První pád, vodopád, erste Fall, Wasserfall
v rubrice Čobolo

Rozhodla jsem se, že sem tam, nebude-li se nic zásadního dít, hrábnu do své minulosti a pochlubím se s věcma, který mi utkvěly v hlavě, nebo nějakým způsobem ovlivnily, nebo mám prostě potřebu o nich psát. A třeba jednou bude i Tenkrát poprvé :-)

A začnu mými různorodými pády a nehodami, kterými jsem u některých přátel pověstná (Káča by mohla vyprávět), a to pěkně popořadě. První větší pád si nepamatuju osobně, ale mnohokrát jsem o něm slyšela. Byl mi rok a kousek, když mě vzal můj tatík na procházku do kosteleckého zámeckého parku. Pěkně jsem si hrála u takových fontánek, kde měli lopuchy a plavaly tam červený rybičky – házela jsem tam kamínky a najednou hop, zmizela jsem v rybníčku. Tata nelenil a šup tam pro mě, vylovil mě a já kupodivu nezískala odpor k vodě, naopak jsem vodumil a svého času jsem i závodně plavala. A tatík dodnes prohlašuje, že jaká jsem (tedy nejsou se mnou problémy jako s mladším bratrem), je právě zásluhou toho, že mě v brzkém věku vystavil takovému šoku. On měl vůbec zajímavé metody, když mi bylo 8 měsíců, prý mě věšel za dveře od auta, jestli mám opičí reflex a udržím se. Nevím, proč má bratr problémy, protože i jemu uštědřil náš milý vychovatel pěkný šok. Když mu bylo 5 let, tak ho nutil jezdit na lyžích, i když bratr už evidentně únavou padal na hubu. Poslední pád vedl k šroubovité zlomenině, špičku nohy měl v lyžařské botě u paty a samozřejmě naopak. Když jsme s ním pak druhý den ráno jeli do nemocnice, ještě jsme zapadli v závěji a museli nás vyhrabat. Bratr pak obdržel nechodicí sádru až ke kyčli a zůstala mu asi 3 měsíce. Tolik léčba šokem, jak to vidí náš otec.
Když mně bylo 5, vzali mě kamarádi na nějakou chalupu. Hráli jsme si tam s dětma, že nás honí čarodějnice a vždycky jsme vylezli po žebříku na půdu se senem, pak překročili na trám a po dalším žebříku dolů. No a nakonec, jak jsem tvrdila, do mě ta čarodějnice strčila a já propadla mezi půdičkou a trámem a rozplácla se dole. Asi to nebylo moc vysoko, to už si nepamatuju, akorát vím, že jsem měla monokl přes celou půlku obličeje. Mezitím a potom jsem spadla ještě mnohokrát, jednou přeletěla řidítka na kole, jednou se rozmázla v bazénu a urazila si kousek zubu, ale celé se to kupodivu obešlo bez zlomenin, což dodnes nechápu.
V devíti letech mě jedna kamarádka při zábavných hrách pustila ze střechy, což zní poněkud drasticky, ale naštěstí to byla střecha vysoká asi jen 2,5 metru, pod níž zhruba v půlce byla zídka. Vždycky jsme ze zídky lezli na ten baráček, tentokrát mě ona kamarádka chtěla vytáhnout, ale nějak mě pustila. Naštěstí jsem dopadla na tu zídku a odnesl to pouze loket. Tomu jsem pak přidala ještě několikrát. Například se klouzala z kopečka s rukama v kapse a prásk, oba lokty obražený. A pokračování příště, protože pádů bylo mnoho.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

přidal valkil středa, 19.10.2005, 16:19:00

. . .

Komentáře

Přidání komentáře...