To je hudba?
v rubrice Muse-sick
Kterak formovat hudební vkus
Wuxia v sobě hudebního recenzenta nezapře. Rozhodl se uhňácat hudební vkus i našim dětem. Některé kousky, které by snad dítka mohla chtít časem poslouchat a které wuxiovi nesmí přes práh, to chce strategicky zhnusovat už od zárodků. Tušila jsem, odkud vítr vane, když pokaždé, objevil-li se v bedně telešopink čechodecho, Mikeš hlásil: "Mámo, to je fuj, ty pánové jsou fuj." Zanedlouho se přidala i Toňa. Jak ohavné tóny zaslechne, letí k obrazovce, prstík natažený a ječí: "Půůů." Dobře tak, za Maxíky za naším prahem bych ani já ráda nebyla. Onehdy mlaďoši dokonce nalistovali v jakémsi časopise pidireklamu na tuto produkci a už svorně pořvávali: "Fuuj, Půů!"
Stejně tak u nás nepěstujeme Dádu a když si to tak uvědomuju, z dětské hudby se tu najde akorát Kašpárek v rohlíku, přestože máme cédéček plný byt. Tak nevím, hledat něco dětského poslouchatelného, co domů pustí i náročný tatínek? Nebo je nadále nechat při hudbě, kterou si pouštíme my? Mikulda se nedávno obstojně psychedelicky zmítal při Plasticích, Toninka zase s úsměvem a podupáváním přijala Waltari. Líbí se jim Redl i Visáči, Placebo i Manic Street Preachers. Což ovšem neznamená, že za čas nepřijdou s NĚČÍM, z čeho se nebohým rodičům budou zvedat vlasy, ale co snad překonají v naději, že děti vkus časem změní. Já sama si prošla obdobím Hložkotvalda a Horňáka, což jistě netěšilo moje bigbíťácké rodiče. Zformovali si mě ale postupně. Naštěstí pro ně hlavně. U nás se formuje už od raného dětství. Jestli to fakt zabere, uvidíme časem.
Onehdy wuxia pustil dětem Boba Dylana. Mik se zaposlouchal a pravil: "Táto, to je hudba?" Když onen přitakal, Mikeš kývl a začal se vlnit. Výuka naplno.
. .
.
pátek, 19.05.2006
Panenky z Drážďan
v rubrice Muse-sick
Tak jsme si s wuxiou vyrazili na koncert. The Dresden Dolls jsem minulý rok trapně minula, a to tak, že jsem si jejich první desku poslechla zhruba týden po tom, co tady koncertovali v Abatonu.
Rvala jsem si za to tenkrát vlasy, že jsem se nenechala ukecat a nešla na ně, protože se mi hrozně zalíbili. Naštěstí se Brianovi a Amandì asi zase zalíbilo v Praze, a tak stačilo si rok a něco počkat na jejich novou desku a turné, které na její podporu jeli. A zabrousili zase do Abatonu. Ještě se nám podařilo splašit jejich nové CD Yes, Virginia, ze kterého sice nehráli moc písniček, ale přece jen. To CD stojí za zakoupení, protože je opět skvělé a pro mě snad bez sebemenší vady na kráse – prostě úžasné pokračování předchozího eponymního alba.
Ale ke koncertu. Je už dosti známé, co Brian Viglione, takto bubeník DD prohlašuje o jejich koncertech a popularitě. Dle něj, když někam přijedou poprvé, velký nával není, je tam spíš pár zvědavcù a novinářù. Jakmile do stejného místa zavítají podruhé, bývá narváno. Jeho slova se vyplnila i v Praze. Někdy koncem března se ke mně donesla hláška, že už moc lístků na koncert není, takže jsme je radši pořídili i bez ohledu na to, že se termín koncertu nebezpečně blížil mému termínu porodu. Každopádně jsem do 29. dubna neporodila a DD byli opravdu vyprodaní. Podařilo se nám najít si místo na balkóně k sezení, odkud bylo výtečně vidět. Coby předskokan se objevil jakýsi maník z New York City, kterému nemůžu přijít na jméno. Nevím, jestli bych si ho nìkdy pustila doma z cédéčka, ale tady byla jeho performance výborná. Pán kromě toho, že hraje a zpívá, také sestrojuje (či si nechává sestrojovat) rùzné prapodivné nástroje a hejblátka, která vypadají, jako by vypadla z dílny Jana Švankmajera. Tak nám pán předvedl různorodé strojky a mlýnky, které důmyslně ťukaly do bubínků, činelů, či na které troubil, pískal a tak všelijak. No, to se nedá popsat, musí se to vidět. Každopádně to bylo velice zábavné. Pán měl navíc ještě mnoho vtipných průpovídek, a tak nás před následujícím vystoupením pěkně pobavil.
