Jsem zpět
v rubrice Mimoděj

a kaju se, že jsem nebyla schopná sepsat něco dřív.

Ne že by se nic nedělo, ale nějak nebyl buď čas, nebo nálada psát, pak už jsem se k tomu klasicky jen nemohla dokopat. Tak tomu aspoň teď dám výročí a přesně po dvou měsících ublognu.
Co u nás nového? Mikuláš už dva měsíce chodí do nové školky a je tam spokojený jak on, tak i já jsem ráda, že jsme natrefili zrovna na tuhle. Milým bonusem je, že školku máme pár minut od domu, takže si můžeme trošku přispat – dají-li potomci tedy. Mikeše si tam vzala do parády školková logopedka, která naznala, že je třeba dotáhnout jen sykavky a posléze r a ř. Kluk, který patlal o závod a ještě před rokem mu nebylo ani krapítek rozumět, je na tom s mluvením úplně krásně, odpovídá svému věku, mnohé dohnal, mnohé dokonce předehnal. Taky pusu nezavře, už mě informovala i učitelka, že co neví, nepoví. Doma radši zkoušíme dávat pozor na to, co říkáme, protože kromě proříznuté papuly slyší za roh – teda samozřejmě co nechce, neslyší. Mikuláš začal ve školce taky chodit na angličtinu, která ho evidentně baví, kam přijdeme, hned začne recitovat básničky. Učili se tam počítat do pěti, ale včera si ode mě vydyndal, abych ho naučila až do deseti. Je hrozně zvídavý, čísla má celkem v malíčku, zaměřil se na slova – myslím, že číst bude umět už před školou a těžko tomu zabránit. Má úžasnou, až fotografickou paměť, jak mu jednou přečteme slovo, už si ho pamatuje. Často si vezme papír a píše písmenka, sám odněkud opisuje. Tuhle mi hlásil: "Mami už umím napsat r, ale ještě to l neumím říct." Začal si konečně malovat a na to jsem u něj snad nejvíc pyšná, protože je trošku patlal. A najednou jeho obrázky dostávají tvar a jsou fakt podobné originálu. Vybarvuje bez přetahování a vůbec má dost tvůrčí období, takže nejvíc ho teď zajímá stavění z lega a jiných kostek. Doma máme zatím jen duplo, ale už si napsal Ježíškovi – "Lego prosím". Mám z něj radost, protože je komunikativní, bez problémů mluví, jak býval stydlín, skoro s kýmkoli. Občas mě teda rozčiluje jeho brečení pro nic a taky, že začal žalovat. Žalovníčci mě odjakživa štvali, jenže jak ho to odnaučit? Možná budou muset časem zasáhnout spolužáci :)





Tonička mluví čím dál líp, krásně spojuje slova, pořád ale neumí u některých slov na konci použít souhlásku. Místo k uprostřed slova říká t. Teď hodně zdrobňuje, takže je to samá maminta, miminto, postýlta, kotita. Snaží se říkat básničky. Teď momentálně vedou Hrubínovy. Jak deja vu, přesně v tomhle věku je zbožňoval Mikeš. Teď je na tom tak, že před spaním je Tóně "čte" on. Tončí malinko začíná brát na milost pohádky v televizi, líbí se jí docela Vydrýsek, ale co naprosto zbožňuje a je schopná u toho vydržet a kouknout i víckrát je Hloupá žába. Taky už jsme zrušili dětskou postýlku, Mikulínovi pořídili zvýšenou se žebříkem a domečkem dole, po které toužil, a Tončí jsme odmřížovali a je v původní Mikuldově posteli. Přesun proběhl bez problémů, nebylo to pro ní tak šokové, jak kdysi pro Mikeše, kterého jsme přesouvali z dětské postýlky do velké a do jiného pokoje, kde byl sám. Toní je v pokojíku s bráchou už od přestěhování na Chodov, takže se vlastně nikam moc neposouvala. Teď nám zbývá ještě odběr dudlíku, čerti tu budou brzy, tak uvidíme. Nedávno jsem na Tonču zkoušela stejný trik jako na Mikuláše. "Pojď, vyhodíš dudlík do koše, co myslíš?" "Nééé," podívala se na mě s jasným výrazem – co je tohle za blbost zase?



Svéhlavička, která přesně ví, co chce. Pořád trošku nejistá před cizími lidmi, to se na mě, na wuxiu nebo babičku nalepí jak přísavka, dokáže nás úplně obtočit, neznámého (ba i částečně známého) po očku pozoruje a nemluví. Začne až za chíli, rozkoukávání jí trvá. Začala si ale hodně všímat dětí, když jdeme do školky pro Mika, nemůžu ji odsud odtáhnout, venku pořád po dětech kouká, jak jí nezmizí z dohledu, nehne se a pozoruje. "Hele, mámo, malá holčičta."
Začali jsme chodit zase do Sokola, tentokrát všichni. Mikuláš je tam mazák, jeden z nejstarších a nebýt toho, že doprovází ségru, mohl by už bez problémů cvičit bez rodičů. Takhle ale aspoň Toňu inspiruje. Ta se začleňuje daleko rychleji než on před dvěma lety, nářadí zvládá levou zadní a ničeho se nebojí, cizích lidí se vcelku bez problémů chytne za ruku, jen u říkanek zatím nespolupracuje. Na mluvčího kouká s pootevřenou pusou, úplně ho hltá a i když doma říkanky zná a předvádí, tam ani náhodou. Nenutím ji, teď už vím, že to stejně k ničemu není. Tončí je strašná opice, po bráchovi opakuje naprosto všechno včetně totálních kravin, a on to vyčul a začal ji navádět. Prostě sourozenci, kteří si berou věci, štěkají se, ale ze všeho nejvíc se mají strašně v lásce, dlouho bez sebe nevydrží, jak se chvilku nevidí, nastane pak dlouhé objímání. Teď doma nejčastěji slyšíme: "Mitětůů, pó." "Už jdu, koťátko."



PS: Jo a já jsem začala studovat a píšu a píšu a nejde to tak jako dřív. Možná i proto jsem se dokopala k psaní blogozápisku, abych nemusela psát školní povinnosti. Ať žije prokrastinace!

linkuj.cz vybrali.sme.sk

přidal valkil pátek, 12.11.2010, 21:47:00

. . .

Komentáře

(Abu - Mail - WWW)
Ahojky, i kdybys nic nenapsala a vložila jen tu poslední fotečku, věděli bychom, že se máte fajn. Tak ať to tak tůstane. A gratuluju k té škole.

(nominek - Mail - WWW)
Ta poslední fotka je fakt bezvadná :-)

krasny (voitech - Mail - WWW)
hotovej pradadni manual! delam si zapisky, abych jednou vedel...

(valkil - Mail - WWW)
voitech: blbý je, že každej má svůj vlastní manuál a v porodnici ho k dítku nedávaj...

(spoon - Mail - WWW)
to je nadhera! Deticky jsou krasny a sikovny. Tak at se vam dal dari jenom dobre.
btw: co studujes?

(valkil - Mail - WWW)
spoon: Sociální a masovou komunikaci. Zrovna se zkouším učit a vůbec mi to po těch letech nejde :)

Přidání komentáře...