Proč, chci něco říct a o kamarádech
v rubrice PutáPutá

Toňa už taky řádně hlásí

Přišla za mnou do koupelny:

"Ploč nemáš ve vaně žádný hlačky? "

"Protože už jsem velká? "

"A ploč už jsi velká? "

Po chvilce zamyšlení:

"Já jsem malá, ještě nejsem nahože. Nahože je jenom táta! "

 

S patřičným důrazem se prosazuje v rodinné debatě, kdy zbylí tři členové domácnosti hovoříme.
"Já chci něco žíct, já musim něco žíct, potšebuju něco žíct!!!"
"Tak něco řekni."
"Nic!"

 

Co se děje ve školce:

"Moje kamaládka je Nina. A Nina se dneska pokakala. Pak blečela, tak jsem jí žekla – nebleč, to se vypele."

přidal valkil čtvrtek, 3.11.2011, 14:59:00, Komentáře (4)

. . .

Potřetí
v rubrice PutáPutá

Jsme oslavili Tončiny narozeniny.

Už máme doma velkou slečnu s názorem, která své tříleté narozeniny oslavila vstupem do školky. Měli jsme z toho obavy, Toní je mamánek a vzteklina, co se ráda prosazuje. Ale kupodivu školku oblibuje a až na pár slz semtam zvládá bez problémů. Už tam i spí, byla nutnost, jelikož já jsem zpět v práci. S bráchou do třídy nechodí, ale ono nakonec dobře – byla by mu pořád v patách a oni si oba od sebe potřebují odpočinout. Takhle se potkávají dopoledne i odpoledne na zahrádce a jsou si vzácnější. Mikuláš je její "kamalád", jak nám tuhle sdělila. Kdežto Toňa je "Mikešova Tonička", což nám prozradila taky ona. Ale ve třídě si našla hned kamaráda, Štěpánka, se kterým prý rošťačí. Hned třetí den přišla se sedřenou hlavou, ale ani to ji neodradilo od nadšeného odcházení do školky. Snad už nenastane žádný zlom.

Tončí moc hezky mluví, neumí r, ř a u sykavky jí syčí trochu víc, než mají, ale vyjadřování má moc pěkné, skládá věty a používá slova, že se až někdy divím. A vím, že hodně toho má od Mikuláše. Občas teda, když chce něco honem vyprávět, zalyká se a nemůže popadnout dech. Moje máma tvrdí, že hýká jak Trávníček. Každopádně tím, že máme srovnání s Mikulášem, připadá nám, že mluví úžasně.

Je docela pohybově šikovná, zase si myslím, že úřaduje starší bratr jako vzor, protože Toňa se mu potřebuje ve všem vyrovnat. Co se týče pohybu, třeba kotrmelec, nebo kop do míče zvládá i líp než ten Mikeš. Drandí na odrážecím kole, šlapat se jí ale nechce, u toho se vzteká. Oblibuje plyšáky, které pořád hýčká a ukládá do kočárků, do postýlky a když není zbytí, tak třeba i do kšiltovky. A pak všechno s kolečkama, čím se dá nějak pohybovat – kočárky, nákupní košíčky, ale i auta, vláčky. Obstojně zvládá puzzle i duplo. Kreslí akorát sluníčka, k ničemu jinýmu se nám jí zatím nepodařilo přimět. Objevila nůžky, tak furt stříhá. Klasická holčička, vybírá si oblečení. Jak já moc nemusím růžovou, tak ona si k ní samozřejmě záhy našla cestu. V čem si hlavně vybírá, jsou trička – potřebuje, aby na nic byl obrázek, jinak se vzpírá si ho obléct. Taky si k narozeninám děsně přála růžovou peněženku a růžový auto. Auto dostala, peněženka je růžová jen částečně. Nějak pořád tu růžovou zcela neumím překousnout, snesu světle růžovou v kombinaci s hnědou, khaki – ale takovou tu zmrzlinovou nesnesu. A když už to musí být (dle Toni musí), pak aspoň ne v kombinaci s další růžovou. Naše madam to ovšem samozřejmě vidí úplně jinak. Je "pšece holka a lůžová je holčičí".

Holka jako když vyšije. Akorát ty vlásky už by jí mohly trošku poporůst. Stejně jako roste ona. Na tříleté prohlídce měla 96 cm a 13 kg.

přidal valkil čtvrtek, 15.09.2011, 14:04:00, Komentáře (2)

. . .