A pak už samozřejmě vrchol večera – The Dresden Dolls, Amanda Palmer ve slušivých pruhovaných roztrhaných punčoškách s podvazky, Brian Viglione v kraťasech a vzorovaných silonkách s buřinkou na hlavě. On v ksichtě lehce přimalován, ona rozcuchaná s výrazem i posezem krapet štětkoidním. Rozparádili se náramně, takový energie človìk jen tak nevidí. Brian do bicích třískal ostoosm, třísky lítaly na všechny strany, spotřeboval úctyhodné množství paliček, aj buben mu museli lepit. Amanda do piána třískala taktéž obdobně velkomožně, ale narozdíl od minulého pražského koncertu se jí klávesy nikam nesesypaly. A co zaznělo? Z nové desky například Sex Changes či Backstabber, ze starší Half Jack, Coin-Operated Boy, Missed Me, Bad Habit, vypalovačka Girl Anachronism, loučili se s písničkou, která prý minule zazněla jako první – Good Day. Kromě toho přihodili ještě něco předělávek – třeba Cosmic Dancer od T-Rex, Amsterdam od Jacquese Brela nebo War Pigs Black Sabbath. Zazněl taky výborný Pierre, kde se Brian snažil místo I don’t care nacpat česky "minevadí", což mu tam rytmicky malilinko nesedělo. Ale bylo to veselé. Oba dva komunikovali s publikem, byli vtipní, mladí, pozitivní, prostě fajn :-) Koukám, pěkné shrnutí, ke kterému už snad netřeba cokoli dodávat.
PS: A jak se koncert líbil našemu v lůně ještě ukrytému malému? Vzhledem k tomu, že jsem ho poslechem obou CD The Dresden Dolls (+ jejich živáku) připravovala na tenhle mazec již dlouho, myslím, že si to užil. Když rozjeli první dva kusy, což byl slušnej šrumec, byla jsem pěkně pokopána, ale nejspíš proto, že tam malouš rozjížděl pogo. Co by si taky nezatrsal, že? Pak se lehce uklidnil a pravděpodobně po náročném tanečním čísle spokojeně usnul.
. .
.
pátek, 17.02.2006
Něco do uší
v rubrice Muse-sick
To cédéčko na mě z krabice pod stolem, kde jich mnoho štosujeme, koukalo velice provokativně. Červené nápisy na modré a právě se rodící mimino. Prostě jsem si Chumbawambu to ráno musela vkládnout.
A není to věru špatná muzika na probrání. Zajímavé, jak některé desky dokonale umí navodit atmosféru určité doby. Album Anarchy mě vrátilo do třetího, čtvrtého ročníku našeho povedeného gymnázia, kdy jsme ji svorně všichni poslouchali. Měla jsem docela štěstí, protože nahranou na kazetě jsem ji měla jako první kopii z CD, což jsem u většiny své hudební sbírky tenkrát říct nemohla. Doma jsme sice už měli CD přehrávač, ale vzhledem k financím středoškolačky jsem moc disků nevlastnila, vlastně jen ty, které jsem od někoho dostala. Z toho nejoblíbenější byli Faith No More – Angel Dust, které jsem drtila stále dokola. Bohužel náš přehrávač byl velice poruchový a posléze přestával na vložená CD reagovat, popřípadě se uvolil zahrát jen několik vybraných skladeb. Ze zmiňovaných FNM jsem měla nejnajetější první čtyři písničky. Ještě jsem měla Stone Temple Pilots – Purple, které mi posléze spolužačka polila kafem, a i tak se je podařilo mému nenasytnému bratrovi časem prodat. U mě bylo schraňování cédéček vůbec vcelku zbytečná věc, protože nezůstalo zdaleka jen u Stone Temple Pilots a i ostatní, které jsem si posléze za těžce vydělaný peníz v direct marketingové společnosti zakoupila, skončily kdovíkde.
