Pouťová
v rubrice Mimoděj

Tož po delší době zase tady
Moje odmlčení zapříčinilo nejspíš léto. Ne, že bychom tak dovolenkovali, nebo že by bylo tak strašný vedro (i když v našem podkroví stačí málo, abysme se tu ploužili s jazykem u kolen). Ale fakt je, že jsme trošku odjížděli, courali s dětma po hřištích a kúpaliskách, do toho nám krapet klekl komp, do toho mě zavalili prací, a když k tomu člověk chce semtam večer s knížkou nebo jinou kratochvílí, na zapisování všedních zážitků už času jaksi nezbývá.
Minulý týden jsme se ovšem vrátili z Vysočiny, kde probíhala klasická pouť. Pouť v Lukách se vyznačuje hlavně tvarohovými koláči, které jsou chuťovými (aj kalorickými) bombami. Kynuté těsto, tvaroh, perník, cukr a řádná máslová krusta, mňam. Tentokrát jsme ovšem nepřijeli jen na koláče, nýbrž také předvést Mikešovi něco té světské zábavy. Loni jsme nebyli a předtím byl prcek, takže jsme vždycky peníz od babičky ušetřili, neb jsme nad pouťovými atrakcemi i tretkami ohrnovali nos. Roky před dětmi jsme spíš dávali vydělat místním hostinským. Letos ovšem putoval příspěvek do kapes pouťařům.

Mikuláš ozkoušel klasický kolotoč

A různá auta

My s ním zavzpomínali na dětství a mládí na labutích.

A Tóňa to celé za řevu Michala Davida a božského Karla zaspala

Nad čínskými cetkami i pamlsky typu perníkové srdce či žužu jsme ohrnuli nos i letos a radši si koupili klobás české výroby. Prohlédli jsme si u stánků vietnamských spoluobčanů, co už opravdu definitivně vyšlo z módy. Za největší vydřiduchy jsme označili majitele lodičkových houpaček, kteří inkasovali dvacet káčé, narozdíl od kolegů nepotřebovali žádný proud, skládá se to taky jednoduše a ve finále si rodič musí robě pohoupat sám, takže bych to viděla tak maximálně na udržovací poplatek pět korun. Pro mě osobně byla největším zážitkem návštěva bobové dráhy s kamarádkou M. Byly jsme na této atrakci nejstarší dvojice – tedy samy za sebe bez maskování se dětmi, jak to činili jiní. Atrakce podobného typu mi problém nedělají, naopak horské dráhy docela oblibuju, ale tohle bylo i na mě moc. Celá konstrukce se povážlivě klepala a vozík byl v nejvyšších bodech nebezpečně nakloněn směrem ven. Celou jízdu jsem prožila v záchvatu smíchu za povzbuzování M., která měla tuto akci za poslední hodinku. Já začala pochybovat, zda bylo moudré, abychom se obě narvaly do jednoho vozíku, protože už jsem viděla, jak se urve a odlétne s námi do dáli. M. mě ovšem uklidnila, že hned vedle stojící budova je místní zdravotní středisko, takže bychom vlétli k odborníkům. Navíc tam ordinuje i zubař, takže i o případný vyražený chrup by bylo postaráno. Nakonec jsme to přežily bez úhony (kupodivu). Moc totiž těmhle putovním atrakcím nevěřím. Když je někde horská dráha natrvalo, přece jen to ve mně vzbuzuje větší jistotu. Ale tohle každotýdenní montování, mi bezpečností nezavání.
Nehledě k tomu, že jsme asi před šesti lety po pár pivech pojali veselý nápad svézt se na centrifuze a zatímco jsme čekali na jízdu samou, zjistili jsme, že z kabinky lze šrouby montovat jednoduše rukou.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

přidal valkil pondělí, 31.08.2009, 20:33:00

. . .

Komentáře

(nominek - Mail - WWW)
Tóňa má takovou cudnou spací pózu :-)))

(valkil - Mail - WWW)
nominek: To zas ona jo :) Nevím, jak to dělá, ale běžně usíná s nohou u ucha

(spoon - Mail - WWW)
MNAAAAAAM kolace! ;)
Samuel uz ma na kolotocich odjezdeny hodiny a hodiny...je naprosto bez pudu sebezachovy co se hazardeni a blbosti tyce...leze na hristi na ty nejvyssi konstrukce a kdyz tam je tak chce lyzt jeste na ochranne zabradli (!) hruza me obcas jima

Přidání komentáře...