Dvouletá
v rubrice PutáPutá

Dva roky, co utekly až podivně rychle. Dva roky, během nichž se z obou miminek, co jsme tenkrát doma měli, staly velké děti. Dva roky, které nám proměnily baculaté miminko ve vytáhlou slečnu. Slavili jsme.

Ve svých dvou letech nepřestala Antonie hýkat a rovnou mluvit v celých větách, jak jsem si tu kdysi přála. Ale v řeči poskočila ohromně. Má velikánskou slovní zásobu, spojuje dohromady čím dál víc slov. Nemluví čistě a správně, jak to některá dítka v jejím věku už umí, ale po naší zkušenosti s Mikulášem nám připadá, že mluví nádherně. Nevím, jestli je to už předchozím tréninkem, ale rozumíme jí téměř všechno. Dokonce i babičkám dělá menší problém s ní komunikovat. Moje máma tvrdí, že je to tím, že slova zpívá, takže je jí líp rozumět. Myslím, že je to spíš tím, že většina její mluvy se fakt podobá originálu. Neukončuje ještě všechna slova souhláskami (pe/pes, kybí/kyblík, ků/kůň) některá, co zase začínají na samohlásku, připojuje souhlásku před (toči, tuši). Některá slova má teda taky úplně vyšinutá, Mikeš je například Pitě, medvěd bedě, mlíko pítě. Začala ale hezky skloňovat, takže v posteli, v postýlce, v batohu, v tašce.
Odkud nabrala velikou slovní zásobu, vcelku není pochyb. Šestsekrát denně zazní dotaz: Co je tadýýý? A ptá se na všechno, v knížkách nemám šanci ji číst říkadla, na to je moc netrpělivá, zato na každý obrázek ukáže, na každý detail se ptá, co je tádyýý. Občas mě dostane až do úzkých, když jí nedokážu přesně říct, co ten který objekt je. Ptá se na všechno, na držák na hasičský přístroj u nás v domě, v autobuse na madlo na sedačce, na výstupek na dlažební kostce. V některých knížkách se ptá pořád dokola, i když bezpečně víme, že obrázky už všechny zná. Pak se holt musí otočit a ptát se zase my jí.

Je trošku netrpělivá, knížkami listuje, nenechá mě číst, u pohádek v televizi nevydrží, ani krtek nezabral, to nám jen řekne, že je tam ktek, dědě, myťka, táče a jde si po svém. Zajímají ji akorát znělky, takže letí na houmí, mouly a tějítěk. Jak znělky skončí, její zájem opadá. U hraček ale vydrží. Teď letí hlavně kuchyňka, co dostala k narozeninám. Stálicí je ale pořád vláčkodráha a drandění kočárkama. Venku na motorce, na které to umí rozpálit, že se jí občas podaří předjet i Mikuláše na kole. Je to ale sebevrah, na kopci musíme být ostražití, protože madam zvedne nohy a pustí to z něj dolů s plnou parádou a s absolutní absencí pudu sebezáchovy.

Stále má zálibu v módění se. Každé ráno s ní svádím boj, který končí zpravidla jejím, ale někdy i mým hysterickým záchvatem – to, když jí chci navléct tepláky. Slečna chce totiž "tydle kajty, tydlety džíny". Trošku se už snaží oblékat se, ale zatím zvládne akorát bundu, nebo tričko přes hlavu. Vzteká se, když jí nejdou natáhnout kalhoty přes zadeček. Tuhle se jí to povedlo a hned za mnou bežela se zpěvavým Podííej, chlubila se. Podííej, ukazuje mi věž postavenou z kostek, vkládací puzzle, co zvládá levou zadní, nebo třeba i naplněný nočník. Na dobu bez plínek jsem se už těšila dlouho, celé léto jsme ji trénovali, kašlala na nás a pak to proběhlo klasicky ze dne na den. Bez plínky vypadá dospěleji, zvlášť když má na sobě legíny a vyniknou tak její dlouhé hubené nohy. Prostě naše fešanda. Je docela emocionální. Umí se hrozně radovat, rozplývá se nad zvířátky (momentálně vede kočka, psů se bojí, probíhá to tak, že vidí psa na ulici, začne nadšeně pořvávat tadý pejtě, jak se k ní ten ovšem přiblíží, začne ječet bojí pejtě) a miminky, zároveň se umí vzteknout a ječet parádně. Začíná dělat oči, což hlavně na wuxiu působí. Ráda se tulí a chce často puťu. S Mikešem už si docela vyhrají, samozřejmě se tahají o věci a ona je často dost cimprlich, když se jí dotkne, hned ječí. Když je Mikuláš ve školce, stokrát se mě za dopoledne ptá: "De je Pitě? Školke?" Tam ho vítá a objímá a pusinkuje a za pár minut zase ječí a bije ho.