Anarchy jsem tedy měla v ideální kvalitě pro poslech ve walkmenu, a stejně tak ještě několik vyvolených alb se mi podařilo vlastnit jakožto první kopii z CD, v horším případě z originální kazety. Některé jiné kapely už tolik štěstí neměly. Vzpomenu-li na období posledních dvou ročníků střední, často jsem omílala například No Means No, Mucky Pup, Therapy? nebo Suicidal Tendencies v otřesné kvalitě několikáté přehrávky. Waltari, k nimž nás také několik ze školních lavic sdílelo společnou lásku, jsem ulovila jako kopii z kazety od spolužačky, která je ovšem měla nahrané z CD. Vzhledem k délce jedné strany 45 minut někteří koumáci z celých desek nepřehrávali všechny písničky, aby "se to tam vešlo", takže zrovna u So Fine! jsem posléze docela koukala, kde se tam najednou vzaly ty úplně nové písničky.
Ale byla to pěkná doba: sdílení společných lásek a oblib, ať už to bylo v hudbě, literatuře či filmu. Nahrávání, tahání kazet sem a tam, knížek pod lavicí a chození do kina za školu. Ta Chumbawamba mě tam na chvíli vrátila.
. .
.
úterý, 13.09.2005
Semtex culture
v rubrice Muse-sick
aneb Jedeme do Brna
V sobotu 3. září jsme se vypravili do Brna na Semtex culture, jednodenní fesťák, na kterém mělo vystoupit několik českých kapel našim srdcím blízkým, jedna zahraniční Morcheeba a mnoho dýdžejův. Svezli jsme écéčkem, které jede z Prahy do Brna asi 2 a třičtvrtě hodiny. Cestou se nic zajímavého nedělo, akorát přistoupilo několik rozjuchaných Pardubičáků, kteří mířili tam, co my. Vyzdvihla bych upravenost dráhy i nádraží od Kolína zhruba po Choceň a vúkolní krajinu zase někde od Ústí nad Orlicí. Pěkné pokoukání.
Dojeli jsme do Brna. Co jsme tam viděli? Nádraží velice rychle, ještě rychleji průchod pod nádražím přeplněný vietnamskýma (nebo jakýma) cetkařema, z tramvaje/šaliny kousek okolí centra a z busu kus vzdálenějšího okolí centra. Dojeli jsme na místo samé, do Mariánského údolí a teď si budu stěžovat. Akce měla začít ve dvě a organizátoři slibovali vpuštění lidu do areálu hodinu předem. My tam byli asi čtvrt hodiny po jedné. Pouštěli? Ale kdeže, nechali tam onen lid stát na přímém slunci až do dvou. Mizerové. Navíc samozřejmě do té doby přibylo příchozích, takže se před vstupem (pouštěli pouze dvěma vchody) začala tvořit jakási skrumáž, spořádanou (vlastně i nespořádanou) frontu nepřipomínající ani vzdáleně. Blbý na tom bylo, že kapely začaly na čas, takže na ty první zpočátku koukalo jen několik párů očí, i když někteří, mačkající se v davu před areálem, by je třeba i rádi podpořili.
Přesto se nám podařilo vidět kus Nana Zorin, což je docela příjemné k poslechu a pivééčku, ale doma bych to asi neposlouchala. Pak začal Umakart, na který jsem byla zvědavá, protože páně Švejdíka jsem poprvé viděla na Love Planet a v rámci Priessnitz se mi dost líbil. I Umakart je příjemná hudba, náladová pohodovka, vhodná jak do obýváku k dobré knize a vínu, tak na koncert. Vím, že mnoho lidí Priessnitz nemusí, nebo vůbec věci kolem Švejdíka, ale mě to vyloženě sedlo do noty. Je mi příjemnej jeho hlas, kterej zní jakoby odněkud zespod, jako by vycházel zpod žeber a cestou nahoru v těle rezonoval a duněl. Posléze jsem si doma vyžádala jak cd Umakart, tak Priessnitz a fakt se mi to líbí a nechápu, jaktože mě tahle kapela míjela. Přitom jsem svého času dost kamarádila s partičkou z Jeseníka, která Priessnitz poslouchala. Ale to se stává :-)
Následoval Moimir Papalescu & The Nihilists, k nimž už snad nic nemám, jen tyto dvě fotky. Hank Jesus Manchini v akci.
