Konečně jsem se dokopala...
v rubrice Mimoděj
...něco sem zase napsat. Nějak se mi nedostává času, což mě trápí, protože jsem si psát tyhle blemcy dala za úkol, abych úplně nezakrněla.
Bohužel se to nedaří tak úplně, jak bych si představovala. Jako správná matka v domácnosti využívám chvilek přes den, kdy mlaďoch spí, k tomu, abych udělala nějakou práci pro mé zaměstnavatele, popřípadě doma poklidila či občas pokrmu navařila. Večer pak poté, co Mikuláše uložíme, padám do křesla s tabulkou čokolády před nějaký nablblý program v televizi (seriály jsou pro vypnutí mozku jako dělané), nebo k časopisu (abych měla aspoň trochu přehled), či ke knížkám (které jsou moji stálou láskou a snažím se je chroustat, co to jde, kupříkladu při cestování s kočárem v Hodkovičky Hills ...ehmm, tuhdá jsem to naprala do zaparkovanýho auta). A na psaní blogowe už moc času nezbývá. Ale něco sem před koncem roku, který utekl snad nejrychleji v mém dosavadním životě, ještě musím dát, řekla jsem si. Je těsně před Vánoci, což mi vůbec nepřipadá a to nejen kvůli počasí, které je spíše listopadové. Atmosféru mi nenavozují ani přezdobené krámy, ani cinkání zvonků ve všech televizních upoutávkách na smršť pohádek a romantických filmů, ani to, že jsem vycídila byt, nebo že máme na balkóně stromek. Uvidíme, jak na mě zapůsobí samotný Štědrý den, zvlášť když bude letos pro nás tak výjimečný. Poprvé ho budeme slavit jako rodinka a vlastně i úplně poprvé s wuxiou. Jsem moc zvědavá na Mikeše, jak se bude na rozsvícený stromek tvářit. Jak ho tak znám, nejradši by byl, kdyby se k němu došoupal a ocumlal. Což jsou teď jeho nejoblíbenější činnosti.
Zatím se stále ještě neplazí vpřed, spíš se tak nějak točí, zvláštně posouvá, ale za předměty, které ho zajímají, se skoro vždycky nějak dohrabe. A že ho, jak je zcela jasné, zajímají hlavně ty, které bychom my byli rádi, aby jsi jich vůbec nevšiml. Takže kabely, špinavý bačkory, tašky, všemožné hadry, hlavně nééé hračky. Jen když dostane nějakou novou, protože nová hračka dobře mete – ovšem jenom na chvilku. Zato šňůra k televizi je zajímavá pořád. Doplazí se k ní, chytne ji, a pak na nás vítězoslavně koukne, jestli jako vidíme. Taky se v poslední době docela rozpovídal, umíme ho rozesmát nahlas tak, že vypískává a zajíká se. V poledne jí polívky a kašičky ze zeleniny a masa, což mu dost šmakuje, ovšem odpolední ovoce je boj – zvlášť jablka se mi do něj ještě nepodařilo nacpat, to se ksichtí, plive, cuká. Ještě tak přesnídávku dá, i když ani tu moc nepojímá. Je to prostě zábava, co vydá za všechny programy v televizi, před kterou ovšem večer stejně padám a tupě do ní zírám – nedá totiž tolik práce a soustředění :-)
linkuj.cz vybrali.sme.sk
. .
.
