Larsson a další ze severu
v rubrice Literárum

Mám resty v psaní o čtení, ale aspoň jednou ročně musím shrnout.

Taky mě jako mnoho dalších uchvátily knihy Stiega Larssona. První díl Milénia Muži, kteří nenávidí ženy jsem četla loni v září. Mikeš šel poprvé do školky a já se ten den plácala v přilehlém parku. Toní usnula a já přečetla asi tři sta stránek. Larsson píše čtivě, příběhy sviští. Navíc jsou v jeho knihách velice zajímavé postavy. Lisbeth Salanderová – hackerka, která se s ničím a nikým nepáře – není zrovna prototypem sympatické hrdinky. Přesto nelze si ji svým způsobem neoblíbit. Nezkorumpovatelný novinář Mikael Blomkvist, který nezapře částečné autobiografické rysy, zvlášť co se týče otevřené kritičnosti ke společnosti, kterou bez obav reflektuje na stránkách ekonomického časopisu, má taky hodně do sebe. Stejně jako první díl jsem zhltla i Dívku, která si hrála s ohněm – tady se rozkrývá hlavně složitá Lisbetina osobnost a její život. Dočetla jsem i závěrečnou část trilogie, nazvanou Dívka, která kopla do vosího hnízda. A zase skvělé. Asi lepší než díl druhý, který se mi líbil nejméně, hlavně tedy kvůli přepálenému konci. I v prvním díle je konec krapítek naplácaný a překombinovaný, ale pořád snesitelně. Naštěstí Larsson perfektně vládně perem, takže i malé nedostatky vyrovnává skvělým čtením. Poslední díl navíc krásně logicky zapadne, je psán až filmově a není divu, že se Švédi hned chopili předlohy a knihy převedli na plátno. Jsem zvědavá, jak si s příběhy poradí David Fincher, který má obstarat americkou verzi. Věřím, že on by mohl uspět, přestože není žádná sranda takovou kládu zfilmovat. Je to vidět třeba na švédské verzi Dívky, která kopla do vosího hnízda – tam, kdo nečetl, se lehce ztratí v přehršli postav.
Larsson se nedrží jednoho žánru, v rámci trilogie se pustí do například detektivky, špionážního i společenského románu. Díky němu se zúčastníme soudního přelíčení, podíváme se na kloub fungování tiskovin i k operaci mozku. Poslední díl Milénia je skvělým zakončením, a přestože mi je líto, že autor předčasně zemřel, nerada bych, aby se jeho partnerka pustila do dopsání čtvrté části, kterou Larsson údajně rozepsal. Nevím, jestli by to už nebylo ke škodě.

Na severu jsem zůstala i díky L. S. Christensenovi a jeho knize Beatles, která je o čtveřici kamarádů oblibujících populární kapelu. Zprvu je příběh skoro až poklidný, plný ovšem chlapeckých příběhů. Postupem času, jak přátelé dospívají, ubírají se jejich životy různými a ne vždy zrovna veselými směry. Líbilo se mi to moc, ctěné pozornosti ale doporučuji hlavně autorovu knihu Poloviční bratr.
Protože mě kdysi sejmula kniha Popmusic z Vitully, pořídila jsem sobě další dílo od Mikaela Niemiho Muž, který zemřel jako losos. Rozjezd to mělo slibný, bohužel časem kniha řídla a konec byl slabší. Jde o detektivku, na jejímž počátku je vražda, jde ale hlavně o boj za přežití tornedalské finštiny. Tornedalen je oblast na hranicích Švédka a Finska, oblast, která vlastně nepatří ani do jedné z těchto zemí a zároveň do obou. Ač správně leží ve Švédsku a úředním jazykem je švédština, přežívá zde (přestože bylo její užívání kdysi zakázáno, ba trestáno) i původní meänkieli – tornedalská finština. Přestože se tomuto tématu Niemi věnuje i v poslední knize, mnohem víc se o jeho rodné krajině dozvíme z Popmusic z Vitully, kterou jsem si teď přečetla po čase znovu a znovu nestačím koukat, jak je skvělá. Vtipná natolik, že se směju v metru nahlas, zároveň tajemná, plná povídaček z Tornedalenu. Pro mě magický realismus severu a jedna z mých topten, troufám si říct.

Kromě seveřanů jsem přečetla například Nevyřešené případy od Kate Atkinson, autorka taky předkládá detektivní příběhy, jsou tři a nakonec se porůznu vzájemně propojí. Dobré čtení je to, ale Atkinson nedosahuje na svůj skvělý román V zákusilí muzea. Koukám, že žádný v tomto příspěvku popsaný autor pro mě nepřekonal první knihu, kterou jsem od něj četla. Všichni se mi ale tou první tak vryli, že je hodlám sledovat a číst od nich vše, co půjde.

Četla jsem Haubertovy Všelijaké povídky, což je veselé rychločtení. Přečetla jsem od metafyzickou detektivku Město & Město od Ch. Miévilla. Donutila se dočíst, protože to byla hrůza hrůz, filozoficko-metafyzicko-scifi spisek Romaina Sardoua Odlesk Boží slávy. A pak třeba ještě Hrdého Budžese a Oněgin byl Rusák od Ireny Douskové, na což mě přivedlo hlavně povedené představení v Divadle Dlouhé, ale o tom už wuxia a já snad někdy příště.

Z prošlých narozenin, Vánoc a svátku mám nachystané další kousky, takže report snad zase za rok. 

přidal valkil čtvrtek, 3.06.2010, 14:38:00, Komentáře (0)

. . .

Psaní o čtení
v rubrice Literárum

trošku zanedbávám. Čtení samotné snad ani ne, čtu, co to jde.

 

Četla bych víc, nežehlila bych ovšem, nemyla nádobí, nevařila nejspíš a přepustila uzdu domácnosti wuxiovi. Nebo si dala čtrnáct dní dovolený zavřená někde se stohem knih. A domácnost přenechala wuxiovi. I s dětma. To by se mi líbilo. Jemu asi o trochu méně. Čtení mi chybí, chybí mi moje půlhodinové literární cesty tramvají do práce. O to víc chodím courat do knihkupectví a mám chuť knížky nakupovat. Do zásoby, na důchod. I když kdo ví, co budu číst, až budu v důchodu. Budu-li vůbec někdy v důchodu, bude-li vůbec nějaký důchod :)
Ale dobrá, něco jsem přece jen přečetla. Poslední dobou zavalená reálnými věcmi natolik, že je má vlastní fantazie trochu upozaděná, mám tendenci sahat hlavně po knihách s nadpřirozenými prvky. Čtení posledního Gaimana šlo téměř samo – Kniha hřbitova je opět výborná. Neil Gaiman je dobrá volba, fantazie má na rozdávání. V Knize hřbitova se nechal inspirovat Knihou džunglí, zvířata nahradil duchy a nechal malého chlapce, kterému někdo vyvraždil rodinu, vyrůstat na hřbitově. Knížka je to výborná včetně ilustrací Dave McKeana. Obzvlášť mě sejmula kapitola Dance macabre. Přiznávám, že i slzu jsem uronila.
Objevila jsem Christophera Moora, od nějž u nás vyšly jen dvě knížky – Nejhloupější anděl a Špinavá práce. Doufám, že se od něj časem objeví i další věci, protože pán mě dost zaujal. Píše zábavně a čtivě. Nejhloupější anděl se mi četl, jako bych ho viděla už na plátně – hodně filmově vyhlížející dílo o kom jiném než hloupém andělovi, který svou misi na Zemi řádně pokoní. Špinavá práce, kterou musí vykonávat hrdina dalšího Moorova románu, je práce Smrti. Taky velice zábavné čtení. Mírně mě sice zklamal konec, ale to nic nemění na tom, že bych Moora doporučila celým mozkem i oběma očima.
Do rukou se mi dostal také bestseller Alice Seboldové Pevné pouto, což nebyla špatná kniha, ale nijak extrémně mě nenadchla. Tady mě fantastický prvek v knize (zavražděná dívka z nebe sleduje další osudy svých blízkých) přišel trošku na efekt a možná byl i zbytečný, nemluvě o jedné ze zásadních nadpřirozených scén, která se mi nelíbila vůbec. Samotný popis toho, jak se se ztrátou dcery, sestry a kamarádky vyrovnávají její blízcí, byl moc dobrý. Knihu momentálně filmuje Peter Jackson, tak jsem zvědavá, jak se s tím popere – zvlášť s nebem, kde Susie "žije".
Podle další knížky se bude také točit film, ujmou se jí bratři Coenové a tou knihou je Židovský policejní klub od Michaela Chabona. Tato pocta drsné detektivce je také trošku fantastická a to v tom, že se odehrává v alternativní realitě – v aljašském městě Sitka, kam byla před druhou světovou válkou přesídlena velká část evropských Židů. Detektiv – model drsný ztroskotanec – vyšetřuje vraždu na první pohled obyčejného feťáka. Samozřejmě toho rozkrývá daleko víc, ale prozrazovat nebudu. Co kdyby někdo chtěl číst. Je to moc dobré, ale nepřekonalo Chabonův majstrštyk Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye.
Momentálně jsem se pustila do Nikdo neunikne od Romaina Sardoua, což je svižný thriller, pro mě ideální, čtu a čtu, až mě ve dvě přeruší dítě lačné napití. Když v půl šesté vstane druhý potomek s pláčem a křikem "Kde je červený auto?" jsem sice malinko jetá, ale četbou uspokojená. Takže teď asi jen rychločetby, závažnější témata na důchod, pokud nebudu luštit harlekýnky.
A co na mě čeká na poličce? Rozečtená Jizva od Miévilla, nakousnutý životopis Douglase Adamse, který sestrojil opět oblíbený Gaiman, dále pak od McCarthyho Všichni krásní koně a Hranice a Deník chamtivýho parchanta od Erica Idlea například. A několik dalších doma a mnohé jiné v knihkupectví či v knihovně. Číst asi nepřestanu, doufám v to.

přidal valkil úterý, 31.03.2009, 13:48:00, Komentáře (5)

. . .

Co bych ráda četla
v rubrice Literárum

Vůbec bych ráda četla.