Její oblíbené slovo je Mamííí. Těšila jsem se, až mě začne oslovovat, protože dlouho vedl táta, teď bych jí na to slovíčko, když ho slyším ten den po pětistéosmdesátérové, občas nechala zapomenout. Fakt je, že poslední dvě rána se z její postýlky ozývá i Tátíí. Hurá :)
Rána jsou skvělá, děti se nasáčkují k nám do postele, pak se přesunou k vláčkodráze postavené v ložnici a Mikuláš učí Toňu mluvit. "Žekni Chodov, Opatov, Háje." "Kodo, Opato, Háje." "Á žekni Jihlava". "Haha." "Žekni Plzeň." To, co Toni odpoví, však mnohem víc připomíná hanlivé pojmenování pozadí. "Toní, žekni Kardašova..." "Žečiče," odpoví již pravidelným tréninkem vycvičená Tonička.

Je to holka se vším všudy, se strojením se, děláním očí, i hraním si s panenkama – jedno oblíbené mimi si nosí skoro pořád s sebou v tašce – nezbytnost.

Jo a míry, něco přes 11 kilo, něco k 87 cm.

přidal valkil neděle, 12.09.2010, 11:35:00, Komentáře (4)

. . .

Zpívající modelína
v rubrice PutáPutá



Když už jsme u těch popěvků, i Toňa má svou první písničku. "Hají bejí, bejí bejí, á áá v pet´ bejí," zpívá nám rytmicky docela i správně. Nějak se nám holka rozkecává. Nepustila se krkolomnou cestou jako Mikuláš, její řeč je fakt podobná češtině. Hodně opakuje a každý den přibývají slova. Ta sice ještě moc nespojuje, ale onehdá pravila, že "paťa peje (pračka pere)" – zajímavá záliba, což? Jinak "ci pití, ci bebe", na neci ještě nepřišla, což si docela užívám. Nedávno přišla se slůvkem, které se originálu moc nepodobá, ale záhy jsme zjistili, co znamená. "Ke" zní, když chce naše malá modelka něco obléct. Protože záliba v hadrech ji stále neopouští. Nejvíc miluje kalhoty (kajty) a svetr (tet´). Tepáty jsou pod její úroveň, doma by nejradši chodila v džínech. Jakmile se ozve "ke", za chvíli přiběhne Tonička navlečená v jednom rukávu svetru, navlíkneme jí ho, zapneme, ona odběhne a za pár minut další ke a na onom svetru má nataženej další. Co se oteplilo, radši jsem svetry schovala, aby se nám děťátko nezapařilo.

Venku je ve svém živlu, jaro ji sejmulo, chodí s pootevřenou pusou, očima na stopkách a nestačí ukazovat: "Kytí, pejtě, pá, koo, títí, táčti." (Kytka, pejsek, pán, kolo, svítí slunce, ptáčci). Slov je zkrátka dost a navíc konečně Tonička oslovuje i mě, což mě samozřejmě dostává. Jak by ne, wuxia si tuhle dětskou poctu užívá už nějaká pátek a konečně i já slyším "Mamííí". Ehm, ale známe to, jak za pár měsíců neustálé volání maminky dokáže vyprudit :)

Začala taky Tonička dělat i jiná zvířata než krávu a slepici. Vyzkoušíme si ji: "Toní, jak dělá kočka?" "Mňá." "Pejsek?" "Haha." "Koník?" "Áhahá." "Ovce?" "Bééé." "Toničko a jak dělá pan prezident?" (kroutí hlavou) "Nenenenené!"

Doporučuji ctěné pozornosti hlavně ocenit výběr bot této modelky.

přidal valkil úterý, 27.04.2010, 12:17:00, Komentáře (6)

. . .

