Najednou chce se mi psát
v rubrice Mimoděj

No jasně, mám práci, naložila jsem si na bedra v podstatě nenáročnou brigádu, o které ale nevím, jestli stíhám. A právě proto dělám pořád tisíc věcí kolem víc než to, co bych měla. A právě proto mi najednou letí hlavou spousta slov a vět a útočí, abych sepsala. Byť obyčejné věci mého života, ale šup s nima na papír, na obrazovku, na blog. Vypsat se.

 

Úterý se povedlo. Po ránu sice padala mlha a my se brodili vlhkým napadaným listím na autobus, až jsme měli mokré nohavice a kolečka kočáru obalená jak nějaké přírodní podzimní řízky. Pak se ale projasnilo. Tonička byla spavá, den předtím měla dvouhodinový večerní pláč a dal jí zabrat natolik, že odpadla ve čtvrt na devět a spala do sedmi do rána!!! Já se vzbudila o půl hodiny dřív a nemohla si vzpomenout, jestli jsem v noci kojila, nebo ne. A celé úterý Toňa dospávala předešlý bojovnický večer. Mezitím se na nás usmívala a broukala si. S Mikuldou jsme šli opět sokolničit a vida, on nadšen tatínkovi, který od nás přebíral kočárkovou štafetu, sděloval, že jde "pam... čičit". A fakt, konečně i spolupracoval. Nástup nazdar zdar v řadě zatím nedává, ani nekterá společná říkadla, kde se drží všichni za ruce. Ale napodoboval zvířat, smál se mi, když jsem se batolila jako kačenka, nadšeně oběhl všechna cvičební nářadí. Že by se to lámalo? Fakt, že ten den byl dobře naladěný a veselý.
Ne tak den následující. Já už se ráno nemohla probrat a vykopat z peřin. A tušila, že ani moje nálada nebude dnes to pravé. A musím ji překousat, ať se děje, co se děje. Tak někam zalézt a být tam sama a v tichu, kdy se mi to zase poštěstí? Ve středu jsme mířili k doktorce Mikeše oočkovat. Trochu jsem se obávala, poslední pigáro dostal před rokem jako ještě vcelku pidižvík a to ani nekník. Jak to bude teď? Sice jsme dlouho čekali, ale čekárna je ráj, pane! Těch autíček a traktorů. Pak konečně na řadě, Mikulka na klín, držte ho tak a tak, aby se necukal, lapnu lo, jehla, a on zase ani nepíp, ani se necukl. Šikula. To snad i já syknu, když do mě doktoří bodaj. Měl by být odměněn za statečnost, ale ta moje nálada. Někdy bych se nejradši zakopala pod zem, než abych takhle vyváděla. A Mikuláš měl jako na potvoru svoji "neposlušnou". Extrémně neposlušnou. Jak se normálně vláčí šnečím tempem, tak teď domů letěl jak splašenej, neposlouchal, málem vběhl pod auto, sebral kdesi hnusnou petflašku a já ho chytla, když si ji rval až do krku, zvonil na všechny dosažitelné zvonky, ruce přes plot cizím psům skoro do tlamy. A já za nim s jazykem na vestě s kočárem lítala, vyřvávala a šílela, kam zas spadne. A přehnaně reagovala. Doma to samé, běhal, skákal, sedal si na ségru, rozpatlal všude jogurt. A já ho nakonec musela schladit trochou studené vody. Sama jsem si tam měla hlavu strčit také. Pak ho lupla spát a za hodinu pláč. Nedala jsem mu plínu, což v kombinaci v vypitým půllitrem vody předtím dopadlo tak, že durch celý Mikýs i postel. Přes den už plíny dost dlouho nemá, ale ve spaní to ještě nedokáže ovládat a nevím, kde se to v něm bere, ale i když se před spaním vyčurá, ráno má plínu tak těžkou, že hodit mi ji z metru na hlavu, jsem v tu ránu bez sebe. Polospícího ho svleču, pod něj strčím přebalovací Tončinu podložku a nechám ještě dospat. Sama bych si šla zadřímnout, ale nelze. Pak odpoledne na hřiště, protože je moc hezky, rozhodně nelistopadově. Nechce se mi vůbec mluvit, ale náš žvatlal jinak nedá. Musím po něm každé slovo opakovat a pokud to neudělám, jede ho pořád dokola. Vyučuje mě vlastně své řeči huíhuí. Já ji rovnou překládám do češtiny, tak jsem na tom už dobře. Na hřišti Mikeš momentálně uchvácen hlavně houpačkou a ten klouzavý pohyb sematamasematam ze mě dělá tupě vyhlížejícího tvora na pokraji spánku. A to mě ještě čeká jedna pračka pověsit a dvě vyžehlit. Ale ten den doklepu (a to doslova, klávesnicově) do zdárného konce.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

přidal valkil neděle, 9.11.2008, 18:17:00

. . .

Komentáře

Přidání komentáře...