Od doby, co jsem porodila, což byly včera dva měsíce (sákryš, že to ale letí), jsem kloudně nic nepřečetla. V porodnici měla náladu tak maximálně na "pěkný" časopis. A že se jich tam válelo, dostalo se mi do rukou takových plátků, o nichž jsem ani nevěděla, že existují. Zajímavé počtení v Glancu, Chvilkách pro tebe a podobných jiných zhůvěřilostech. Ještě před porodem jsem také díky dlouhým čekacím dobám U Apolináře přečetla od Paula Austera Brooklynské panoptikum, což bylo hodně příjemné čtení. Pak také všemi vychvalované Merde! od Stephena Clarka a to mě teda zase docela zklamalo. Není to úplně špatné, zvlášť první třetina, kdy hlavní hrdina přijíždí do Francie a komentuje zemi z pohledu Angličana, je vtipná. Pak ale ztrácí dech a měla jsem, co dělat, abych dočetla. Navíc hlavní postava je dost nesympatická. Hlavně jsem ale  přečetla od China Miévilla Nádraží Perdidum, což je výtečná kniha a nad páně autorovou fantazií smekám. Sama jsem musela pořádně nakopnout svou představivost, abych jeho úžasným nápadům stačila. Rozečetla jsem od téhož autora ještě Jizvu, ale tu už jsem dočíst nestihla a po návratu s novým miminem se do ní zatím nepustila, jednak kvůli délce, jednak kvůli ponurosti.
Naopak jsem chňapla po Hugh Lauriem. Obchodníka se smrtí přinesl wuxia z práce a já si říkám "skvěle – britské, humorné, svižné, thriller – přesně něco pro mě". Ale ouha, to jsem netušila, že mě jakýkoliv pokus o čtení přivede spíš do říše snů. A bylo jedno, jestli jsem knihu otevřela v osm večer nebo v poledne. Dva odstavce a konec. Když jsem se v Laurieho knize po šesti týdnech dostala teprve do půlky, aniž bych vlastně pořádně věděla, o co tam jde (při takhle pomalém čtení jsem se ztrácela ve jménech, musela se neustále vracet, co že se to vlastně před 10 stránkami stalo), prozatím odložila. Během té doby jsem zkoušela i jiné knížky, ale se stejným výsledkem – maximálně stránka a výtuh. Ani teď jsem zatím nesáhla do hromádky, která tu na mě dnes a denně juká. Je v ní pár starších restů (Márquezova Zlá hodina, Stephensonův Diamantový věk) a nějaké novoty v knihovně (Dva karavany od Mariny Lewycké, Za úplňku od A. M. Moliny nebo Pevné pouto od Alice Seboldové). Zatím jsem otevřela Křehké věci od Gaimana, což jsou povídky, takže v mém případě ideální. A pustila jsem se do Sourozeneckých konstelací od Kevina Lemana a za tři dny!!! je měla přelouskané. Původně jsem se do nich začetla v touze pochopit budoucnost sourozenectví našich dítek, poučit se, jak překonat Mikešovo sesazení z trůnu, ale nakonec jsem se dozvěděla hlavně něco o sobě samé a mém syndromu prostředního dítěte. Teď vím, že jsem na tom se svým pořadím v rodině vlastně nejlépe. Prvorození a benjamínci jsou do života vybaveni hůře. Neměli bychom tedy mít tři děti, aby alespoň jedno bylo v pohodě? :)  Jinak velice příjemná a vtipná knížka to byla, doufám, že mé nečtení už konečně prolomila – neusnula jsem u ní ani jednou.

přidal valkil neděle, 2.11.2008, 13:25:00, Komentáře (1)

. . .

Resty v deníčku
v rubrice Literárum

Už dlouho jsem nepřispěla do svého čtenářského deníčku. Činím tak tedy teď, ač trochu zkratkovitě.

Pár delších vět ovšem patří Neilu Gaimanovi, kterého jsem objevila až nedávno a který mi okamžitě přirostl k srdci. Zvlášť jeho Nikdykde je kniha, ke které se budu určitě vracet. Výborný příběh z alternativního Londýna. Pak jsem od Gaimana ještě přečetla Americké bohy, Anansiho chlapce a pohádky Koralinu a Hvězdný prach. Vše výtečné, Gaiman má nesmírnou fantazii. Myslím, že je jen otázka času, něž se pustím do komiksového Sandmana, kterého wuxia doma již několik let hromadí.

A pak jsem ještě četla:
China Miéville: UnLunDun – výtečné, odpočinková fantasy, která mě okamžitě vtáhla, velice čtivé. Od Miévilla mám v knihovně nachystané Nádraží Perdido a doufám, že se nenechám odradit tloušťkou bichle a co nejdřív se na něj vrhnu.
Nicole Krauss: Dějiny lásky – líbilo
Marie Ndiaye: Čaroděnice – nic moc, asi jsem čekala něco jiného, ale měla jsem skoro problém tuhle útlou knížečku dočíst do konce
Fred Vargas: Špetka věčnosti – vcelku slušná detektivka
Cormac McCarthy: Cesta – dostalo mě svou atmosférou, ač ponuré a neveselé čtení, doporučuji
Vargas Mário Llosa: Zlobivá holka – moc dobré
Calef Noël: Výtah na popraviště – přišlo mi zvláštně naivní, ale není to zlé
Haddon Mark: Problémové partie – líbilo se mi docela dost, ale podruhé bych už číst nemusela
Rudiš Jaroslav: Grandhotel – zklamání
Rudiš Jaroslav: Potichu – četlo se docela dobře, ale brzy se vykouří z hlavy
Ian McEwan: Na Chesilské pláži – komorní milostný příběh z počátku 60. let, moc hezky napsaný, McEwan opět nezklamal
G. G. Márquez: Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce – typické Márquezovy povídky, kterým není co vytknout
Isaac Asimov: Oblázek na obloze – velice dobré, akorát konec trošku zklamal
Jakob Arjouni: Ještě pivo – detektivka, ze které jsem si dva dny po přečtení už skoro nic nepamatovala
Ken Kalfus: Americký problém – to se mi líbilo hodně, o krizi jednoho manželství na pozadí událostí z 11. září
Jan Haubert: Hluboká orba aneb 20 let Visacího zámku – velice zábavně popsaná historie Visáčů, plus Haubertův deník z roku 2002, čte se jedním dechem
Louis de Bernieres: Partyzánova dcera – Bernieres je můj oblíbenec a ani tato jeho kniha (o dost komornější než předchozí) mě nezklamala
Lucía Etxebarria: Láska, zvědavost, prozac a pochybnosti – výborný ženský román ze Španělska 90. let, doporučuji
Will Davis: Polibte si – to jsem dočetla, jen abych dočetla, portrét 16letého kluka, který má klasické problémy s rodinou, školou, dost předvídatelné a nic moc originálního
Rob Grant: Špeky – to jsem přečetla jedním dechem, Grantovy knihy jsou velice čtivé a vtipné. U téhle jsem se sice nemlátila smíchy, zato si myslím, že ve mně zůstane o to déle. Přece jen to není jen taková řachanda a její téma je ve skutečnosti vcelku vážné.

Teď mám několik věcí rozečteno: Pablo Tusset – Nejlepší loupákův zážitek, G. G. Márquez – Zpráva o jednom únosu, Kelly Link – Magie pro začátečníky.

přidal valkil neděle, 15.06.2008, 16:13:00, Komentáře (2)

. . .

Ze čtenářského deníčku
v rubrice Literárum

Pár kousků jsem od dubna přečetla.

Chvilku jsem se trápila s poněkud objemnější knihou od mladé německé autorky Juli Zeh (kdysi jsem tu od ní zmiňovala prvotinu Orli a andělé). Hráčský instinkt se mi líbil opravdu hodně, četba mi sice dala trošku zabrat, je potřeba to číst dosti pečlivě a vyžaduje soustředění. Dva mladí „nihilisté" se cítí vyčleněni mimo společnost a pohrávají si životy ostatních, přičemž se soustředí především na učitele literatury, kterého vtáhnou do své Hry. Opravdu zajímavý příběh, který mě malinko zklamal koncem, ale stojí stoprocentně za přečtení.

Pak jsem se vrhla na několik tenčích knížek, protože jsem zrovna měla trošku čtenářský blok a knihy kolem sto stránek jsou na něj ideálním lékem.

Dvě knihy od Michaela Chabona. Konečné řešení je novela, ve které autor vzdává hold Sherlocku Holmesovi. Případem pro zestárlého detektivního génia (který mimochodem není v knize ani jednou jmenován) se stává ztracený papoušek, o kterého mělo zájem hned několik lidí. Svěží a příjemné dílko. Modelový svět je soubor povídek, které se velice dobře četly i mně, která moc povídková nejsem.

V Teorii sraček finský autor Arto Salminen kritizuje prostřednictvím hlavní postavy, novináře bulvárního plátku, současnou společnost. Velmi cynická a černohumorná novela.

Mladičká japonská autorka Hitomi Kanehara se v knize Hadi a náušnice uchýlila do tatérského a piercingového prostředí. Hlavní hrdinku a vypravěčku fascinuje hadí rozeklaný jazyk jednoho mladíka, začne s ním žít, ale podvádí ho ovšem s bisexuálním a sadistickým tatérem. Je to útlá kniha, kterou jsem měla velice brzy přečtenou, ale nějak to nebyl můj šálek čehokoli. Přišlo mi to zvláštně naivní, má to být drsné, ale na mě to působilo hrozně uměle, drsnost vecpaná tam jaksi násilně. Japonská literatura mi k srdci příliš nepřirostla. Nevím, jestli to je jinou mentalitou, ale většina příběhů od japonských autorů (i styl psaní) mi často připadá trochu primitivní.

Cormac McCarthy – Tahle země není pro starý. Čtivý noir příběh je napsaný velice filmově, ani se nedivím, že po předloze skočili bratři Coenové – se scénářem nejspíš příliš práce neměli. Tahle země není pro starý je docela oddechovka, i když tam pro mrtvoly není kam plivnout. Trošku mě opět zklamal závěr, možná jsem čekala něco jiného, možná to autor klidně mohl utnout o 30 stránek dříve, připadalo mi to malinko uměle natahované. Ale už jsem zvědavá na film, protože při čtení téhle knihy mi okamžitě naskakovaly obrazy, tak uvidíme, jak se s nimi poprali bří.

Ve Vášni podle Terezy Daniel Pennac předkládá další dva příběhy z malaussénovské série. Kdo nezná, tomu doporučuju sehnat si předešlé knihy od Pennaca a načíst. Vážně to stojí za to. Ve zkratce, vše se točí kolem rozvětvené rodiny Benjamina Malausséna, který pracuje v jednom nakladatelství jako obětní beránek. Příběhy jsou detektivní, ale nepostrádají humor, jehož aktéry jsou kromě potrhlé rodinky i další obyvatelé pařížské čtvrti Belleville.

Láska a revoluce (Alice In Exile) je kniha od Piers Paul Reada, jehož Svobodného Francouze jsem tu před nedávnem vychvalovala. Nezklamal mě ani v tomto příběhu, který se odehrává za 1. světové války a především bolševické revoluce v Rusku. I nějaká ta láska tam je, ale rozhodně to není žádná červená knihovna. Skvěle se čte, vtáhne do děje a nepustí. Mě nepustil do tří do rána.