Jako pírko
v rubrice PutáPutá

vážila Tonička při kontrole v roce a půl

Přesně 9,38 kg, ani k deseti kilům to nedostáhla, a to přitom když má chvilky, umí se parádně cpát. V podstatě většinu času, pokud jí není hodně zle. Sní téměř všechno, snad jen marmeláda jí nepřirostla k srdci. Přidala se k Mikovi v bagrování jogurtů, které by oba jedli po hektolitrech. Ani je tak nemusíme uplácet pacholíky a dalšími tvarohy. Já v posledních pár letech z jogurtů jen olizuju víčka. Jinak bych je musela jíst někde tajně, prostě na nás dospělé nezbývají. V jídle jinak pořád vítězí rajčata, ta Toni jí za všech okolností, i při nechutenství. Tím si naklání dalšího rajčatožrouta v rodině – wuxiu.

O jejím slovníku jsem už psala. Od té doby pár slovíček přibylo. Ahoj (aji), čau (ťa), kostka (koťa), bota, bunda (bunťa). Zvlášť pojmenování oblečení ji velice zajímá, včera po mně opakovala svetr a dneska nějak říkala tepláky. Zajímá ji to víc než pojmenování částí těla, které ovšem bez problémů ukazuje, od nosu přes pupík po kolena zná všechno. Zvířata poznává, ale jejich zvuky taky moc neumí, nebo nechce umět, kdo ví. Nejlíp by asi bylo, kdyby všechna dělala bů, nebo aí (jako ten osel).
Největší její zálibu vidím stále v hadrech (hm, ženská), pořád nějaké tahá a snaží se oblíkat, když je velký výstřih, i se zdaří navléct triko, do svetru, mikiny se nasouká jen do jednoho rukávu, čepice a rukavice jsou bez problému. Ještě si k tomu vleze do Mikuldových nebo mých bot a může vyrazit na flám.

Objevila kostky, jak dřevěnou klasiku tak lego. Snaží se vkládat tvary a někdy i úspěšně, častěji ovšem do vkládací koule rve, co jí přijde pod ruku a děsně se rozčiluje, že se to tam zrovna nevejde. Hodně se opičí po Mikešovi, vyšetřuje nás po jeho vzoru s dětským doktorským kufříkem. Poslechne si mě, podívá se mi do pusy, poťuká koleno, nakape mi kapky. Leccos objevila dřív než Mikuláš, jasně druhorozená, jednak ho napodobuje, jednak tu ty hračky pro starší už jsou. Zkouší věci, které by mě tenkrát u Mikuláše třeba ani nenapadly, že by už mohl umět. Na druhé straně zkouší po bratrovi i to, na co ještě fyzicky zcela nemá. Taky má víc strupů a boulí. Svůj rok a půl oslavila odřeným nosem při nácviku chůze ze schodů.

Jinak je obrovskej mamánek, visela by na mě skoro nepřetržitě, nechala-li bych ji. Pokud nejsem doma, hlídá wuxia, nebo babička, je Tonča úplně v pohodě, jak se ale zjevím já, mají všichni ostatní smůlu, od té doby ji mám na sebe přilepenou. Doufám, že se za čas i pustí. Na to nejsem od Mikuláše zvyklá, byl vždycky samostatníček, nebyl moc mazlivej, zato Toní je mazlík obrovskej. Když se někdy přijde přitulit Mikeš, hned se ho ze mě snaží skopnout, žárlivka jedna. Taky je daleko uječenější, fakt je, že když je dobře naladěná, vyspalá, bez protivných rým, je to kouzelná usměvavá holka, která nás olíbává a dělá humory. Toňa miluje vanu, ale nesnáší sprchování. Líbí se jí na kolotočích i skluzavkách. Bavilo jí jezdit na bobech, ale nesnášela cesty do kopce. Jízdu v kočáře už vzala na milost, ale nesmí se samosebou zastavit. prostě věčně v pohybu. Umí se už parádně vzteknout, i s majznutím sebou na zem. Hrozně ráda má říkanky s gestikulací, jak je velká, jak se má, myšičky a pacičky, kováříčka. Miluje Kutálí se brambora, u čehož se děsně řehtá. V tomhle je úplně jiná než Mikeš, který to v jejím věku naprosto odmítal. (Teprve teď si to užívá, když už odříkává sám.) Spolu dělají kolokolomlýnský, staví si z lega a nejvíc si rozumí, když bordelí, jak jinak. Vůbec je zvláštní, jak jsou v mnoha věcích úplně stejní, ale ve většině naprosté opaky. Aspoň ta výchova není nuda. A že fakt není!

