Z kruhu jsme vystoupili
v rubrice Mimoděj

a podařilo se nám jakžtakž zabydlet.
Na vyhození do kontejneru už čeká jen jedna bedna papíru a jeden pytel plný plastu, knihy jsou zařazené – a máme v knihovnách ještě spoustu místa, což mě docela udivilo. Můžeme tedy začít hromadit čtivo na věk důchodový. Z ložnice zmizela halda pytlů a i když jsme tam postavili postel, stále je dostatek místa, takže uvažujeme o dalším kusu nábytku. Nějak mi to večerní montování skoro chybí. Musíme dokoupit záclony, pověsit lustry, vytapetovat předsíň, vymyslet něco s dveřma do ložnice a dětského pokoje. Podumat, jak vylepšit stávající kuchyň. Dokopat mého bratra, aby nám přišel přidělat lišty. Pak už to bude skoro hotové. Věci, jako je komplet přestavba jádra a s tím i zbrusu nová kuchyně, si necháváme až na později. Přeci to všechno neuděláme teď naráz, si musíme nějakou zábavu nechat na pak. Kromě toho, že bude samozřejmě lepší, až se na to sejdou dva platy. Každopádně, už to máme od katastru černé na bílém – jsme vlastníci! To je mi pocit.

Děti si snad taky zvykají. Četla jsem, že přestěhování i pro malé děti bývá docela velkou zátěží, začnou se znovu počurávat, zlobí, rozčiluje je, že je všechno jinak, není zaběhlý pořádek. Zprvu se jim tu evidentně líbilo, byt je větší, je tu spousta věcí, které v původním nebyly – žaluzie například, vypínače nízko, mnoho dveří, kterými se dá třískat (zdravím sousedy!) Mikuláš naprosto překvapil tím, že zatímco ve starém bytě, když v noci potřeboval na záchod, volal nás a byla nutná asistence, tady chodí sám. Zato se mu vrátila větší uplakanost, podobně jako když se narodila Toňa. Každá naše výtka nebo zákaz ho rozpláče. Prý i ve školce bulí víc, ale to se, doufejme, srovná. Toní měla příšerné dva týdny, kdy řvala od rána do večera. Nemohla jsem se skoro hnout, pořád mi byla v patách s jekem. Ono je to jasné, v původním bytě, ať jsem šla kamkoliv, měla mě v podstatě pořád na očích, tady se jí dokážu ztratit. Do řvavého období se jí ještě klubaly špičáky a měla zánět průdušek, následovaný nějakou úpornou virózou. Vlastně se jí ani nedivím, že řvala, ale můžu říct, že toho na mě chvílema bylo moc.
Ale teď už si to docela užíváme, pořizujeme si obrázky na zeď a řešíme, kam je umístit. Úžasné jsou nákupy, protože můžu s Toničkou vyrazit pěšo a když něco náhodou zapomeneme, není problém večer skočit do obchodu. Už se těším, až opadne sníh, že se vrhnu do pořádného prozkoumání okolí – zatím jsme vyrazili jen poblíž.

A co jinak? Vymýšlíme masku na Mikulášův karneval. On by asi šel nejradši za nějakého nádražáka, ale nevím, jestli vedle všech těch spajdrmenů nebude vypadat fádně. Aspoň bude svůj. Příští týden nás také čeká návštěva dvou blízkých školek a uvidíme, co se dá udělat se synátorovým přesunem.
Chystáme se taky na hory a já si na ten výlet včera po letech pořídila lyže. Loni jsem referovala o pobytu na horách, kde jsem se po 12 letech postavila na lyže. Nu a zalíbilo se mi natolik, že jsem se rozhodla v tom i pokračovat. Koupě vybavení už ani jinak nedá a můžu říct, že z těch lyží mám fakt radost. A navíc jsou hezký a s kytičkama :) Na prkýnka zkusíme letos postavit i Mika – loni jsme se neodvážili, páč plakal, i když na nich viděl mě (čemuž se, upřímně, nedivím ani za mák). Tak uvidíme, jak se s tim letos popere. A vlastně i já.

A jedna momentka nakonec.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

přidal valkil čtvrtek, 11.02.2010, 17:00:00

. . .

Komentáře

( - Mail - WWW)
tak doufejme, že už budete zdrávi a dozařizujete se, a že karneval bude báječný....ať se daří...

( - Mail - WWW)
to jsme my Abu :)

(nominek - Mail - WWW)
TAk se dobře zabydlete!

Když jsme se před pár lety stěhovali, tak taky ze začátku pohoda a pak TOmík asi čtvrt roku brečel, že "Chce domů"... ET byl oproti němu žabař. Dost mě to drtilo, ale nakonec to přešlo...

Přidání komentáře...