Pět smyslů
v rubrice Mimoděj

Co těm mým lahodí a co ne.

Zrak

Mám ráda: koukání do ohně, východ slunce (nejhezčí zatím uprostřed moře na lodi), západ slunce (to zase v horách), pohled do korun stromů (pokud možno ležet pod ním a koukat vzhůru), paprsky odrážející se na sněhu, kubistickou architektura, futuristické obrazy, funkcionalistické vily, slunečnicové pole (i jednotlivou slunečnici, ale plno se mi jich líbí víc), čerstvě vyrostlou jarní trávu (svěže zelenou), Vyšehrad zdálky, ostré hrany (v architektuře), zamrzlé okno, hvězdné letní nebe.

Nerada koukám na: slimáky (slizké cestičky, co dělají), pseudobaroko, spálenou letní trávu, krajinky ve zlatých masivních rámech, satelitní městečka, vyčůraná místa ve sněhu.

Čich

Mám ráda vůni: smažící se cibulka, volského oka, vypraného a venku usušeného povlečení, miminka, modrého oleje aviril, čerstvě namletého kafe, mokré hlíny, vlhkých stěn, ironu, sfouknuté svíčky, kmínu, ginu, asfaltu po dešti, čerstvě nařezaného dřeva, česneku.

Nevoní mi: slad z pivovaru, mokrý pes, kopr, čerstvě posekaná tráva (seno už jo), fernet, těžké voňavky, spálené vlasy.

Sluch

Ráda poslouchám: vrzání fixy po tabuli (křídu taky, ale méně), vrzání při chůzi po sněhu, cvakání dřevěných kostek (když se pokládají na sebe), bubnování deště do plechu, praskání ohně, páraní látky, basu, křupnutí párku při jídle, šumění splavů.

Nerada mám zvuk: brzdícího vlaku, zubní vrtačky, komářího bzučení, křupnutí lámaných kostí ve filmech, vrznutí nože o talíř.

Hmat

Ráda: přesýpám jemný písek mezi prsty, v dlaních si hraju s oblázky nebo hliněnkami, hladím jemnou miminkovskou pokožku, sahám na vlasy ostříhané strojkem, na chladné kameny, praskám bublinové fólie, hladím kočku.

Nemám ráda: když přejedu nehty po koberci, sáhnout na oslizlé kamení ve vodě, silonové látky, sahat na hady (ještě jsem na žádného nesáhla, ale ta představa...)

Chuť

Mám ráda: papír, vyďoubanou zeď, žvýkat stvoly trávy, okousat papírové voskované kelímky od piva (to už bohužel dlouho nejde), květy hluchlavek a sedmikrásek, okvětní lístky růží, rozkousaný kmín, první lok dobře vychlazeného piva, semínka slunečnic a dýně.

Vadí mi chuť: písku mezi zuby. acylpirinu (když ho nestačím rychle spolknout a rozpustí se v puse), pampelišky (když se náhodou dostane do pusy), placaté baterky na jazyku.

přidal valkil čtvrtek, 17.02.2011, 18:21:00, Komentáře (2)

. . .

Vzdělání bolí
v rubrice Mimoděj

na těle i na duši

Mám za sebou zkouškové, mám napsanou (a vedoucí práce odevzdanou) i první verzi bakalářky. Nacházím se teď v pěkném mezičase předtím, než začnou další přednášky, než mi vedoucí řekne, že musím práci úplně přepracovat, než budu trávit další čas nad seminárkama a (č)učením do výpisků, knih a výcuců z knih. Je čas zhodnotit minulé čtyři měsíce. Hlavně je mi jasné, že studovat v dospělejším věku už není tak snadné (teda ne že bych to už předtím netušila). Nejde jen o míň času a horší funkci mozku (zvlášť po čtyřech letech na mateřské), ale i o větší se stresování, když nejde sehnat některý z vyučujících (což je bohužel velice časté), o větší potřebu mít zkoušky napoprvé, asi i kvůli tomu času a kvůli tomu, že se člověku nechce opět trávit bolestivý čas s učivem.
Co se týče té bolesti, nejprve mi dalo zabrat samotné sezení na přednáškách. Sice studuju dálkově, takže se to týká jen některých víkendů, ale hned ten první, který obnášel sobotní jedenáctihodinovku a nedělní devítihodinovku, mi zablokoval krk. Ještě, že jsem v tu dobu byla v rukou úžasné fyzioterapeutky. Další bolavé období nastalo při psaní prací. U počítače sedávám, ale když píšu, tak jen kratší věci, a když dělám obrázky do redakce, přece jen je to spíše práce s myší a sedím u toho tak nějak lépe. U psaní se kroutím, jsem sesunutá ke straně, navíc počítač hned vedle okna teď v mrazech taky nebylo zrovna to pravé ořechové, takže následovala rozhozená páteř hrudní.
Zkouškové období – učení bolí i psychicky, jak to do tý palice makový neleze tak jednoduše jako dřív. Při posledních studiích před 12 lety to šlo znatelně lépe, taky co jsme u studia řešili dalšího? Akorát, kam půjdeme večer a jestli dáme dohromady dost, aby bylo na pár piv. Čtyřletá brigáda v šatně u Cimrmanů nikterak psychicky ani fyzicky nezatěžovala. Měli jsme to prostě všechno nějak víc na háku.
Ale zvládla jsem, všechny zkoušky napoprvé, jak jsem si vytyčila, i když žádnej premiant nejsem, držím si krásný průměr 2,00 :) První období zvládnuto uspokojivě, s tím dalším, které by měly zakončit státnice, to bude asi krapet horší. Dva předměty, které jsem teď zvládla, budou i u státnic. Pamatuju si ale něco z toho, co jsem těžce natlačila do hlavy? Skoro pochybuju.

PS: Jo a slibuju si, že v dalším semestru budu chodit pravidelně plavat, ať ta záda aspoň trochu rozhýbu.

přidal valkil neděle, 6.02.2011, 11:10:00, Komentáře (1)

. . .

Jakpak je dnes u nás doma
v rubrice Mimoděj

Protože bych měla finišovat s bakalářkou, první verzi mám odevzdávat koncem ledna, k tomu ještě probíhá zkouškový, trošku zanedbávám blog.

Ale slibuji (hlavně sobě teda), že až to dopíšu, zkusím sem toho připsat víc.
Teď jen ve zkratce. Vánoce, tedy rozbalování dárků proběhlo opravdu 25. v pyžamech, kdy děti malinko ožily. Dopoledne si dokonce i hrály s dárkama, přičemž na střídačku ulehávaly a odpočívaly. Viróza se jim táhla, oba měli horečky šest dní a nakonec oba skončili s antibiotiky, Toní hlavně kvůli počínajícímu zánětu průdušek, Mikulda kvůli zahnisaným dutinám. Táhne se to doteď, Tončí uznána už zdravou, Mikulín měl stále vyšší sedimentaci, takže v atb pokračuje. Jinak jsou už v pohodě, na první pohled jim nic není, energie mají za deset dětí, Mikulínovi evidentně chybí školka. Ta by koneckonců prospěla všem – už si všichni trošku lezeme na nervy, zvlášť u dětí je znát, že je lepší stav, když jsou si trošku vzácnější. Teď se pořád štěkají, Toňa má navíc parádní hysteráčky, ke kterým se umí dobrat i sama z ničeho. Sedí na zemi, nikdo jí nic nedělá, ona nedělá nic, co by se jí mohlo nedařit. Sedí, kouká, začne pokňourávat, intenzita se stupňuje, až chytne mladá rapl. Jinak je ale dobrá, dudlík hodila čertovi do pytle (což se neukázalo pro mě být tím nejlepším, protože daleko hůř spí přes den a ty dvě hodinky mi chybí), je komplet bez plen i na noc, slušně se rozpovídala. Už jsme ve fázi, kdy jdeme venku, z každý strany jedno dítě a hučí a hučí a já odpovídám na obě strany, až jsem z toho vyhučená a vykecaná.
Mikulín má stavitelské období, a tak jsem vděčná Ježíškovi za lego a stavebnici tecno, protože ho umí zabavit na hodně dlouhou dobu. Taky se rozhodl, že bude doktorem, po odběru krve, kdy stropil parádní hyterickou scénu, se těší zejména na to, až bude "vysávat" krev.
A teď já. Před sebou mám po dnešku poslední zkoušku, z psychologie, prý docela těžkou, můj studijní průměr je momentálně 2,00 – mám zastoupeny všechny tři známky. Až mi bude zapsána filosofie, ještě se to zhorší a ani nemluvím o té psychologii. Hlavně udělat, to je priorita. Jdu sundat prádlo ze sušáku a vyhodnotit nějaké dotazníky.

přidal valkil neděle, 16.01.2011, 17:58:00, Komentáře (1)

. . .

Zrušili jsme Štědrý den
v rubrice Mimoděj

Nebylo zbytí.

Moc vánočně mi to letos nepřipadalo. Jediný, kdo doma navozoval sváteční atmosféru, byl Mikeš, který už tři měsíce mluvil o Ježíškovi a Vánocích a vyprávěl, jak si na Štědrý den vezme košili a Tonička šaty, sníme smaženou rybu a pak půjdeme ke stromečku. Mně vánoční náladu trochu tlumilo psaní prací pro školu, resp. termíny odevzdávání. Měla jsem to naplánované tak, že jednu z prací dám do kupy tento týden před Štědrým dnem, plus dodělám resty, které ke svátkům patří a ještě jsem je nestihla. Jak z loňského zápisku vyplývá, nic není tak, jak si člověk plánuje. Loni jsem si za to ovšem mohla sama a dopadlo to nakonec ideálně. Letos to byl úder shůry a to rovnou na solar – zaskočila nás chřipka. Mě skolila v pondělí večer a to pořádně. Nemívám moc horečky, takže když jsem v úterý měla 38,5, byla jsem na pokraji uhoření. O psaní práce nemohla být řeč, byla jsem úplně na doraz, ke klasickým příznakům chřipajzny se přidal brutal kašel. Velké štěstí bylo, že wuxia měl v práci volno a mohl tak obstarat potřebné. Jen na předvánoční přípravy jaksi nedošlo. Ale co, jak už jsem kdysi psala, nejsme zase na nějaké naklízení hákliví. Věřila jsem, že to nějak zvládneme.
Ve čtvrtek mě opustily teploty a až na šílenou únavu bylo lépe. Úder ovšem schytala Tonička a následoval i Mikeš. Oba to ode mě chytili, takže horečky a dnes na Štědrý den samozřejmě ty nejhorší. Dopoledne to ještě vypadalo docela nadějně, sirupy posrážely horečky, zdobení stromku děti nabudilo, hrachovka k obědu se povedla. Mikýs teda moc nechtěl, ale pár lžiček jsme mu vnutili. Pak šly děti spát a Mik nás vzbudil řevem a polévka letěla ven. Toní se vzbudila se šílenou horečkou, která nešla srazit lékama, takže zábaly, sprchy. V půl šestý už usínala, Já mezitím stačila udělat jen salát, takže jsme se rozhodli zrušit večeři, stejně bylo jasné, že děti nic nesnědí a když jo, moc dlouho si to nejspíš neužijí. Mikuláš se v tuhle chvíli ovšem nastartoval a chtěl ke stromečku. Do toho Toňa úplně hotová. Stáli jsme před tím, jestli vzít jen Mika a udělat poloviční Vánoce, Toní si to stejně ještě tolik užívat nebude, nebo počkat, až jim bude líp. Já byla pro to druhé, a přestože jsme se o tom snažili Mika přesvědčit celé odpoledne, nechtěl si dát říct. "Ježíšek pšece chodí čtyžiadvacátýho," natahoval. "Ježíška poprosíme a on dárky přinese zítra, neboj." Nakonec jsme ho ukecali. V tu ránu to na něho padlo, převlékl se do pyžama a usnul. Tak se připojíme k těm státům, kde se dárky dávají až na Boží hod ráno. Můžu teda ale říct, že jsem to obrečela. Nějak jsem si představovala Vánoce poprvé v novém bytě trošku jinak.

přidal valkil pátek, 24.12.2010, 18:41:00, Komentáře (9)

. . .

Jsem zpět
v rubrice Mimoděj

a kaju se, že jsem nebyla schopná sepsat něco dřív.

Ne že by se nic nedělo, ale nějak nebyl buď čas, nebo nálada psát, pak už jsem se k tomu klasicky jen nemohla dokopat. Tak tomu aspoň teď dám výročí a přesně po dvou měsících ublognu.
Co u nás nového? Mikuláš už dva měsíce chodí do nové školky a je tam spokojený jak on, tak i já jsem ráda, že jsme natrefili zrovna na tuhle. Milým bonusem je, že školku máme pár minut od domu, takže si můžeme trošku přispat – dají-li potomci tedy. Mikeše si tam vzala do parády školková logopedka, která naznala, že je třeba dotáhnout jen sykavky a posléze r a ř. Kluk, který patlal o závod a ještě před rokem mu nebylo ani krapítek rozumět, je na tom s mluvením úplně krásně, odpovídá svému věku, mnohé dohnal, mnohé dokonce předehnal. Taky pusu nezavře, už mě informovala i učitelka, že co neví, nepoví. Doma radši zkoušíme dávat pozor na to, co říkáme, protože kromě proříznuté papuly slyší za roh – teda samozřejmě co nechce, neslyší. Mikuláš začal ve školce taky chodit na angličtinu, která ho evidentně baví, kam přijdeme, hned začne recitovat básničky. Učili se tam počítat do pěti, ale včera si ode mě vydyndal, abych ho naučila až do deseti. Je hrozně zvídavý, čísla má celkem v malíčku, zaměřil se na slova – myslím, že číst bude umět už před školou a těžko tomu zabránit. Má úžasnou, až fotografickou paměť, jak mu jednou přečteme slovo, už si ho pamatuje. Často si vezme papír a píše písmenka, sám odněkud opisuje. Tuhle mi hlásil: "Mami už umím napsat r, ale ještě to l neumím říct." Začal si konečně malovat a na to jsem u něj snad nejvíc pyšná, protože je trošku patlal. A najednou jeho obrázky dostávají tvar a jsou fakt podobné originálu. Vybarvuje bez přetahování a vůbec má dost tvůrčí období, takže nejvíc ho teď zajímá stavění z lega a jiných kostek. Doma máme zatím jen duplo, ale už si napsal Ježíškovi – "Lego prosím". Mám z něj radost, protože je komunikativní, bez problémů mluví, jak býval stydlín, skoro s kýmkoli. Občas mě teda rozčiluje jeho brečení pro nic a taky, že začal žalovat. Žalovníčci mě odjakživa štvali, jenže jak ho to odnaučit? Možná budou muset časem zasáhnout spolužáci :)





Tonička mluví čím dál líp, krásně spojuje slova, pořád ale neumí u některých slov na konci použít souhlásku. Místo k uprostřed slova říká t. Teď hodně zdrobňuje, takže je to samá maminta, miminto, postýlta, kotita. Snaží se říkat básničky. Teď momentálně vedou Hrubínovy. Jak deja vu, přesně v tomhle věku je zbožňoval Mikeš. Teď je na tom tak, že před spaním je Tóně "čte" on. Tončí malinko začíná brát na milost pohádky v televizi, líbí se jí docela Vydrýsek, ale co naprosto zbožňuje a je schopná u toho vydržet a kouknout i víckrát je Hloupá žába. Taky už jsme zrušili dětskou postýlku, Mikulínovi pořídili zvýšenou se žebříkem a domečkem dole, po které toužil, a Tončí jsme odmřížovali a je v původní Mikuldově posteli. Přesun proběhl bez problémů, nebylo to pro ní tak šokové, jak kdysi pro Mikeše, kterého jsme přesouvali z dětské postýlky do velké a do jiného pokoje, kde byl sám. Toní je v pokojíku s bráchou už od přestěhování na Chodov, takže se vlastně nikam moc neposouvala. Teď nám zbývá ještě odběr dudlíku, čerti tu budou brzy, tak uvidíme. Nedávno jsem na Tonču zkoušela stejný trik jako na Mikuláše. "Pojď, vyhodíš dudlík do koše, co myslíš?" "Nééé," podívala se na mě s jasným výrazem – co je tohle za blbost zase?



Svéhlavička, která přesně ví, co chce. Pořád trošku nejistá před cizími lidmi, to se na mě, na wuxiu nebo babičku nalepí jak přísavka, dokáže nás úplně obtočit, neznámého (ba i částečně známého) po očku pozoruje a nemluví. Začne až za chíli, rozkoukávání jí trvá. Začala si ale hodně všímat dětí, když jdeme do školky pro Mika, nemůžu ji odsud odtáhnout, venku pořád po dětech kouká, jak jí nezmizí z dohledu, nehne se a pozoruje. "Hele, mámo, malá holčičta."
Začali jsme chodit zase do Sokola, tentokrát všichni. Mikuláš je tam mazák, jeden z nejstarších a nebýt toho, že doprovází ségru, mohl by už bez problémů cvičit bez rodičů. Takhle ale aspoň Toňu inspiruje. Ta se začleňuje daleko rychleji než on před dvěma lety, nářadí zvládá levou zadní a ničeho se nebojí, cizích lidí se vcelku bez problémů chytne za ruku, jen u říkanek zatím nespolupracuje. Na mluvčího kouká s pootevřenou pusou, úplně ho hltá a i když doma říkanky zná a předvádí, tam ani náhodou. Nenutím ji, teď už vím, že to stejně k ničemu není. Tončí je strašná opice, po bráchovi opakuje naprosto všechno včetně totálních kravin, a on to vyčul a začal ji navádět. Prostě sourozenci, kteří si berou věci, štěkají se, ale ze všeho nejvíc se mají strašně v lásce, dlouho bez sebe nevydrží, jak se chvilku nevidí, nastane pak dlouhé objímání. Teď doma nejčastěji slyšíme: "Mitětůů, pó." "Už jdu, koťátko."



PS: Jo a já jsem začala studovat a píšu a píšu a nejde to tak jako dřív. Možná i proto jsem se dokopala k psaní blogozápisku, abych nemusela psát školní povinnosti. Ať žije prokrastinace!

přidal valkil pátek, 12.11.2010, 21:47:00, Komentáře (6)

. . .

Slunce, voda, feferonka
v rubrice Mimoděj

Trochu jsem se odmlčela, protože jsme celé prázdniny víceméně strávili mimo Prahu. Škoda jen, že jsem fotograf na baterky, a tak jsem buď neměla baterky, nebo rovnou foťák, tudíž moc obrázků z našich cest po zemích českých není. Holt se zkusím vyjádřit slovem.

 

Nejdřív jsme byli v Kostelci, takto mém rodišti. Byli jsme tam po třech letech. Šli jsme se podívat ke známým, na jejichž zahradě Mikeš začal před těmi třemi lety chodit. Do té doby byl srabík, jen přecházel pár kroků mezi dvěma pevnými body, tady se rozeběhl do zahrady a od té doby jsme datovali jeho chůzi. I teď si u nich na zahradě děti užily, na houpačce, motorkách, které pán domu opravuje, najedly se všemožného ovoce. Že třešně chutnají nejlíp, když se trhají přímo ze stromu, zjistil i Mikuláš, který si pro ně dolezl pěkně po štaflích, což ho nesmírně bavilo. Jinak jsme chodili na koupaliště, kde se Mikuláš jako správný vodomil pořádně vyřádil, Toní ječela a do vody jsme ji dostávali dost obtížně. Já si parádně zaplavala v téměř prázdném bazénu (což jsem nechápala, kde lidi v takovém horku byli?).