Teď se trošku peru se Susannou Clark a jejím Jonathanem Strangem a panem Norrellem. Tedy ne že bych se prala přímo s četbou samotnou, ale spíš s tloušťkou knihy. Jelikož nejvíc toho přečtu při procházkách s kočárem, tahle bichle je trošku nepohodlná. Ale já zvítězím! I když jsou na mě tři.

přidal valkil neděle, 5.08.2007, 22:25:00, Komentáře (0)

. . .

Spoilermania
v rubrice Literárum

Aktualizováno

Zítra vyjde sedmý Potter, poslední část, vyvrcholení. Očekávaný konec bohužel nejen pro čtenáře HP série, nýbrž také pro média, dychtící co nejdříve všem vyzradit, jak to dopadne.

Na idnesu například píší o ofocené kopii, která před třemi dny prosákla na net, údajně je to už opravdu HP and the Deathly Hallows. V rámci textu o zveřejněné knížce, jejíž ostraha mimochodem stála asi 15 milionů eur, je také odkaz na článek s názvem „Co se stane v poslední části série". Takhle vyřešeno budiž, je tom na tom kterém zvědavci, zda se podívá, co a jak se stane. Obávám se ovšem, že takto elegantně si jiná média počínat nebudou a provalí zásadnosti hned v titulku (koneckonců, jak už to bylo i u minulých dílů). Co má chudák čtenář, který si chce přelouskat knihu sám a opravdu se nechat překvapit, dělat? Zavřít se někam do lesů, nečít tisk, hlavně nelézt na internet a určitě si ani nepouštět televizi, protože už vidím reklamu: Zítra čtěte v Blesku! V Harry Potterovi zemře... atd. atd.

Tenhle přístup mě nesmírně krká. Pro koho je vlastně ten spoiler určen? Nejspíš jsem naivní, ale mám pocit, že fanoušek HP nechce znát odhalení dřív, než dočte.* A nefanouškovi, který si to zjistí někde v Aha, může být přeci ukradené, když mu prásknou, že umře Paní Norrisová. Nemluvě o tom, že tento ani nebude tušit, o koho se jedná.

Wuxia včera v robotě dostal podobný úkol. Jelikož tam je jediný, kdo Pottera čte, zadali mu, aby v sobotu koupil, juknul na konec a sepsal o tom povídání. Budou to přeci mít všichni, tak my taky musíme. Dobře, nadřízení nečtou a nechápou, ale asi by se jim taky nelíbilo, kdyby jim někdo prozradil konec filmu, na který se právě chystají. Jak by se jim pozdávalo, kdybych k nim přišla a řekla: „Jé, ty čteš tohle? To znám. Hele, tenhle si vezme tamtu a tamtoho zastřelí." Pochybuju, že by byli nadšení. Wuxia se po právu naštval a odmítal s tím cokoli mít do činění. Jeho snaha přesvědčit je, že by konec prozrazovat neměli, se nesetkal s úspěchem. Wuxia asi není ten správný novinář. Za což jsem upřímně ráda.

Dnes večer vyrážíme do kina na HP5, aby toho hápé nebylo málo, na což jsem vcelku zvědavá, neboť reakce jsou dost odlišné. Už jsem četla, že je to nejlepší film série, nejhorší, že je dobrý po technické stránce, ale scénář nic moc, či naopak, že filmově stojí za pendrek, ale scénář je výborný. Tož su zvědavá, jak se bude pozdávat nám.

* Ano, jsem naivní!!! Když jsme si včera byli knihu koupit, radila nám přátelská prodavačka, ať to koukáme číst od začátku. "Tady vždycky někdo přijde a okamžitě nalistuje konec," smála se. Ujistili jsme ji o tom, že my takoví nejsme, že jsme se dokonce báli se dozadu podívat, kolik má knížka stran, abychom náhodou něco nespatřili :) Nicméně, spoilery jsou pro všechny tyto nedočkavce, nejspíš pro všechny, kteří normálně nečtou, ale Harry Pottera ano. Jsou to ti, o kterých jsme se mnohokrát dočetli v článcích s titulky "Rowlingová přivedla ke čtení tisíce nečtenářů". Anebo jsou to Blíženci (moje máma), kteří prý čtou všechno zásadně odzadu.

přidal valkil pátek, 20.07.2007, 11:41:00, Komentáře (3)

. . .

Zase jednou po čase
v rubrice Literárum

...sem frknu pár kusů přečtené literatury. K Vánocům přistálo pod strom i něco knih, takže bylo z čeho vybírat. Momentálně mám s nadcházejícím jarem (= příliš mnoho různých vjemů, díky nimž se nedokážu soustředit + klasická jarní únava) trošku problém se čtením, tož aspoň se donutím zavzpomínat na doby, kdy mi to ještě šlo.

Především doporučuju knihu od Kate Atkinsonové V zákulisí muzea. Hlavní hrdinka Ruby popisuje jednak svůj život ode dne početí, jednak se tu v er-formě vzpomíná na příběhy různých členů její rozvětvené rodiny – se všemi radostmi, strastmi, tragédiemi. Celý příběh je prosáknut rodinným tajemstvím, které je velice pozvolna čtenáři odtajňováno. Je to moc pěkně psané, tragikomické, semtam až anglicky černohumorné, ale rozhodně žádná "řachanda". Četlo se mi doslova jedním dechem. Jednou jsem se vracela domů a v duchu se těšila, jak si knihu zase večer otevřu, když jsem si uvědomila, že už jsem ji den předtím dočetla. A bylo mi to líto :)
Po knize Pár trotlů od Jonathana Coea jsem sáhla díky jeho předešlému dílu Dům spánku, který se mi hodně líbila. Pár trotlů je trošku slabší, i když se četl taky dobře. Odehrává se v Birminghamu v 70. letech minulého století. Hlavními hrdiny je několik kamarádů ze střední školy a jejich rodiny a přátelé. Autor knihu psal různými styly a z pohledu různých postav, tu jako zápisky z deníku, tu pomocí úryvků ze studentského časopisu, nebo jako monolog jedné z postav. Coe rozehrál, ovšem nedovysvětlil některé situace, o čemž jsem si myslela, že je záměr, ale pak se dočetla, že existuje volné pokračování. Takže nezbývá než čekat, jestli se ho u nás dočkám.
O knihách Chucka Palahniuka se mi nepíše lehce a nejinak je tomu i u Deníku. Ani teď nebudu z knihy příliš odhalovat, stojí za to odkrývat zápletku spolu s autorem. Snad jen, že hlavní postavou je malířka z chudých poměrů, která se odstěhuje se svým manželem na turisticky oblíbený ostrov plný obyvatel, kteří turisty neradi. Misty se zde již nevěnuje umění, k čemuž ji ovšem ostatní nutí. Kniha je psána formou deníku pro Mistyina manžela, který leží v kómatu po nevydařené sebevraždě. Deník určitě nepřekročil jiné Palahniukovy knihy (Ukolébavka, Zalknutí), ale pořád je velice dobrý, i když snad nejpochmurnější.
Den v životě jednoho neurochirurga předkládá Ian McEwan v knize Sobota, a to opravdu v reálném čase. Samotnému zaměstnání hlavního hrdiny je věnován menší prostor už z důvodu, že se odehrává o víkendu. Čte se příjemně, i když ne jedním dechem, protože hltání by této knize asi spíš ublížilo. Bavilo mě proplétat se McEwanovým slohem, který krásně plynul a hladil. Do v podstatě obyčejného dne Henryho Perownea zasáhne hned několik událostí, které mohou a nemusí ovlivnit jeho další život. Psáno pod vlivem hrozící války v Iráku, takže i s lékařovýmí názory na krizi po 11. září.

Pak jsem ještě četla William Goldman: Princezna nevěsta – svěží, satirická, humorná, ale i napínavá pohádka pro dospělé. G. G. Márquez: Dobrodružství Miguela Littína v Chile – Littín byl uvedený v seznamu 5000 emigrantů, kteří měli absolutní zákaz návratu do vlasti. Přesto se tam v roce 1985 ilegálně vydal, aby natočil film o skutečném stavu Chile, pak ho Márquez vyzpovídal a ze záznamu, který trval osmnáct hodin, vzniklo tohle dílko. Carlos Ruiz Zafón: Stín větru – světový bestseller, příběh se točí se kolem autora spíše béčkových knih, které ovšem někdo neznámý hromadně ničí. China Miéville: Král Krysa – zajímavě novodobě zpracovaný v Londýně se odehrávající příběh o Krysaři určitě stojí za přečtění už pro svou báječně temnou atmosféru a autorův výborný sloh.

přidal valkil středa, 11.04.2007, 11:54:00, Komentáře (2)

. . .

Za 150 dní
v rubrice Literárum

Bude na světě poslední Harry Potter. Harry Potter and Deathly Hallows

A my se přirozeně těšíme a opět začínáme toto téma rozebírat, přemýšlet, co by se mohlo stát, případně kdo umře. Všude propírají, že to Rowlingová určitě skoncuje s Harrym, čemuž se mi moc nechce věřit. Ne že bych ho tak litovala, ale připadá mi to nějak laciné. A především, Harry Potter je snad pořád ještě pohádka – i když dost temná – a pohádky by měly mít dobré konce. Padouch je poražen, hrdina vítězí. Mělo by to tak být, co nám ovšem paní spisovatelka nakonec předloží, se dozvíme 21. července. Těším se jak malé dítě, a přitom se zároveň netěším. Mrzí mě totiž, že už bude konec. Tak to mám s knížkama často. Líbí se mi, těším se, jak dopadnou, tak rychle čtu, už abych byla na konci. A když pak knížku zavírám, mrzí mě, že už nepokračuje. U HP mě vždycky mohlo utěšit, že série nekončí a že za několik měsíců či roků uvidím, kam dál se bude příběh ubírat. V červenci už to tak nebude. Ano, můžeme se těšit na další HP filmy, ale to už budeme čekat pouze JAK, ne CO. Každopádně, 21. 7. se blíží, 150 dní je jako nic a já už začínám řešit, co provedeme s naším mládětem. Strčíme ho na týden (nebo jak dlouho nám bude trvat přelouskání knihy) k babičce? Budeme mu předčítat? Dostane ten chuděra v tohle období vůbec najíst? Půjde ven?

Otázky a zase otázky. Jak dopadne Harry? Umře? A koho dalšího JKR odpraví? Malfoye? Snapea? Na které straně Snape ve skutečnosti stojí? ...

přidal valkil úterý, 20.02.2007, 0:01:00, Komentáře (0)

. . .