Tady ani nevypadá na takovýho střízlíka. K těm necelým deseti váhy se vytáhla do 81 cm. Vypadá to, že by mohla být po tátovi, vysoká a hubená. Dlouhý nohy už na to má.

přidal valkil čtvrtek, 11.03.2010, 19:54:00, Komentáře (2)

. . .

Zprávy z planety Putáputá
v rubrice PutáPutá

Rozhodla jsem se zavést rubriku o verbálním vývoji i Toničce.
I když zatím není moc o čem psát, neb se převážně dorozumívá výkřiky a hýkáním. Představovala jsem si, že když je to holčička, bude to s ní na řečové úrovni lepší než s tím naším mluvícím lenochem (teda kdysi, teď fakt pusu nezavře). Myslela jsem si, jak spolu v roce a půl budeme vést seriózní debaty. Plánovala jsem, jak v tomto věku už bude umět sesumírovat své touhy a přání a nebude tak docházet k neustálému nedorozumění, jako tomu bylo u staršího. Pravda je samozřejmě jinde a naše drahá druhorozená na tom s mluvením není o moc lépe než bratr. Ale abych jí nekřivdila, nějakých dvacet slov jsme napočítali. Převážně jsou to tedy citoslovce typu bá (bác), tá (ták), ba (baf), ta (tam nebo tady), jéé (údiv, nadšení). Ze zvířat umí krávu, slepici, prase a osla – tak nevím, co je to za výběr. Kočku absolutně ignoruje, vede u ní pes, který je ovšem PE, žádný hafhaf. Psa pozná naprosto všude, když zmerčí na obrazovce seznamový vyhledávač, ihned letí a pořvává pe. I z šestého patra panelového domu ukáže do dáli na bílého psa, kterého já dlouho na sněžném pozadí ani najít nemůžu. Ale je tam – Pe. Říká krásně táta a tatínká pisklavým pořváváním pokaždé vesele vítá. Asi mu to dělá dobře. A já závidím, protože máma sice občas řekne, ale rozhodně tím nemyslí mě. Když se jí ptáme, kde je ten či onen, vždy správně ukáže. Zeptáme-li se na mámu, ztupne jí zrak a tváří se, že nikdo takový neexistuje.

Další často používané slovo je pájí. Pájí radiátor, rychlovarná konvice a samozřejmě trouba. Vše, co pájí, ji k naší nelibosti velice fascinuje a ráda se kolem toho motá. Důležitě mě informuje o tom, že trouba pájí, což jí ovšem v nestřeženém okamžiku nebrání si to ozkoušet.
Hodně žvatlá svojí řečí, ta až začne opravdu hovořit, už si doma fakt nic neřekneme. V její hatmatilce převažují slova putá či puťá pronášené různými intonacemi a rozdílnou kadencí – proto také název rubriky. Fakt ale je, že ty výrazy, které jsme identifikovali, jsou dost podobné originálu. V tom se Toňa liší od Mikeše, který si slova vymýšlel a bylo daleko složitější se dopracovat k jejich významu. V tomto je Tonička malinko napřed. A asi taky v tom, že už spojila první slova. "Táta pápá," pravila, když se za wuxiou ráno zavřely dveře. "Ano, táta odešel," potvrdila jsem její moudrá slova. To jsou ty naše seriózní debaty.

Jinak je to velká čtenářka a největší zábavou je nosit nám knihy, v kterých jí čteme. Všechno jsme tak všichni četli už zhruba osmsetkrát (což je mnohdy téměř k zešílení), takže Toňa záhy opustila leporela a vrhla se na Mikulášovy knížky. Onehdy se začala přehrabovat v knihovně nám a nosila mi kusy jako Most od Iana Bankse či King Ink Nicka Cavea. Snažila jsem se jí to vymluvit, "vždyť tam nejsou obrázky", ale nutila mi je tak vehementně, že jsem jí kus přečetla. Napjatě poslouchala, pak spokojeně zaklapla knihu a odkráčela najít v knihovně další skvost. Každopádně tato její záliba ve mě stále ještě rozdmýchává jiskru naděje. Vidím to tak, že ve dvou letech přestane Antonie hýkat a začne hovořit ve větách a zcela správně. Jojo, sama jsem zvědavá, o tu budu psát za půl roku.

přidal valkil sobota, 13.02.2010, 13:36:00, Komentáře (4)

. . .