Kromě koupaliště děti využívaly i vanu na zahradě

Obdivovaly místní štěňata

My si ve stínu pod stromem dávali odpolední kafe a večerní pivko, nošené v půllitrech z přilehlé hospody. Pekli buřty, vařili si letní jídla jako lečo nebo zrovna vykutané brambory s umíchaným tvarohem, chodili na procházky a užívali totálního klidu. Mikuláš si tu našel kamarádky z Francie, s nimiž vedl dlouhé hovory o tom, kam že to jeli jejich rodiče a pak nás informoval o tom, že jsou v Africe na fotbale. Tonička se otrkávala se psy, o nichž sice neustále tvrdila, že bojí, ale pořád jim byla v patách.

Pak jsme jeli na Vysočinu do Luk, do rodiště wuxii pro změnu, a i tady trávili mnoho času na místním koupališti. Tončí se začala osmělovat a já ji s vodou skamarádila trošku šokem. Když se poráchala v brouzdališti, kde byla až do zfialovění rtů schopná přelejvat vodu z kelímků a konviček sem a tam, vzala jsem ji v náručí do většího bazénu. S rukávky samozřejmě. Mají tam u schodů docela prudký sešup, kde mi to ujelo a žbluňk, už jsme byly obě pod vodou. Zajímavé, že to dítko nebohé nevyděsilo, naopak, od té doby s vodou kamarádí, a když jsme o pár týdnů nato byli u kamarádů na chatě u Slapů, z Vltavy jsme ji skoro vyhnat nemohli. V Lukách se nám na noc podařilo nechat dítka babičce a odjeli jsme s kamarády do Vesnického klubu páně Koubkova, podívat se kterak koncertuje Vladimír Mišík. Dobré to bylo – report zde.
Taky jsme si jako každý rok zajeli do Jihlavy do ZOO, odkud mám dokonce i pár snímků, akorát zvířata se mi tam nějak nevešla. Tedy vešla, ale jen ta dřevěná.

V břiše velryby

Na hřbetě krokodýla

A šílený tobogán, kam jsme se nikdo neodvážili. Trochu ze strachu, trochu z obavy, abychom se v něm někde uprostřed nezasekli. Mikuláš pravil, že až někdy jindy vyzkouší.

Pak tradiční výše zmiňované Slapy, což za našich mladých bezdětných let bejvávala jedna dlouhá flákárna, s pivem, knihou, poleháváním na sluníčku, večerním přejídáním se a chozením na kyselé pivo do místní knajpy. Pivo už kyselé
naštěstí nemají, změnil se majitel, ale byli jsme tam jen jednou a odpoledne. Naštěstí má hospoda i dětský koutek, tak nás děti nechaly vypít si svá dvě až čtyři piva. Jednou jsme se byli koupat na Rabyni, jinak napouštěli bazének na zahradě, urožnili jsme si papriky se sýrem, maso a žampiony. A já, i když jsme tam tenktokrát měli děti, přečetla za čtyři dny dvě knihy. Takže vlastně vše při starém.

V srpnu jsme vyjeli do Jizerek k Jablonci, ke kamarádce na chalupu. Nebýt téměř vytrvalého deště, bylo by to skvělý. S dětma jsme pořádaly vejšlapy, zašly jsme si na rozhlednu Černá Studnice, byly jsme u pramene Nisy, procházkou kolem lesa za vybíhání pro houby, borůvky a maliny jsme si došly do Smržovky na dort. Já teda zhrdla dortíkem, protože jsem objevila vynikající šunkový chlebíčky. Jeden den, který celý propršelo, jsme se všichni navlékli do pláštěn a holinek a dorazili do Nové vsi do docela podivné restauračky, kde ale nikdo nebyl a v jedné místnosti ani stoly, tak se tam děti vyřádily. Paní číšnice naštěstí byla klidná a vstřícná osoba. Pak jsme se vyštrachali na chalupu po cestě, která se kdysi zavážela odpadem z výrobny korálků, takže kluci barevné pokroucené korálky, co tu ještě zbyly, sbírali. A já si po tomto výletu do Jizerek připadám docela hrdinně, protože se mi samotné a bez problémů podařilo dojet autobusy s oběma dětmi, z Nové Vsi přes Jablonec až do Prahy. Naštěstí jsme děti tak uchodily, že oba v autobuse svorně usnuli – jinak si ten brajgl neumím představit.

Koncem srpna již tradičně do Luk na pouť a koláče. Těch jsem letos moc nesnědla, protože se mi po těhotenstvích a kojení už konečně vrátila chuť k normálu a spíš si dám feferonku než cukr. Pouť byla náročná, protože Mikuláš vyžadoval chodit na vše, což jsme mu nechtěli dovolit, takže byl řev, a Tonička nechtěla z povolených atrakcí slézt, takže byl taky řev. Nebozí vynervovaní rodičové pak museli večer jít spláchnout nervy do Kolničky, kde se tak dobře sedí.

Na závěr něco z pražské Zoo, kam jsme se vypravili jednoho čtvrtečního vééélmi horkého dne. Mělo to výhodu, že spousta lidí to vzdala, takže jsme viděli i nedobytné gorily a ani na krmení lachtanů nebylo narváno. Vyfotila jsem si ale akorát žirafy, k jejichž novému výběhu se mi podařilo dojít až letos.

a Mikešovo cachtání v brouzdálku, z čehož měl zdaleka největší radost

přidal valkil pondělí, 30.08.2010, 15:28:00, Komentáře (5)

. . .

Po čtyřech letech
v rubrice Mimoděj

Před čtyřmi lety jsem v porodnici sledovala předvolební spoty. Rok se s rokem sešel a volit se jde zas. A kromě toho jsme slavili. Přijel dort se čtyřkou.

 

 

Shodou okolností jsme byli s Mikulášem v den jeho narozenin u doktorky, aby ho po neštovicích uschopnila do školky. Probírala jsem s ní jeho mluvu a ona pravila, že je přiměřený svému věku, čímž mě nesmírně potěšila. Vždycky byl pozadu. Jak se motoricky držel tabulek parádně, v mluvě zaostával. Ale dohnal to. Doktorce hned začal vyprávět, jak měl pupínky, protože ho nakazil nějakej kamarád ve školce, a jak má dnes narozeniny a od dědy dostal policejní auto. Žvatlal ostošest. I učitelka ve školce mi dnes říkala, jak se v mluvě úžasně vylepšil a že je šíleně ukecanej – jeden z nejvíc ve třídě. Fakt je, že před rokem bych tomu stěží věřila. Že se v mluvení posune, mi bylo jasný, ale že poskočí takovým stylem, jsem nedoufala. Není dokonalý, zásah logopeda bude nutný (neumí vé, má sykavky, klasicky er a eř), ale to zas není nic výjimečného.

A co u něj nového? Má za sebou skoro rok ve školce, který mu dal podle mě hodně moc. Je samostatnější, komunikativnější, začal spolupracovat u básniček a písniček, což dříve zarputile odmítal. Má neuvěřitelnou paměť – hlavně teda vizuální. Onehdy se mě učitelka ptala, jestli jsme si všimli, že Mikuláše zajímají čísla. Musela jsem se usmát. Mikeš uměl základní číslovky dřív než mluvit, od dvou let jsem mu musela číst veškeré spz, co jsme potkali, pak přešel na čísla autobusů. Jojo, všimli jsme si. A do kolika prý pozná čísla, tak do pěti? Minimálně do 31, protože mi tu často čte kalendář. Nemluvím o všech autobusech, které potkáváme. Jednou mu číslo řeknu a už si pamatuje. Taky v poslední době přechází z čísel na slova. Abecedu zná, teď chce číst slova. Nevím teda, jestli je to ideální. Zapamatuje si je takhle vcelku a jak pak čtení ve škole? No uvidíme – nenechá mě mu to neříct, tak dlouho hučí: "Mámo, co je tu napsáno?", až to ze mě prostě vyhučí.

Strašně ho zajímá doprava, víc než auta ale vlaky, autobusy a co jsme přestěhovaní, tak metro. Trasu C zná už nazpaměť a furt se vyptává, kdy pojedeme na Nádraží Holešovice nebo na Prosek. Asi budeme dělat podzemní výkladové výlety. Z hraček vede asi nejvíc dřevěná vláčkodráha a drandění autama. Případně si půjčí od Toni kočár a lítá s ním. Rád skládá puzzle a hraje člověče, nezlob se. Venku nejraději prohání odrážecí kolo, ale už umí i na šlapacím bez koleček. Miluje vodu, v bazénech pak skákání a tobogany. Řekla bych, že je docela šikovnej. Na kreslení moc nebude, ale taky ani nemá po kom. Zase mu nelze upřít, že by se nesnažil – některé abstraktní malby má úžasné :)

Je skvělej brácha a je vidět, že Toničku má hodně rád, i když ji zcela samozřejmě sourozenecky trápí a semtam ji vezme kolejí po hlavě (však ona mu taky nic nedaruje). Tuhle mě okřikl, ať jí neříkám Tonča, když je to přece Tončinka. Když Toninu hlídá třeba babička, hned se stará, kde je, když zas byl wuxia u babči jen s Mikešem, pořád prý Toničce volal. Teď jsme byli na nákupu a řešili spolu, jestli přinést Toničce dárek, když má neštovice, Mikulda přece dostal puzzle. "To musíme, mámo, aby nebyla Tončinka smutná." A vybral panenku. Jo, kdyby mu ta bratrská láska tak vydržela.
Mikeš je pohodovej usměvavej kluk (i když má samozřejmě chvilky, kdy bych ho přetrhla), lepšího nám z planety ŤapŤap ani poslat nemohli.

P.S.: Od loňska se vytáhl o 5 cm, včera naměřeno 103. Váží něco přes 14 kilo, je to hubeňour, co z něj všechny kalhoty padají, takže bez regulačních gumiček nedá ani ránu.

P.P.S: V září začne Mikeš chodit do nové školky (s tím, že ho vezmou, jsem popravdě vůbec nepočítala) blízko u nás. Jsem zvědavá, jak se s tím popere, protože tu současnou má hrozně rád. Ale vzhledem k tomu, že mají na zahradě mašinku, mohli by ho ukecat.

 

přidal valkil středa, 26.05.2010, 19:38:00, Komentáře (7)

. . .

A děti nešťovici
v rubrice Mimoděj

Vánoce, vánoce Ježíšek přines nám dárky
Vánoce, vánoce Ježíšek už je tady:
Maminka dostala rádiovku a táta slivovici
Babička dostala dědečka a děti neštovici

Zpívá Václav Koubek.

Trošku se teda ten Ježíšek předbíhá, prosinec ještě daleko a Mikeš už dárek obdržel. Zato slivovice široko daleko žádná. Ale dalo se čekat. Že se školkou toulá nešťovice, jsem věděla od dubna, takže bylo jen otázkou času, kdy se doklackuje i k nám. Mikuláš to naštěstí snáší vcelku dobře. Měl jen dva dny lehounce zvýšenou teplotu, pak se osypával asi čtyři dny, teď už pupínky mizí, zasychají a odlupují se. Ani se moc nedrbal a měl jich vlastně docela malinko. Teď čekáme na výsev u Toničky, který snad bude vbrzku, protože to domácí vězení je na celé věci asi nejprotivnější (když jsou průběhy nemoci normální). Mikuláš už je splašenej jak kráva, co ji bodne vosa do pozadí. Občas je schopnej běhat tady do kolečka a vřeštět u toho jak indián zkříženej s paviánem. Rozdovádí i Toňu, která ovšem tak bravurně přes sedačku skákat neumí a často končí s řevem na zemi. Klidnit tohle neštovičné pozdvižení je občas nad mé síly. Do toho nám babička odjela na měsíc do Anglie, takže jsme na sebe odkázaní jen s wuxiou a střídáme se různě ve venčení mladší ratolesti, což bohužel nevychází každý den. Ale naštěstí je tam nepříliš vlídné počasí, takže to nemrzí až tolik.

Dneska mi dochází nápady na program – hrajeme člověče nezlob se, skládáme puzzle, výtvarně se snažíme, čteme si, duplo jede, kolejovou dřevěnou trať už Mikuláš postavil nesčetněkrát. Před chvílí jsem jim nafoukla míč, tak zase chvilku o zábavu postaráno – ještě že nemáme vitrínky narvané sklem. Mládež svačí jogurt, tak jsem byla připuštěna k psaní a pak zase hurá vymýšlet program. Škoda, že babička nedostala dědečka, mohl občas pohlídat a třeba taky nějakou zábavu dodat:)

přidal valkil pondělí, 17.05.2010, 9:56:00, Komentáře (4)

. . .

Ouvej ou-zwei
v rubrice Mimoděj

Z tohohle operátora by jeden zešílel
Před časem jsem tu popisovala, jak mě vypekl s tarifem. Teď jsme s ou-zwei museli přijít opět do kontaktu. V Hodkovičkách nebylo jednoduché se připojit, pevnou linku jsme neměli, kabel tam nevedl a byli jsme v místě, kde i s wi-fi byl problém. Po vyzkoušení několika možností jak si zavést domů internet jsme se uchýlili k připojení přes ou-zwei vzduchem. Měli tam slušné pokrytí, takže nám net nepadal po patnácti minutách jako u jiných, dokonce i rychlost byla uspokojivá.

Po přestěhování šla rychlost docela do háje – asi jak je tu mezi panelákama tolik signálů oproti vylidněným Hodkovičkám. Navíc tu je kabel, takže přechod k jiné společnosti byl jasný. U stávajícího operátora jsme chtěli službu zrušit. Už samotný akt rušení je nesmyslně komplikovaný. Trošku mi jejich metody připomínají Asterixe, který v rámci plnění dvanácti úkolů musel sehnat formulář v byrokratickém Domě, který zatemňuje mozek. Odhlašování služeb u ou-zwei probíhá zhruba takto. Dojdete si na pobočku, tam po vás chtějí číslo telefonu, natřískají ho do počítače, chvíli důležitě šmejdí myší, načež vám dají kartičku s telefonním číslem, kde vám jedině můžou službu zrušit. Zavoláte tam, řeknete, o co vám jde a oni vám poštou pošlou dopis s kódem. Dopis vezmete, znovu zavoláte na linku, nadiktujete kód a operátor vám službu zruší. Dokonce nám přišel dopis, že ji máme zrušenou. Zajímavé ovšem bylo, že i nadále za službu chodily faktury. První jsme ještě zaplatili, protože jsme si nebyli jistí, jestli ještě není za dobu, kdy jsme u nich byli připojeni. Díky dlouhé době vypojení se nám to totiž krylo s internetem od nové společnosti. Pak ovšem přišla faktura další a než jsme se z různých důvodů dostali k reklamaci, přišla i třetí. S tou už wuxia vyrazil na pobočku, aby tam vyfasoval vizitku s číslem. Zavolal, slečna operátorka mu sdělila, že tam vidí, že službu rušil, ale že fakticky ji zrušit nemůžou, dokud nezaplatíme faktury. To už se rozčílil i jinak klidný wuxia a zařval na ni, že nebude platit něco, co nevyužívá. Slečna se ulekla a přepojila ho jinam. Tam také zjistili, že jsme službu rušili, dokonce přesný datum i čas znali. Ovšem "kolega to zrušit asi zapomněl". Pak mi ovšem není jasné, jaktože přišlo oznámení o zrušení.

Vůbec mi nejsou jasné služby ou-zwei. Na co mají tolik poboček, když by stačil vývěsní panel s číslem, kam máme volat, případně krabice s vizitkami. Takhle za pronájem prodejen vyhodí spoustu peněz, které pak musí tahat z nebohých zblblých klientů. Pryč od nich!

přidal valkil pondělí, 10.05.2010, 15:15:00, Komentáře (1)

. . .

Z kruhu jsme vystoupili
v rubrice Mimoděj

a podařilo se nám jakžtakž zabydlet.
Na vyhození do kontejneru už čeká jen jedna bedna papíru a jeden pytel plný plastu, knihy jsou zařazené – a máme v knihovnách ještě spoustu místa, což mě docela udivilo. Můžeme tedy začít hromadit čtivo na věk důchodový. Z ložnice zmizela halda pytlů a i když jsme tam postavili postel, stále je dostatek místa, takže uvažujeme o dalším kusu nábytku. Nějak mi to večerní montování skoro chybí. Musíme dokoupit záclony, pověsit lustry, vytapetovat předsíň, vymyslet něco s dveřma do ložnice a dětského pokoje. Podumat, jak vylepšit stávající kuchyň. Dokopat mého bratra, aby nám přišel přidělat lišty. Pak už to bude skoro hotové. Věci, jako je komplet přestavba jádra a s tím i zbrusu nová kuchyně, si necháváme až na později. Přeci to všechno neuděláme teď naráz, si musíme nějakou zábavu nechat na pak. Kromě toho, že bude samozřejmě lepší, až se na to sejdou dva platy. Každopádně, už to máme od katastru černé na bílém – jsme vlastníci! To je mi pocit.

Děti si snad taky zvykají. Četla jsem, že přestěhování i pro malé děti bývá docela velkou zátěží, začnou se znovu počurávat, zlobí, rozčiluje je, že je všechno jinak, není zaběhlý pořádek. Zprvu se jim tu evidentně líbilo, byt je větší, je tu spousta věcí, které v původním nebyly – žaluzie například, vypínače nízko, mnoho dveří, kterými se dá třískat (zdravím sousedy!) Mikuláš naprosto překvapil tím, že zatímco ve starém bytě, když v noci potřeboval na záchod, volal nás a byla nutná asistence, tady chodí sám. Zato se mu vrátila větší uplakanost, podobně jako když se narodila Toňa. Každá naše výtka nebo zákaz ho rozpláče. Prý i ve školce bulí víc, ale to se, doufejme, srovná. Toní měla příšerné dva týdny, kdy řvala od rána do večera. Nemohla jsem se skoro hnout, pořád mi byla v patách s jekem. Ono je to jasné, v původním bytě, ať jsem šla kamkoliv, měla mě v podstatě pořád na očích, tady se jí dokážu ztratit. Do řvavého období se jí ještě klubaly špičáky a měla zánět průdušek, následovaný nějakou úpornou virózou. Vlastně se jí ani nedivím, že řvala, ale můžu říct, že toho na mě chvílema bylo moc.
Ale teď už si to docela užíváme, pořizujeme si obrázky na zeď a řešíme, kam je umístit. Úžasné jsou nákupy, protože můžu s Toničkou vyrazit pěšo a když něco náhodou zapomeneme, není problém večer skočit do obchodu. Už se těším, až opadne sníh, že se vrhnu do pořádného prozkoumání okolí – zatím jsme vyrazili jen poblíž.