Co jsem ještě ještě ještě dělala?
v rubrice Literárum

Abych tu nepsala jen o Mikulášovi, jen tak namátkou, co jsem za poslední půlrok četla. Opravdu čtu, co to jde. Přestože to nejde tak lehce jako dřív.
Už jsem zmiňovala první dvě knihy zamýšlené trilogie Eragon a Eldest. Je to taková pohádka, ovšem velice příhodná pro dobu šestinedělí, kdy člověk potřebuje něco lehce stravitelného. Knihy od Paoliniho se čtou dobře, co na tom, že se autor se inspiroval, kde se dalo, takže nás nepřekvapí ničím závratně originálním. Stejně příběh žene člověk kupředu, protože je zvědavý, co bude – i když to ve skutečnosti vlastně tuší a ono to tak nakonec opravdu je. Ani mi vlastně nevadí, že se mi knížky brzy vykouřily z hlavy a že je nepotřebuju nutně mít v knihovně. Prostě splnily svůj účel a závěrečnou část si určitě přečtu.

Kniha Elling – Pokrevní bratři od Ingvara Ambjornsena je o dvou duševně nemocných kamarádech, kteří po odchodu z léčebny začnou žít ve společném bytě a snaží se zapojovat do „normálního" života ve městě, což se jim více či méně daří. Příběh je napsaný moc hezky a příjemně se čte. Je to taková kniha s úsměvem, nevyvolává bouřlivý smích, ale vykouzlí lehký úsměv, cuknutí koutků, spokojenost, přestože život obou hrdinů není vůbec jednoduchý a z jejich příběhu dokonce občas i zamrazí na lopatkách.

Johna Irvinga čtu ráda i nerada. Jeho Modlitbu za Owena Meanyho považuju za jednu z nejlepších knih, které jsem kdy četla, zároveň jsem ale některé jeho knihy vůbec nebyla s to přelouskat (Syn cirkusu, Svobodu medvědům, Pitná kúra). Mám hodně ráda Garpa, Pravidla moštárny a docela i Hotel New Hampshire. I Rok vdovou se mi vcelku líbil. A tak jsem se pustila i do jeho posledního tlustospisu – Dokud tě nenajdu. Tady se Irving vydává v životních stopách hollywoodského herce Jacka Burnse, jenž vyrůstal jen s matkou tatérkou. Když byl malý, vydali se spolu hledat otce, který jim utekl a který se v severní Evropě nechává tetovat. Než se Jack stane uznávaným hercem, prožije toho ještě mnoho (800 stran) a nakonec se dozvídá, že ani s jeho otcem, ani s jinými věcmi to nebylo tak, jak mu maminka říkala. Dokud tě nenajdu nebylo špatné, ale také ne úžasné. Nejvíc mi vadila délka knihy, přičemž si myslím, že poslední část by tam být vůbec nemusela – zoufale jsem se nudila hlavně u posledních dvou kapitol. Že John Irving nikdy nepřekoná úžasného Owena Meanyho (i když, nikdy nepraviti nikdy), mi je jasné, ale tentokrát zůstal i daleko za jinými svými knihami. Na druhé straně musím uznat, že jsem knihu dočetla a na mnoha místech se i bavila.

Jako byly Hodiny od Michaela Cunninghama poctou Virginii Woolfové, Vzorové dny vzdávají hold americkému básníkovi Waltu Whitmanovi. Kniha se skládá ze tří novel, které ovšem mají společné mnohé motivy a leckde na sebe náznaky odkazují. Všechny novely se alespoň zčásti odehrávají v New Yorku, přičemž první z nich Ve stroji koncem 19. století, druhá Dětské tažení v tíživé atmosféře po září 2001 a třetí Skoro jako krása ve 24. století. Je zajímavé při čtení vyzobávat všechny ty náznaky a upomínky, které autor čtenáři nadrobil do všech novel. Když jsem četla Hodiny a Domov na konci světa, bála jsem se, aby Cunningham nezabředl do psaní velice si podobných příběhů, ale Vzorovými dny to vyvrátil. Hodně mě bavily (nejvíc asi prostřední část a hodně mě překvapil i svou sci-fi) a myslím, že se k nim ještě vrátím. Straší mi totiž neodbytně v hlavě.

Život po francouzsku od Jean-Paul Duboise mě uchvátil. Životní příběh v podstatě obyčejného člověka, který ho ovšem vypráví s patřičným nadhledem a vtipně ho glosuje, jako by pomyslně navazoval tam, kde skončil P. P. Read ve svém Svobodném Francouzovi, o kterém jsem tu už taky psala. Kromě svého života se totiž hlavní hrdina probírá také politickou historií Francie zhruba od 50. let minulého století. Vše lehce a humorně napsáno strhne ke čtení a pobaví. Vřele doporučuju.

Pak jsem ještě četla Ubik od P. K. Dicka, Pianistu od W. Szpilmana, Nesnesitelnou lehkost bytí (jako momentálně každej v týhle republice) od Kundery. A doufám, že zanedlouho bude opět o čem psát, že se Ježíšek předvede a něco knih nadělí – je toho na pultech požehnaně, jak jsem koukala.

přidal valkil pátek, 22.12.2006, 11:19:00, Komentáře (0)

. . .

This is the end
v rubrice Literárum

 

Když už jsem vydloubala z knih ty první věty, tady jsou i poslední – citováno ve stejném pořadí.

Miloval Velkého bratra. „Vzhůru! Na cestu!" odpověděl průvodčí a zdvihl prst k nebi. Ještě než došel k poslednímu verši, stačil však pochopit, že z oné místnosti už nikdy nevyjde, neboť je souzeno, že ono město zrcadel (anebo zrcadlení) bude smeteno větrem a vymazáno z lidské paměti v okamžiku, kdy Aureliano Babilonia rozluští poslední pergamen, a všecko, co v nich stojí, že je neopakovatelné odevždy a navždy, poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane. Darcy je měl stejně rád jako Elizabeth a oba si vždy s vřelou vděčností uvědomovali, jak jsou jim zavázáni za to, že je přivezli do Derbyshiru, a tím způsobili, že se nakonec našli. A tak končí příběh o Thomasu Tracym, Lauře Luthyové a tygrovi, jenž je láska. Tak se drž, chlapče, skočíme si něco zhltnout do Restaurantu na konci vesmíru. Hluboce se poklonil až k zemi, před nehnutě sedícím, jehož úsměv připomínal vše, co kdy v životě miloval, co mu kdy v životě bylo drahé a svaté. Čarokrásnou dívku vedle něho považovali za živou a pokoušeli se vzkřísit ji z mdloby. Jak je krásné býti kadeřavým. Se zpěvem přicházelo jedenáct slepých děvčátek ze sirotčince svatého Julia. Sestra Edna, jež byla zamilovaná, a sestra Angela, která zamilovaná nebyla (ale ve své moudrosti pojmenovala Homera Wellse i Fuzzyho Stonea), věřily, že ani nejmenší poskvrnka neulpívá na srdcích dr. Stonea a dr. Larche, jediných princů z Maine, králů Nové Anglie, kteří kdy žili. A vůbec nic mu nebránilo, aby dohonil i dědečka. Jitro: nádherné a čisté. Dojde k tomu za pár vteřin, napsal jsem. Počítám, že letos v létě si s Dudleym užiju spoustu legrace...

Poslední věta je poslední větou prvního dílu Pottera, poslední větu celé série k dispozici nemám. Ovšem J. K. Rowling se nechala slyšet, že posledním slovem bude JIZVA. Což nás samozřejmě inspirovalo k tomu vymýšlet možnou poslední větu. Tak co třeba to ukončit takhle? „A po Harry Potterovi nezbyla ani JIZVA."

Anebo: „Strýc Vernon se ráno nepohodlně kroutil před zrcadlem a přemýšlel, kde se mu na zadnici asi vzala ta ohromná JIZVA."

A to je konec, přátelé.

přidal valkil úterý, 24.10.2006, 12:58:00, Komentáře (0)

. . .

A na začátku byla věta...
v rubrice Literárum

 

Tuhdá, sedíce v hostinci, jsme si vyprávěli o tom, zda a jak je důležitá první věta románů. Zároveň vzpomínali, jestli nějaké z těch prvních dáme dohromady. Něco se do kupy dalo, zvlášť ti z nás s lepší pamětí, případně s takovými čtenářskými schopnostmi, že čtou rychle a mnohokrát dokola, si vybavili. A tehdy mě napadlo některé z prvních vět vybrat a poskládat. Dostala jsem se k tomu až teď a v naší knihovně hmátla po některých oblíbených knížkách. Co se z nich vylouplo, je níže. Jsou důležité? Zaujmou? Vtáhnou do děje? Posuďte sami.

 

Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou. Amadis Dudu kráčel nepřesvědčivě úzkou uličkou tvořící nejdelší ze zkratek, po nichž bylo možno dospět k zastávce autobusu číslo 975. O mnoho let později, když stál před popravčí četou, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendía na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led. Světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky. Thomas Tracy měl tygra. Dům stál na mírném svahu na samém konci vesnice. (resp. Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu Západního spirálního ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nárok na módnost, leží jedno malé bezvýznamné žluté slunce.) Ve svém domu, ve slunci říčního břehu poblíž člunů, ve stínu šálového lesa, ve stínu fíkovníku vyrůstal Siddhártha, krásný syn, mladý sokol, spolu s Góvindou, svým přítelem, synem bráhmanovým. Když Sider po prvé projížděl alpským městečkem Cortonou, učinil naň velebný kraj koldokol dojem tak mocný a tak zvláštní, že na nejbližší stanici vystoupil z vlaku a vrátil se tam. Mnozí odvážlivci, když se octli na počátku velikolepého měsíce června, usedají do stínu platanů a jejich urputné vzezření se stává mírným. Colin byl s koupáním u konce. V nemocnici při chlapecké části sirotčince v St. Cloud's ve státě Maine měly dvě zdravotní sestry za úkol dávat novorozencům jména a dohlížet na to, že se jejich maličké penisy po povinné obřízce zahojí. Maminka přežila tatínka jen o rok, a tak se stalo, že jsem se dostal k dědečkovi a babičce. V těch dobách bylo téměř nemožné najít na Manhattanu laciný byt, takže jsem se musel nastěhovat do Brooklynu. V melounovém cukru se skutky dály a naplňovaly, jako se můj život děje a naplňuje v melounovém cukru.

A samozřejmě: Pan a paní Dursleyovi z domu číslo čtyři v Zobí ulici vždycky hrdě prohlašovali, že jsou naprosto normální, ano, děkujeme za optání.

