Waiting...
v rubrice Mimoděj
Čekání je hrozné. V pondělí 15. jsem měla termín, ale jako mnoho prvorodiček už přenáším.
Všichni mi předpovídali, že ty první květnové řádné bouřky to všechno spustí, ale kdeže. Mladému se uvnitř líbí a nijak se na svět nedere. Zatím nepřenáším o moc, ale i tak. Člověk se nějak víc pozoruje, navíc musí lítat skoro neustále do nemocnice, jelikož ho začínají zásadněji kontrolovat. Takže jsou to samé monitory, kde se zjišťuje, jestli všechno probíhá dle pravidel. A tam třeba dojde k tomu, že si mimino zrovna usmyslí, že bude spát – ani se mu nedivím, když mě tam po hodině a pů čekáníl uloží na postel, taky bych si schrupla – a už mě ženou ještě jednou odpoledne. Pak probíhají klasické kontroly, na které ovšem my těhule vysedíme ďůlky do židlí, jelikož nás je nějak šíleně mnoho, takže není výjimkou čekací doba i tři čtyři hodinky. Vlastně v tomhle období pořád na něco čekám. A teď i na porod, ze kterého mám trošku vítr (páč nevim, do čeho jdu), ale který bych už nejradši vyvolala co nejdřív. To se človìk nejdřív bojí, aby nerodil předčasně, pak zas aby nepřenášel moc dlouho. Já mám datum, do kdy si můžu dovolit rodit bez pomoci doktorův 25. května, pak bude vyvolávání. Nu tož uvidíme. Přemýšlím o nějakém leštění parket či drhnutí koberců, pojídání ananasu a podobných babských fíglech, o nichž jsem slyšela. Ale nevím, nevím, když ani ty blesky hromy nepomohly. Takže se teď potácím doma, nevím co bych, do ničeho se mi nechce, ale přitom nevydržím v klidu. A tak se snažím číst, občas něco sesmolit, do toho mastím karty a miny na počítači a nesmírně mě sere, když mi to nejde. Do toho furt žeru a sleduju se. A utěšuju se tím, že je to možná na delší dobu poslední klidné období. Tak proč mě to tak štve?
PS: Právě jdu z další série kontrol, ultrazvuků a monitorů, kde mi pan doktor sdělil, že už možná do pondělka nevydržím, že to vypadá moc pěkně a porodu nakloněně. Uviďáme... :-)
linkuj.cz vybrali.sme.sk
. .
.