A co jinak? Vymýšlíme masku na Mikulášův karneval. On by asi šel nejradši za nějakého nádražáka, ale nevím, jestli vedle všech těch spajdrmenů nebude vypadat fádně. Aspoň bude svůj. Příští týden nás také čeká návštěva dvou blízkých školek a uvidíme, co se dá udělat se synátorovým přesunem.
Chystáme se taky na hory a já si na ten výlet včera po letech pořídila lyže. Loni jsem referovala o pobytu na horách, kde jsem se po 12 letech postavila na lyže. Nu a zalíbilo se mi natolik, že jsem se rozhodla v tom i pokračovat. Koupě vybavení už ani jinak nedá a můžu říct, že z těch lyží mám fakt radost. A navíc jsou hezký a s kytičkama :) Na prkýnka zkusíme letos postavit i Mika – loni jsme se neodvážili, páč plakal, i když na nich viděl mě (čemuž se, upřímně, nedivím ani za mák). Tak uvidíme, jak se s tim letos popere. A vlastně i já.

A jedna momentka nakonec.

přidal valkil čtvrtek, 11.02.2010, 17:00:00, Komentáře (3)

. . .

Kulový blesk dopadl
v rubrice Mimoděj

Jsme přestěhovaní, i když počasí tomu nepřálo.
Když jsme v pátek pozorovali neustále se sypající sníh a rostoucí závěje před domem, trošku jsme nervóznili. Většina věcí byla nachystaná v krabicích a pytlech, ale jak jsme zjistili den následující, nebylo to ideálně připravené ani zdaleka. Ráno se začali sněhem trousit brigádníci, my byli v bytě ještě s mojí mámou a dětmi, se kterými jsme chtěly co nejdříve odjet, aby se nemotaly pod nohama, což se nám stále nedařilo zorganizovat. S domácíma jsme se domluvili, že co půjde, se bude nosit domem do garáže a odtud nakládat rovnou do auta, což situaci značně ulehčí proti tomu, kdyby se to tahalo ven normálně brankou – když do toho hustě sněžilo a sníh na schodech podkluzoval. V době čekání na náklaďák tedy začali chlapci nosit. Chvíli jsme si říkali, jestli se do hodkovičských zapadaných končin stěhovací vůz vůbec dostane, takže jsme si oddechli, když dorazil.
Nám se s mámou podařilo sebrat děti a vyrazit. Trvalo nám to dlouho, tlačit golfky závějemi není žádná sranda. Než jsme se dopravili na tramvaj, měla jsem ruce vyplandané až k zemi. Vezli jsme sebou spoustu věcí, které si ode mě vzala máma, protože mně už se nehodily, k tomu potřeby pro děti, které měli u babičky strávit dva dny. Než přijela tramvaj, nemohla máma v té hordě věcí najít lístek na tramvaj a já jí říkala, že v tomhle marastu stejně žádní revizoři nebudou chodit. Přijela tramvaj, my se do ní nacpali, usedli a v tom kalupu jsem si zapomněla lístek štípnout i já. Co myslíte, na další stanici už tam byli a my vystupovali s pokutovými lístkami. Cestou přes Karlák se nám s kočárem podařilo uvíznout v závěji přímo uprostřed přechodu na kolejích. Samozřejmě jsme ho pak vykutaly a přenesly, ale prvotní chvíle paniky je nepopsatelná. Uf!
Došly jsme k babičce domů a já vyrazila na místo určení, chlapcům pokoupila nějakou sváču a vyčkávala na příjezd stěhováků, kteří přijeli velice záhy po mně – šikulové. Vyložilo se, výtahem vyvezlo a naházelo do bytu. My s wuxiou šli ještě druhý den uvést do pořádku byt původní, posbírali jsme tam zbylé věci, odvezly je do bytu nového, pak pro děti k babičce a už domů. Teď si užíváme života v chaosu, postupně se snažíme vybalovat, po večerech montujeme nový nábytek. Do toho se tu děti hemží jak stopadesát myší, dělají čurbes a my stále něco hledáme. Inu, jak po stehování.

Docela mě pobavily některé věci, co jsme odstěhovali, aniž jsme chtěli. Ke konci už se všechno házelo bez rozmyslu do krabic, já u toho nebyla, abych korigovala, wuxia nestíhal. Takže jsme si třeba z Hodkoviček přivezli pytel odpadu a počuraných plen. Taky krabici se skleničkami, které jsme dostali ke svatbě a tuze se nám nelíbily. Ty jsme chtěli v původním bytě "omylem" zapomenout. Samozřejmě je máme tady. Včera jsem si říkala, že je zvláštní, že se ani nic nerozbilo, protože to ke stěhování prostě patří. Při odklízení věcí jsem otevřela krabičku s oněmi skleničkami a hle, dvě jsou rozbité. Takže je můžeme s lehkým svědomím vyhodit.

PS: První noc se mi zdálo jednak, že se plavím kanály v Kolíně nad Rýnem, a jednak, že jsem nějakou hrou staženou z netu zavirovala počítač. Hrozně jsem se bála, co mi wuxia řekne a děsem se stále budila :)

PPS: Ještě jednou díky všem, kteří se této akce účastnili!

přidal valkil středa, 13.01.2010, 12:02:00, Komentáře (1)

. . .

Poslední den
v rubrice Mimoděj

a poslední noc v Hodko

Zítra se stěhujeme. Zatím mi to přijde jako ryzí fikce, když vidím náš byt plný krabic a přitom pořád není zdaleka dobaleno. Je to vůbec možné, že člověk nashromáždí takových věcí? Že bude hodně beden plných knih, nám bylo samozřejmě jasné, protože já jsem nejen knihomol, ale také knihohromadič. K tomu wuxiova úchylka na hromadění cédéček – jsem docela ráda, že už se začínáme pohybovat více ve virtuálnu.
Dětičky ke zdárnému balení extra nepřispívají. Jak začnu v jedné místnosti něco pakovat, v druhé okamžitě vybuchne bomba. Krabice jsou pro ně ideálními hračkami, takže nejen, že je horozelecky ztékají, navíc do těch už zabalených přibalují věci, které tam nepatří a které budu určitě už strašně nutně potřebovat příští týden.

 

Knížky jsou všechny zabalené, oblečení z 80 % taky, koupelnové věci v krabicích, zbývají hračky a nádobí a to mi pořád připadá, že tady je tuna kravinek navíc. Vždycky jsem si stěžovala, jak je to malý byt, kde nejsou téměř žádné úložné prostory. Teď jsem za to ráda, protože si neumím představit, co ještě bychom dokázali nasyslit.
Od rána vydatně sněží a přestávat nemá, naopak. Nadšení z toho nejsme, před domem jsou extra kluzké dlaždice (údajně
tenkrát prodávané jako venkovní, což nechápu, protože nic kluzčího jsem nezažila), tak budeme rádi, když si naši brigádníci (kterým takto dopředu děkuji), nezlámou při tahání věcí na schodech končetiny. Nerada bych!
Nábytku moc nemáme, naštěstí, protože v domě je velice úzké schodiště a to, co máme, se bude muset rozložit. Mám trochu obavu, jestli to ještě smontujeme dohromady.

Další veselé příhody budu možná přihazovat v následujících dnech. V novém bytě totiž ještě zdaleka není vše tak, jak jsem si původně naivně představovala. Můj úplně první plán byl, že se budeme stěhovat do hotového, že se pak jen zařadí knihy a uklidní oblečení. Haha. Fakt je, že i mně samotné bylo jasné, že je to jen pohádka. Ale že by to byla krásná pohádka! :) Momentálně to vypadá tak, že ještě nemáme koberce, přivezou až v úterý, takže se nám nechce ani nábytek montovat, ale to se uvidí dle situace. Další nábytek dovezou v pondělí. My ještě nemáme postel ani matrace, tudíž se chvíli uchýlíme k osvědčené klasice – spacák + karimatka. Děti postele mají, takže výuku spaní na divoko přenecháme asi až na léto do stanu. Jsem docela zvědavá, jak dlouho při mém chaotickém přístupu k životu budeme bydlet mezi krabicemi. Stěhování zdar!

 

Naše bývalé obydlí jednoho moc pěkného podzimního rána.

přidal valkil pátek, 8.01.2010, 11:24:00, Komentáře (3)

. . .

Šťastné a lihové
v rubrice Mimoděj

Vánoce jsou za námi, byli jsme všichni samozřejmě hodní a já asi nejhodnější. Nejhezčí dárek jsem ale dostala už dva dny před Štědrým dnem.

Jelikož jsem týden předtím byla víceméně doma a snažila se kurýrovat, nestíhala jsem zcela, co bych potřebovala. Naštěstí nejsme z Vánoc nijak nervózní, nemusí být extrémně naklizeno, ani napečeno. Důležitý je klid a veselí. Ono to nakonec stejně dopadne, Ježíšek dorazí, děti potěší, a když není toho žrádla tolik, aspoň nám není těžko a můžeme pokračovat i následující dny u babiček.

Každopádně na úterý jsem od wuxii dostala volný den, něrabotal, takže si na bedra navalil dětičky. Já měla báječný plán. Dopoledne vyrazím ku centru, tam si zařídím nějaké věci v kopírce, kouknu ještě po nějakých dárcích (které jsem měla vyhlédnuté jen velice zhruba), pak dorazím k mámě, spolu upatláme nepečené cukroví a poslepujeme to pečené. Odpoledne jsem měla sraz s kamarádkou, pak zpátky k mámě, kde se měly sejít další kamarádky a s nimi jsme chtěly lehce ty svátky zalít pár sklenicemi piva. Přespím u mámy, po ranním kafíčku s dokoupenými dárky a hotovým cukrovím vyrazím domů, kde hladovým krkům uklohním něco k zobu. Byl to pěkný plán, ale plány jsou tu od toho, aby se nedodržovaly, takže následuje zápis reality.

Ráno se ještě vcelku drželo naplánovaného. Dopoledne jsem opravdu vyrazila, jak jsem chtěla. Akorát v kopírce jsem se zasekla na hodinu (fakt nechápu, proč svázání jednoho dokumentu trvá čtvrt hodiny) a krapet tam vymrzla. Vzhledem k nedostatku času jsem proběhla jen půlkou obchodů a rozhodla se promrzlá zajít k mámě, dát si tam teplý nápoj a pořešit to cukrové matlání. Odsud bych vyrazila dříve, dořešila resty a pak na kafe s kamarádkou. Sotva jsem dorazila k mámě, následoval mě kamarád L. a mámina kámoška D. A když jsme se tak pěkně sešli, museli jsme si na to samozřejmě připít. D. měla prozřetelně u sebe dva litry domácí slivovice. Dali jsme si do všech končetin, plus ještě do dalších třech, které nám za tu dobu narostly. Mezitím přibyl k veselé společnosti ještě bratr a taktéž se chopil sklínky. Cukroví se u toho samozřejmě nepatlalo, ale řeči se vedly zábavné. Já se nakonec utrhla, abych odkvačila na sraz, což k odchodu zpět do práce povzbudilo i L. Ke kamarádce jsem dorazila krapítek opojená. Horká čokoláda a chladný vzduch mě ale docela nakopl. Vydala jsem se tedy ještě něco nakoupit a počínala si při tom velice svérázně. Někam jsem vlítla, cosi popadla, koupila a letěla dál. Před šestou jsem se vrátila domů, máma si už dávala dvacet a u stolu povlávala D. a bratr s již poněkud přituplým výrazem. Načatá byla i druhá lahev, která se rozhodně načínat neměla. Během následující čtvrthodinky ovšem oba vyvláli pryč na srazy, které měli někdy před dvěma hodinami. To už ale dorazila první kamarádka na vánoční večírek. Hodila jsem do sebe kafe, umyla nádobí a tvářila se jako hostitelka. Když došla i další, šla jsem se optat mámy, jestli se s námi mecheche bude účastnit. Kupodivu vylétla jak laňka a šla si nalít pivo. Piv ještě padlo mnoholi, do postele jsem se dostala v jednu. V půl osmé jsme vstaly a uplácaly cukroví. Šlo nám to zajímavě, motaly jsme se kolem sebe zmateně jak mátohy, ale fakt udělaly vše, co jsme chtěly. Na všechno cukroví jsem ale nakonec nečekala, jelikož to potřebovalo ztuhnout. Navíc se u mámy poztrácely krabičky, našla jen takovou jednu pidi – takže cukroví jsem přinesla jen symbolicky a bylo pryč už 25.

Ale dopadlo to zase všechno dobře, spokojenost na všech stranách. A pro mě to byl jeden z nejveselejších a nejlepších dárků vůbec. Díky, Ježíšku, ehm, wuxio.

přidal valkil neděle, 27.12.2009, 19:11:00, Komentáře (3)

. . .

Ježíšku...
v rubrice Mimoděj

V minulých zápiscích jsem vychvalovala krásný teplý podzim a lup, hned v zimu obrátil se.

 

A já tu sedím a mrznu a čekám, až domácí zatopí. Mám na sobě troje ponožky, kalhoty, dvě trička a flísové šatky a stejnak je mi zima (ano, uznávám, že jsem krapítek zimomřivá). Všechny horké nápoje bleskurychle chladnou a já už vím, co si přeju pod stromeček.

Ježíšku, prosím, přines mi termohrnek a takovou tu deku s rukávama, jak ji dostal Leonard od Penny. Děkuju předem. 

PS: Dopis dám i za okno po starém způsobu, ale to až naráz s dětmi, ať sem nemusíš tolikrát.

přidal valkil středa, 14.10.2009, 11:01:00, Komentáře (2)

. . .

Při podzimku
v rubrice Mimoděj

Na stromech barevný listí, část už popadaná na zem, fouká vítr, ale přitom je příjemně teplo. To je moje nejoblíbenější roční období.

 

Škoda, že to nebývá pravidlem. Každopádně, letos se podzim vyvedl hezky, druhý říjnový týden a venku jak v létě. Paráda. Taky jsme to hned využili a setkali se s I., se kterou obvykle přivoláváme krupobití. Letos je prý ale nadprůměrně suchý rok, takže nám dokonce dva srazy dopadly slunečně.

Počasí vybízí k toulkám a já kolikrát dopoledne tvrdnu doma, Tóňa spí a já si před odchodem pro Mikeše do školky užívám ticha, nikdo na mě nemluví, ani na mě nevisí – aspoň hodinku. Pak sprinty na autobus, procházka parkem cestou ke školce, vyzvednutí nadšeného Mika, ze kterého tahám, co měli k obědu a jestli tam byla Madlenka ("moje holčička", jak se mladík vyjádřil), a co kousavej Honzíček, jestli pořád kouše. Mikuláš ze mě cestou vydyndá svačinu, kterou vyfasoval na odpoledne, a to i přesto, že je zrovna po obědě a několikrát si přidal. Ve školce totiž jí krásně a občas bývá i první. Doma nevídáno, tady se courá, nimrá, nejradši by, abych mu pomáhala, přidává si akorát řízky a "maminko, výboný packy" (bramborový). Pak se šnečím tempem couráme zase parčíkem na autobus, máme vždycky času, takže zbyde na blbnutí, skákání a občas i vyndání Tončidla z kočárku. V autobuse se bavím pozorováním mládeže školou povinné, která s náma jezdí, už některé znám i jménem. Od autobusu domů se snažím Mika už hnát a jde to těžko, je unavený, už ani moc nepovídá, jen se dožaduje "doma něco dobého, poším". Doma něco dobrého, do postele, přečíst a spát, pak Tonča oběd a půl dne je pryč. A podzim mi zatím uniká pod rukama. Ale čas na sbírání kaštanů a listů si ještě uděláme. "Maminko, šouká dít´, padají išty a pak bude padat šníh, Mik bude nošit šálu a bundu a boty a čepici a ježíček pšineše auto." Jojo, to tady bude cobyhned, ani se neotočíme.

Toňa má za sebou 13 měsíců, začíná chodit čím dál víc. Takže leze, chodí, padá, chodí, zase padá a leze. Leze hlavně po výškách a má pocit jistoty, ale já čím dál méně (čím výše ji nacházím). Oblíbenými hračkami jsou různé šňůry a kabely, které si motá kolem krku coby šálu. Báječná zábava. Stále oblibuje hadříky, tahá je všude, ze všech šuplů a po celém bytě. Kromě oblečení kramaří nádobí a mezi příbory si vybírá zásadně vidličky, které jsem důmyslně ukryla v šuplu až úplně dozadu. Narafičené lžíce nechává samozřejmě nepovšimnuté. (Nože jsou vysoko,ale při jejích horolezeckých schopnostech, se už obávám). Oblíbená zábava je rumplování dvířek u trouby. Radši už v její přítomnosti v troubě nic nepeču, spálení se fakt děsím. A nepomáhá důrazné ne, ani plácnutí přes ruku. To hodí ukřivděný výraz, pět minut bulí a jde lomcovat znovu. Co z té holky asi bude? Tuším v ní záliby v adrenalinových zábavách.
Pusinkuje nás, nebo si s náma hraje, že nám pusu nedá. S oblibou dělá berany duc, haló haló a pacičky. Pápá, ahoj, čau ani omylem, to z ní nevyrazíme. Když Mik kdysi nechtěl dělat pacičky, smířili jsme se s tím, že holt nebude tleskat v divadle. Tonička nebude zdravit. Vedle adrenalinu voraženost? To se máme na co těšit.

přidal valkil pátek, 9.10.2009, 8:59:00, Komentáře (0)

. . .

Jak jsem se nechala ukecat
v rubrice Mimoděj

Já, která jsem neukecatelná

Já, která před každým větším rozhodnutím, každou větší koupí, váhám, přemítám, hodnotím a nakonec často nekoupím (že si to posléze rozmyslím a danou věc už nemají a musím si to vyčítat, už je věc jiná). Každopádně všechny osobní i telefonické nabídky bank na kreditní karty, operátorů na výborné tarify, kabelovek na super programy odbíjím a ukecat se nedám. Kreditní kartu nepotřebuju, je jedno, jestli máme víc nebo míň programů, stejnak nikde nic nedávaj. A telefonuju s nabitou kartou a tarifem, který mi vyhovuje a jiný nechci  – propočítáno mnohokrát z různých stran, tenhle je pro mě prostě nejvýhodnější. To už jsem řekla hezké řádce operátorů, kteří se mě snažili zlomit. Většinou když pak dotírají moc, neberu telefony. Tenhle chlapec byl neodbytný. Telefon bych nebrala, nebýt toho, že se jednou strefil přesně do toho, že jsem mazala zprávu, tím pádem hovor přijala. Nevěděla samozřejmě, kdo je to a pak mi vrozená slušnost nedovolila zavěsit bez vyslechnutí pána. A ten ukecával a já mu marně vysvětlovala, že nic nechci a nepotřebuju. Nakonec mě užvanil k tomu, že mi pošlou smlouvu domů a já s představou, že si ji přečtu a nepošlu zpět, a tím bude vše vyřešeno, nakonec kývla. Samozřejmě neznalá, protože jsem posléze zjistila, že už přijetím smlouvy, mi tarif automaticky změní. A já bláhová si myslela, že k platné smlouvě je nutný i můj podpis.