Citováno z: George Orwell – 1984, Boris Vian – Podzim v Pekingu, Gabriel García Márquez – Sto roků samoty, Jane Austen – Pýcha a předsudek, William Saroyan – Tracyho tygr, Douglas Adams – Stopařův průvodce po Galaxii, Hermann Hesse – Siddhártha: indická báseň, Ladislav Klíma – Slavná Nemesis, Vladislav Vančura – Rozmarné léto, Boris Vian – Pěna dní, John Irving – Pravidla moštárny, Forrest Carter – Škola malého stromu, William Styron – Sophiina volba, Richard Brautigan – V melounovém cukru

A jako oblíbený bonus: J. K. Rowling -  Harry Potter a Kámen mudrců.

přidal valkil středa, 20.09.2006, 11:12:00, Komentáře (1)

. . .

Eragon
v rubrice Literárum

Tak už jsme se s wuxiou zase jednou boxovali o knihu. A s Mikulášem o jídlo.

 

Eragon dost všude chválili, a tak jsem si říkala, proč ho taky nezkusit. A tak jsme zapůjčili. Wuxia se do něj pustil jako první a hned hlásil, že ho to asi bude bavit. Jednou však doma knížku zapomněl a já jen tak nakoukla... Od té chvíle jsme se dohadovali, kdo kdy bude číst, protože mně se samozřejmě nechtělo čekat, až to wuxia dočte. Jsem holt zvědavá. Eragon není takové peklo jako Potter, dá se bez něj docela obstojně vydržet. Ale když si ho občas uzmul drahý, mívala jsem pocit, že mi tak trochu něco chybí.

Eragona napsal mladý autor Christopher Paolini. První verzi údajně začal psát v patnácti letech. Vyšla, když mu bylo 19. Člověk v této fantasy samozřejmě najde určité věci, které už četl, nebo mu něco připomínají, prostě inspirace je patrná. Ale i tak, je to dobře napsané, má to spád a hlavně to vůbec není hloupé. Naopak. Paolini má hodně dobrých nápadů, které dovedně využívá. Jsem docela zvědavá na film, ve kterém se objeví Jeremy Irons, John Malkovich nebo Robert Carlyle, takto všechno mí dosti oblíbení herci.

A o čem Eragon je? Především zase o cestě, za pomstou, útočištěm, záchranou, dobrem, o boji proti zlu. Putuje mladík, který objeví dračí vejce, a když se mu z něj vylíhne dračí mládě, nevědomky se Eragon stává Jezdcem, jejichž historii oplétají povídačky, pro něj těžko říct, zda pravdivé. S ním se na dlouhou cestu vydává stařec Brom, vypravěč těchto starých zkazek a taktéž Eragonův guru. A je jasné, že oba čeká mnoho střetů s nepřáteli, mnoho nového a spoustu práce. Tož to zkratkovitě ono. Vzápětí jsme se pustili do pokračování jménem Eldest a můžu říct, že se mi ta pohádka dost líbí, i když se v Paolinim probudil tak trochu grafoman a některé úseky příběhu bych mu řádně prosekala. Ale čtivo je to jinak příjemné, nenáročné a hodící se do toho parna, které nás už několik týdnů zužuje.

Když vyšla kniha na mě, mezi kojením, přebalováním, uspáváním a mazlením se s Mikšíkem jsem louskala. Místo abych třeba uklízela a vyvářela, prala a žehlila (to do jisté míry zvládám taky – fakt!). Jsem ráda, že jsem se teď nepustila do toho Pottera, protože to by Mikuláš možná nedostal ani najíst :). Jak to budeme dělat, až vyjde sedmička, to teda netuším.

 

Jinak Mikulášek roste, tloustne a prospívá, mlíko mu snad chutná, i když u každého krmení spolu většinou svádíme líté boje, kdy do mě mydlí, štípe mě, škrábe a vříská. Asi má pocit, že si musí jídlo zasloužit a ne jen přijít a dostat všechno pro nic za nic. Taky je trošku zvláštní miminko v tom, že řve ne před jídlem, ale po něm. Jak říká wuxia, oslavuje pokrm bojvým pokřikem. Trošku mě mrzelo, že si zvykl na dudlík, ale lepší, než kdyby se ládoval vlastní rukou, k čemuž měl sklony už v porodnici. Dudlík mu snad časem sebereme, což bychom s rukou asi nezvládli. Uříznout? :)

přidal valkil pondělí, 10.07.2006, 12:47:00, Komentáře (0)

. . .

Stydím se, stydím...
v rubrice Literárum

... za zanedbávání svého blogu, ale už jsem holt taková. Pravidelné zápisky do deníčků nikdy nebyly mým koníčkem. Ale přesto. Něco jsem zase přečetla, a tak se podělím.

Minule jsem slibovala, že následující víkend zkusím dočíst knihu Svobodný Francouz a musím se pochlubit, fakt se mi to povedlo. Za ty dva dny jsem doslova zhltala tenkrát zbývajících 430 stran. A můžu říct, že se mi to moc líbilo. A při tom to byl kup naslepo, předtím jsem neznala autora, knihu mi nikdo nedoporučoval, vlastně jsem o ní ani neslyšela. Zaujala mě ovšem pěkně barevně vyvedená obálka Pavla Růta, která se dá rozložit do plakátu. Už se mi dlouho nestalo, abych nějakou knížku takhle přelouskala, že by mi nedala spát, dokud ji nedorazím (pominu-li HP, ale to je jiná). Je to klasický román odehrávající se na pozadí historických událostí, jak by asi zněla jeho anotace. Děj začíná koncem 19. století a končí po 2. světové válce, přičemž válce samotné a předválečným událostem je věnován největší prostor. Román zachycuje osudy čtyř generací dvou rodin a jejich blízkých přátel, hlavním představitelem je Bertrand de Roujay, který vstoupí v Anglii do služeb generála de Gaulla. Autor je původně historik, kniha se také zabývá historií a politickými událostmi Francie, ale je tak nádherně čtivě a zajímavě napsaná, že bych ji komukoliv doporučila. Prostě román, jak má být. A také se ukazuje, jak důležité je grafické vyvedení knihy. Pídila jsem se po jiných Readových knihách a třeba po románu Láska a revoluce bych v knihkupectví zcela jistě nesáhla – posuďte sami.

 

Po dlouhé době jsem si přečetla Johna Irvinga, a to Rok vdovou. Irvinga mám docela ráda, ale nějaké mouchy na něm nacházím často. Mnohé jeho knížky jsem vůbec nebyla s to přečíst, kupříkladu Pitnou kúru, Svobodu medvědům nebo Syna cirkusu. Naopak Svět podle Garpa, Pravidla moštárny a hlavně Modlitbu za Owena Meanyho řadím hodně vysoko. Především Owena Meanyho dle mě ani sám autor nikdy nepřekoná. Mezi Irvingovými romány je lépe si dávat delší pauzy, protože se mnohdy opakuje, především často používá některé motivy. Rok vdovou se mi ale docela líbil, i když bych ho do své irvingovské trojky nezařadila. Četl se dobře a vůbec se něčím trošku odlišoval od předchozích děl. Akorát autorova záliba v osobách spisovatelů je tady krapítek přehnaná, co postava, to spisovatel – tedy téměř :) Ale jo, Irving mě tentokrát po těch předchozích pokusech zase po letech potěšil. A aspoň tam nebyl žádnej medvěd.
Louis de Bernieres – Ptáci bez křídel. Ano a opět ano, Bernieres se mi prostě moc líbí. Umí navodit nádhernou atmosféru, fikci výborně namísit s reálnem, svůj svět zalidnit desítkami úžasných postav, z nichž ovšem každá je zajímavá a v ději využitá. Prostě opět pochvala a doporučení.
A potom Lars Saabye Christensen – Poloviční bratr. Z norské (a vůbec severské) literatury toho mám načteno hrozně málo, ale to málo se mi v podstatě vždy moc líbilo. Poloviční bratr se odehrává cca v padesátých až sedmdesátých letech minulého století a je vyprávěním o čtyřech generacích rodiny Nielsenů. Je to docela zvláštní kniha se zvláštními dialogy i zvláštními postavami, což mi ovšem vzhledem k Norsku vlastně vůbec zvláštní nepřipadá, protože Norsko samo je pro mě hodně zvláštní zemí. Ehm, zajímavá věta, ovšem pro mě vystihuje kouzlo románu Poloviční bratr, jehož autora se budu snažit sledovat a budu doufat, že tu od něj vyjde více knih.
Takže to máme 660 + 576 + 520 + 560 = 2316 stran. A tlusťošky, které mi prohýbaly komodu u postele, bych měla za sebou. A to jsem si mezi nimi ještě střihla Walter Tevis: Zpěv drozda o pochmurné vizi společnosti ovládané roboty odehrávající se v 25. století; Orson S. Card: Enderova hra o boji Pozemšťanů s vetřelci z vesmíru (a nejen to, takto jen velice zkratkovitě popsáno) a komiks Pod dekou Craiga Thompsona.
A teď čtu úsměvnou i když místy fakt mrazivou knihu Já, Tito a gramofon od Mihy Mazziniho odehrávající se v 70., 80. letech v Titově Jugoslávii.
Jo, a abych nezapomněla, ze zvědavosti jsem se pustila i do Browna Da Vinciho kódu, abych věděla, o čem se teď kolem mě pořád tak mluví. A dojem? Po těch 2316 stranách skvělých románů je to příjemné odpočinkové čtení, nahrazující harlekýny na vypnutí. Chce to jen nezkoumat, neřešit, prostě se odreagovat. Jisté ale je, že od tohohle pána toho nebude potřeba číst víc, protože působí jako pěkný "mustrař". Inu, americké hodiny tvůrčího psaní.

přidal valkil úterý, 7.03.2006, 14:11:00, Komentáře (0)

. . .

Čtu, čtu, čtu
v rubrice Literárum

a stejně nestíhám, nestačím...

