Kuk...
v rubrice Mimoděj
...tak už jsem konečně tady... le petit Nicolas
Ale že to mladýmu nějakou tu chvilku trvalo. Nechtělo se mu ven, asi tušil, jaký nepěkný počasí ho přivítá. Žádný jaro, žádnej krásnej květen, jak jsme mu slibovali. Kdepak, zavládl nám pěkný listopad. Ale i tak musel Mikuláš mezi nás a hupsnul sem, žabáček, 25. 5. pěkně po zprávách před sportovníma novinama, v 19,50.
Tak si ho pěkně prohlídněte, je to celej tatík. Holt se mi v nemocnici nechtělo být samotné, tak jsem si tam sebou přibalila kapesního wuxiu.
Poslední měsíc byl pro mě opravdu plný událostí a novot, jaké se jen tak neopakují. Zprvu jsem čekala, jak se můžete dočíst o příspěvek níž. Čekání trávila hodinami v poradně u Apolináře, případně připojená k monitoru (ten zvuk jsem zprvu hltala, ale když už byl Mikeš na světě, skoro nenáviděla). A přenášela jsem dva dny, čtyři dny, pak sedm, kdy mi řekli, že už do konce týdne musí být malý za každých okolností venku a poslali mě na zátěžový test – to do vás naperou oxytocin a koukají, co na to děloha. Ta má se činila, narozdíl od některých podobně postižených maminek, se kterými jsem to konzultovala. Sestry na oddělení P3, kam jsem měla hned následující den přibýt, se rozplývaly, jak to po kapačce pěkně jde. Ani to ovšem porod zcela nerozjelo. A tak 10. den po termínu jsem ráno před osmou nacupitala do porodnice s taškou a wuxiou coby doprovodem a už jsme tam zůstali oba. Doktor pravil, že mám dobrý nález pro vyvolání porodu, ale že nic není jisté, že se to zvláště u prvorodiček nemusí chytit. U mě naštěstí ano. Bolestivé stahy se objevily vcelku brzo a pak už jsme zase jenom čekali. Některé chvilky byly opravdu perné a je fakt, že si člověk sáhne dost ke dnu. Vyzkoušela jsem si několik věcí, o kterých nám vyprávěla paní při předporodních kurzech ve druhé hodině, kde probírala patologické porody, tedy ty komplikovanější. Nicméně, Mikeš mezi nás nakonec zavítal, zaplakal jen na chvilenku, potom se sestrám, co ho omývaly, hned počural a pak už jen mžoural, kde že to je. Tatík šel na pivo, na které já měla neuvěřitelnou chuť, a mě v 11 večer odvezli na pokoj, kde jsem měla spát, což prostě při nejlepší vůli nešlo. Ve třičtvrtě na šest mi přivezli malouše a všechno začalo. Ve špitále byl hrozně hodnej, i doktoři si pochvalovali, jaký je to hodný miminko, což je vlastně doteď, i když ukázal, že vztekat se umí taky parádně.
V nemocnici jsem si taky vyzkoušela, jaký je to dostat transfúzi, byla jsem anemická, páč jsem ztratila nějak víc krve, než je obvyklé. Zažila jsem velké drama na pokoji, kde má sousedka dostala epileptický záchvat zrovna, když koupala miminko. Pak jsem hrozně chtěla domù a do poslední chvilky nevěděla, jestli mě pustí. Mikuláš byl připravený, dokonce už mi dali na odchodnou i dárkový balíček a přestlali mou postel, ale nic nebylo jasné. Ale pustili mě a já si říkám, co se do toho my ženský tak cpeme, když nás doma čeká pěkný šok. Najednou jsem nevěděla, kde co mám a nemám. Nepoznala, proč malý zrovna brečí, nestíhala ho dát odkrknout, takže ublinkával, příp. přikrýt plenou, když se rozhodl čurat, takže náš krásně nově vymalovaný pokoj je už nìkolikrát pokřtěn. Nevěděla jsem, jestli ho bolí bříško, nebo ne. Přebalila jsem ho, a on se při kojení znovu pokadil. Do toho dojela únava, třasavka, bolestivě nalitý prsa a všechno to kolem. Ale nechci tenhle blog zahlcovat kakánky, prdíky a plínkami. To jen tak prvopocity čerstvé matky.
Jo a pak jsme byli ještě volit a nějakej hovád mi chtěl na Karláku ukrást peněženku. Ale nepovedlo se, jelikož jsem obezřetná, víme? Toť pár dramat z posledních několika týdnù. A příště už něco úplně jiného...
Ještě bych tu měla zmínit nepostradatelnou výpomoc wuxii u porodu, který tam se mnou strávil celý den (akorát na placentu ho vyhnali). Když mi přinesl už umytého a zabaleného Mikuláše, byl to nejkrásnější okamžik vůbec.
linkuj.cz vybrali.sme.sk
. .
.