Sice naprdlá, ale nakonec jsem s novým tarifem smiřovala a začala trénovat prsty, abych vůbec využila tolik volných smsek, které jsem si "objednala". Stále jsem ale zvažovala, zda nevyužít vypovězení smlouvy do 14 dní. V neděli mi přestal fungovat mobil. Došlo mi, že to bude mít co dělat s převodem na tarif, tak jsem se neznepokojovala, i když panáček mi tuto docela důležitou informaci samozřejmě zapomněl říct. V pondělí jsem už trochu znervóznila, když mobil stále nefungoval, a jelikož jsem shodou okolností šla kolem operátorova obchodu, šla jsem se poptat. Prodavač pravil, že tam došlo k zádrhelu, poslal to prý znovu a během dne mi už bude fungovat nový tarif. Nestalo se. Pak se iniciativy chopil wuxia a volal. Na lince se dozvěděl, že mají v převodní tarifové kanceláři nějakej skluz a číslo bude fungovat nejdřív koncem týdne, ne-li ještě později.

Včera jsem se vydala obhlédnout terén já, rozhodnuta smlouvu vypovědět a vrátit se ke své předplacené kartě, což by údajně jít mělo. Paní na pobočce mi řekla, že mi nemůže pomoct, že musím čekat a pokud jde o zrušení paušálu, musím sepsat písemně, či zavolat na číslo, kde se rušením zabývají. Volala jsem, milá operátorka mi řekla, že musím na kamennou prodejnu, kde jedině mi můžou s problémem pomoci. Přehazovaly si mě jako rožhavený uhlík. Šla jsem tedy opět do další prodejny. "Ano, můžeme vám vrátit předplacenou kartu, i s vaším číslem, převod bude trvat 24 hodin," pravili tam a já se zaradovala. Pak ovšem zjistili, že můj mobil je stále v převodní černé díře, takže mám smůlu. Nejdřív musím počkat, až nastaví paušál a pak teprve rušit smlouvu. Takže jsem nedosáhla ani zbla. Zase se asi nechám k něčemu ukecat!

přidal valkil čtvrtek, 10.09.2009, 9:12:00, Komentáře (6)

. . .

Po týdnu
v rubrice Mimoděj

ve školce
Můžu říct, že jsem ráda, že tam je. Takové nadšení, jako bylo první dny, asi už nebude, ale i to stálo za to. Než Mik nastoupil, spřádali jsme různé vize, jak to tam asi bude zvládat a můžu říct, že to bylo nad očekávání. Říkala jsem si, že první den bude v pohodě, protože jak mlaďocha pustíme někam, kde jsou jiné hračky, záhy o něm nevíme. Taky to tak bylo. Přišli jsme tam, odvedli ho do třídy, prohlíželi si to a Mikeš se vrhnul k hračkám. Vůbec nás nevnímal, snad ani to, že odcházíme. Když jsem si pro něj přišla, přiběhl rozzářený, jak se mu tam líbilo a zase půjde zítra a "měli auta a gáčky a papal pojíčku a kaši". Další den poskakoval nadšením, že se jde do školky – kam se navíc pojede autobusem! Čekala jsem, kdy ho to přejde, ale celý týden to probíhalo stejně. Ráno nadšeně letěl do školky, odpoledne jsem si přebírala veselé rozjařené dítě. Dokonce ho neodradilo ani to, že ho "nějakej Honzíček kousnul do bříška". Dnes ráno prý byla konečně první slza a místo pusy rohlík – hurá, nemáme nenormální dítě, už jsem se divila. Učitelka ho ale nalákala na šlapací traktor a zas bylo dobře. Odpoledne mi teda vyprávěl, že brečel, ale vzápětí nadšeně oznámil, co jedl a že okurku ne, tu dala paní učitelka dětem, a že mají venku taky písek a kočárek.

PS: Jedno z prvních věcí, co se ve školce naučil, bylo: "A póóóč?" Protože jsem si myslela, že tohle se nám vzhledem k jeho jazykovým schopnostem třeba i vyhne :)

přidal valkil úterý, 8.09.2009, 15:22:00, Komentáře (2)

. . .

Ročňátko
v rubrice Mimoděj

Pro mě to byl nejrychlejší rok v dosavadním životě. Pro Toničku nejspíš nejnabitější.

Mrzí mě, že si útlá miminkovská léta nepamatujeme, to musí být zážitků a vjemů. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak ty děti poskočí ve vývoji za tak kraťounkou dobu. Tóňu vidím jako mimino s obrovskými tvářemi, které milovalo být nahé na přebalováku a kopat nohama o závod. Pak je střih a rovnou ta neposeda, ve kterou se proměnila. Která tady lítá po čtyřech a obíhá nábytek, ujídá nám z talířů a dokáže se už pěkně ohnat, když se jí něco nelíbí. Ze které je šílený mazel a momentálně totální mamánek, který mi v jednom kuse visí na noze.

Tenhle příspěvek jsem chtěla věnovat jenom Toničce, ale neustále se mi vráží do mysli nějaké srovnávání s bráchou. Jak některé věci dělají úplně stejně a v jiných jsou tak absolutně odlišní. To je nevýhoda mladších sourozenců, nikdy si vlastně nemůžou vychutnat výhradní rodičovskou lásku. Zase by to z nich mohlo činit samostatnější jedince řekla bych. (I když – můj bratr...)

Ale k Tonče. Je to živel, neustále v pohybu, takže co nejvíc nesnáší je přikurtování do kočárku. Zvlášť v mhd dokáže udělat pěknej povyk. Už mě začínají rozčilovat pohoršené pohledy paniček (zajímavý, že chlapům se to zá být ukradené) – co mám asi s prudícím se dítětem dělat? Někdy sice pomůže rohlík nebo pití, ale někdy s ní prostě nic nezmůžu, takže cestování v poslední době zrovna neoblibuju. Á propos rohlík a vešekeré další jídlo – Tonička se zdá mít bezedný žaludek. Co ta toho zfutruje, sní všechno a pořád je při chuti. Že by to na ní bylo extra vidět, to teda ne. Taky při roční kontrole vážila jen 7,57 kg. Jo, holka, kdyby ti tohle zůstalo, tak bych ti fakt záviděla :)

Toninka dostala k roku kočárek, když je to ta holka, žejo. Ale radši teda drandí s autama a jejími nejoblíbenějšími hračkami jsou hadry a sluneční brýle. Oblečení kramaří neustále, máme ho po celém bytě, už si tu přijdu jak v hrabacím sekáči. Brýle si dá na oči, na hlavu napaří nějakou čepici – není-li, stačí tričko a už si to po kolenou mete dál.

Mluvení extra nedá, nějaká ta máma, táta, bába probíhají, ale spíš nesrozumitelné žvatlání je to a především hrdelní výkřiky, které už docela umím rozezávat. Poznám, když vidí psa, když chce něco k jídlu (zajisté), když se jí něco nedaří. U smíchu hýka jak oslík. Takový ty věci jako jsou pacičky, mávání, halóhaló se vždycky naučí, dělá nějakou dobu a pak máme smůlu, prostě nepředvede. Proč taky, když už to umí. Velkou zábavou je pro ni momentálně lezení do výšek, rabování nádobí a blbnutí v naší posteli, kde to s Mikulášem umí tak zrubat, že normálně se večer přikrejt je skoro nadlidská práce.

Je to docela řvoun, prosazuje se, seč jí síly stačí. Nedivím se, s věčně užvatlaným Mikem za zády jí ani nic jiného nezbývá. Ale záhy bych tu řeč vyměnila za povídání. Uvidíme, jestli v tomto případě půjde Tóňa v bratrových šlépějích. I když raději bych, kdyby se vydala svou vlastní cestou. (Občas bych jí teda zkusila ukázat správný směr.)

přidal valkil středa, 2.09.2009, 14:42:00, Komentáře (8)

. . .

Pouťová
v rubrice Mimoděj

Tož po delší době zase tady
Moje odmlčení zapříčinilo nejspíš léto. Ne, že bychom tak dovolenkovali, nebo že by bylo tak strašný vedro (i když v našem podkroví stačí málo, abysme se tu ploužili s jazykem u kolen). Ale fakt je, že jsme trošku odjížděli, courali s dětma po hřištích a kúpaliskách, do toho nám krapet klekl komp, do toho mě zavalili prací, a když k tomu člověk chce semtam večer s knížkou nebo jinou kratochvílí, na zapisování všedních zážitků už času jaksi nezbývá.
Minulý týden jsme se ovšem vrátili z Vysočiny, kde probíhala klasická pouť. Pouť v Lukách se vyznačuje hlavně tvarohovými koláči, které jsou chuťovými (aj kalorickými) bombami. Kynuté těsto, tvaroh, perník, cukr a řádná máslová krusta, mňam. Tentokrát jsme ovšem nepřijeli jen na koláče, nýbrž také předvést Mikešovi něco té světské zábavy. Loni jsme nebyli a předtím byl prcek, takže jsme vždycky peníz od babičky ušetřili, neb jsme nad pouťovými atrakcemi i tretkami ohrnovali nos. Roky před dětmi jsme spíš dávali vydělat místním hostinským. Letos ovšem putoval příspěvek do kapes pouťařům.

Mikuláš ozkoušel klasický kolotoč

A různá auta

My s ním zavzpomínali na dětství a mládí na labutích.

A Tóňa to celé za řevu Michala Davida a božského Karla zaspala

Nad čínskými cetkami i pamlsky typu perníkové srdce či žužu jsme ohrnuli nos i letos a radši si koupili klobás české výroby. Prohlédli jsme si u stánků vietnamských spoluobčanů, co už opravdu definitivně vyšlo z módy. Za největší vydřiduchy jsme označili majitele lodičkových houpaček, kteří inkasovali dvacet káčé, narozdíl od kolegů nepotřebovali žádný proud, skládá se to taky jednoduše a ve finále si rodič musí robě pohoupat sám, takže bych to viděla tak maximálně na udržovací poplatek pět korun. Pro mě osobně byla největším zážitkem návštěva bobové dráhy s kamarádkou M. Byly jsme na této atrakci nejstarší dvojice – tedy samy za sebe bez maskování se dětmi, jak to činili jiní. Atrakce podobného typu mi problém nedělají, naopak horské dráhy docela oblibuju, ale tohle bylo i na mě moc. Celá konstrukce se povážlivě klepala a vozík byl v nejvyšších bodech nebezpečně nakloněn směrem ven. Celou jízdu jsem prožila v záchvatu smíchu za povzbuzování M., která měla tuto akci za poslední hodinku. Já začala pochybovat, zda bylo moudré, abychom se obě narvaly do jednoho vozíku, protože už jsem viděla, jak se urve a odlétne s námi do dáli. M. mě ovšem uklidnila, že hned vedle stojící budova je místní zdravotní středisko, takže bychom vlétli k odborníkům. Navíc tam ordinuje i zubař, takže i o případný vyražený chrup by bylo postaráno. Nakonec jsme to přežily bez úhony (kupodivu). Moc totiž těmhle putovním atrakcím nevěřím. Když je někde horská dráha natrvalo, přece jen to ve mně vzbuzuje větší jistotu. Ale tohle každotýdenní montování, mi bezpečností nezavání.
Nehledě k tomu, že jsme asi před šesti lety po pár pivech pojali veselý nápad svézt se na centrifuze a zatímco jsme čekali na jízdu samou, zjistili jsme, že z kabinky lze šrouby montovat jednoduše rukou.

přidal valkil pondělí, 31.08.2009, 20:33:00, Komentáře (3)

. . .

I kdyby trakaře...
v rubrice Mimoděj

Jsem magnet na vodu.

Chci-li se někam vypravit, na delší cestu, výlet, někam s dětmi, kdy to není jen vycházka na blízké hřiště, pravděpodobně začne pršet. V zimě, v létě, kdykoli. Prší taky velice často ve chvíli, kdy potřebuju na nákup a doma došel chleba a toaleťák. Není to nějaké poprchávání, mrholeníčko, to už mě nerozhází, prostě lije. Největší průtrže se nad Prahou ovšem strhávají, když se chystáme sejít s I. Rády bychom se scházely častěji, ale nějak nelze. Často do toho skočí dětské nemocnění, nejčastěji ovšem počasí. Už ani nevím, kolikrát jsme rušily srazy na poslední chvíli, protože ven by vycházel jen blázen. Občas se ani nepovedlo odvolat a chytly jsme to pěkně rovnou za krk. Už jsme si říkaly, že až někde budou sucha, dáme si tam sraz a přijedeme "zavlažovat".

Většinou to probíhá tak, že se domluvíme na nějaký den (předtím samozřejmě zkoukneme předpovědi, jestli to vůbec má cenu), od rána je krásně, modrá obloha, nikde mráček, máme sraz dejme tomu ve tři. Vyrazím do slunečného dne, už cestou na místo určení se lehce zatahuje, ale nic závratného. V hodinu setkání se ovšem protrhnou mraky a vyvalí se z nich něco, co pokud možno vzápětí zaplaví stanice metra. My stojíme někde pod střechou, děti v kočáru pod pláštěnkou se můžou zbláznit, a čekáme, až to aspoň malinko přestane, abychom mohly přeběhnout někam na sušší místo. Takže procházek po venku spolu moc nedáme.

Minulý týden jsme se sešly. Bydlíme od sebe vcelku daleko, ale naše obydlí spojuje jedna tramvaj – jedoucí sice 40 minut, ale co, žádný přestup, navíc jede často nízkopodlažní, takže pohoda. Poslední dny sice nebylo nijak slunečno a na ten den hlásili přeháňky, ale na nic zásadního to nevypadalo, takže jsme nový termín nevymýšlely, protože těsně předtím nám to opět několikrát nevyšlo (naposledy si Toňa uhnala šestou dětskou). Tentokrát jsme jeli my k nim. Vyšli jsme tak, abychom stíhali v pohodě nízkopodlažní spoj, a hned před domem začalo krápat. Už jsem ani nespílala na počasí, jelikož už se to stalo dobrým zvykem. Než jsme ovšem došli k tramvaji, přestalo a vykouklo sluníčko. Tak že bychom dneska přeci jen pobyli venku?

Čekáme na tramvaj, ona nepřijíždí. Ostrůvek je plný reptajících důchodců. Jelikož jedeme z konečné, jdu se juknout na točnu a tam žádná tramvaj. Zrada teda. Nu což, kousek odsud jede jiná, sice budeme muset jednou přestoupit a pravděpodobně ukecávat spolucestující k pomoci s kočárkem, ale když už jsme se vydali a je tak hezky, pojedeme. Přesuneme se na další ostrůvek, vlezeme do tramvaje, kde se následně dozvídám, že po cestě spadla trolej a kus se musíme přepravit náhradním busem. A sakra! Vystoupíme na přestupním fleku, čekáme na busy, které nejedou a na ostrůvek se mezitím nahromadí lidé ze čtyř tramvají. Vidím to bledě, s kočárem jsme skoro na konci chumlu. Nechce se mi to vzdát, ale počkám tak na tři autobusy a otočíme to, říkám si. Vzpomínám totiž na podobnou situaci (taky spadlá trolej a na úplně stejném místě), kdy mě jakožto těhotnou jedna milá paní z chumlu odstrčila loktem takovým způsobem, že jsem tam raději ještě počkala pro případ, že bych se musela odebrat do blízké porodnice předčasně porodit. Hlavně, že se tam bábina narvala. S dětmi se mi do nějakého přetlačování na ostrůvku, kolem něhož sviští auta, teda nechtělo. Přijely dva autobusy a nás se naštěstí ujal hodný pán, který nás vtlačil do toho druhého. Na Karláku stálo ve frontě několik tramvají, tu naši nevidět, vlezla jsem tedy do jiné, posléze jsme ještě přestupovali, protože jsem si řekla, že na sraz s I. dorazíme, i kdyby trakaře padaly. Ano, nebyla jsem daleko od pravdy. Byli jsme asi deset minut od místa, když začalo pršet. Ne pršet, lejt, trakaře padaly a mně přišla sms od wuxii "Koukám, že tradice zachována". Ano, tradičně jsme se mokří odebrali k I. domů. Nakonec to bylo moc příjemné odpoledne, sice kratší, než jsme chtěly a zase pod střechou, ale sešly jsme se. Takže už mě nemohlo rozházet, že nízkopodlažní tramvaj, kterou jsme měli naplánováno odjet, nepřijela.

přidal valkil čtvrtek, 4.06.2009, 8:05:00, Komentáře (3)

. . .

Tři
v rubrice Mimoděj

Přesně v tuhle chvíli před třemi lety přiskotačil mezi nás Mikuláš

Od té doby trochu povyrostl, momentálně se vytáhl k 98 centimetrům a ciferník na váze dotlačí ke 13 kilům. Když byl ještě vetřelčíkem v břichu, říkali jsme mu žabák. Pořádně skákat ale začal asi před měsícem, skáče zato vydatně, z výšek i po rovině. Žabáček mu už neříkáme, je to Mik, Mikešíno, Mikulda, Mikulín, Mikýs, prostě náš Mikeš. Kluk a rošťák od přirození, osobnost neskutečná, která si většinu věcí dělá podle sebe, až uzná za vhodné. Což je, pravda, někdy na zešílení. Snažíte se ho učit něčemu a on je jak balvan. Za čas ovšem zjistíte, že si všechno pamatuje, ale předvede, až jemu se chce. Aspoň že tak, ale představa Mikuldy ve škole mě už teď mírně děsí.
Vzpomínám na ten moment, kdy mi ho zamotaného ve flísové dece wuxia přinesl. Byla to láska na první pohled, hned jsem se do toho človíčka zakoukala, všimla si jeho dlouhých prstů, hezkých uší a krásně tvarované hlavy. Brzy po jeho narození mě napadlo, jak asi bude vypadat ve třech, čtyřech letech. Je pořád stejný, s dlouhými prsty, hezkýma ušima a krásně tvarovanou hlavou. A k tomu úžasnýma očima, které se vyklubaly až za pár týdnů po porodu – šestinedělí totiž snad celé prospal. Spáč je to dodnes velký. Mikeš je veselé dítě, i když má teď pěkně vztekací období a zkouší, kam může zajít a co z nás může vytlačit. Jeho celodenní hysterčení ale dokáže smazat záchvat smíchu před spaním, kdy si čteme Jakuba a Jáchyma a hádáme se, jestli je na obrázku káča, nebo nanuk. Když pro nic za nic bulí, vztekne se třeba, že se domů nevracíme obvyklou trasou, a já jsem na něj protivná, dokáže si mě okamžitě získat, když rozhodí ruce, řekne: Mámo, pocem! a skočí mi do náručí.

Je dost šikovnej, ale když mu něco nejde dokonale, brání se dlouho zkoušet znovu. Je to taky pěkná konzervička, hlavně co se jídla týče, ten než ochutná novou věc! Mluví stále po hotentotsku, ale vyvíjí se a lepší, takže už i já věřím tomu, že si spolu někdy normálně pokecáme, pokud mě tedy potom pustí ke slovu, případně v pubertě pustí z pusy i něco jinýho než no jo, prosimtě. Doktorka na tříleté ho shledala bezproblémovým, prý v něm to mluvení musí dozrát, že to v sobě má. Tak čekáme, že se připojí k ovoci a přes léto dospěje až ke šťavnaté a vyzrálé mluvě. Pak na něj chce přece jen doktorka juknout, jestli jí poví i něco jiného, než že je čunín, což bylo první, co pravil po vstupu do ordinace.