Knížky, které si chci přečíst, se mi kupí u postele, v poličkách, na židlích. A pak jdu ty přečtené vrátit do knihovny s tím, že si nic jiného nepůjčím, protože doma mám několik svých restů, jenže mi to zase nedá a zase tam něco objevím. Navíc jsem si vymyslela, že teď musím načíst co nejvíc knih, protože mám pocit, že posléze už to nebude tak zcela jednoduché. A můj dojem je asi i logický. Momentálně jsem si předsevzala, že o víkendu dorazím rozečteného Svobodného Francouze od Piers Paul Reada, který má 650 stran a já jsem asi 220. Navíc si teď kupím samé tlusťošky, místo abych v klídku četla sto až dvousetstránkové knížky.
V rychlosti tedy shrnu, co jsem za poslední dobu přelouskala. Smrt dokonalého bilingvisty od Thomase Gunziga mě moc nevzala. Popravdě hodně rychle zapomínám, o co tam šlo a za nějakou dobu asi nebudu vůbec schopná říc, o čem ta kniha byla. Odehrávalo se to v 70. letech za nějakého válečného konfliktu, hlavní hrdina se v nemocnici probíral po zranění a vzpomínal, co se vlastně stalo. Celou dobu to čtenáře připravuje na jakoby šílenou pointu, ale připadalo mi, že tohle "něco hroznýho", co se stalo, je tam křečovitě nacpaný za každou cenu. Stejně jako v následujícím příběhu tu hrála velkou roli média, protože se v přímém přenostu účastnila vojenských operací skupiny, ve které byl i hlavní hrdina. Román Vernon Bůh Little od DBC Pierra se mi líbil mnohonásobně víc. Příběh vypráví patnáctiletý kluk z texaského maloměsta, jehož kamarád zastřelí několik spolužáků a následně i sebe. Protože společnost nemá viníka, automaticky to schytá Vernon, jediný Jesusův kamarád. Je nepravdivě obviněn, nakonec souzen a odsouzen k trestu smrti. Vše sledují média, která mnohé zkreslí a posléze přijdou s "reality show", při níž lidé rozhodují mezi dvěma odsouzenými, kdo má být tentokrát popraven. Do dne volby mohou diváci sledovat odsouzené na jejich cele a podle sympatií vybrat. Vernonovy komentáře k osobám, které má kolem sebe, jsou hodně vtipné a trefné, a to za každých okolností. Autor sám si už prožil pěkný život plný drog a dluhů, jež údajně splatí finanční odměnou z Bookerovy ceny, kterou za Vernona obržel.
Orli a andělé od Juli Zeh byla hrozně zvláštní knížka, ani nedokážu říct, o čem přesně byla, je to na delší vyprávění, ne na pár řádků, ale určitě bych ji doporučila. Měla jsem s ní zvláštní problém, protože jsem si mnohdy říkala, už abych ji dočetla, ať se můžu pustit do něčeho dalšího a několik stran jsem se zasekla a nemohla se textem prokousat. Pak mě vzápětí zase šíleně strhla, až vcucla. Když jsem ji nakonec dočetla, dlouho mi strašila v hlavě a musela jsem o ní přemýšlet. Tak jen náznakem děj: Maxova psychicky nevyrovnaná přítelkyně se jednoho dne při telefonátu s ním zastřelí. On posléze, aby se se svým zážitkem svěřil, volá do rozhlasového pořadu, který moderuje mladá studentka psychologie. Ta se rozhodne, že se právník Max stane objektem, který popíše do své diplomové práce. Spolu chvíli bydlí, posléze odjedou do Vídně, kde se odehrávala část Maxova příběhu a on jí na magnetofon svůj životní příběh popisuje. Jde tam kromě jiného o mezinárodní obchod s drogami, v němž jsou zapleteni i lidé z OSN. Prostě žádné jednoduché nastínění děje se konat nebude :)
Okolo Irska s lednicí britského humoristy Tony Hawkse je jiný šálek kávy. Cesta, kterou musel stopem autor vykonat a k níž došlo na základě opilecké sázky, je popsána velice vtipně, svižně a svěže, přesně stylem, který mám ráda. Suchý anglický humor se nezapře. Je to hrozná pohodovka, která se čte sama a na odreagování je ideální.

Tak a dost psaní a zpět ke čtení. A číst a číst a číst... abych toho stihla co nejvíc.

přidal valkil pátek, 20.01.2006, 15:27:00, Komentáře (1)

. . .

Histories inédites du Petit Nicolas
v rubrice Literárum

Pro čtenáře od devíti let. Píší v knížce. Naštěstí neomezují vrchní hranici, protože bych si pak možná připadala divně. Ale i když proč vlastně?

Mikulášovy patálie byla má nejoblíbenější dětská knížka (asi vedle Dětí z Bullerbynu) a posléze jsme zjistili, že stejně tak to měl i wuxia. Narozdíl od něj jsem je ale neměla doma a musela si je neustále půjčovat z knihovny. I tak jsem je četla snad milionkrát. Posléze Mikulášovy příhody (rozložené do pěti knih) vydal BBart, tak jsem si je jako dospělá ihned všechny opatřila. A opět je mnohokrát četla.
Když jsem zhruba před měsícem zjistila, že Albatros vydá sérii dalších nikdy nevydaných příběhů, bylo doma radosti. A už ji máme doma a je to zase skvělý čtení. Mikuláš a jeho kamarádi ze školy nezklamali. Takže je tu například Vendelín, hrozně tlustý kluk, co pořád jí a je upatlaný od jídla, silný Albín, co rád rozdává rány pěstí do nosu, Augustýn s bohatým taťkou, šprt a mazánek Celestýn, Kryšpín, který je ve třídě nejhorší, protože není moc dobrý v matematice, mluvnici, dějepisu a zeměpisu. A pak dospělí, Mikulášův tatínek a maminka, vypečený strýček Evžen, paní učitelka a samozřejmě školní dohlížitel Polívka.
Nové příběhy z otcovy pozůstalosti vydala Anne Goscinny a byl to skvělý počin. U nás teď vyšla první část a ještě vyjdou dvě, tak je  na co se těšit.

"Zítra nás s tatínkem čeká důležitá cesta," řekla mi maminka, "budeme pryč skoro celý den. A tak nás napadlo, miláčku, že bys pro jednou mohl obědvat ve škole." Dal jsem se do breku a křičel jsem, že ve škole jíst nebudu, že je to tam hrozné, že to jídlo nejspíš nestojí za nic, že nechci strávit celý den ve škole a nevytáhnout z ní ani paty, a jestli mě k tomu budou nutit, budu nemocný, uteču z domova, umřu a všechny to bude náramně mrzet.

přidal valkil čtvrtek, 15.12.2005, 9:53:00, Komentáře (0)

. . .

Spánkové potíže
v rubrice Literárum

Poslední dobou mám docela nepříznivé období pro četbu knih. A právě proto jsem jich najednou rozečetla několik, což činím opravdu málokdy.

Jednak jsem celkově ospalec, spala bych teď za dva, a jednak se k tomu ještě přidala klasicky podzimní únava. Takže to většinou vypadá tak, že večer lehnu do postele s knihou (v podstatě je jedno, jestli v osm, nebo v jedenáct) a po pár odstavcích, nebo stránkách, i když si připadám odpočatá, mi začnou padat víčka, hlava, kniha z ruky a spím. Naštěstí mi zbývá ještě půlhodinová cesta tramvají do práce. A do tohoto období jsem si ještě vybrala ne zrovna jednoduchou knížku Mario Vargase Llosy Zelený dům. Vargas Llosa má zvláštní vypravěčský styl, velice často střídá doby, místa, vypravěče, styl. Ich-formu střídá er-forma a to mnohdy v rámci jedné věty, takže je celkově trošku obtížnější se do něj včíst a zvyknout si na ty různorodé styly. A i když se mi to vcelku brzy povedlo, stejně to trvalo dost dlouho, než jsem se Zeleným domem prokousala. A přitom je to úžasná knížka, stejně jako i další Vargasovy romány.
V rámci odpočinku jsem již při četbě zmiňovaného rozečetla Čokoládu od Joanne Harris, tu podle níž natočil Lasse Hallström film. Zároveň jsem se pustila do Mandolíny kapitána Corelliho od mého oblíbence Louise de Bernierese. Nakonec jsem po přečtení Zeleného domu dala přednost jemu, protože jsem opět zjistila, že nezvládám číst několik knížek naráz jak někteří. I když jednou jsem knížku zapomněla, stavila se v knihovně a cestou domů v tramvaji rozečetla Tmu 2.0 od Ondřeje Neffa. Prostě jsem se za každou cenu snažila napravit čtecí deficit způsobený nadbytkem spánku.
Včera jsem nicméně dočetla Mandolínu. Od Bernierese jsem četla všechno, co tu od něj vyšlo, a hodně nadšená jsem byla z jeho jihoamerické trilogie, čítající tyto tituly: Válka o zadnici Dona Emmanuela, Seňor Vivo a drogový baron a Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána. Mandolíny jsem se trošku bála, protože byla svého času až příliš populární a příliš propíraná, ale bála jsem se zbytečně. Je to výborná knížka, občas mi z ní až zatrnulo. Bernieres si nebere servítky, je opravdu drsný a milostný příběh pod jeho perem získává nakonec úplně jiný nádech. Mimochodem kapitán Corelli se v knize objeví až na 149 straně. Mnohokrát si při čtení jeho knížek říkám: To přeci nemůžeš udělat, to se ještě nějak zvrátí. Ale ne, Louis de Bernieres to s klidem udělá. Ale i pro to ho možná mám ráda. Mandolínu kapitána Corelliho stavím vysoko, ale jihoamerická trilogie je přeci jen stále o kousek výš. V prosinci má vyjít jeho další kniha Ptáci bez křídel, na což jsem moc zvědavá. Tak a teď jsem se pustila do Tmy, Čokoláda musí vyčkat.

Zajímavé je, že i přes celý ten spánkový nadbytek, to nic nemění na mé únavě a usínání, spala bych furt, například zrovna teď zase. A to už dva měsíce abstinuju :-)

přidal valkil čtvrtek, 1.12.2005, 15:41:00, Komentáře (1)

. . .

A zase ta Nadace
v rubrice Literárum

Před časem jsem si tu stěžovala na mizerný překlad v původním vydání českých překladů Asimovovy série o Nadaci. Mladá fronta začala vydávat Nadaci znovu, teď vyšel poslední díl původní trilogie Druhá Nadace.

A nedá mi to nevložit sem obal, protože redakci se povedlo něco docela ukrutnýho. Prosím, zaostřit na jméno autora.

Na to, že se v knížkách, obzvláště od počátku 90. let, kdy se začaly vydávat zcela pochopitelně ve velkém, objevuje dost překlepů, jsem si víceméně zvykla. Asi i proto, že dělám v časopise a vím, že i po vcelku důkladném čtení i několika lidmi, se šotek prostě umí vloudit. I když někdy, čeho je moc, je příliš, a když v poslední čtvrtině knihy (kdy korektorům nejspíš dochází dech) narážím na překlep kažou druhou stranu, taky sem tam pěním – to ta profesionální deformace. Nejhorší ovšem je, že sama po sobě někdy umím nechat něco tak příšerného, že některé kiksy prostě musím umět odpouštět. Ovšem nechat na obalu chybu ve jméně autora, mi připadá docela jako síla. A je i na hřbetě. To asi někdo v MF nedostane prémie.
Inu, stane se, stejně si ji asi koupím, obsahu i překladu věřím. A Isaac se snad v hrobě taky neotočí. To mu zase za to nestojí :)

přidal valkil pátek, 25.11.2005, 10:00:00, Komentáře (5)

. . .

