Druhý pád, držkopád
v rubrice Čobolo

Další část padajících historek je tu.

Následující historky nejsou ani tak o pádu, jako spíš o úderu. Bylo mi 12 a můj starší bratr si právě odbýval vojnu na Šumavě. Jednou v létě jsme za ním jeli a vytáhli ho na koupání. A tenhle rybník, či co to bylo, měl parádní velkou klouzačku, na které jsem trávila spoustu času, jezdila popředu, pozadu, vsedě, vleže, ale bylo mi to málo. "Velký" kluci totiž jezdili i vestoje a vkleče a já si to vkleče prostě musela vykoušet. Nejřív to šlo, ale jak je na klouzačce dole ten zhup, tak mě to vrhlo dozadu a já se pořádně udeřila do hlavy. Nejdřív se mi zajiskřilo, pak zatmělo před očima a potom nastoupila mlha. Nějak jsem se sice vyhrabala z vody, ale zjistila jsem, že si nic nepamatuju, jen svoje křestní jméno, nevěděla jsem, kde jsem, co tam dělám, nic. Naši mě vzali k nějakýmu místnímu zdravotníkovi, kterej do mě lil úplně teplou pomerančovou minerálku (je zajímavý, že to si pamatuju) a řekl jim, že mě nesmí nechat usnout. Asi o měsíc později jsme byli u dědy, kterej měl chaloupku v zahrádkářský kolonii na Jarově. Houpala jsem se tam ve stoje na klasický dřevěný houpačce, co visí na provazech, a co myslíte, prásk, ujela mi pod nohama a já se flákla o beton do hlavy. Takže když jsem se praštila na klouzačce, zhaslo se mi, ale díky této houpačce se zase rozsvítilo. Tudíž je vlastně všechno v naprostém pořádku. :-)
V 16 letech se naboural vlak, ve kterém jsem jela, a protože jsem zrovna spala, probudila jsem se po nárazu na zemi a měla uražené přední zuby. To ten stoleček u okna, do kterého jsem se zahryzla, dokonce tam po mě v tom hliníku zůstaly pěkný stopy. A krom toho rozseknutá hlava, jak mi na ní přistála zářivka. Exkluzivní zážitek. Přiznávám, že jsem se pak docela dlouhou dobu bála usnout ve vlaku.
Kolem dvacítky jsem měla krásný padací období, který se mnou ponejvíce prožila právě kamarádka Katka. Jednou jsme se  honily kolem hospody, tak jsem se vyválela v prachu, pak jsme zase šly po ulici, mně se zvrtla noha, takže zatímco mi Káča něco dál vyprávěla, já se válela u země, aniž ona si toho všimla.
Skončila bych nedávnou historkou o tom, že se nevyplácí dohánět autobusy. Přijeli jsme s drahým na Braník, odkud nám domů jede bus (upozorňuji, že jedeme jen jednu stanici, ale jsme líní chodit do kopečka a tak to často využíváme) a vidíme, že už tam stojí. Letěli jsme k němu, já hopsla na schod, ale jak je kovovej a kluzkej, ujela mi po něm noha a já sebou tak třískla. Au! No, zlomený žebro a ukázkově promáčklá holeň. A to byl autobusák ještě hodnej, protože mě nechal vbelhat se dovnitř a nepřiskřípl mě do dvěří, jak to někteří z nich umí (viděli jsme před nedávnem na vlastní oči).
To byl nástin mých historických pádů a nezbývá než doufat, že jich vbrzku moc do seznamu nepřibyde.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

přidal valkil čtvrtek, 20.10.2005, 10:00:00

. . .

Komentáře

(wuxia - Mail - WWW)
To znám, zamlada jsem si hrál s bratrem na horolezce a přímo ukázkově jsem se švíknul do hlavy. Od tý doby mi to tak pálí :)

Přidání komentáře...