Jinak se konečně naučil říkat své jméno alespoň částečně, je to prostě Mik. Příjmení umí dávno, bylo to vlastně první slovo, které uměl. Řekne, kde bydlí (stejně by ale potřeboval cedulku na krk, páč tohle by mu nikdo nerozuměl), ví, kolik mu je a že má dvacet zubů (on má DVACET, kdežto Tóňa jenom jeden bub dole – tady jedno datum pro Toničku, 11. 5. 2009 – první zub), umí všechny barvy, mnoho značek aut, dost písmen. Pozná čísla do dvaceti, napočítá do 15, domů jezdíme autobusem číslo jedna nula šest, k babí se jede tramvají číslo tři a do ZOO číslo 17, v ZOO ovšem jezdí pambaj číčo 11, kdyby někdo náhodou nevěděl – čísla jsou pro něj jak zjevení, jedna z nejoblíbenějších hraček je kalkulačka a my tajně doufáme, že mu to zůstane, protože z nás ani jeden by nebyl schopen matematice ho doučovat – já už bych si ani látkou ze čtvrté třídy jistá nebyla. Miluje auta a vlaky a vůbec dopravní prostředky. V televizi Fíka, Krtka, Medvědy od Kolína, Simpsonovi a Futuramu (tady budeme muset časem asi trochu cenzurovat), má rád knížky a bez čtení se prostě neusíná. Moc nedává kreslení. Je buchtovej, polívkovej a na řízky. Syrovou zeleninu ani omylem a v ovoci je vybíravej až hanba. Zato jogurtů by spucnul tunu. Tohle všechno a ještě mnohem víc je náš malý Mikuláš.

Dneska si lehl na zem k plazící se ségře, obejmul ji a volal na mě: Mámo, hádi! a dal jí pusu na hlavu. Ona celá rozzářená, hýkla nadšením. Prostě rodinná idylka. O deset vteřin později už jí brutálně rval z ruky autíčko: Tóňa beje auto. A ječeli oba. Rodinná idylka podruhé :)

 

PS: Podařilo se nám ho umístit do jedné školky, ve čtvrti otevřeli dvě třídy pro děti, které se nedostaly jinam. Takže od září začneme jezdit autobusem číslo jedna dva jedna a já můžu mít pupek v místě. Až si tu za půl roku budu stěžovat na kolotoč nemocí, máte povoleno zvednout obočí a pomyslet si něco v tom stylu – vidiš, a to jsi plakala, že ho do školky původně nevzali!

 

přidal valkil pondělí, 25.05.2009, 19:50:00, Komentáře (5)

. . .

Neschopen...
v rubrice Mimoděj

respektive matka schopna

 

Jelikož na mateřské s menším dítkem, schopna se obejít bez školky pro staršího. Schopna ho nakrmit, vyvenčit, něčemu i naučit určitě. Schopna potahat po kroužcích a snažit se mu sehnat zábavu asi taky. Schopna zajistit mu kolektiv podobně starých dětí, jako to dokáže školka, už hůře. V podstatě mi bylo jasné, že v současné době nebude jednoduché umístit mlaďocha do školky, zvlášť když zůstávám doma. Nakonec jsme se dohodli, že zkusíme jen jednu školku, poté co se paní ředitelka té nejbližší nechala slyšet, že dávají přednost těm, kteří se hlásí jen do jedné – školky daných městských částí si mezi sebou údajně hlásí děti, takže lehko zjistit, kdo jim komplikuje výběr. Pak jsme se dozvěděli verdikt, tedy že do školky nebyl přijat, a mě to až překvapivě sebralo. Teda spíš mě sebral seznam dětí přijatých. Protože jsem tam našla pár takových, jejichž maminky jsou na tom stejně jako já, tedy na mateřské s dalším dítětem. Najednou mi to připadalo děsně nespravedlivé a s tou nespravedlností se těžko smiřovala. Proč jejich děti ano a moje ne? Připadalo by mi to ovšem nespravedlivé ve chvíli, kdy by to bylo naopak? Tedy jejich ne a moje ano? Možná připadalo, ale těžko bych nabízela Mikešovo místo jiným.

Zatím to úplně nevzdáváme, zjistíme šance se do této školky dostat během roku, okoukneme jiné školky, pak holt přijdou na řadu školičky, kroužky a tak. Nejsme jediní, komu dítě nevzali. Už teď si říkám v duchu pozitiva nepřijetí. Třeba to, že se o rok odsune kolotoč nemocí, které školkové děti tahají domů a prskají na mladší sourozence. Ovšem příští rok bych už Mikuláše umístila ráda. Sama jsem do školky nechodila (ze stejného důvodu, tenkrát mnoho dětí a moje máma doma) a ve škole mi to, řekla bych, trochu chybělo. Ty lokty, to otřískání ze školek. Sice se mnou máma taky vymetala hodně kroužků, scházela jsem se i s vrstevníky, ale přece jen ve školce je to trochu něco jiného. A zrovna Mikeš by ji docela potřeboval. Aby se trochu otrkal, pro mluví i to, jak se po týdnu na horách s dětmi začal lépe vyjadřovat. Doufám jen, že umístění synka do školky nerovná se můj odchod do práce a Tonču lupnout do jeslí. Že nějaká šance aspoň za rok bude. Konec pláče, život ubíhá rychlostí až neskutečnou dál. Toně bylo 1. května osm měsíců.

 

přidal valkil neděle, 3.05.2009, 18:41:00, Komentáře (7)

. . .

Ozdravně z hor
v rubrice Mimoděj

Byli jsme na Šumavě nasát zdravého vzduchu a užít sněhu

 

 

Pěkné to bylo. Sněhu bylo mraky, a i když bylo teplo a odtával, zároveň neustále připadával další, takže nouzi o zimní radovánky jsme neměli. Bobování, sáňkování, stavění sněhuláků, běžkování, sjezdování, i nějaká ta kouláž proběhla. Pro mě bylo vrcholem pobytu asi to, že jsem se po dvanácti letech postavila na lyže. Co postavila, já na nich i jela. Já dokonce ani nespadla a na vleku se udržela. Standardně vyhlížející lyžař jsem ovšem nebyla. Nemluvím teď pouze o svém lyžařském stylu typu postřelený medvěd. Nejsem totiž fádní, takže jsem se na sjezdovku i pěkně přioblékla. Kampak na mě s nějakým super extra zimním ohozem. Já sjezduji v městské bundě a džínech – aspoň jsem na svahu k poznání (lyžařský styl typu postřelený medvěd k tomu ovšem jistě nemálo přispěl). Jednou jsem si vyrazila dokonce i v lyžařských kalhotech, zároveň tím, jak jsem přesvědčena, udala módu příštího roku. Kalhoty mi totiž ruply a postupně se páraly, až se dopáraly ke kolenům. Teď teprve se mi krásně jezdilo v pořádně rozkročeném postavení. Ostatní vybavení mi snad ani kritizovat nikdo nemohl, bylo totiž pořízeno v místní půjčovně ski. Sjezdovka na Špičáku, co se přepravy vzhůru týče, byla docela v pohodě, jelikož nás tam vyvezla sedačková lanovka. Větší legraci jsme si s Hugáčkem užili na dvoukotvě u nádraží. Zatímco výstup z ní jsme po prvotních problémech nakonec velice zdokonalili, v nástupu se nám dařilo méně a méně. Ještě, že jsme si zaplatili jen deset jízd, jedenáctou bych viděla jako "visí tam na kotvě, nožky má nahoře".
Zbytek pobytu byl ve znamení procházek do obou Rud, na Špičák, návštěv české i německé cukrárny, posezení v nádražkách a veselení se v chalupě, kde jsme pobývali. Tam jsme si roztáhli žaludky místní domácí stravou (se slzou v oku vzpomínáme hlavně na gulášovku), popili něco točeného, pánové i páleného, a skákali kolem ratolestí. Bylo to krásné, nicméně po takové dovolené by to chtělo ještě dalších čtrnáct dní v lázních.

P.S.: Děti hutné horské povětří skolilo (zdravého vzduchu a sněhu bylo asi až moc) a tak teď doma odsáváme, měříme teplůtky, srážíme horečky, nutíme pít, učíme pít a zatímco je venku slunečno a krásně, trčíme v bytě opět u Pejska a kočičky, Krtka a Medvědů. Tolik z ozdravného pobytu. Níže něco obrázků. Howgh!

Mikeš s Anež provětrali lopaty

Železná Ruda – kostel Panny Marie Pomocné z hvězdy

Bavorská Ruda

 

přidal valkil středa, 18.03.2009, 10:59:00, Komentáře (2)

. . .

Hnusnej měsíc
v rubrice Mimoděj

Fakt nemám ráda únor, ještě že je tak krátkej

Koukám ven, lije, po cestách zbytky rozbředlýho sněhu, piju kafe a snažim se dobít. Únor mě spolehlivě ubíjí. A to odjakživa. Nejradši bych ho vyškrtla z kalendáře. Na děti působí evidentně opačně, jelikož jsou stále při síle a to znásobený. Mikuláš jak na pérku, neposedí, furt lítá jak splašenej buvol, Tonina zase noční extempore nespavé. Nespravedlivý měsíc. K našemu útlumu přispívá i velice nezdravý spánek obou dítek (tím pádem i náš). Toňa se rozhodla trávit noci neustálým probouzením sebe i nás, ač najedená, často se tváří, že v noci se spát nebude a žvaní a žvaní. To je samé béééabééé, pak přidá těžký kalibr – zvuk připomínající startování motorky, dokonce i hlasitostí se vyrovná – v noci to aspoň tak působí. Sice nebrečí, ale hlasité vyjadřování kvalit breku dosahuje. K tomu Mikeš je často obtěžován nočními můrami, takže nás budívá urputným řevem. Když přijdeme, má zakryté oči, bojíbojí a ukazuje pam. Co se mu zdálo, na to ještě řečové schopnosti nestačí. Každopádně každé takové probuzení se u mě rovná malému infarktu. Pak se není co divit mé neustálé smažkovitosti. Včera jsem si uloupla kus čokolády, jdu vyhodit staniol do koše, samozřejmě tam končí dobrůtka. Onehdá jsem zase nesla v jedné ruce Mikešovu čepici a v druhé Tončinu použitou plenu – čepice letěla do koupelny do koše a pokálená plínka skončila v Mikulášově bundě v rukávu. Tuhle jsem se zase snažila Mikuldovi vnutit Toninky dudlík a divila se, co na mě tak nechápavě kouká. Tak to něco ke mně a teď proprat dětičky.

Mladá Berousková (po návštěvě doktory, která prohlásila, že je pružná a mrštná jak z Berouskovic rodiny, jí to už zůstalo – ne že bychom tedy v rodině rádi nějakého cirgusáka, to zas teda neee) konečně začala jakžtakž přibírat (3. a 4. měsíc byla v tomhle směru dost krize, takže jsem začala dokrmovat z lahve), ale už teď je jasný, že v půlroce tabulkový dvojnásobek porodní váhy nedocílí ani náhodou. Tváře jí ale zůstaly, takže ani není poznat, že je takovej střízlík. Berouskovitost se u Toni projevuje hlavně při přebalování a převlíkání, z čehož poslední dva měsíce dělá vcelku vyčerpávající rozcvičku. Dopředu se zatím neposouvá, za což dík, páč krocení jednoho divočáka v rodině mi zatím stačí ažaž. Zuby taky veškeré žádné, i když rozslint by už na to měla parádní.

Mikeš si stále rozšiřuje slovní zásobu a ač je pořád za hotentota, semtam je mu i rozumět. Pozná všemožné značky aut (které ani my ne) a zdraví nás Dobrý kačer, takže wuxia usoudil, že z něj nejspíš roste Čtvrtníček řízlej Lopraisem.

Tož konec zprávám z domova a tady některé výrazy:
mímo – mlíko
pumama – punčocháče
papopo – prasátko
mememi – medvědi
čiňaňo – štěnátko
popí dobdou – žádost o dobrou polévku
mají moj bojí – bojím se malého mola
gaga číčama mamají – ptáci mávají křídly

Do naší rodiny dle Mikuláše patří:
Mime – Mikeš
Koní – Tonička
mamí – máma
katí – táta
babí Íňaňa – babička Alena
babí Ňamňa – babička Blanka
dída Kajej – děda Karel

A teď hádanka, nejoblíbenější Mikešovo jídlo je "díděkaťi". Co je to?

přidal valkil pondělí, 23.02.2009, 15:12:00, Komentáře (6)

. . .

Ouřada, to je funkce
v rubrice Mimoděj

Každý tam jednou musíme

 

I na mě došla po nějaké době řada. Vypravila jsem se na místní úřad kvůli rodičovskému příspěvku. Zlaté časy s příjemnou podporou v mateřství skončily. S tím i velice sympatické jednání s paní na SSZ, která mi dávku vyplácela. Byla ochotná, příjemná, rychlá, spolehlivá. Takové jednání je bohužel nebezpečně návykové. U nás na ouřadě spadám pod velice prudnou madam, kterou většinou vytrhnu od luštění křížovky a to se přeci nedělá. Na odbor sociálních věcí a zdravotnictví jsem došla těsně před sedmou (to mě ovšem překvapilo, že v úřední dny premávají do takto pozdního času), ale "moje" paní tam nebyla. Na(ne)štěstí? Zato tam byly tři další ženštiny, a jelikož se už evidentně kopaly do pozadího, vrhly se na mou žádost všechny. Zajímavé na tom bylo, že všechny, jak tam stály/seděly, tvářily se, jako by toto lejstro viděly poprvé. Žádám si v době všude přetřásaného bejbybůmu o rodičák jen já nebo co?

Předala jsem všechny dokumenty – rodný list dítěte, můj OP, žádost samotnou, lejstro o délce budoucí rodičovské dovolené a lejstro s údaji o mé ukončené peněžní pomoci v mateřství. Kontrola dat prozatím pod šesti ouřednickýma očima probíhala pro mě uspokojivě. S vyplňováním formulářů mám obvykle problém a nejsem s to vyplnit cokoliv správně napoprvé, takže bývám připravena na lecjaké výtky. Pak se narazilo na jméno druhého rodiče, kolonky, které tam byly (tj. jméno, rodné číslo) jsem vyplnila poctivě. "Bydlíte s manželem?" ptá se ouřednica. Po pravdě kývu, ovšem záhy upozorním, že trvalou adresu máme každý jinou. "Ale říkala jste, že bydlíte spolu, to to ani nevíte?" Samozřejmě bydlíme, to přeci nutně neznamená, že musíme mít stejnou adresu. "Tak mi nahlašte manželovu trvalou adresu." Na formuláři pro tento údaj není kolonka, ohrazuji se a ženština praví, že to musím napsat na volné místo pod kolonkou. Začala jsem pátrat v paměti a už se skoro jala zavolat wuxiovi, jakže přesně zní jeho adresa. Další ouřednická šimlica si mě zatím pohotově našla v databázi, kde o mně mají samozřejmě všechno! "Furt bydlí u tý Jihlavy?" Nebydlí, ale trvalý pobyt tam má, odpovídám, a žádám je, jestli by mi teda tu plnou adresu nemohli říct, když ji tam mají zapsanou. Všechny propukly v smích, že ani nevím, jakou má můj manžel adresu. Tak aspoň jsem je na sklonku pracovní doby obveselila, říkám si, budou večer na své blízké milejší a třeba jim i teplou krmi ukuchtí.

Dovyřídily jsme otázku trvalých pobytů, když tu se jim nelíbí něco dalšího, a to formulář o tom, jak dlouho jsem pobírala mateřskou a kolik to dělalo za den. Přestože to vyplňovala přímo ona příjemná dáma z SSZ, nezdálo se jim, že uvedla dvě sumy, které jsem měla za půl roku mateřské dostávat. Co je na tom nelogické, ptám se, když sazby byly jiné do konce roku 2008, a jiné letos (co na tom, že letos jsem dostala proplaceno jen 16 dní). Prý tam dvě částky být nemají a co by na to kontrola a že mi tu žádost asi nebudou moci vzít. Oháním se tím, že nejspíš bude v nepořádku jejich formulář, když je tam jenom jedna pidikolonka, do které to nelze rozepsat. Nakonec to teda jakože berou, ale bude se tenhle můj zapeklitej případ konzultovat se šéfovou. Načež ta agentka, co celou dobu tahala informace z databáze, praví: "Jaktože vlastně dostáváte takovouhle denní sazbu, když na minulé dítě jste dostávala míň?" Vím já? Nedostávám třeba víc, že mám s dvěma dětmi větší pracovní náplň? vtipkuju ještě, ale ony se tváří zarytě a já už se děsím, že to kdosi kdesi spočítal blbě a já budu muset vracet peníz, co jsem dostala navíc.

Odpotácím se od ouřednického výslechu s tím, že mou žádost nakonec milostivě přijaly, "ale stejně se uvidí až co šéfová, takhle to nejspíš být nesmí." Čekám na telefon.

přidal valkil pátek, 6.02.2009, 9:08:00, Komentáře (8)

. . .

Animované vězení
v rubrice Mimoděj

Choroba se nevyhnula ani nám.

 

A ochořel nám Mikuláš. Byli jsme pět dní na Vysočině a když jsme se vrátili, ulehl s vysokými horečkami. Muselo mu být fakt špatně, protože Mikeš je dítko neposedné, natožpak chvilku poležet. Teď proležel celé úterní odpoledne, až na dvě hodiny celou středu, čtvrtek taky odpoledne. Chvílemi sa námi ani nekomunikoval, jen koukal. Pouštěli jsme mu k tomu oblíbené pohádky, aby nekoukal jentak do nikam. Takže jsme jeli na animované vlně pět dní, co jsme spolu trávili zavření doma. Tak prosvištěl Krtek mnohokrát a pak už i některé pohádky hodné citování. Kocour Mikeš, Pejsek a kočička – Mikuláš oblibuje mytí podlahy a pečení dortu samozřejmě. Takže na tom svištíme i my a éterem stále létají hlášky pečlivou högerovskou dikcí vyslovované (několik buřřtů, hodně pepřřovatých; i dali tam omááčku). Pak zas Fík (Fíku, ty jsi nechutně otylý! O co?; Kde to má brzdy?; Vemte je, já bych to nepobral; Máte aspoň něco? Prosím, blechy). V hláškách už komunikujeme takřka bez přestání. Nutno dodat, že u nás jedou jen kusy z české produkce, staré dobré Večerníčky prostě. Došlo už i na medvědy od Kolína, což je klasika nejklasičtější a naše oblíbená a Mikulášovi už se je snažíme nějaký ten pátek nenápadně vnutit. Teď se konečně zadařilo. A už to sviští (Se zbláznil do pišišvora, pane; Zakletá, když jsem pečená? Ratata čuňata brouka). Mikulda se řehoní, nejvíc u prvního dílu, když se medvědi potkají. Nás to stále baví, zvlášť ta první řada, Rudolfem Deylem namluvená – nezbývá než vzpomenout na dobu vošáckou, kdy medvídkovské "panépané" hlášky byly do naší mluvy vmísené téměř dokonale.
Pak už ovšem všeho bylo moc, tak jsem vyhrabala jakéhosi Traktora Toma, co Mikuláš od někoho dostal – aby byla nějaká změna. S jakou radostí jsem po prvním dílu tohohle blábolu vkládala na Mikulášovu žádost do přehrávače zpět medvědy. Má vkus, náš synátor.

přidal valkil čtvrtek, 5.02.2009, 14:04:00, Komentáře (11)

. . .