Smrt je ... z Vysokého zámku
v rubrice Literárum

aneb Co pěkného jsem četla

V rámci Edice Lidových novin vycházejí za 99 Kč moc pěkné knihy, až mě mrzí, že většinu z nich už mám. Koupila jsem si (tedy bylo mi koupeno) jen dvě – Snídani u Tiffanyho od Trumana Capotea a Smrt je mým řemeslem od Roberta Merleho. Od Merleho už jsem četla Malevil, který se mi moc líbil a chválu jsem slyšela i na Smrt... Je to životní příběh Rudolfa Langa (inspirováno prý Rudolfem Hössem), který vede vězení Dachau a za války je posléze poslán do Osvětimi, kde se podílí na masovém vyvražďování vězňů. Vlastně dostane pokyn vymyslet, jak tuto činnost zefektivnit, aby se za den zlikvidovalo co nejvíce "jednotek". Lang postupuje s ledovým rozmyslem, pečlivými plány a absolutní nelidskostí. Román je psán chladně, jakoby stroze a tak nějak německy, až překvapí, že autor je Francouz. Z některých momentů mi sice nebylo ani trochu dobře, ale ta kniha za přečtení stojí. Když jsem ji dočetla, lehce v šoku, napadlo mě okamžitě, jak by to asi ve světě vypadalo, kdyby Němci vyhráli válku. Netušila jsem, že mi to nastíní hned autor následující knihy Philip K. Dick.
Tento manidepresivní autor sci-fi/nesci-fi psal příběhy zvláštně napjaté, které člověka jako by sešňerují a znepokojí. Muž z Vysokého zámku se odehrává asi 15 let po konci války, kterou vyhráli Němci společně s Japonskem. Japonci jsou v Americe, Němci ovládají Evropu, Židé téměř neexistují (jen v ilegalitě), Slované jsou odsunuti na území Ruska, kde rolničí. Rozehrává se tu paralelně příběh několika postav, více či méně důležitých pro politické dění. V centru děje se ocitá i kniha, v níž její autor rozvíjí představu, jak by to vypadalo, kdyby válku vyhrála Anglie a USA. Takže je to vlastně alternativní realita alternativní reality. Zajímavé je i, jak by to po válce vypadalo podle autora zakázané knihy, muže z Vysokého zámku  – dost se podobá tomu, jak to probíhalo v naší skutečnosti, ale zároveň ji nekopíruje a v mnohém se odklání. Každopádně Muž z Vysokého zámku je hodně zajímavý a možná by ho mohli ocenit i nemilovnící sci-fi.
Pak jsem rychle přečetla (čte se totiž velice rychle) knihu Edgara Dutku U Útulku 5, ve které popisuje zážitky z dětského domova, kde trávil část dětství, když jeho maminku zavřeli do kriminálu. Je to psáno hrozně hezky, svižně, jazykem devítiletého kluka-rošťáka.
Přečetla jsem také Neala Stephensona a jeho kyberpunkový Sníh, což mě nadchlo a od toho pána ještě musím určitě něco přelouskat. Ani se mi nechce vypisovat náznak děje, protože je to krapítek složitější, ale má to grády a vodpich, sviští to stejně jako jedna z hrdinů, patnáctiletá kurýrka S. O. na svém skejtu.

přidal valkil pátek, 14.10.2005, 16:46:00, Komentáře (0)

. . .

I, Asimov
v rubrice Literárum

and His Foundation

Isaac Asimov pro mě má zvláštní význam, protože jeho knížka byla první sci-fi, kterou jsem četla. I když před ním jsem už vlastně četla Den Trifidů od Wyndhama. A Dunu od Franka Herberta. A kdybych šla ještě dále, tak první sci-fi kniha ve skutečnosti byla Alenka z planety Země od Kira Bulyčova někdy v devíti letech.
Takže znovu. Isaac Asimov pro mě má zvláštní význam, protože mi ukázal směr, kterého se při čtení sci-fi držet. Do té doby jsem science fiction v podstatě nečetla. Až na malé výjimky. Pak mi jednou v hlavě vyrazil nápad na sci-fi příběh. Ten nápad mi připadal docela dobrý i wuxiovi se líbil. Začala jsem psát, napsala asi 12 stran, a pak mě napadlo, že bych si mohla zkusit přečíst nějaký sci-fi, abych si ověřila, že nepíšu úplný blbosti. V knihovně jsem hmátla po Asimovově Nemesis. Kniha se mi hrozně líbila. A od té doby už jsem přečetla hodně sci-fi, nejen Asimova, taky například Heinleina, Dicka, Silverberga, Bankse, Millera, Bestera a jiné. Ten svůj příběh jsem nikdy nedopsala, zůstalo u 12 stran.

Teď jsem dočetla Asimovovu Nadaci, která čítá 7 knih, a znovu si potvrdila, ze Isaac je pro mě pan autor, nej sci-fi autor, kterého jsem měla tu možnost číst. Nadace je prostě dokonalá, akorát mě malinko mrzí zmrvený překlad narychlo udělaných knih v první polovině 90. let. Ale co, Mladá fronta se Nadace chopila a začala ji znovu vydávat s překladem Viktora Janiše, což mě asi určitě donutí si všechny díly pořídit a znovu přečíst. Koneckonců, už když jsem teď zavřela poslední část A zrodí se Nadace, měla jsem chuť vzít zase první a začíst číst znovu celou sérii. Škoda jen, že to Mladá fronta nevydává rychleji (i když kvalitu na úkor rychlosti stoprocentně beru), zatím jsou u třetího dílu Druhá nadace, který je podle mého skromného úsudku absolutně nejlepší. Původní trilogii Nadace vlastně uzavírá, ale grafoman Asimov časem přidal další čtyři knihy, vztahující se tak či onak k Nadaci. A to se nebudu rozepisovat o dalších souvisejících knihách, např sérii o robotech.
Hlavním pojícím článkem příběhů je Hari Seldon, vědec, matematik a tvůrce psychohistorie. Za jeho dob čítá galaxie asi 25 000 obydlených světů, jimž vládnou císaři z hlavní planety Trantor. Seldon však za pomoci blízkých dospěje k tomu, že galaxii čeká pád a několik desítek tisíc let dlouhý chaos a barbarství. Na základě jeho nápadu je na vzdálené planetě Terminus vytvořena Nadace, ve které žijí encyklopedisti, jejichž úkolem je sbírat data, moudro a vědění a uspořádat do je Galaktické encyklopedie, aby tato pomohla lidem jednodušeji se dostat z temného období. Pokud vše půjde podle Seldonových výpočtů, bude trvat jen 1000 let. To je pouze základní nástin děje, který je samozřejmě vzhledem k délce mnohem rozvinutější, dochází zde k nepředpokládaným věcem, intrikám a odhalením. Knihy Nadace na hranicích a Nadace a Země se pak obracejí k hledání kolébky lidstva, Zemi, dávno zapomenuté planety, která existuje už jen v bájích. Předehra k Nadaci a A zrodí se Nadace přibližuje život Hari Seldona a vznik psychohistorie.

Sérii románů o Nadaci tvoří: Nadace, Nadace a Říše, Druhá Nadace, Nadace na hranicích, Nadace a Země, Předehra k Nadaci, A zrodí se Nadace.
Doporučuji číst takhle za sebou, podle data vzniku, přestože poslední dvě knihy celé sérii příběhově předcházejí. Až budete číst, uvidíte proč :-)

Obdivuju Asimova za dokonalé propojení všech jeho příběhů, za úžasné pointy, napětí, propracovanost a vůbec za to, že psal. Díky, Isaaku.

přidal valkil pátek, 9.09.2005, 16:07:00, Komentáře (1)

. . .

Ze sna
v rubrice Literárum

Do seznamu přečtených knih přibyl další zářez, který mě navíc inspiroval. A nejen on.

Tou knihou je Most Iaina Bankse, skotského spisovatele, kterého jsme si hodně oblíbili a jehož už vlastně sbíráme, protože máme všechny české překlady (až na jednu překladatelsky ohavnou výjimku) doma. Nejšílenější z jeho knih je prvotina Vosí továrna, ztřeštěná, možná i žaludek obracející, ale s vynikajícími nápady. A jediné, co k ní napíšu, je – Co se stalo Erikovi? Pruhovaní již vědí, ostatní nechť čtou. Banks píše dosti neurčitelné prózy, které by se snad daly přiřadit i do sci-fi či fantasy, thrilleru a bůhvíkam ještě, ale hlavně je úžasný jazykově a mnohé z jeho nápadů fakt stojí za to. Určitě bych doporučila jeho ságu Vraní ulice, jejíž hlavní hrdina Prentice je můj osobní oblíbenec :)
Most je taky těžko identifikovatelný, nezařaditelný do žánru, metaforický a snový. Příběh vlastně bezejmenného hrdiny (no, možná se ke jménu dá dospět, ale nikde není vyřčeno) se odehrává na mostě, který je jedním velkým městem. Má konec, nebo ne? Odkud kam vede? Nebo je samostatným ostrovem uprostřed ničeho? To zajímá hrdinu příběhu, který se zde ocitnul po nehodě, trpí ztrátou paměti a dochází za psychiatrem, který se pomocí jeho snů snaží vyluštit jeho totožnost. Most je plný snů, ať opravdových nebo smyšlených, snových příběhů, skutečných i neskutečných. Je zvláštní a rozporuplný, ale určitě stojí za přečtení.

A ta inspirace? Jelikož jsem pověstná svými šílenými sny, rozhodla jsem se některé zaznamenat i sem, protože občas bývají malými příběhy, neskutečnými a střelenými, ale pro mě důležitými. Takže zavádím novou a velice nepravidelnou rubriku Sleepy Hollow. Nemívám alegorické sny typu, že létám, opravdu to bývají příběhy, i když ztřeštěné, mnohdy nedávající kloudný smysl. Často s někým bojuju, honím se s mimozemšťany, gangstery, policajty. Také cestuju do báječných neexistujících zemí. A pak jsou tu ty těžké sny, které prostě musím napsat (což jsem doteď dělala na papír), aby se mi ulevilo. Zpočátku tu napíšu pár posledních snů, které si pamatuju a možná ty, které si pamatuju už věky a zůstaly ve mně zaryté. A pak? Uvidíme, co se mi bude honit noční hlavou.

přidal valkil čtvrtek, 1.09.2005, 17:14:00, Komentáře (0)

. . .

