Jak jsme se prali s nemocí
v rubrice Mimoděj
aneb Konečně už nejsme chcíplotiny
Netrvalo to zas tak dlouho, zhruba týden, ale z toho dva dny byly opravdu náročné. Celá rodina jsme popadaly jak shnilé hrušky, rýmy, kašle, teploty, střevní a žaludeční virózy, horečky, migrény – všechno tohle jsme si mezi sebou krásně rozdělili. Mikuláš to snášel nejlíp a nás staré lemry neustále častoval (mezi záchvaty kašle a odsáváním nudlí) zářivými úsměvy. Jeden den to probíhalo tak, že wuxia leže na kanapi kroutil se v křečích, já s hadrem na hlavě, tekoucím okem a mžitkama jsem se jakž takž snažila starat aspoň o Mikeše, když už domácnost chátrala. Do toho mladý pán fretkoidně kmital po bytě a dělal neskutečný čurbes. Nejprve vysypal kbelík s legem, následoval koš s hračkama, do tohoto brajglu vstoupil a s neskutečným nadšením se tím brodil a rozkopával po celém pokoji. Posléze se pustil do tříděného odpadu, papíry i plast pak různorodě promíchával s hračkama, do toho cupoval časopisy, vysypával videokazety z obalů a vše, na co dosáhl, shazoval do té hromady mnohých tvarů i barev. Občas si řekl o bébé (což je jedno z mála slov, které znějí tak, jak mají, a znamenají to, co mají), případně se dobýval do lednice, kde zpravidla chtěl jogurt. Když chtěl spát, šel lomcovat s postýlkou. Vlastně nás ani moc nepotřeboval. Po těchto dvou krizových dnech jsme jakžtakž procitli a vydali se doplnit zásoby (především jogurtů a vitamínů), když jsme narazili na pána domu, který se nesměle hlásil o svá práva. Poprvé za sedm let jsme zapomněli zaplatit nájem. O měsíční splátce elektřiny a nabíhajícím zpozdném za četbu z knihovny ani nemluvím.
linkuj.cz vybrali.sme.sk
. .
.