V novym járu
v rubrice Mimoděj

dva nula nula devět

Už několik dní uvažuju, o čem ublognout, a buď mě napadne něco, co hned zase zapomenu, nebo mi to připadá nijaké, abych na to plejtvala časem. Ale co, i o nijakostech se dají psát sáhodlouhé romány. Od předposledního zápisku se pár věcí změnilo. Toňa se od 11. prosince převaluje na břicho, případně i zpátky na záda, takže se kutálí po bytě a nejen tam. Na břiše by byla pokud možno celý den, což ovšem není v jejích fyzických silách, takže časem už ryje nosem v zemi, ale na zádech nepoleží a nepoleží. I v noci se převrací na břicho, a jelikož na něm neumí spát, hned má hlavu hore a vyřvává. Vůbec teď vypráví jak divá a to značně hlasitě.

Jinak protože nic se nesmí podceňovat, už samozřejmě dumáme o tom, čím naše drahá dítka budou. Vymýšlíme jim společně se spolukolegy-rodiči krásná povolání, jakými je šatnářka, řidič autobusu, drážní gynekolog či traktorista. Tonička se ovšem rozhodla vzít svůj osud do vlastních rukou a zcela neuváženě pracuje na kariéře zpěvačky. Kdykoli pustíme nějakou hudbu, začne hulákat spolu s muzikanty a nepřestane, dokud nedohrají. Neví, chuděra, že v tomto ohledu je genetická výbava obou rodin mizerná (ano, i bez hudebního sluchu se můžete živit recenzováním muziky). Neberme jí ovšem mladické sny. Co se Mikeše týče, v tomto oboru by ho mohla čekat slušná kariéra v profesionálním fanouškovství. Pustíme-li doma nějaký živák, Mik se zapojuje především do pauz mezi písničkami, kdy společně s davem nadšeně piští, skanduje a tleská. Pískat na prsty ho naučíme až v předškolním věku, pak to teprve řádně užije. Momentálně ho ovšem nejvíc baví bobovat, a pokud časem dá ostřejší obrysy svým abstraktním kresbám, mohl by se živit podobně jako jeden nejmenovaný kreslíř. Naštěstí časy nejsou neměnné a my tak můžeme spřádat nové a nové plány pro ratolesti.

Co se týče mě – jelikož jsem asi jediný žijící člověk, který ťapťapštině rozumí z 90 % (wuxia tak 85, babičky kolem 30, ostatní obyvatelé něco mezi 5-10 %), rozhodla jsem se průběžně sepisovat slovník. Takže pokud si budete někdy chtít popovídat s Mikulášem, koukejte si prosvištět slovíčka.

Šutín – slovník (ťapťapsko-český):

 achá – krtek
aaa – auto
gaga – vlak; ptáci
ío – letadlo
miňá – jdeme
pemňomňo – pejsek a kočička
ďo – vlk
agí – kalhoty

Tak s chutí do toho a příště si prosvištíme celé věty.

 

přidal valkil čtvrtek, 8.01.2009, 18:42:00, Komentáře (2)

. . .

Mikuláše na Mikuláše
v rubrice Mimoděj

jsme se letos rozhodli přizvat.

 

Loni jsme to ještě neřešili, ale letos si řekli, že by neškodilo mít čím strašit našeho potomka. Čert vypadal jako dobré řešení. Dumala jsem, kde by mohlo být srocení Mikulášův a spol., když sousedka přišla s tím, že má nějaké objednané a že by se mohli otočit i u nás. Inu, proč ne. Mikeše jsme na příchod jmenovce a hlavně tedy čerta připravovali a vyprávěli mu, jak by mohl skončit v pytli a následně v peklíčku, bude-li zlobit (což bude, žeáno). Nijak to ovšem synátora nevyděsilo, naopak neustále opakoval čert čert, když jsme se o něm zmiňovali. Ten den navečer jsem byla nervózní jak před zkouškama, skoro jsem si zopakovala nervozitu z pradávna, když Mikuláš s čerty měl přijít na mě. Letělo mi hlavou, jak to uděláme, co jim Mikeš poví, když nepovídá (tedy povídá ťapťapštinou, ale do té jsme zatím žádnou říkanku nepřeložili), jestli jim mám něco strčit, když oficiálně nic nechtěji atd. Kolem půl šesté jsem začala z okna vyhlížet. Jelikož bydlíme ve velice klidné ulici, nic se nedělo. Pak projelo jedno auto, projelo druhé a zastavilo. Já šmírovala. Po čertech ni vidu. Až pak další auto a už je vidím. Za chvíli budou u nás. Byly tu (s y, páč to byly patnáctileté holčiny) asi dvě minuty, Mikulín sice téměř nehlesl, ale ani se nebál – tedy nebál se víc než jakéhokoli cizího dospělce. Moje snaha o to, že budu předříkávat říkadlo a Mikuláš k tomu gestikulovat, samozřejmě nevyšla. Nakonec velký Mikuláš prohlásil, že ten malý má protekci, jelikož se jmenuje stejně, anděl mu nadělil dobrot a odkráčeli. Mlaďoch jim zamával, řekl pápá a čau a vrhl se na pochutiny. Pak tu nadšeně poskakoval a pořvával čert čert čert.
Holt patnáctky nejsou tak děsivé. Já vzpomínám na jednu návštěvu Mikuláše, kdy nás několik dětí sedí pod stolem, vyjukaní a vyklepaní a fakt se bojíme. Čert nás po jednom tahá zpod stolu a je fakt děsivej. Byl to dospělej chlap, řádně namaskovanej, v pytli navíc živýho králíka, kterej tam sebou mrskal jak o život. Jako už krapet odrostlejší a nevěřící v tu dobu jsme taky jednou chodili provokovat ožralýho čerta, kterej honil mládež s řetězem a nesrozumitelně na ni pořvával.
Takže první návštěvu čertů má Mikeš za sebou a uvidíme, jak se bude tvářit za rok. Já si zopakovala tu zvláštní nervozitu z dávných a zapadlých dob mého dětství. A Mikýse opět nemáme čím strašit.

přidal valkil neděle, 7.12.2008, 18:50:00, Komentáře (0)

. . .

Psavá mě neopustila
v rubrice Mimoděj

Víkendová grafomanie se mě stále drží, tak ještě další dva dny z týdne minulého. Nebojte, ono mě to psaní zase pustí.

 

Čtvrtek byl ve znamení lehké nervozity. Dnes doktor (hezký, mladý, ale nemluva) sdělí, jestli Toňa obdrží peřinku Frejkovu kvůlivá kyčlím. Přijede babička pohlídat Mikuláše a my si vyrazíme samy dvě na babskou jízdu. Vzduch smrdí spálenou tržnicí v Libuši a autobus je děsně narvanej. Stojím v místě určeném pro kočárky, smskou dopravním podnikům si nabiju lístek a najednou koukám, na zemi přede mnou stovka. Tyjo, sevře se mi srdce, nenápadně ji zvedám a šup s ní do kapsy. V následující vteřině si sahám do kapsy, odkud jsem předtím lovila telefon. Aha, byla to moje stovka. Ta vteřina, kdy jsem měla pocit, že jsem něco našla, byla docela příjemná. Následující vteřiny jsem zase měla radost, že jsem neztratila svoji stovéčku, těžce vydělanou mateřským dovolenkováním. U polikliniky jsem brzo, tak ještě rychlovkou proběhnu nákupním centrem, abych se podívala, co je kde nového. Jsem poslední dva měsíce ukotvená u nás u lesa a do civilizace daleko. Nojo, kecám, na Novodvorský je taky jedno obří hokynářství, ale to už prostě znám jak svý boty. Do centra je složito, stále tramvajové výluky, teď dokonce i s přípojem lodí. Nicméně v této mně dosud neznámé nákupní budově vidím, že nového vlastně vůbec nic. U doktora narváno, Toňa v kočárku ještě spí a já pozoruju okolní maminy, jak švitoří k potomkům. Jsem ráda, že dítko spí a já švitořit nemusím a můžu být konečně úplně zticha. Pak už jsme na řadě, budím Tonču a pro ortel. Gel na nožce se jí moc nezdá a kňourá, ale v tom kňourání slyším, jak si doktor pro sebe mumlá, že už je to daleko lepší. Čekám, jestli ještě něco nepoví, ale kdeže, s doktorama je těžký pořízení. A za mnou už fronta děťátek. Když mi sestra podává další termín kontroly s tím, že jen do konce třetího měsíce balit naširoko, jsem moc ráda. Jedeme domů a babička volá, že probudivší se Mikeš s ní už zase nekomunikuje. Sedí u nás v posteli, ruku přes oči. Jak přijedeme z postele vyskočí a švitoří a laškuje s babí jak divej. Mizera. Máma navařila guláše i domácích knédlů uválela, tak si dneska žijeme nádherně. Nemuset vařit, když mi někdo dá takovou dobrotu pod nos, co může být lepšího?
V pátek pádíme na nákup. Je to se mnou a mým mozkem vypláchnutým mlíkem čím dál horší. Zapomínám. Minule jsem si vyrazila bez bot a batohu. Nedostatku obuvi jsem si všimla už u dveří, ale že mi chybí bágl, až v krámě. Peníze jsem měla a to je hlavní. Teď jsem měla batoh i boty, ale kartu nechala doma v jiné bundě. Že jsem bez financí jsem zjistila těsně před pokladnou, takže zase nasázet potravu z košíku zpět a klidnit rozzuřené dítě, které si nakoupilo sušenku a já mu ji zase odebrala. Takže odpoledne repete. Z domu je pro nás vycházka do nejbližší sámošky záležitost minimálně na hodinu. Wuxia šel večer na pivko a já záviděla. Takovou chuť jsem měla na točenou dvanáctečku, že jsem courala po netu a hledala si pivní fotky – slint. A večer jsem si uvařila fenyklovej čaj a kafe bez kofeinu a pustila se zase do práce. Díky ní (a bude to trvat minimálně další měsíc) už nepřečtu fakt vůbec nic, tak jsem si akorát pro radost zase po čase otevřela knížku Pavla Šruta Šišatý švec a myšut. Ochutnávka následuje.

Pavel Šrut: Hodná Běta

Byla jedna hodná Běta,
měla muže Otu.
Ten odešel na kraj světa,
nechal jí jen botu.

Hodná Běta žila v botě,
měla plno děcek,
každé ráno při sobotě
šoupla je do necek.

Když je v neckách vydrbala,
vyleštila botu
a pak tiše oplakala
ztraceného Otu.

přidal valkil pondělí, 10.11.2008, 10:24:00, Komentáře (3)

. . .

Najednou chce se mi psát
v rubrice Mimoděj

No jasně, mám práci, naložila jsem si na bedra v podstatě nenáročnou brigádu, o které ale nevím, jestli stíhám. A právě proto dělám pořád tisíc věcí kolem víc než to, co bych měla. A právě proto mi najednou letí hlavou spousta slov a vět a útočí, abych sepsala. Byť obyčejné věci mého života, ale šup s nima na papír, na obrazovku, na blog. Vypsat se.

 

Úterý se povedlo. Po ránu sice padala mlha a my se brodili vlhkým napadaným listím na autobus, až jsme měli mokré nohavice a kolečka kočáru obalená jak nějaké přírodní podzimní řízky. Pak se ale projasnilo. Tonička byla spavá, den předtím měla dvouhodinový večerní pláč a dal jí zabrat natolik, že odpadla ve čtvrt na devět a spala do sedmi do rána!!! Já se vzbudila o půl hodiny dřív a nemohla si vzpomenout, jestli jsem v noci kojila, nebo ne. A celé úterý Toňa dospávala předešlý bojovnický večer. Mezitím se na nás usmívala a broukala si. S Mikuldou jsme šli opět sokolničit a vida, on nadšen tatínkovi, který od nás přebíral kočárkovou štafetu, sděloval, že jde "pam... čičit". A fakt, konečně i spolupracoval. Nástup nazdar zdar v řadě zatím nedává, ani nekterá společná říkadla, kde se drží všichni za ruce. Ale napodoboval zvířat, smál se mi, když jsem se batolila jako kačenka, nadšeně oběhl všechna cvičební nářadí. Že by se to lámalo? Fakt, že ten den byl dobře naladěný a veselý.
Ne tak den následující. Já už se ráno nemohla probrat a vykopat z peřin. A tušila, že ani moje nálada nebude dnes to pravé. A musím ji překousat, ať se děje, co se děje. Tak někam zalézt a být tam sama a v tichu, kdy se mi to zase poštěstí? Ve středu jsme mířili k doktorce Mikeše oočkovat. Trochu jsem se obávala, poslední pigáro dostal před rokem jako ještě vcelku pidižvík a to ani nekník. Jak to bude teď? Sice jsme dlouho čekali, ale čekárna je ráj, pane! Těch autíček a traktorů. Pak konečně na řadě, Mikulka na klín, držte ho tak a tak, aby se necukal, lapnu lo, jehla, a on zase ani nepíp, ani se necukl. Šikula. To snad i já syknu, když do mě doktoří bodaj. Měl by být odměněn za statečnost, ale ta moje nálada. Někdy bych se nejradši zakopala pod zem, než abych takhle vyváděla. A Mikuláš měl jako na potvoru svoji "neposlušnou". Extrémně neposlušnou. Jak se normálně vláčí šnečím tempem, tak teď domů letěl jak splašenej, neposlouchal, málem vběhl pod auto, sebral kdesi hnusnou petflašku a já ho chytla, když si ji rval až do krku, zvonil na všechny dosažitelné zvonky, ruce přes plot cizím psům skoro do tlamy. A já za nim s jazykem na vestě s kočárem lítala, vyřvávala a šílela, kam zas spadne. A přehnaně reagovala. Doma to samé, běhal, skákal, sedal si na ségru, rozpatlal všude jogurt. A já ho nakonec musela schladit trochou studené vody. Sama jsem si tam měla hlavu strčit také. Pak ho lupla spát a za hodinu pláč. Nedala jsem mu plínu, což v kombinaci v vypitým půllitrem vody předtím dopadlo tak, že durch celý Mikýs i postel. Přes den už plíny dost dlouho nemá, ale ve spaní to ještě nedokáže ovládat a nevím, kde se to v něm bere, ale i když se před spaním vyčurá, ráno má plínu tak těžkou, že hodit mi ji z metru na hlavu, jsem v tu ránu bez sebe. Polospícího ho svleču, pod něj strčím přebalovací Tončinu podložku a nechám ještě dospat. Sama bych si šla zadřímnout, ale nelze. Pak odpoledne na hřiště, protože je moc hezky, rozhodně nelistopadově. Nechce se mi vůbec mluvit, ale náš žvatlal jinak nedá. Musím po něm každé slovo opakovat a pokud to neudělám, jede ho pořád dokola. Vyučuje mě vlastně své řeči huíhuí. Já ji rovnou překládám do češtiny, tak jsem na tom už dobře. Na hřišti Mikeš momentálně uchvácen hlavně houpačkou a ten klouzavý pohyb sematamasematam ze mě dělá tupě vyhlížejícího tvora na pokraji spánku. A to mě ještě čeká jedna pračka pověsit a dvě vyžehlit. Ale ten den doklepu (a to doslova, klávesnicově) do zdárného konce.

přidal valkil neděle, 9.11.2008, 18:17:00, Komentáře (0)

. . .

Dějí se věci
v rubrice Mimoděj

Což by si mnozí, kteří by se mnou měnili na chvíli život, asi nemysleli.

Jenže já teď, co si užívám dvojitou mateřskou, beru každou změnu za zážitek. Splnila jsem svou občanskou povinnost a byla volit – kandidát mnou volený ovšem neprošel. Zítra jdu do druhého kola. Shodou okolností probíhají volby v mé bývalé základce, tak jsem si ještě navíc zavzpomínala. Nechaly jsme wuxiovi obě děti (obě celou dobu spaly, takže si užíval i on) a šly se s mámou trošku projít. Dva dny nato jsem Mikuláše odeslala k babičce a vychutnávala si pocit mít zase na chvilku jen jedno dítě. A nevěděla jsem co s časem, bylo ho nějak hodně. Pak mě čekal zubař, udělal zub, takže už jsem zase krasavice. Odlomil se mi totiž kus horní jedničky, a jelikož je náš zubař superzaměstnaný, dostala jsem se na řadu až za dva měsíce a celou dobu tak byla za čarodějnici. Nebolelo to, jen mi vypadla výplň, kterou mi udělal zubař před 16 lety. Tenkrát jsme jeli zmoženi z nějakého koncertu a já usnula ve vlaku, ležela na sedačce. Probudila mě rána a já na zemi s uštíplým zubem. Chytráci nádražáci nechali na koleji, po které jsme přijížděli, odstavenou lokomotivu. Až na lehká zranění se tenkrát naštěstí nikomu nic nestalo. Teď dostavba díry po vlakovém zážitku zabrala dvacet minut (plus dva měsíce čekání). Jinak se plácám převážně kolem našeho domu. Což o to, s kočárem bych klidně vyrazila i do dálek, ale s brzdičkou Mikešem je to trochu složitější. Kolikrát, když ho vidím doma ve formě, kdy lítá jak splašenej, začnu uvažovat, jestli není tak trochu hyperaktivní (což je teď každé trochu živější dítě koneckonců). Jakmile však vyjdeme ven, kde se courá jak důchodkyně na nákup, okamžitě mě tyto myšlenky opustí. Tady ale zrovna fakt jde.
Doma jsme znovuobjevili Vlastu Redla, který se nejenže líbí Mikulášovi, ale navíc uspává Toninku. Na Mikulášovi stále konáme hudební experimenty, zatím je spíš přes takovou lidovější notéčku (z něj budeme mít nakonec ještě folkaře, ouha :)), takže když wuxia onehdá vyměnil Redla za Roxy Music, už si mladý pán diktoval návrat oblíbenějšího interpreta. Včera jsem mezi zašlými kazetami vyhrabala druhdá oblíbené Brathanki a to skákal a tančil jak smyslů zbavený. Takže u nás teď jedou oni a já oprašuji kdesi zapadlé znalosti polštiny a vzpomínám na naše pěkné polské období, pročítám zápisky z cest po Polsku a slibuji, že se musím stavit v Institutu.
Z dalších kulturních vjemů je teď nejvýše ze všeho asi Krteček vizuálně a Karkulka před spaním audiálně. Ale k těm zase někdy příště.
Tonička už se na nás směje a Mikuláš umí nejnádhernější krabici ze všech.

 

přidal valkil pátek, 24.10.2008, 14:46:00, Komentáře (1)

. . .

Nightmare Is Rising
v rubrice Mimoděj

Začala jsem s Mikulínem chodit do místního Sokola. Na křepčení matek s dětmi. Moje noční můra ožívá.

