Vlastně ani moc nepracuju, mám otevřenej obrázek a semtam do něj udělám čáru. Nejde mi to, nechce se mi. Spíš brouzdám a hraju Tumblebugs. Z těch barviček už mi přechází zrak a já nadávám, protože mi to nějak nejde. Zase otevřu obrázek a zase nakreslím čáru, tentokrát spirálu. Jsem bez energie, venku modrá obloha, 18° teplo, svítí a já čekám, až se Mikeš probere, abych ho (i sebe) šla vyvětrat. Bez kafe nefunguju, ani to kafe moc nezabírá, ale aspoň neprospím den. Občas mám pocit, že ani ruku nezvednu, jak je těžká, tlak už skoro nemám, jak je nízko, kafe dopitý, nezabralo a panáka si nedám. Mikulín mě nešetří, má energie na rozdávání a je neustále v běhu. Že si tu energii nešetří na časy příští, že jsme si ji my nešetřili... Ta by teď bodla.
Mlaďoch je vcelku hodnej, umí si hrát, spí celou noc a přes den i tři hoďky, přesto by mi teď nevadilo mít líný dítě, posadit ho do kouta a za dvě hodiny ho najít na stejným místě, jak listuje nějakou zásadní literaturou. Místo toho se brodím čurbesem, co Mikuláš sesypal na zem a to je všechno v jeho dosahu, nesnese věci nahoře, všechno musí být na podlaze, na stole jsou jen auta, s kterými po něm drandí jako po závodní dráze. Doma je jak blesk a venku se courá, každou skulinku musí prošťourat, každý auto omakat, za každý vrata zalomcovat. Na hřišti už je jako doma, kolotoč, skluzavka, písek, šup sem, šup tam, nejzajímavější jsou ovšem vrátka, která otvírá a zavírá třeba půl hodiny. Pokud jsou někde schody, tak další půl hodiny chodí nahoru a dolu a já s ním, páč mu ještě nevěřím, že je nevezme po hlavě napřed. Má rád děti, ale je truhlík, kterej si všechno nechá bez řečí vzít. Děti to asi poznají, tak mu ještě kolikrát vlepí facana. „Musíš jim to vrátit, když tě bijou, nenech si to líbit," hučim do něj, ale zatím si netroufl. A mně je to vždycky líto.
Doma pak zas padám na hubu a Mikeš mě umí vytočit do vrtule, furt se vztekám. Vztekám se, že seděl půl hodiny na nočníku, pak vstal a vyčural se na koberec. Vztekám se, že plive jabko s mrkví, při jehož přípravě jsem si ustrouhla kus prstu. Prudim ho, že kňučí, něco chce a neumí si říct, jen ukazuje a kňourá. Prudim ho, že se nesnaží mluvit. Jsem celá říčná z toho, že se venku, kde je fujtajxl zima, vleče, pak šlápne do hovna a nakonec spadne do kaluže. Vztekám se, že se vzteká, že mu nechci půjčit mobil. Co dělám? Vztekám se, anebo upadám do jakéhosi bdělého komatu. Je se mnou prostě zábava.
