť mě neuchvátila. O Murakamim se teď docela dost mluví a všichni ho velebí (zvlášť právě Norské dřevo), ale já za sebe můžu říct, že se mi víc líbila trochu tenčí knížka Na jih od hranic, na východ od slunce, kterou jsem četla dřív. Nejzajímavější na jeho knížkách je asi to, že člověk od japonské knihy čeká, že bude tak nějak jiná – prostě japonská, a pak tam tu "odlišnou kulturu" vlastně ani moc necítíte a dokážete si představit, že by se příběh mohl odehrávat někde ve vedlejší ulici. U mě to bylo dokonce tak, že jsem si postavy nepředstavovala jako Japonce. Každopádně bych Norské dřevo úplně nezatracovala, možná mé zklamání pramenilo z toho, že jsem od ní prostě jen čekala víc. Ale co mi docela vadilo, byla určitá naivita celého příběhu a pak taky jeho ženské postavy, které byly dost prapodivně napsané. Neumím říct v čem mi to vadilo, prostě jen takový pocit.
Pak jsem přelouskala Ukolébavku od Chucka Palahniuka. Tenhle člověk mě dost baví, má tak neuvěřitelné nápady, že nestačím zírat. Píše dost zvláštně, zkratkovitě, jakoby klipovitě, ale jakmile si na to člověk zvykne, neodtrhne se. A o čem Ukolébavka je? O hledání jedné knihy, respektive říkanky, která po přednesení poslouchajícího člověka zabije. Opravdu vřele doporučuju, a stejně tak i další Palahniukovy věci – Zalknutí, Klub rváčů, Program pro přeživší.
A nakonec Domov na konci světa od Michaela Cunninghama – tu jsem doslova zhltala, strašně dobře se čte, je to příjemné čtení, možná jsem sice čekala nějaké zásadnější zvraty, ale člověk taky nemusí mít všechno, že? Je to skoro "prostý příběh o lásce" – fuj, to zní ale otřepaně. Asi to nepřekoná Hodiny, i když se mi Domov... vlastně četl daleko líp. Fakt je, že se mu některé motivy opakují a snad to nebude pokračovat i v dalších knihách, protože si myslím, že by to časem mohla být nuda.

Tak a teď jsem se pustila do Předehry k Nadaci, což je časově první Asimovův román o Nadaci, fakticky vydaný až jako šestý. Na radu starších a zkušenějších to čtu podle doby vydání, pak už zbývá jenom A zrodí se Nadace. A o Nadaci a Asimovovi vůbec někdy příště...

linkuj.cz vybrali.sme.sk

přidal valkil pátek, 29.07.2005, 10:51:00

. . .

Komentáře

(BertaB - Mail - WWW)
Mohla bys mi laskvě vysvětlit, jak stíháš TOLIK číst? Já občas stihnu jenom noviny... nenech se mýlit, mluví ze mě závist :-) mám hroznej skluz

(bosorka - Mail - WWW)
2BB: Pouze a jedině v tramvaji (no semtam, když neusnu, tak večer v posteli, ale v MHD toho načtu zdaleka nejvíc). Jo, a teď jsme jeli k Jindrovi a cestou vlakem tam a zpět to byla jedna kniha. Mimochodem na takovou Evuňu nemám ani zdaleka - proti ní jsem břídil :o)

Přidání komentáře...