Už jsem tu před časem zmiňovala, jak je to se mnou a s říkadlovými kroužky. Že to prostě není to pravé ořechové a mám z toho bobky, ač vím, že pro děti by to mohlo být dobré. Hlavně pro Mikeše, který kolektiv potřebuje jak sůl. Pro Mikeše, kterej je svéhlavej až na půdu a kterej se nechytne dobrovolně za ruku ani mě, natož pak nějakýho cizího člověka. Pro Mikeše, který nedávno obdržel do teritoria nějakýho malýho vetřelečka, kterej mu zabírá jeho území. Měla bych věnovat chvíli jen jemu, bez červíčka, co se nám vplížil do rodiny, řekla jsem si. K tomu se dozvěděla o cvičení v nedalekém Sokole a rozhodla se to skloubit. Nenastoupili jsme hned, zabránili tomu převážně rýmičky. A tak jsem nakonec měla skoro měsíc na přemítání, jestli jít nebo ne. A zase jsem se děsila a zase každý den řešila. A nechtěla. Nakonec jsem se přemohla s tím, že to prostě bude pro drobečka přínos a něco se naučí a bude mezi dětma a tak dál. Samá pozitiva prostě. Vydali jsme se. Mikulín se nechal způsobně převléct, a pak to začalo. Rozbrečel se, že ještě nejdeme dovnitř, že musíme chvilku počkat. Pak v tělocvičně chvilku čučel, a jakmile začalo cvičení s říkačkama, rozbulel se. A bulel a bulel a nechtěl se zapojit, ač jsem ho lákala, seč jsem uměla. ‘Já se přece taky nechci účastnit, ale je to sranda ne?’ posílala jsem mu pomrkávající pohledy. Nezabralo nic. Až nastala dvacetiminutovka blbnutí na tělocvičném nářadí. To zas jo, to ho bavilo. Ve chvíli, kdy se nářadí uklidilo, pláč začal nanovo. Křepčila jsem s rodiči a jejich dětmi bez dítěte svého. To stálo v koutě, bulelo a snažilo se zdrhnout. Něco pro můj šestinedělím pochroumaný nerv.
Ale rozhodla jsem se nevzdat to, obrnila si nervy, omotala je čokoládou a šli jsme i následující týden. Čokolády bylo asi málo. Mikuláš už byl celý den na přeražení, ubulený, v ničem nespolupracující. Bulet začal už přede dveřmi sokolovny. A opakoval se scénář z týdne předešlého, při cvičení on u dveří brečel, já skotačila jen blbec s rodiči a jejich hodnými spolupracujícími dětičkami. Mezitím se snažila Mikuldu všemožně lákat do kruhu, ale on stál s rukama zkříženýma na hrudi a jen dělal nene. Pak začal utíkat ven. To už jsem bulela i já. Následovalo cvičení na nářadí, čehož se opět účastnil a konečné cvičení se stáním u dvěří a pobrekáváním. Já dělala kolo kolo mlýnský a ježek ježek spí a ptala se sama sebe, mám-li to zapotřebí. Zatím jsme cvičení ještě nezaplatili, takže to můžu vzdát, i když mě všichni přesvědčují, ať vydržím. Musím ale ukočírovat nervy, překousnout bulení a zvládnout to, že předvádět se budu jenom já. Příští úterý se rozhodne. Noční můry z toho mám už dnes.

přidal valkil čtvrtek, 16.10.2008, 19:18:00, Komentáře (4)

. . .

Proč bychom si nestěžovali
v rubrice Mimoděj

Když už máme jednou blog.

 

Minule jsem jsem si vcelku pochvalovala Mikulášovo chování k ségře, ale muselo mi být jasné, že to tak úplně jednoduché nebude. Nejen, že už ji začal trápit, ale jeho žárlení se projevuje i jinak. Například se začal v noci budit, pochoduje po bytě, a když ho vrátíme do postele, za chvíli ho máme v obýváku znova. Někdy jeho noční dovádění trvá i tři hodiny. Takže zatímco Toňa se budí v noci jednou, my se stejně nevyspíme. Nechci to zakřiknout, ale možná že se blýská na lepší časy, protože teď už byly tři noci klidné. Teď by mohla začít vystrájat zase mladá. Dnes nám končí šestinedělí, takže čekám z její strany nějakou změnu, a tím nemyslím jen pozitivní. Po zkušenosti s Mikulínem od ukončeného šestinedělí nečekám nic dobrého. Kromě nespaní se Mikulášovi přidala ještě jedna moc "příjemná" věc a to je velice, ale velice častý pláč. Kvůli každé kravině je schopný se rozeštkat. Nemůže najít oblíbené auto, brečí, řeknu mu, ať jde od kraje silnice, bulí, nepodám mu něco hned v tuhle chvíli, zase brečí. Není to vztek, ale ublíženej pláč, někdy fakt na zbláznění. Do toho jsem s ním minulý týden šla na cvičení matek s dětmi, takže to tam skoro celé prořval. A nedalo se s ním dělat vůbec nic. Zítra jdeme zase, tak jsem na dárečka zvědavá, jak se vyjeví. Ano, potřebuju si postěžovat, od toho tenhle taky blog mám.

Dobře, tak i ty pozitivní věci. Mikuláš se pravděpodobně začíná rozkecávat. I když by se to někomu nemuselo zdát, rozumět mu totiž kloudně není pořád, ale začal téměř všechno opakovat a někdy se mu slova i zdaří, rozšířil si slovní zásobu. Občas jsou jeho záseky na jím vytvořených slovech (jdeme je například miňá) pěkně protivné, ale i tak mám radost. Mluvit nejspíš někdy opravdu začne. A pak z něj bude novinář jako táta. Toničce jsme vnutili dudlík a od té doby je daleko klidnější, na noc usíná bez našeho poskakování. Přes den spánku sice moc nedává, ale zatím to jde zvládat. Taky hezky roste a pase zvířenu. A už se několikrát usmála. Takže jsme vlastně všichni spokojení. Až na to spaní a na ten brek. Vztahuje se na oba!

přidal valkil pondělí, 13.10.2008, 11:07:00, Komentáře (3)

. . .

To je ona!
v rubrice Mimoděj

Naše Toňa, Tonička, Toninka. Antonie se narodila 1. 9. 2008. Měla pěkných 3,72 kg a 51 cm.

 

 

Dneska už je to týden, co máme Toňu doma. Je to teda slušnej mazec, zvlášť s divokým bratrem Mikešínem za zády. Tonička je docela ubulenka, rozhodně teda ječí víc než Mikuláš v jejím věku. Bude nejspíš mazlivější, protože nejradši by se pořád chovala, což ani při nejlepší vůli nejde. Taky ji daleko víc trápí vzdušní raraši, které vyháníme, co můžeme. Přes den toho extra nenaspí, když je vzhůru, převážně bulí. A do dudlíku se jí moc nechce, nic z něj totiž neteče, víme? Ale výuku na cumel nevzdáváme, zvlášť když vidíme, že ji opravdu umí zklidnit, sem tam ho přece jen vezme na milost. Ale nemůžu si extra stěžovat, protože v noci se budí většinou jednou až dvakrát, což by jí mohlo vydržet. Mikuláš Tonču skoro ihned přijal jako člena domácnosti, pusinkuje ji, hladí, ale samozřejmě je občas docela brutus, když se jí opře o hlavu, dupne jí na ruku, pošťouchá v obličeji – asi to bude holka otrlá. Sice Mikeš teď víc pokňourává a je splašenější než kdy jindy, je to přece jen ještě takový děťátko, co se mu to v hlavě ještě všechno rovná. Ale i tak je zlatej ve svým přístupu k sestře. Teď tu máme ještě doma wuxiu a já se teda vůbec netěším, až nakluše zase vydělávat chechták, protože to tu bude asi docela divoký, už teď mám pocit, že nic nestíhám. Ale prej si to někdy sedne, říkají podobně postižené matky :)

Co se týče porodu, mělo to obdobný průběh jako u Mikuláše. Protože zátěžový oxytovinový test nezabral, v pondělí prvního jsem opět vzala tašku a tramvají odjela k Apolináři na vyvolávání. K tomu tedy nakonec nedošlo, protože doktorka naznala, že by se možná dalo docílit přirozeného porodu s tím, že mě zkusí trochu popohnat oxytocinem. To se ovšem ale ani trochu nelíbilo mláděti a nějak začalo kolabovat. Hned mě odpojili a po klasických předporodních procedurách jsem šla na sál. Tam se opět pokoušeli o oxytocinovou kapačku s tím, že předtím zavedli sondu přímo na hlavičku mimina, aby mohli lépe hlídat jeho reakce. A ta byla opět jasná – rodit se bude přirozeně. Sice to zprvu vypadalo, že se porod bude táhnout, možná dojde i na císaře, ale nakonec se rozjelo až nevídaně rychle a v 14,46 byla Tonička na světě. Pak mě museli na moment ještě uspat kvůli přídatné placentě, kterou jsem si extra pořídila. Zase jsem měla větší krevní ztrátu a vyhrožovali mi transfuzí, ale nakonec jsem se bez ní obešla. Každopádně je to za námi a já si nemůžu vynachválit veškerý personál u Apolináře (až na jednu "gestapačku") a wuxiu, který byl opět přítomen a to bodlo jako nic jiného. Teď už si můžeme jenom "užívat" s ubuleným miminem a vzdorným dorostencem :-)

přidal valkil pátek, 12.09.2008, 14:36:00, Komentáře (7)

. . .

Déjà vu
v rubrice Mimoděj

Nějak se už opakuju.
Klidně jsem mohla zkopírovat (s menšími změnami) tento zápis a vyšlo by to nastejno. Dnes taky přenáším čtvrtý den a čekám, co bude. Dítku se ven opět nechce, v břiše prej je dobře. Takže, jestli se mi nepodaří porodit samostatně do konce tohoto týdne, nastane opět vyvolávaná forma pod dohledem doktorův. Chovám se dost podobně jako před dvěma lety, potácím se doma, nevím co bych a do ničeho se mi nechce. Tentokrát mastím Tumblebugs a Mah Jong a nesmírně mě sere, když mi to nejde. Sleduju se, ale nežeru tolik, zato poslední týden daleko víc porušuju cukrovkovou dietu. takže fakt vše podobné, snad jen, že tím, že už budu druhorodička, mám vítr z porodu spíš proto, že už vím, do čeho jdu. Bouřky, kterých bylo požehnaně na mě vliv asi nemají, tak jsem od okolí zásobována dalšími babskými radami, jak vyvolat porod. Kromě tradičního sexu, vytírání schodů, mytí oken a pojídání ananasu, prý mám čichat do podpaží svému partnerovi. Nebo si pochovat kojené novorozeně. Asi bych teda dala přednost tomu druhému. Způsobů je dost, ale jsem jaksi odolná vnějším vlivům. Zítra opět čekání v přeplněné porodnici u Apolináře a uvidíme, co na to potomek – podle babičky hrozně hodný, jelikož díky čas beroucí zakázce by uvítala jeho narození nejdříve zítra, což se jí pravděpodobně splní.

přidal valkil úterý, 26.08.2008, 17:20:00, Komentáře (3)

. . .

Po druhém roce Mikulášově
v rubrice Mimoděj

nastalo několik zásadních změn

Náš synátor došel k názoru, že už není malé miminko a že by měl změnit určité návyky. Například zjistil, že nočník není tak úplně pitomá vymyšlenost a zbavit se plíny může být zvlášť v prvních jarních vedrech docela příjemné. Doma jsem ho začala vypouštět jen v tričku a sám začal usedat a to s velkými úspěchy. Venku si zatím neříká, ale i tak je to úspěch a takových změn bychom uvítali povícero. Další, k čemu naše robě dospělo, už není tak příjemné. Z našeho děťátka, které vždycky v noci spalo 11-12 hodin tak do osmi, se najednou stalo brzkoranní ptáče a teď nás tahá z lože kolem páté. Blbý ovšem na tom je, že on sám potřebuje spánku daleko víc, než si teď dopřává, a je to s ním pak fakt hodně náročné. Celé dopoledně kňučí, každá maličkost ho rozhodí a už o půl jedenácté by se ukládal k polednímu spánku. K tomu se s ním snažíme vyjít my, kteří jsme taky nevyspalí, takže nás daleko dřív vytočí. Domácnost k pohledání. Nejprve jsme měli pocit, že je to dřívějším svítáním, a tak došlo k zatemnění (deka přes okno). Nezabralo. Pak jsme to svalovali na horko a dusno u nás v bytě, kde se po dvou letních dnech ihned vyšplhala teplta k 31°. Pak se zase ochladilo, i noci jsou chladné a mladík vstává brzy i nadále. Já sama jsem ještě nevyspalejší, než jsem byla v dobách, kdy vyžadoval krmení několikrát za noc. Takže ty poslední dva měsíce, kdy můžu spát, se nevyspím. Zííív.
Moje máma vždycky říkala, že ať je dítě jakékoliv, tak pokud pěkně jí a spí, je vlastně naprosto v pohodě. Když mě Mikeš čímkoli štval, tohle jsem si opakovala, protože on obě tyto základní věci splňoval do puntíku. Spal krásně a jedl skoro všechno, co jsme mu předložili. Bohužel nic není neměnné a už ani jedno není, co bývalo. Spí sice celou noc bez přerušení a ve vlastním pokojíku, ale jeho přicupitání o páté ranní mi na klidu nepřidává. K tomu začal absolutně bojkovat jídlo, a to ještě před samotným ochutnáním. Jen vidí, že se k němu blížíme s talířem, zakrývá si oči, semkne pusu, případně sousta, která mu tam nacpeme, plive. Zatím to řeším hladověním, tedy aspoň v rámci toho dne. Jediné, co by byl schopen a ochoten tláskat po litrech, jsou jogurty. Užíváme si tedy s mladým pánem pěkné "odporné období". Nevadí mi, že toho sní daleko míň než dřív, ono je to i logické, už tak překotně neroste a nepotřebuje tolik jídla, ale ten jeho bojkot, aniž by ochutnal. Tím mi pije krev! Asi nezbývá počkat, než to přijde a těšit se na dobu jeho školní docházky. Škodolibě si už teď představuju, jak ho tahám z postele a nutím k odchodu směr školní lavice a jemu se táááááák nechce.

přidal valkil neděle, 15.06.2008, 20:00:00, Komentáře (0)

. . .

Prenatální výchova v Čechách
v rubrice Mimoděj

Zlé sémě a pak lapák

Všude se píše, jak se máte dítku věnovat, ještě když je bezpečně uloženo v břiše. Máte mu zpívat, povídat si s ním, pouštět mu hezkou relaxační hudbu, působit na něj prostě už od zárodku. Vzala jsem ty tyto rady k srdci a přichystala našemu malému vetřelčeti pěkný víkendový program. Vyrazili jsme si na koncert páně Nicka Cavea a jeho The Bad Seeds. Co bychom pro svého potomka neudělali, aby se vyvíjel, jak je potřebí. Nejprve jsem ho nakrmila bagetou a obdarovala několika hlty piva, a poté jsme se odebrali do haly. Stoupli jsme si výhodně, až dozadu těsně před mantinely, kde jak se posléze ukázalo, byl asi nejlepší zvuk. A navíc to tam bylo trochu vyvýšené, takže i já viděla. A vzduch tam proudil a k záchodkům bylo blízko – prostě ideální stanoviště. Brzy po osmé nakráčela na pódium předkapela, což podle mě, i kdyby byla sebelepší, je nutné zlo. Ubere člověku energii na hlavní část večera a nohy pak bolí o něco dříve. Tentokrát předskakovali Ed Kuepper & Jeffrey Wegener. Což o to, špatné to nebylo, ale radši bych si k jejich poslechu sedla někam do hospody a věnovala svou pozornost jen jim. I robě naznalo, že se nebude rozrušovat a nedalo o sobě ani trochu vědět, až jsem si říkala,že nejspíš nebude hudebním nadšencem. Jakmile ovšem naběhli Nick a spol., ukázalo se, jaký hudební vkus ve skutečnosti má. Od té chvíle mi břuch tančil po celé dvě hodiny koncertu. Cave opět zabral. Zabral i na nás venku, užili jsme si ho náramně, zazpívali si dokonce a byli potěšeni zařazením některých starých pecek (The Mercy Seat, Tupelo, Papa Won´t Leave You, Henry). Po dvojím přidávání se v 11 večer pánové odebrali na kutě a my též.
Druhý den nás již brzy po ránu totiž čekala další atrakce. Návštěva věznice na Pankráci. Tam byl totiž umístěn můj nezdárný bratr, který v podmínce opět vlezl do auta a navíc se nechal chytit. Mámě se tam tentokrát nechtělo samotné, tak jsem si řekla, proč ne, ve vězení jsem ještě nebyla, tak to bude taková hezká premiéra (a derniéra doufám také). Před branami onoho zamřížovaného domu jsme museli být v půl sedmé ráno, páč jsme pražští. Pak nám odebrali mobilních telefonů, zkontrolovali, zda něco nepašujeme a šli jsme do společenské místnosti, kde čekali na trestance. Bylo tu mnoho milenek, manželek, dítek, matek. Mnoho jich ronilo slzy včetně zocelených muklů. Přišel bratr ve slušivém mundúru, něco mouder plných vězeňského žargonu pronesl a ukázalo se, že je furt stejně vypatlaný a vymýšlí békoviny i za mřížema. Tak takhle tedy, potomku náš, prosím ne! Doufám, že poučení bylo značné. A nikdo nemůže říct, že bychom nepůsobili už prenatálně.

A mimo to všechno, Mikuláš oslavil DRUHÉ NAROZENINY.

přidal valkil čtvrtek, 29.05.2008, 13:53:00, Komentáře (3)

. . .

To je to kozí andante!
v rubrice Mimoděj

V lesoparku Kamýk

Kdysi jsme coby šutérkem dohodil od tohoto lesoparku pobývali, a jelikož to není nikterak daleko ani od nynějšího bydliště, vyrazili jsme si tam v sobotu na procházku. Prohlédli si, jak se změnilo okolí Zárubovy ulice (přibyl supermarket, ubyl vyhlášený pajzl U kovboje, kde Laďa tak rád rozbíjel půllitry), a již se vydali na okružní trasu lesíkem. Vytyčenou cestu lemují přírodovědno-tělovýchovné tabule, které oznamují, jakou havěť zde lze najít, a zároveň nabádají k protažení tělesných schrán na čerstvém vzduchu (tutaj více). Je vám asi jasné, že četli jsme se zájmem, leč nepokusili se ani o jedno. Možná by se nám lépe vedlo při hledání brouka voškliváka v mechu, než při protahování a posilování na prvcích Bradla či Hrazda. Ale že jsme líní i sehnout hřbet, nechali jsme havěť havětí a dokráčeli až k dětskému hřišti, kde se Mikuláš vyřádil na místních atrakcích a ještě jsme mu ukázali zvířectvo, takto kozy a kur domácí, který tam je zdarma k zhlédnutí. Wuxia naznal, že je to beztak doupě satanistów, protože tam mají "černou kozu z lesů s tisícem mladých". Kromě toho nemálo černých slípek, což taky nevěstí nic dobrého, neb z jejího vejce se rodí plivník, žeáno.

Poté, co jsme si užili přírodky, nasedl Mikeš na svou motorku a tradá domů. Cestou tam jsme s úsměvem zavzpomínali na to, kterak jsme si tady často pletli busy, protože tu jezdí 198 a 189. Chcete-li jet na kačerov, lapíte 189, chcete-li směr Smíchov, pak 198 opačným směrem. Často se ovšem stávalo, že spěchající rozespalý člověk, vida přijíždět bus, na kterém byla osmička a devítka, do něj skočil, zaliboval si, kterak je v něm málo lidu a na následující zastávce ho zase vyprali, neboť 189 (teda ten špatný autobus) tady měl konečnou. Došli jsme na zastávku Lhotecký les a zrovna přijížděl autobus, zaradovali jsme se, nacpali do něj Mikuláše, kočár, motorku, sebe, podivili se, co na nás ta baba tak divně čučí – a na další zastávce se zase vypakovali ven. Zatrolená 189!!!

přidal valkil pondělí, 12.05.2008, 13:30:00, Komentáře (1)

. . .