 
Pak Sunshine, kteří se mi líbili možná ještě víc než v Táboře. Před Tata Bojs jsme utekli, sedli do autobusu č. 45, tramvaje č. 2, vlaku EC 70 Johann Gregor Mendel a hurá zpátky do Prahy. Tam do metra C a autobusu č. 106 a chvíli pěšky až do naší milé postýlky. Druhej den jsme si doma nasmažili několik kilo bramboráků. Dobrej víkend to byl.
. .
.
středa, 24.08.2005
What A Wonderful World
v rubrice Muse-sick
Touto profláklou větou začínám dnešní příspěvek.
Proč? Protože jsem touto písní začínala dneškní den. Pěkně jsem vyběhla z baráku a pak se dala hodkovičským kopcem zprudka dolů a v uších Volume II. z Bsides & Rarities od NC&TBS. A hned první písnička mně nakopla náladu, zpívají ji dva chlápci mýmu srdci milý – Nick Cave a Shane MacGowan (kterej mi připadá děsně legrační, ale hrozně se mi líbí jeho hlas a jeho písničky).
A to mě přivedlo na myšlenku tady na sebe povědět, co teď v poslední době poslouchám. Nebude to složitý, převážná část času nacpaná do mých uší patří opět Nicku Caveovi and The Bad Seeds. Nejprve jsem je protáčela discmanem jakožto přípravu na táborský koncert, pak mi dorazila zásilka z Brna (azaleo, dík), kterážto taky obsahovala několikero Bad Seeds – bootlegů, takže to bylo na další delší poslouchání. Po koncertě jsem se jich zase nemohla nabažit, tak jsem je poslouchala dál a dál, a teď jsme získali 3cd Bsides & Rarities a už se od toho opět nemůžu odtrhnout.
Ale aby to nebylo zase tak jednostranné, tak jsem v poslední době vícekrát ušima prolila například totok:
Mick Harvey: Pink Elephant
P. J. Harvey: Stories from the City, Stories from the Sea
Dresden Dolls – stále a znovu :)
The Jesus and Mary Chain: Psychocandy
Belle & Sebastian: Dear Catastrophy Waitress
...a pak zase Cave a zase Cave a zase Cave, what a wonderful world.
. .
.
úterý, 16.08.2005
Pravá strana jéjej, levá strana hey
v rubrice Muse-sick
Den druhý
Ráno jsme vstali, jak je naším dobrým zvykem, vcelku brzy a vydali se hledat po blízkém táborském předměstí nějakou lepší hygienu, než bychom našli v areálu. Zavděk jsme vzali nedalekým Tescem, kde jsme sobě pokoupili nějakou svačinu a žvýkačky s bělicím účinkem, tedy kartáček a pastu (a nebyli jsme zdaleka jediní). A protože bylo stále brzy, řekli jsme si, že se projdeme do Tábora. To jsme udělali, na náměstí tam posnídali pivo a vraceli se zpět na letiště, kde už se pomalu, ale jistě chystala další produkce. Na hlavní základně jsme našli chlapce a opět s nimi dali další pivko, k čemuž nám za zády hrál Alvik. Sobota se tak pomalu vlekla v očekávání večerních a pozdněvečerních kapel. Posvačili (poobědvali) jsme a vyrazili na špacír po areálu, s různými přestávkami tu i onde, a k tomu nám pěla například Lenka Dusilová a posléze začali hrát Priessnitz, jejichž tvorbu jsme si doposlechli ležmo přímo u hlavní stage. Příjemný poslech. A protože jsme byli leniví a na sluníčku, které zrovna vylezlo, se příjemně polehávalo, zůstali jsme tu i na Wohnouty, jejichž tvorbu dobře známe z jisté akce u moře několik let tomu zpět. Pak jsme při různých pochůzkách a posedkách slyšeli ještě trochu Slut, trochu Landmine Spring, od kterých jsem čekala trochu víc a moc mě teda nebavily, a docela dost Khoibu (i když jsme ji neviděli).
