Při podzimku
v rubrice Mimoděj
Na stromech barevný listí, část už popadaná na zem, fouká vítr, ale přitom je příjemně teplo. To je moje nejoblíbenější roční období.
Škoda, že to nebývá pravidlem. Každopádně, letos se podzim vyvedl hezky, druhý říjnový týden a venku jak v létě. Paráda. Taky jsme to hned využili a setkali se s I., se kterou obvykle přivoláváme krupobití. Letos je prý ale nadprůměrně suchý rok, takže nám dokonce dva srazy dopadly slunečně.
Počasí vybízí k toulkám a já kolikrát dopoledne tvrdnu doma, Tóňa spí a já si před odchodem pro Mikeše do školky užívám ticha, nikdo na mě nemluví, ani na mě nevisí – aspoň hodinku. Pak sprinty na autobus, procházka parkem cestou ke školce, vyzvednutí nadšeného Mika, ze kterého tahám, co měli k obědu a jestli tam byla Madlenka ("moje holčička", jak se mladík vyjádřil), a co kousavej Honzíček, jestli pořád kouše. Mikuláš ze mě cestou vydyndá svačinu, kterou vyfasoval na odpoledne, a to i přesto, že je zrovna po obědě a několikrát si přidal. Ve školce totiž jí krásně a občas bývá i první. Doma nevídáno, tady se courá, nimrá, nejradši by, abych mu pomáhala, přidává si akorát řízky a "maminko, výboný packy" (bramborový). Pak se šnečím tempem couráme zase parčíkem na autobus, máme vždycky času, takže zbyde na blbnutí, skákání a občas i vyndání Tončidla z kočárku. V autobuse se bavím pozorováním mládeže školou povinné, která s náma jezdí, už některé znám i jménem. Od autobusu domů se snažím Mika už hnát a jde to těžko, je unavený, už ani moc nepovídá, jen se dožaduje "doma něco dobého, poším". Doma něco dobrého, do postele, přečíst a spát, pak Tonča oběd a půl dne je pryč. A podzim mi zatím uniká pod rukama. Ale čas na sbírání kaštanů a listů si ještě uděláme. "Maminko, šouká dít´, padají išty a pak bude padat šníh, Mik bude nošit šálu a bundu a boty a čepici a ježíček pšineše auto." Jojo, to tady bude cobyhned, ani se neotočíme.
Toňa má za sebou 13 měsíců, začíná chodit čím dál víc. Takže leze, chodí, padá, chodí, zase padá a leze. Leze hlavně po výškách a má pocit jistoty, ale já čím dál méně (čím výše ji nacházím). Oblíbenými hračkami jsou různé šňůry a kabely, které si motá kolem krku coby šálu. Báječná zábava. Stále oblibuje hadříky, tahá je všude, ze všech šuplů a po celém bytě. Kromě oblečení kramaří nádobí a mezi příbory si vybírá zásadně vidličky, které jsem důmyslně ukryla v šuplu až úplně dozadu. Narafičené lžíce nechává samozřejmě nepovšimnuté. (Nože jsou vysoko,ale při jejích horolezeckých schopnostech, se už obávám). Oblíbená zábava je rumplování dvířek u trouby. Radši už v její přítomnosti v troubě nic nepeču, spálení se fakt děsím. A nepomáhá důrazné ne, ani plácnutí přes ruku. To hodí ukřivděný výraz, pět minut bulí a jde lomcovat znovu. Co z té holky asi bude? Tuším v ní záliby v adrenalinových zábavách.
Pusinkuje nás, nebo si s náma hraje, že nám pusu nedá. S oblibou dělá berany duc, haló haló a pacičky. Pápá, ahoj, čau ani omylem, to z ní nevyrazíme. Když Mik kdysi nechtěl dělat pacičky, smířili jsme se s tím, že holt nebude tleskat v divadle. Tonička nebude zdravit. Vedle adrenalinu voraženost? To se máme na co těšit.
linkuj.cz vybrali.sme.sk
. .
.