Noruwei no mori a další
v rubrice Literárum

Tak konečně dočteno, oplakáno a zapito. A nezbývá než čekat na další díl.

Ale abych tady neomílala pořád jen jedno téma, napíšu něco o dalších knížkách, které jsem během posledního měsíce přečetla. První z nich je Norské dřevo, které napsal japonský autor Haruki Murakami. Není to špatná kniha, ale nijak zvlášť mě neuchvátila. O Murakamim se teď docela dost mluví a všichni ho velebí (zvlášť právě Norské dřevo), ale já za sebe můžu říct, že se mi víc líbila trochu tenčí knížka Na jih od hranic, na východ od slunce, kterou jsem četla dřív. Nejzajímavější na jeho knížkách je asi to, že člověk od japonské knihy čeká, že bude tak nějak jiná – prostě japonská, a pak tam tu "odlišnou kulturu" vlastně ani moc necítíte a dokážete si představit, že by se příběh mohl odehrávat někde ve vedlejší ulici. U mě to bylo dokonce tak, že jsem si postavy nepředstavovala jako Japonce. Každopádně bych Norské dřevo úplně nezatracovala, možná mé zklamání pramenilo z toho, že jsem od ní prostě jen čekala víc. Ale co mi docela vadilo, byla určitá naivita celého příběhu a pak taky jeho ženské postavy, které byly dost prapodivně napsané. Neumím říct v čem mi to vadilo, prostě jen takový pocit.
Pak jsem přelouskala Ukolébavku od Chucka Palahniuka. Tenhle člověk mě dost baví, má tak neuvěřitelné nápady, že nestačím zírat. Píše dost zvláštně, zkratkovitě, jakoby klipovitě, ale jakmile si na to člověk zvykne, neodtrhne se. A o čem Ukolébavka je? O hledání jedné knihy, respektive říkanky, která po přednesení poslouchajícího člověka zabije. Opravdu vřele doporučuju, a stejně tak i další Palahniukovy věci – Zalknutí, Klub rváčů, Program pro přeživší.
A nakonec Domov na konci světa od Michaela Cunninghama – tu jsem doslova zhltala, strašně dobře se čte, je to příjemné čtení, možná jsem sice čekala nějaké zásadnější zvraty, ale člověk taky nemusí mít všechno, že? Je to skoro "prostý příběh o lásce" – fuj, to zní ale otřepaně. Asi to nepřekoná Hodiny, i když se mi Domov... vlastně četl daleko líp. Fakt je, že se mu některé motivy opakují a snad to nebude pokračovat i v dalších knihách, protože si myslím, že by to časem mohla být nuda.

Tak a teď jsem se pustila do Předehry k Nadaci, což je časově první Asimovův román o Nadaci, fakticky vydaný až jako šestý. Na radu starších a zkušenějších to čtu podle doby vydání, pak už zbývá jenom A zrodí se Nadace. A o Nadaci a Asimovovi vůbec někdy příště...

přidal valkil pátek, 29.07.2005, 10:51:00, Komentáře (2)

. . .

A je to!
v rubrice Literárum

Tak jsem si včera v klídku došla do knihkupectví, kde jsme měli Pottera objednaného. Jen potud to bylo v klídku.

A pak jsme přijeli o půl jedenácté v noci domů, flákli sebou do postele spolu s tou objemnou 600stránkovou knihou a dalšími 4 bichlemi, jež se zovou slovníky, a dali se do louskání. Chvíli jsme se trápili s první kapitolou, posléze odložili, ale nedalo nám to spát. O půl páté jsme byli opět vzhůru a zabořeni do knihy. No, máme za sebou jen dvě kapitoly, ale je to hrozný. Nejde být klidný, to ani náhodou :)

Proč se Rowlingová vůbec narodila? A proč napsala Pottera? Proč ho nepíše česky? A proč já neumím líp (a rychleji) anglicky? Do...

přidal valkil úterý, 19.07.2005, 9:48:00, Komentáře (2)

. . .

Co si víc přát
v rubrice Literárum

Lehký melancholicko-optimistický výlev

Dočetla jsem Márquezovu Na paměť mým smutným courám. Musím říct, že tahle kniha, kterou vydal Gabo po deseti letech, je už lehce odvar z Márqueze v plné síle, ale i tak stojí za přečtení, protože je tam stále patrný. A kdo jiný může sepsat příběh staříka, který si chce k devadesátinám darovat do postele pannu, načež se do té chudé čtrnáctileté dívčiny zamiluje jak puberťák? Někde o knize psali, že by to byla dobrá gerontologická příručka do domova důchodců. Dejme tomu, ale já naopak myslím, že by si ji měli přečíst i méně dospělí. Nevím tedy, jestli by to ocenili zrovna pubertálníci, ale těm stejně cokoli doporučovat, že?
Mně se "Paměť" líbila, přistihla jsem se, jak se při čtení v tramvaji dementně usmívám na svět. Jela jsem ze Starého Města, kde jsem si dala dvě malá piva, směrem k Vyšehradu, kde seděli koledzy z teatru a kde hráli Plastici, a zrovna dočítala tuhletu uzounkou knížečku, která má mezery mezi řádkama skorem jako Honzíkova cesta. Knížka měla téměř happyend, což někteří Márquezovi vyčítali. Ale co, vždyť je to pěkné darovat staříkovi k jednadevadesátinám happyend, co bychom takový pěkný čin Gabovi vyčítali. Zaklapla jsem spokojeně knížku a posléze vyslechla rozhovor jakéhosi starého muže s mladou ženou, kteří seděli naproti mě. On byl takovej ten pohlednej šedivej sympatickej dědek (tohle pojmenování je samozřejmě v dobrom). A tak si se spolujezdkyní povídal, vyprávěl jí "co ho tak bolí, ale že je na tom porád líp než ty, co sou mrtví" a jak jsou ze třídy "už jenom dva a holek pět, ale s těma už se skoro nevidí, protože furt krafaj o nemocech". A pak, že se nebojí smrti, ale umírání, že by nechtěl dlouho umírat. Jako ten Bróďa, kterej byl jeho spolužák a tohle si vyřešil po svym.
A pak už jsem vystoupila a celý mi to do sebe tak pěkně zapadalo, společně s knihou se to složilo do moc hezkýho útvaru. Vysupěla jsem na vyšehradský hradby, kde si s "mlaďochama" dala další pivo a poslouchala plastické písně těch už taky "pěkných dědků". A venku bylo teplo a světlo, červnově. A co si víc přát...

přidal valkil středa, 22.06.2005, 17:14:00, Komentáře (0)

. . .

Už za měsíc
v rubrice Literárum

Harry Potter and HalfBlood Prince vyjde už 16. července!

Sice jen v Británii, resp. jen anglicky, protože tady se na jeho přeložené vydání chystají až v prosinci (samozřejmě zase jako jedni z nejposlednějších), ale díky naší vloni nabyté mánii se neubráníme tomu si HP koupit v angličtině. Snad se s četbou nějak poperem :)
Čím víc se vydání blíží, tím víc spekulujeme nad možným pokračováním a především nad tím, koho Rowla tentokrát odpraví. Slibuje jednu z hlavních postav. Bude to Dumbledore? Musíme to už ten měsíc vydržet, kruci.

přidal valkil čtvrtek, 16.06.2005, 16:07:00, Komentáře (0)

. . .

Nachystejte mi uzenáče… už jsem zase tady
v rubrice Literárum

A už je to tady. Přesně, jak jsem říkala. Nadšeně začnu psát deník, první den rovnou tři zápisky, a pak to bude pomalu skomírat a skomírat a skomírat, až uskomírá. I když tedy stále opravdu, ale opravdu doufám, že neuskomírá.

Řeším, co je zaznamenáníhodné a co prostě jen je. V kině jsem nebyla, ani nepamatuju, naposledy na Life Aquatic With Steve Zissou, což je ovšem – řečeno slangem bankovních úředníčků – lu-xus-ní filmeček. Jinak mám pocit, že se momentálně v českých kinech nic zásadního neděje a těším se, který film zase zvlní stojaté vody. Že by Batman Begins? Bohužel až koncem července, ale raději si od něj nechci nic slibovat.

Právě čtu první kosmický westernový opus na světě s pozpátku se odvíjející detektivní zápletkou, který se zabývá zápletkou postdestinace… tedy Červeného trpaslíka – Pozpátku. Předpokládám, že téměř každý ví, co je Červený trpaslík, nebo že o něm alespoň někdy zaslechl. Pokud neví, nebude ho zajímat ani následující. Pokud ovšem chce zjišťovat, nebudu se rozepisovat zcela a odkážu na pěkné české stránky www.cervenytrpaslik.cz.
Britský seriál napsali Doug Naylor a Rob Grant. Tito dva se podíleli taktéž na prvních dvou knihách o ČT (které jsou v podstatě přepisem vybraných seriálových epizod) a vydali je pod společným jménem Grant Naylor. Pak se páni autoři od sebe zase odlepili a každý pod svým jménem vydal ještě po jedné reddwarfsovské knize. Doug Naylor přišel s Posledním člověkem a Rob Grant napsal Pozpátku. Musím říct, že nejvíc se mi asi líbil Poslední člověk, protože se tak nějak nejvíc odpoutal od původního seriálu, aniž by ovšem rezignoval na klasický trpaslíkovský vtip.
Pozpátku se mi nečte tak rychle jako předešlé díly. Možná i proto, že část knihy běží v opačném časovém sledu a je třeba se krapet soustředit. Hlavní hrdinové právě přebývají na Zemi v paralelním vesmíru, kde jde ovšem čas opačně. Nelze při této příležitosti nevzpomenout na skvělý český a dosti opomíjený film Happy End Oldřicha Lipského, který běží také pozpátku, ovšem s komentářem v klasickém sledu. Film ani knihu nejde jen tak konzumně sledovat, nutí přemýšlet, jak by to asi bylo při normálním běhu. Doporučuju pozornosti obojí. Jo, a v knížce je opět můj osobní oblíbenec Eso Rimmer, takže yktápz mesj inadíns an … mi ečánezu im etjetsyhcaN!

přidal valkil úterý, 7.06.2005, 16:49:00, Komentáře (1)

. . .

Posedlost
v rubrice Literárum

Jsem posedlý čtenář a mnohdy mi nestačí půjčovat si knížky jen v knihovně.

Celý článek

přidal valkil pátek, 3.06.2005, 16:45:00, Komentáře (0)

. . .