Z Apocalyptícy jsme utekli – i tak jsme z ní viděli/slyšeli ažaž, mávaj pěkně květákama, že se jim to neplete pod šmytec, ty vlasy – na Ralph Myerz & The Jack Herren Band, což nebylo tak úplně nezajímavé, chlapíci tam u té své taneční hudby vyváděli jak ve dvě v noci na zábavce v Horním Záblatíčku, u bicích skákali, stavěli se na "tympány", flusali na sebe vodu, paličky jim lítaly několik metrů vysoko. Bohužel, pro mě to po nějaké době začalo být krapet nudné.
Nuž a opět jsme se přesunuli, tentokrát na Sunshine – že mají ale šťávu panáčci, je to hrozně nabitá až napjatá hudba. A dobrá. Ale zase jsme před koncem utekli, na moje oblíbence Moimir Papalescu & The Nihilists, kteří mě opět nezklamali, sice se mi v uzavřeném prostoru klubů líbí víc, ale šlapalo to jako vždy. To je tak šílený seskupení, ti Nihilisti. Kytarista a zpěvák Hank Jesus Manchini se zmítá v epileptických křečích, zpěvačka Sonja vypadá jako z nějaké jiné a hodně vzdálené galaxie a Moimir hledící vpřed či do mašinek má výraz jak právě vytesaný Papalescu. Ale je to paráda a skvěle se na to křepčí.
A nyní již vrchol večera a celého festivalu, což pro mě byl samozřejmě Nick Cave and The Bad Seeds. Tím, že jsme se rozhodli i pro Nihilists, kteří byli trapně umístěni na druhou scénu, jsme zároveň zavrhli první řady, což bylo ale úplně jedno, protože bylo vidět skvěle. Já teda musela párkrát utíkat před těmi dvoumetrovými basketbalisty (toho svého jsem si nechala za zády), dokud oni sami nevyklidili pole a neutekli na Stereo Mc’s. Pak už jsem viděla Nicka a slyšela Nicka & BS a těžko se vyjádřit. Bylo to prostě skvělý, skvělej zvuk, skvělý písničky, skvělej tančící Cave, no prostě wonderful!
. .
.
Pravá strana hééj, levá strana yeah
v rubrice Muse-sick
Konečně se hlásím s dalším příspěvkem, je věru o čem psát – po dvou dnech na Love Planet
Bylo to malinko náročné, chvilku jsme dokonce i zapřemýšleli, jestli my starci máme něco takovýho ještě vůbec zapotřebí, ale prostě máme. Stálo to za ty bolavý a omrzlý nohy, střevní problémy po požití přemastné stravy v areálu i následné využívání ohavných oioitoalet. Ale to k tomu patří, žáno? :)
Takže Den první:
Tam jsme se dopravili pěkně autíčkem za poslechu Hurvínka a draka, což už je samo dobrý začátek čehokoli, zvlášť potom, když běží člověk k Táboru, nese pytel zázvoru… K Táboru jsme doběhli, vedle areálu rozbili stan (za tónů jakési německé grupy Sportfreunde Stiller, což se nám zdálo strašný a taky prý bylo) a vstoupili. Ihned narazili v hlavní základně, což byl pivní stan u hlavní stage, na chlapce dandovce, s nimiž jsme u prvního pivka vyslechli produkci Pražského výběru. Jindra byl tak aktivní, že se šel dokonce 2x (!!!) podívat, jak to vypadá, když hrajou.
Po PV téměř hned následovali na hlavní scéně Skinny Puppy, na které jsem byla docela zvědavá a které jsem poprvé slyšela minulý týden. Čistě proto, abych se teoreticky připravila na koncert. Hned po poslechu jsem si říkala, že by to mohlo být dobré naživo a bylo. Hodně jsem se pobavila a zpěvák si mě svými převleky fakt získal. Je to divoch, to v čem tam přišel navlečenej na začátku, no fuj, takovou zrůdičku bych v noci na Karláku potkat nechtěla.
