Psavá mě neopustila
v rubrice Mimoděj

Víkendová grafomanie se mě stále drží, tak ještě další dva dny z týdne minulého. Nebojte, ono mě to psaní zase pustí.

 

Čtvrtek byl ve znamení lehké nervozity. Dnes doktor (hezký, mladý, ale nemluva) sdělí, jestli Toňa obdrží peřinku Frejkovu kvůlivá kyčlím. Přijede babička pohlídat Mikuláše a my si vyrazíme samy dvě na babskou jízdu. Vzduch smrdí spálenou tržnicí v Libuši a autobus je děsně narvanej. Stojím v místě určeném pro kočárky, smskou dopravním podnikům si nabiju lístek a najednou koukám, na zemi přede mnou stovka. Tyjo, sevře se mi srdce, nenápadně ji zvedám a šup s ní do kapsy. V následující vteřině si sahám do kapsy, odkud jsem předtím lovila telefon. Aha, byla to moje stovka. Ta vteřina, kdy jsem měla pocit, že jsem něco našla, byla docela příjemná. Následující vteřiny jsem zase měla radost, že jsem neztratila svoji stovéčku, těžce vydělanou mateřským dovolenkováním. U polikliniky jsem brzo, tak ještě rychlovkou proběhnu nákupním centrem, abych se podívala, co je kde nového. Jsem poslední dva měsíce ukotvená u nás u lesa a do civilizace daleko. Nojo, kecám, na Novodvorský je taky jedno obří hokynářství, ale to už prostě znám jak svý boty. Do centra je složito, stále tramvajové výluky, teď dokonce i s přípojem lodí. Nicméně v této mně dosud neznámé nákupní budově vidím, že nového vlastně vůbec nic. U doktora narváno, Toňa v kočárku ještě spí a já pozoruju okolní maminy, jak švitoří k potomkům. Jsem ráda, že dítko spí a já švitořit nemusím a můžu být konečně úplně zticha. Pak už jsme na řadě, budím Tonču a pro ortel. Gel na nožce se jí moc nezdá a kňourá, ale v tom kňourání slyším, jak si doktor pro sebe mumlá, že už je to daleko lepší. Čekám, jestli ještě něco nepoví, ale kdeže, s doktorama je těžký pořízení. A za mnou už fronta děťátek. Když mi sestra podává další termín kontroly s tím, že jen do konce třetího měsíce balit naširoko, jsem moc ráda. Jedeme domů a babička volá, že probudivší se Mikeš s ní už zase nekomunikuje. Sedí u nás v posteli, ruku přes oči. Jak přijedeme z postele vyskočí a švitoří a laškuje s babí jak divej. Mizera. Máma navařila guláše i domácích knédlů uválela, tak si dneska žijeme nádherně. Nemuset vařit, když mi někdo dá takovou dobrotu pod nos, co může být lepšího?
V pátek pádíme na nákup. Je to se mnou a mým mozkem vypláchnutým mlíkem čím dál horší. Zapomínám. Minule jsem si vyrazila bez bot a batohu. Nedostatku obuvi jsem si všimla už u dveří, ale že mi chybí bágl, až v krámě. Peníze jsem měla a to je hlavní. Teď jsem měla batoh i boty, ale kartu nechala doma v jiné bundě. Že jsem bez financí jsem zjistila těsně před pokladnou, takže zase nasázet potravu z košíku zpět a klidnit rozzuřené dítě, které si nakoupilo sušenku a já mu ji zase odebrala. Takže odpoledne repete. Z domu je pro nás vycházka do nejbližší sámošky záležitost minimálně na hodinu. Wuxia šel večer na pivko a já záviděla. Takovou chuť jsem měla na točenou dvanáctečku, že jsem courala po netu a hledala si pivní fotky – slint. A večer jsem si uvařila fenyklovej čaj a kafe bez kofeinu a pustila se zase do práce. Díky ní (a bude to trvat minimálně další měsíc) už nepřečtu fakt vůbec nic, tak jsem si akorát pro radost zase po čase otevřela knížku Pavla Šruta Šišatý švec a myšut. Ochutnávka následuje.

Pavel Šrut: Hodná Běta

Byla jedna hodná Běta,
měla muže Otu.
Ten odešel na kraj světa,
nechal jí jen botu.

Hodná Běta žila v botě,
měla plno děcek,
každé ráno při sobotě
šoupla je do necek.

Když je v neckách vydrbala,
vyleštila botu
a pak tiše oplakala
ztraceného Otu.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

přidal valkil pondělí, 10.11.2008, 10:24:00

. . .

Komentáře

(spoon - Mail - WWW)
ja chci taky aby mi nekdo navaril pod nos, ale v mem pripade to bude bohuzel manzel a jeho africka jidla ktera se (se vsi uctou) s mamincinym gulasem a knedlikama srovnavat nedaji.

Jinak tvuj nalez penez mi pripomel jeden muj nedavny zazitek. Cestou do prace brzo rano jsem v nasi ulici minula na nizke zidce sousedniho domu ladne odlozenou plne nabitou muzskou prkenici (penezenku). Sla jsem dal jako by se nechumelilo, ulice liduprazdna a v hlave mi rval vnitrni hlas 'co blbnes, vrat se a podivej se dovnitr!!! prachy ber a karty posli zpatky'. Sla jsem dal a zaroven si nadavala. Hrozny vnitrni boj. Pak az u zastavky autobusu jsem si vymejslela scenare jak to nekdo urcite naraficil a koukal z okna apod. no, jsem proste magor.

(Karol - Mail - WWW)
Myšut je boží! A co teprve Příšerky a příšeří:
Děti jsou prý pidilidi
když je ale básník vidí
jak se někdy chovají
(třeba včera v tramvaji)
pomyslí si, to mi věř,
že děti jsou pidizvěř.
A diví se, proč jim vlastně,
píše krásné pidibásně!

(bosorka - Mail - WWW)
spoon: Tak to máme podobné, mně i teď když jsem sbírala tu stovku, proletělo hlavou, jak ji tam někdo nastražil a pak mi řekne, že je jeho. Skoro se mi až ulevilo, když jsem zjistila, že je moje.

Karol: Příšerky jsem taky sháněla, ale už nejsou asi k mání. No, možná se někde vyklubou.

Přidání komentáře...