Ten náš děda neposeda
v rubrice Čobolo
Rozhodla jsem se věnovat něco místa našemu kosteleckýmu dědkovi. Dědek to byl s velkým Dé, dokonce se nám tak sám podepisoval na pohledy. Byl to cholerik a alkoholik, ale prostě náš dědek.
Když o něm přemýšlím, okamžitě se mi vybaví přístroj na výrobu sodovky a šťáva, takovej ten hutnej sirup. Děda si ho lil do čaje ve velkým a ještě přidal několik kostek cukru. Nám čaj dělal podobně, do takových umělohmotných hrnků – já měla růžovej. A ten čaj byl šíleně sladkej. Vidím dědu, jak sedí na své židli u okna a lžicí jí nějaký oběd, pokud možno vepřoknedlo, maso co nejtlustší, vždycky mu šmakovala ta kůže. Anebo slíváky, kynutý buchty, kterých se na plech vešlo jen šest. V kuchyni kamna, která s oblibou roztápěl o půl šestý ráno, když jsme ještě všichni spali, a to v zimě, v létě, počasí nehrálo roli. Když nás tím nevyburcoval, sedl si v kuchyni u stolu (máma tam spala, tak to měla pěkně z první ruky) a půl hodiny se holil elektrickým strojkem. Nad kamnama byly dlaždičky oblepený obtiskama s kačerem Donaldem a Mickey mousem. A já měla na polívku plechovej talíř taky s myšákem Mickeym, kam se asi poděl?
Dědek dost chlastal, vždycky po obědě vyrážel na kole do hospody a vracel se kolem pátý, šestý ze tří piv a malého rumu. Ovšem tři piva a rum si po cestě dal ve třech, někdy čtyřech hospodách. A zase jel zpátky na kole. Vždycky, když jsme ho viděli jet, utíkali jsme, protože to byl hroznej pohled a všichni tvrdili, že se děda jednou vřítí pod auto, nebo si zláme vaz, až bude na to kolo nasedat, nebo z něj lízt dolů. Když jsem byla malá a a přijeli jsme do Kostelce, chodili jsme dědu vyzvedávat do Pivovaru, hospody na náměstí, kde seděl u štamgastskýho stolu, bral si mě na klín a dědci mi kupovali limonády a pochutiny. Protože právě v týhle hospodě máma před mým narozením servírovala, měla jsem tam volný přístup všude, včetně kuchyně a hrozně mě bavilo tam prolézat ta zákoutí. Hospodu po revoluci zavřeli a když ji za několik let zase zprovoznili a já tam zašla na pivo, hrozně mě překvapilo, že není tak velká, jak jsem si pamatovala.
S dědkem mám několik šílených příhod, asi dvakrát jsem od něj dostala na zadek a v životě to nezapomenu. Měl takový tlapy a takovej úder, jauvajs. Jednou mu zaskočil chleba a děda se dusil, doma jsem byla jenom já a byl to docela otřesnej zážitek. On rudnul a modral, já ho bušila do zad, ale při jeho metráku jsem neměla šanci. Nakonec jsem ho donutila strčit si tlapu do krku, takže tu půlku krajíce vypliv. Uf. Jednou jsem s ním zase byla sama doma a on, ať mu přinesu z lednice sádlo. Vždycky si ukrojil šíleně tlustej kedr a na něj nešetřil tlustou vrstvou sádla – další dědova pochoutka. Když o tom tak přemýšlím, připadá mi, jako by jedl jen vepřoknedlozelo, chleba se sádlem a slíváky. A ještě hovězí vývar, kterej sám vařil a kterej byl příšerně mastnej. Jednou jsem si takto horký vývar vylila z oblíbeného plechového talíře s Mickeymousem na nahý stehna, protože jsem obědvala jen v plavkách. Ideální! Ale vrátím se k sádlu. Přinesla jsem mu ho z lednice, ale co nevidím, sádlo se hýbe. Bylo plný bílých červů. A tak říkám: "Dědo, to je ale zkažený, je to plný červů." On mi vzal sklenici z ruky a pravil: "No a co? Červy nemaj žádný střívka, nic." A řádně tlustě si je namazal na připravenej kedr.
A ještě přidám zážitek, kdy jsem se díky dědkovi a staršímu bratrovi šíleně styděla... Máma měla v Kostelci samozřejmě spoustu kamarádů a tak, když jsme tam byli, kromě úklidu, starání se o svého tátu a vyhazování zkažených potravin, které si on pěstoval, vyrážela do hospůdek. Občas se i zasekla, občas přišla až ráno. Jednou nejenže, když jsme se probudili, nebyla doma, ale nedorazila ani dopoledne a nebyla tam ani ve dvanáct, kdy už dědek mlátil lžící o stůl, kde je ten oběd. Když nepřišla ani okolo jedné, začal do mě a mladšího bratra (mně bylo asi 11, jemu 6) děda šít, že to není normální a že se mámě určitě něco stalo a ať to jdeme nahlásit na vébé. Starší bratr se po chvíli přidal, a tak dlouho do nás hučeli, až jsme se sebrali a šli na místní veřejnou bezpečnost ohlásit, že se nám ztratila maminka. Už to oznámení a vysvětlování policajtovi, co měl v neděli službu, bylo samo o sobě dost trapný. Nakonec nás sebral a že objedeme nějaké známé, jestli tam nemají nějakou ztracenou maminku. Ve chvíli, kdy jsme vylezli, zrovna strážnici míjel starší bratr a říká: "Co blbnete, máma sedí támhle v hospodě." Myslela jsem, že se propadnu studem, to bratrovi nezapomenu, protože to samozřejmě věděl, už když nás tam svorně s dědkem posílali. Takže maminka se našla, policajt se vrátil do služby a dědek si výjimečně dal k obědu chleba se sádlem místo teplýho vepříka. A máma od něj k večeru, když se vrátil ze své hospodské štace, dostala vynadáno do kanců, proč v šest večer spí a nepeče buchty.
Takovej byl náš kosteleckej děd.
linkuj.cz vybrali.sme.sk
. .
.