Na hlavním pódiu je posléze měli vytřídat Tata Bojs, což my teda e-e nemusíme, a tak jsme se s Jindrou vydali poohlédnout, kam se vrtneme. Na Talent Stage měli po chvíli začít I AM X, které jsem já vůbec neznala a Jindra o nich měl matné povědomí, ovšem neslyšel. Na základě tohoto matného povědomí mi říkal, že to asi nebude můj šálek pěnivého moku. Ale byl, a pro mě je to největší překvapení festivalu, či spíše nový objev. Je to sice elektronika, ale s kytarama a zpěvem, zpěvák Chris Corner měl pro mě něčím hrozně příjemný hlas a vůbec to celé šlapalo. Šlapalo (a dupalo) doslova, na poslední písničku si kapela na pódium přizvala tanečníky z publika, takže tam nakonec bylo asi 40 lidí, kteří skákali a porůznu dováděli. Následovat měli Roe-Deer, na které jsme se aspoň na chvilku chystali, ale místo nich se tam motali chlápci s kladivama a tloukli do pódia, které asi ten nápor nevydrželo :-) Takže jsme se odebrali na kousek Ohm Square, kde u stánku spolkli nějakou mastnotu, a pak na The Sisters of Mercy, což byla tedy takový šaráda, že nás to donutilo opustit areál a vydat se v záplavě stanů najít ten náš.
. .
.
čtvrtek, 23.06.2005
Mars Volta Attacks!
v rubrice Muse-sick
Včera jsme byli s drahým na koncertě šílené americké kapely Mars Volta v Roxy.
Byla to vlastně moje práce, neboť první album MV De-Loused in the Comatorium se mi dost líbilo a s určitýma výhradama (např. délka samotná) i druhé album Frances The Mute, které vyšlo před nedávnem. A tak jsem se zaradovala, že dorazí aji k nám. Svého drahouša jsem donutila obstarat si akreditaci, sama si zakoupila lupen. Špatný na tom bylo už to, že jsem celý den byla jako mátoha, neustále se mi zavíraly oči a motala hlávka, takže už naladění na jakýkoli koncert nebylo zdaleka ideální. Ale šli jsme.
Před samotným koncertem jsem četla několik oznámení o tom, že vzhledem k nadstandardní délce programu kapely je začátek ojediněle už od půl osmé (na plakátech bylo dokonce od 19,00), z čehož jsem měla upřímnou radost. Ale stala se klasická věc běžná na mnoha koncertech, kterou opravdu nedokážu pochopit. Má se začít v určitý čas, ale nikdy se tak nestane, a pokud se náhodou koncert rozjede už půlhodinu po slíbeném začátku, je to dost úspěch. A jak u to bylo Mars Volty? Proč všechny ty apely na diváky, aby přišli včas, když se stejně nezačalo? Nejvíc mě na tom fascinuje, že 10 minut před osmou vyběhli na pódium nějaký pohůnci a začali tam štelovat kabely a jiné. MV nakonec nastoupila zhruba ve 20,10, přičemž zrovna v absolutně vydýchaném, zatuchlém a opoceném Roxy je hodinové zpoždění téměř týráním lidí a produkce by za to měla dostat výprask na holou :)
Před samotnou akcí jsme koukali na pult zvukaři, kterému tam ležel playlist. Ehm, nadstandardní délka a sedm písniček? No, to bude :) Ano já vím, Mars Volta umí mít dlouhé písničky (kolem 12 minut), které jsou zčásti velice instrumentální, ale to, co provedli tady, bylo trošku moc (zvlášť v Roxy a zvlášť s několikahodinovou vidinou postele). Hispánští chlapci ušatí (a hubení jak párátka) se na pódium vřítili s vervou jim vlastní a rozjeli parádu, která trvala zhruba 3 minuty. Zpěvák předváděl neuvěřitělné kroutivé kreace a nejvíc ze všeho mi nahazoval liliputána v redroom v Twin Peaks. Dokud zpíval (zpočátku byl zpěv navíc bohužel dost utopený), bylo vše v pohodě. Pak se jim to ale zvrtlo v předvádění se v tom, jak to se svými nástroji umí. První písnička tak trvala cca 30 minut, což nás nakonec donutilo zívajíce se odebrat k nápojovému pultu a osvěžit se chladnou vodou (někteří tomu sice nevěří, ale fakt!). Pak už jsme celý koncert pozorovali z povzdálí a bylo to jasné, ve chvílích, kdy to rozjeli všichni včetně zpěváka, kterej má úžasnej hlas, bylo to moc moc dobrý. Když ale sklouzli do kytarového pidlikání, byla to, řečeno slovy Edíka, "pro mě místy nepatrně nuda".
Ale i tak, bylo to příjemný, skončilo to brzo (nadstandardní bylo nakonec asi 1,50 a bez přídavků) a my mohli jet do vysněné postele.
. .
.
|
. . .
|
