Slunce, voda, feferonka
v rubrice Mimoděj
Trochu jsem se odmlčela, protože jsme celé prázdniny víceméně strávili mimo Prahu. Škoda jen, že jsem fotograf na baterky, a tak jsem buď neměla baterky, nebo rovnou foťák, tudíž moc obrázků z našich cest po zemích českých není. Holt se zkusím vyjádřit slovem.
Nejdřív jsme byli v Kostelci, takto mém rodišti. Byli jsme tam po třech letech. Šli jsme se podívat ke známým, na jejichž zahradě Mikeš začal před těmi třemi lety chodit. Do té doby byl srabík, jen přecházel pár kroků mezi dvěma pevnými body, tady se rozeběhl do zahrady a od té doby jsme datovali jeho chůzi. I teď si u nich na zahradě děti užily, na houpačce, motorkách, které pán domu opravuje, najedly se všemožného ovoce. Že třešně chutnají nejlíp, když se trhají přímo ze stromu, zjistil i Mikuláš, který si pro ně dolezl pěkně po štaflích, což ho nesmírně bavilo. Jinak jsme chodili na koupaliště, kde se Mikuláš jako správný vodomil pořádně vyřádil, Toní ječela a do vody jsme ji dostávali dost obtížně. Já si parádně zaplavala v téměř prázdném bazénu (což jsem nechápala, kde lidi v takovém horku byli?). Kromě koupaliště děti využívaly i vanu na zahradě
Obdivovaly místní štěňata
My si ve stínu pod stromem dávali odpolední kafe a večerní pivko, nošené v půllitrech z přilehlé hospody. Pekli buřty, vařili si letní jídla jako lečo nebo zrovna vykutané brambory s umíchaným tvarohem, chodili na procházky a užívali totálního klidu. Mikuláš si tu našel kamarádky z Francie, s nimiž vedl dlouhé hovory o tom, kam že to jeli jejich rodiče a pak nás informoval o tom, že jsou v Africe na fotbale. Tonička se otrkávala se psy, o nichž sice neustále tvrdila, že bojí, ale pořád jim byla v patách.
Pak jsme jeli na Vysočinu do Luk, do rodiště wuxii pro změnu, a i tady trávili mnoho času na místním koupališti. Tončí se začala osmělovat a já ji s vodou skamarádila trošku šokem. Když se poráchala v brouzdališti, kde byla až do zfialovění rtů schopná přelejvat vodu z kelímků a konviček sem a tam, vzala jsem ji v náručí do většího bazénu. S rukávky samozřejmě. Mají tam u schodů docela prudký sešup, kde mi to ujelo a žbluňk, už jsme byly obě pod vodou. Zajímavé, že to dítko nebohé nevyděsilo, naopak, od té doby s vodou kamarádí, a když jsme o pár týdnů nato byli u kamarádů na chatě u Slapů, z Vltavy jsme ji skoro vyhnat nemohli. V Lukách se nám na noc podařilo nechat dítka babičce a odjeli jsme s kamarády do Vesnického klubu páně Koubkova, podívat se kterak koncertuje Vladimír Mišík. Dobré to bylo – report zde.
Taky jsme si jako každý rok zajeli do Jihlavy do ZOO, odkud mám dokonce i pár snímků, akorát zvířata se mi tam nějak nevešla. Tedy vešla, ale jen ta dřevěná.
V břiše velryby
Na hřbetě krokodýla
A šílený tobogán, kam jsme se nikdo neodvážili. Trochu ze strachu, trochu z obavy, abychom se v něm někde uprostřed nezasekli. Mikuláš pravil, že až někdy jindy vyzkouší.
Pak tradiční výše zmiňované Slapy, což za našich mladých bezdětných let bejvávala jedna dlouhá flákárna, s pivem, knihou, poleháváním na sluníčku, večerním přejídáním se a chozením na kyselé pivo do místní knajpy. Pivo už kyselé
naštěstí nemají, změnil se majitel, ale byli jsme tam jen jednou a odpoledne. Naštěstí má hospoda i dětský koutek, tak nás děti nechaly vypít si svá dvě až čtyři piva. Jednou jsme se byli koupat na Rabyni, jinak napouštěli bazének na zahradě, urožnili jsme si papriky se sýrem, maso a žampiony. A já, i když jsme tam tenktokrát měli děti, přečetla za čtyři dny dvě knihy. Takže vlastně vše při starém.
V srpnu jsme vyjeli do Jizerek k Jablonci, ke kamarádce na chalupu. Nebýt téměř vytrvalého deště, bylo by to skvělý. S dětma jsme pořádaly vejšlapy, zašly jsme si na rozhlednu Černá Studnice, byly jsme u pramene Nisy, procházkou kolem lesa za vybíhání pro houby, borůvky a maliny jsme si došly do Smržovky na dort. Já teda zhrdla dortíkem, protože jsem objevila vynikající šunkový chlebíčky. Jeden den, který celý propršelo, jsme se všichni navlékli do pláštěn a holinek a dorazili do Nové vsi do docela podivné restauračky, kde ale nikdo nebyl a v jedné místnosti ani stoly, tak se tam děti vyřádily. Paní číšnice naštěstí byla klidná a vstřícná osoba. Pak jsme se vyštrachali na chalupu po cestě, která se kdysi zavážela odpadem z výrobny korálků, takže kluci barevné pokroucené korálky, co tu ještě zbyly, sbírali. A já si po tomto výletu do Jizerek připadám docela hrdinně, protože se mi samotné a bez problémů podařilo dojet autobusy s oběma dětmi, z Nové Vsi přes Jablonec až do Prahy. Naštěstí jsme děti tak uchodily, že oba v autobuse svorně usnuli – jinak si ten brajgl neumím představit.
Koncem srpna již tradičně do Luk na pouť a koláče. Těch jsem letos moc nesnědla, protože se mi po těhotenstvích a kojení už konečně vrátila chuť k normálu a spíš si dám feferonku než cukr. Pouť byla náročná, protože Mikuláš vyžadoval chodit na vše, což jsme mu nechtěli dovolit, takže byl řev, a Tonička nechtěla z povolených atrakcí slézt, takže byl taky řev. Nebozí vynervovaní rodičové pak museli večer jít spláchnout nervy do Kolničky, kde se tak dobře sedí.
Na závěr něco z pražské Zoo, kam jsme se vypravili jednoho čtvrtečního vééélmi horkého dne. Mělo to výhodu, že spousta lidí to vzdala, takže jsme viděli i nedobytné gorily a ani na krmení lachtanů nebylo narváno. Vyfotila jsem si ale akorát žirafy, k jejichž novému výběhu se mi podařilo dojít až letos.
a Mikešovo cachtání v brouzdálku, z čehož měl zdaleka největší radost
linkuj.cz vybrali.sme.sk
. .
.
