Stydím se, stydím...
v rubrice Literárum
... za zanedbávání svého blogu, ale už jsem holt taková. Pravidelné zápisky do deníčků nikdy nebyly mým koníčkem. Ale přesto. Něco jsem zase přečetla, a tak se podělím.
Minule jsem slibovala, že následující víkend zkusím dočíst knihu Svobodný Francouz a musím se pochlubit, fakt se mi to povedlo. Za ty dva dny jsem doslova zhltala tenkrát zbývajících 430 stran. A můžu říct, že se mi to moc líbilo. A při tom to byl kup naslepo, předtím jsem neznala autora, knihu mi nikdo nedoporučoval, vlastně jsem o ní ani neslyšela. Zaujala mě ovšem pěkně barevně vyvedená obálka Pavla Růta, která se dá rozložit do plakátu. Už se mi dlouho nestalo, abych nějakou knížku takhle přelouskala, že by mi nedala spát, dokud ji nedorazím (pominu-li HP, ale to je jiná). Je to klasický román odehrávající se na pozadí historických událostí, jak by asi zněla jeho anotace. Děj začíná koncem 19. století a končí po 2. světové válce, přičemž válce samotné a předválečným událostem je věnován největší prostor. Román zachycuje osudy čtyř generací dvou rodin a jejich blízkých přátel, hlavním představitelem je Bertrand de Roujay, který vstoupí v Anglii do služeb generála de Gaulla. Autor je původně historik, kniha se také zabývá historií a politickými událostmi Francie, ale je tak nádherně čtivě a zajímavě napsaná, že bych ji komukoliv doporučila. Prostě román, jak má být. A také se ukazuje, jak důležité je grafické vyvedení knihy. Pídila jsem se po jiných Readových knihách a třeba po románu Láska a revoluce bych v knihkupectví zcela jistě nesáhla – posuďte sami.
Po dlouhé době jsem si přečetla Johna Irvinga, a to Rok vdovou. Irvinga mám docela ráda, ale nějaké mouchy na něm nacházím často. Mnohé jeho knížky jsem vůbec nebyla s to přečíst, kupříkladu Pitnou kúru, Svobodu medvědům nebo Syna cirkusu. Naopak Svět podle Garpa, Pravidla moštárny a hlavně Modlitbu za Owena Meanyho řadím hodně vysoko. Především Owena Meanyho dle mě ani sám autor nikdy nepřekoná. Mezi Irvingovými romány je lépe si dávat delší pauzy, protože se mnohdy opakuje, především často používá některé motivy. Rok vdovou se mi ale docela líbil, i když bych ho do své irvingovské trojky nezařadila. Četl se dobře a vůbec se něčím trošku odlišoval od předchozích děl. Akorát autorova záliba v osobách spisovatelů je tady krapítek přehnaná, co postava, to spisovatel – tedy téměř :) Ale jo, Irving mě tentokrát po těch předchozích pokusech zase po letech potěšil. A aspoň tam nebyl žádnej medvěd.
Louis de Bernieres – Ptáci bez křídel. Ano a opět ano, Bernieres se mi prostě moc líbí. Umí navodit nádhernou atmosféru, fikci výborně namísit s reálnem, svůj svět zalidnit desítkami úžasných postav, z nichž ovšem každá je zajímavá a v ději využitá. Prostě opět pochvala a doporučení.
A potom Lars Saabye Christensen – Poloviční bratr. Z norské (a vůbec severské) literatury toho mám načteno hrozně málo, ale to málo se mi v podstatě vždy moc líbilo. Poloviční bratr se odehrává cca v padesátých až sedmdesátých letech minulého století a je vyprávěním o čtyřech generacích rodiny Nielsenů. Je to docela zvláštní kniha se zvláštními dialogy i zvláštními postavami, což mi ovšem vzhledem k Norsku vlastně vůbec zvláštní nepřipadá, protože Norsko samo je pro mě hodně zvláštní zemí. Ehm, zajímavá věta, ovšem pro mě vystihuje kouzlo románu Poloviční bratr, jehož autora se budu snažit sledovat a budu doufat, že tu od něj vyjde více knih.
Takže to máme 660 + 576 + 520 + 560 = 2316 stran. A tlusťošky, které mi prohýbaly komodu u postele, bych měla za sebou. A to jsem si mezi nimi ještě střihla Walter Tevis: Zpěv drozda o pochmurné vizi společnosti ovládané roboty odehrávající se v 25. století; Orson S. Card: Enderova hra o boji Pozemšťanů s vetřelci z vesmíru (a nejen to, takto jen velice zkratkovitě popsáno) a komiks Pod dekou Craiga Thompsona.
A teď čtu úsměvnou i když místy fakt mrazivou knihu Já, Tito a gramofon od Mihy Mazziniho odehrávající se v 70., 80. letech v Titově Jugoslávii.
Jo, a abych nezapomněla, ze zvědavosti jsem se pustila i do Browna Da Vinciho kódu, abych věděla, o čem se teď kolem mě pořád tak mluví. A dojem? Po těch 2316 stranách skvělých románů je to příjemné odpočinkové čtení, nahrazující harlekýny na vypnutí. Chce to jen nezkoumat, neřešit, prostě se odreagovat. Jisté ale je, že od tohohle pána toho nebude potřeba číst víc, protože působí jako pěkný "mustrař". Inu, americké hodiny tvůrčího psaní.
linkuj.cz vybrali.sme.sk
. .
.