Záškodník
v rubrice Mimoděj

Většina dětí v Mikulášově věku jsou pěkný záškodníci, ani on není výjimkou a škodí, kde může.

A to i přesto, že z jeho strany to většinou bývá míněno jako pomoc. Teda alespoň si to myslíme. To, že oblibuje všemožná tlačítka, mobily, ovladače, snad už ani nevnímám. Zajímavá je též jeho záliba ve dveříkch, brankách, vratech, kdy je schopen hodně dlouhé minuty strávit zavíráním a otvíráním, a pokud náhodou mají sousedé v okolí zamčeno, pak alespoň lomcováním. Vypadá to na vcelku nevinnou zábavu, ale když se zrovna k bráně přiřítí zuřivý štěkavec, nebo mi synátor přirazí prsty do branky, už mi to tak pěkné nepřipadá. Další Mikuldovou zábavou je úklid domácnosti (proč je tu furt takovej bordel, nechápu). Odnáší do dřezu nádobí, vyhazuje do odpadkového koše, splachuje záchod, plní pračku, pomáhá s luxováním, kde co setře. Šikovný chlapec, není-liž pravda? V reálu to ovšem vypadá takto. Nádobí do dřezu hází a pokud možno již to umyté a sušící se v odkapávači, většinou se při tom trefí do kastrolu, který se tam odmáčí od tuku a špíny. Do koše vyhazuje z velké většiny odpadky, mnohdy tam však nalézáme i věci ještě potřebné, troufám si říct, že spoustu věcí ani nenalezneme. Před 14 dny se mi například ztratilo asi 8 kávových lžiček, Mikeš si s nimi pěkně hrál, dával je do prádelníku a ven a najednou nebyly. Prádelník jsem důkladně vyrabovala, i košem potřásla, lžiček již nebylo a není jich dodnes. Záchod splachuje velice rád a dělal by to téměř neustále, občas jsem ale ráda, že ho chytnu dřív, než tak učiní. Dnes mísu málem ucpal celou rolí toaleťáku. Onehdy jsem se zase šla sprchovat a na zavřený dekl od toalet si přichystala spací úbor, otočím se a lup noční košile plave v záchodě. Do pračky mi pomáhá nosit špinavé prádlo, co na tom, že nectí barvy a míchá bílé s ostatním, zatím kupodivu nic nemáme na růžovo. Jednou se ale z útrob pračky ozývaly podivné zvuky, a tak jsem byla zvědavá, co jsem nechala po kapsách. Já nic, ale Mikuláš chtěl umýt svou gumovou kachničku. Minule zdatně napodoboval wuxiu při sestavování vysavače, že do té díru na sací trubici narval jiný nástavec (obráceně) a to tak obratně, že už jsme ho nemohli vyndat. Prach ho taky baví stírat, pokud možno mnoha vlhkými voňavými ubrousky umatlá, co může, a u nás je to pak cítit jak v nepříliš lákavém obchodě s levnou parfumerií. To bylo jen několik ukázek, co téměř dvouleté dítko dokáže. A to zcela nerozebírám další jeho schovky, kam většinou láduje důležité věci jako klíče. Z nás se takto stávají docela slušní detektivové.
Jinak máme ale doma klasického kluka, se kterým svádíme líté boje na nočníku a kterému se nechce a nechce mluvit (teda on mluví, ale marťansky a překladatel široko daleko žádný). Ale abych jen nepomlouvala, mohlo by mu zvonit v uších tak hlasitě, že by se předčasně probral z poledního spánku a na tom zájem nemám. Je to veselý kluk, který sice už umí taky pěkně vzdorovat, ale častěji se směje a dělá frky. Krásně spí, jak v noci tak i přes den, a přes den dokonce už ve velké posteli v nově přestavěném pokojíku. Je čím dál tím šikovnější a umí se sám zabavit. Na hřišti teda navazuje kontakty rozbíjením báboviček, ale na druhé straně nutno uznat, že už se je snaží i tvořit. Je s ním docela veselo a občas bych ho přerazila, ale to by bylo asi dost divný kdyby ne. Prostě synátor, jak se patří.

přidal valkil úterý, 6.05.2008, 13:20:00, Komentáře (2)

. . .

Na řemeslo!
v rubrice Mimoděj

žádný školy, flákání se na vejškách, na řemeslo pudeš, vtloukám do hlavy už teď našemu robátku.

Zvlášť když pozoruju sebe s wuxiou, jaký jsme na ruce šikovný. A když nastane situace, že vyplivne kohoutek, co vede vodu do pračky, jsme vděční za zručnější sousedy. Kteří ovšem bohužel nebudou našimi sousedy navěky. Takže už od miminka musíme vést dítka ke zručnosti, jinak jsme nahraný. Fakt je, že jsme teď o víkendu sestavili skříň z Dánska a postel od Germánů, ale "současný nábytek je dělaný pro nešikovné lidi", jak říká naše paní domácí. Takže se asi není čím chlubit. Horší to bude s umisťováním. Nechápu, proč lidi tak touží po půdních bytech. Nejen, že je tam v létě skoro k nepřežití, ale všechno se musí vyměřovat na milimetry, zvlášť když je ten byt jako náš – plnej vinglů a všemožných zákrut. Teď jsme museli začít vymýšlet, jak Mikulášovi zařídit pokojík a jsme trošku nešťastný z toho, kam umístit přebývající nábytek. Ten zcela přebytečný poletí příští týden do kontejneru, ovšem zbývá ještě pár vcelku nutných kusů – a kam s nimi? Vždycky chybí pár centimetrů, tu nahoru, tu do stran, tu vpřed. A já se svou absolutní prostorovou tupostí mám zavařený závity, jak furt dumám, co kam a co ven. Až budeme mít doma toho řemeslníka, nechám veškeré takové dumání na něm. Jen tedy doufám, že prsty zdědí po šikovných prarodičích a že budeme časem bydlet v nějakém pravidelném bytě, skládajícím se ze čtyř rovných stěn, rovného stropu a pokud možno i podlahy.

přidal valkil pondělí, 17.03.2008, 13:21:00, Komentáře (5)

. . .

Hrajeme si, nehrajeme
v rubrice Mimoděj

Jak jsme se začleňovali do kolektivu.

Jelikož je Mikulín tak trošku trubička, která si od dětí nechá všechno vzít, už si delší dobu říkám, že bych ho měla brát někam do kroužku mezi ratolest. Což je pro mě osobně ovšem najtmér jak bič. Chození na pískoviště už vydejchám, ale pokud jsme tam sami dva, jsem přešťastná. A to jeho sociální sbližování s jinými dětmi ani trochu nepodpoří. I tak jsem o kroužcích mluvila a leckteré si našla na internetu, ale to bylo vše. Z podstaty se mi prostě nechtělo jít někam s maminama juchat v kroužku, tleskat, říkadlovat a povzbuzovat robátka k výkonu. Pak mě ovšem na cosi podobného začala lákat Zůza, která tam s Anež chodí už dva roky. Lákala mě tam od prosince, ale mě se každé úterý vždycky něco přimotalo do plánu nadechnout se, vzít Mikeše a vstoupit do tygří klece. Tu jsem byla chorá já, tu mladej, tu jsem musela k doktorovi, pak jsme měli doma nehodu vyžadující inštalatéra atd. atd. Neříkám, že se mi tyto náhody nehodily. Vlastně jsem si vždycky oddechla. Ale tohle úterý jsme fakt nic neměli a já si ani neuměla nic vymyslet a navíc Z+A taky razili, tak jsem sebrala veškeré odhodlání a šli jsme na hrátky maminek s dětmi. Skoro jsem tam nedošla, ještě kousek od onoho místa jsem se málem otočila a šla domů, do telefonu mámě kňourala, že na tohle nejsem. Její ujišťování, že když jsem byla malá, podobné věci mě bavily, mě vážně nepřesvědčilo. Co mě bavilo před 27 lety... Připadala jsem si, jako když jdu na zkoušku nebo pracovní pohovor, ztažený žaludek, úzkost. A to jen proto vejít, chytit podobně postiženou maminu za ruku a kolo kolo mlýnský.
Ale překonala jsem se. Vešli jsme, Mikulda způsobně sešel po schodech a to bylo všechno. Pak seděl v koutku, pokukoval a veškeré mé snahy vtáhnout ho do děje, se míjely účinkem. Nakonec jsem do koutku k němu přisedla taky a pozorovala juchající kolektiv. Asi na to vážně nemám, ani já, ani Mikeš, pomyslela jsem si. Pak ovšem paní profesorka Mikuldu pochválila, jak je hodnej a mě všichni ujišťovali, že ze začátku jsou takové všechny děti (a často i maminky). Nevím, jestli mě přesvědčili, abychom přišli znovu. Příští úterý mám doktora.

přidal valkil středa, 27.02.2008, 13:43:00, Komentáře (6)

. . .

Co dělám
v rubrice Mimoděj

Je neděle odpoledne a já pracuju. Snažím se pracovat.

Vlastně ani moc nepracuju, mám otevřenej obrázek a semtam do něj udělám čáru. Nejde mi to, nechce se mi. Spíš brouzdám a hraju Tumblebugs. Z těch barviček už mi přechází zrak a já nadávám, protože mi to nějak nejde. Zase otevřu obrázek a zase nakreslím čáru, tentokrát spirálu. Jsem bez energie, venku modrá obloha, 18° teplo, svítí a já čekám, až se Mikeš probere, abych ho (i sebe) šla vyvětrat. Bez kafe nefunguju, ani to kafe moc nezabírá, ale aspoň neprospím den. Občas mám pocit, že ani ruku nezvednu, jak je těžká, tlak už skoro nemám, jak je nízko, kafe dopitý, nezabralo a panáka si nedám. Mikulín mě nešetří, má energie na rozdávání a je neustále v běhu. Že si tu energii nešetří na časy příští, že jsme si ji my nešetřili... Ta by teď bodla.

Mlaďoch je vcelku hodnej, umí si hrát, spí celou noc a přes den i tři hoďky, přesto by mi teď nevadilo mít líný dítě, posadit ho do kouta a za dvě hodiny ho najít na stejným místě, jak listuje nějakou zásadní literaturou. Místo toho se brodím čurbesem, co Mikuláš sesypal na zem a to je všechno v jeho dosahu, nesnese věci nahoře, všechno musí být na podlaze, na stole jsou jen auta, s kterými po něm drandí jako po závodní dráze. Doma je jak blesk a venku se courá, každou skulinku musí prošťourat, každý auto omakat, za každý vrata zalomcovat. Na hřišti už je jako doma, kolotoč, skluzavka, písek, šup sem, šup tam, nejzajímavější jsou ovšem vrátka, která otvírá a zavírá třeba půl hodiny. Pokud jsou někde schody, tak další půl hodiny chodí nahoru a dolu a já s ním, páč mu ještě nevěřím, že je nevezme po hlavě napřed. Má rád děti, ale je truhlík, kterej si všechno nechá bez řečí vzít. Děti to asi poznají, tak mu ještě kolikrát vlepí facana. „Musíš jim to vrátit, když tě bijou, nenech si to líbit," hučim do něj, ale zatím si netroufl. A mně je to vždycky líto.

Doma pak zas padám na hubu a Mikeš mě umí vytočit do vrtule, furt se vztekám. Vztekám se, že seděl půl hodiny na nočníku, pak vstal a vyčural se na koberec. Vztekám se, že plive jabko s mrkví, při jehož přípravě jsem si ustrouhla kus prstu. Prudim ho, že kňučí, něco chce a neumí si říct, jen ukazuje a kňourá. Prudim ho, že se nesnaží mluvit. Jsem celá říčná z toho, že se venku, kde je fujtajxl zima, vleče, pak šlápne do hovna a nakonec spadne do kaluže. Vztekám se, že se vzteká, že mu nechci půjčit mobil. Co dělám? Vztekám se, anebo upadám do jakéhosi bdělého komatu. Je se mnou prostě zábava.

přidal valkil neděle, 24.02.2008, 17:55:00, Komentáře (0)

. . .

Vkusné
v rubrice Mimoděj

Co se líbí našemu děťátku

Mladej toho sice stále moc nenakecá (teda vlastně jo, ale kdo mu má rozumět), ale už mnohé vnímá, rozumí skoro všemu a má obrovského pamatováka. Začínáme pomalu testovat jeho vkus, v tv už ho neberou jen reklamy, začíná pojímat i jiné věci. V Kouzelné školce má nejradši Majdu s Františkem. Občas se zakouká na nějaké kreslené pohádky, ale většinou dlouho nevydrží. Na Sylvestra a Tweetyho dělá mňau a gaga, pak ho to omrzí. Gaga dělá i na kosí bratry. Poměrně dlouho vydrží u Garfielda, ale nic nepřekoná Simpsonovi. Ty miluje, vydrží na ně čučet celých 25 minut, směje se u nich, když někde vidí obrázek Houmíka nebo Barta, vejská blahem. Onehdá se koupal a slyšel z tv promlouvat Marge, vyskočil, začal hulákat nadšením a musel z vany ven. Uvelebil se na kanapi vedle wuxii, který taky pravidelně sleduje, a byl ve svém živlu. No, není to tak špatný s divochem.

Začínáme také s testováním hudby, zatím vedou Red Hot Chili Peppers. Ovšem Pink a její příšerný song Dear Mr. President nevydejchal. začal kroutit zběsile hlavou a nakonec se rozbrečel. Ani se mu nedivím.

přidal valkil pondělí, 21.01.2008, 12:41:00, Komentáře (3)

. . .

Jak jsme se prali s nemocí
v rubrice Mimoděj

aneb Konečně už nejsme chcíplotiny

 

Netrvalo to zas tak dlouho, zhruba týden, ale z toho dva dny byly opravdu náročné. Celá rodina jsme popadaly jak shnilé hrušky, rýmy, kašle, teploty, střevní a žaludeční virózy, horečky, migrény – všechno tohle jsme si mezi sebou krásně rozdělili. Mikuláš to snášel nejlíp a nás staré lemry neustále častoval (mezi záchvaty kašle a odsáváním nudlí) zářivými úsměvy. Jeden den to probíhalo tak, že wuxia leže na kanapi kroutil se v křečích, já s hadrem na hlavě, tekoucím okem a mžitkama jsem se jakž takž snažila starat aspoň o Mikeše, když už domácnost chátrala. Do toho mladý pán fretkoidně kmital po bytě a dělal neskutečný čurbes. Nejprve vysypal kbelík s legem, následoval koš s hračkama, do tohoto brajglu vstoupil a s neskutečným nadšením se tím brodil a rozkopával po celém pokoji. Posléze se pustil do tříděného odpadu, papíry i plast pak různorodě promíchával s hračkama, do toho cupoval časopisy, vysypával videokazety z obalů a vše, na co dosáhl, shazoval do té hromady mnohých tvarů i barev. Občas si řekl o bébé (což je jedno z mála slov, které znějí tak, jak mají, a znamenají to, co mají), případně se dobýval do lednice, kde zpravidla chtěl jogurt. Když chtěl spát, šel lomcovat s postýlkou. Vlastně nás ani moc nepotřeboval. Po těchto dvou krizových dnech jsme jakžtakž procitli a vydali se doplnit zásoby (především jogurtů a vitamínů), když jsme narazili na pána domu, který se nesměle hlásil o svá práva. Poprvé za sedm let jsme zapomněli zaplatit nájem. O měsíční splátce elektřiny a nabíhajícím zpozdném za četbu z knihovny ani nemluvím.

přidal valkil pondělí, 21.01.2008, 12:20:00, Komentáře (0)

. . .

Jak na Nový rok...
v rubrice Mimoděj

Jen to ne!

Silvestr jsme sice prožívali celkem v pohodě. Část dne na cestách vlaky z Vysočiny. Kupodivu vše jelo, jak má, ani moc lidí se nepřepravovalo, takže si tentokrát na dráhy skoro nemůžu stěžovat (teda vždycky se něco najde, například úchylně sestavené jízdní řády, kdy na přípoje buď čekáte hodinu a více, nebo máte na přestup dvě minuty). Dojeli jsme domů, tam se otřepali, setřásli batožinu a vydali se k bábině, kde jsme přespávali a kde ona hlídala mlaďocha. A pak k Hugáčkům, kde měl být onen mejdan velkolkepý. Velkolepý, co se žrádla týče především. Pan Hugáček navařil kotel krmě mexikáňské a já, prase, i když jsem se přejedla už po první tortille, dala jsem si další. Kromě plného bachoru probíhal večer v poklidu, jen wuxia měl svou klasickou tichou kocovinu poté, co s Hugem vyžahli flašku whiskey. Následující den byl jedno velké peklo, kdyby takhle měly vypadat všechny dny následující v tom novém roce, tak nevim nevim. Bylo mi totiž tak blbě, jak ani při nejhorší kocovině. Upozorňuju, že jsem během silvestra vypila pouhá dvě piva. Z obžerného počínání jsem se ovšem vzpamatovávala ještě další tři dny, které jsem trávila bez jídla (to u mě není normální) a vleže. Ale dobře mi tak, ty voříšky jsem žrát neměla.

Tak směle do roku 2008.

přidal valkil pondělí, 14.01.2008, 11:46:40, Komentáře (1)

. . .

Rybářská vesta, divnej kukuč, placka
v rubrice Mimoděj

A revize jízdenek prej

 

Svého času byla pro mě jízda na černo takovým malilinkým adrenalinem. Hádat se s revizorama, držkovat na ně, případně utíkat. A vydrželo mi to dost dlouho. Pak už mi přeci jen trochu vadilo, že si v tramvaji nemůžu v klidu číst a musím se kolem sebe rozhlížet, jestli někdo podezřelý nenastupuje, abych honem štípla připravený lístek. Za ta léta mi ovšem v hlavě vybobtnal radar, který je s devadesátiprocentní úspěšností schopen ty chlápky kontrolory rozpoznat. Bohužel občas se tam vloudí nějakej typ, co klasickému revizomodelu neodpovídá, a to jsem pak v loji. Teď opět nejezdím s lítačkou, jelikož se mi to prostě nevyplatí, ale lístek si štípám, to zase jo. Akorát u nás, když se ke konzumu svezu dvě stanice busem, mi to připadá zbytečné. Zvlášť když tady nikdy revizoři nechodí. Nicméně lístek v kapse jako za starých časů bývá nachystán. Ne ovšem, pokud se razantně změní počasí a já jsem nucena vyměnit lehkou bundu za zimní a lístek samozřejmě z kapsy nepřendám.

A tak čekáme na autobus, venku padá cosi mokrého hnusného, stmívá se a je všeobecně vlezlo. Na prostředek jsme se rozhodli vyčkat jen proto, že měl přijet za tři minuty. Deset minut v tahu a bus nikde, klasika. Když se konečně dovalí, vlezeme do něj a tam pán – ve vytahaném svetru, u pasu hadrovou tašku podivně zažloutlé barvy, vypadá jak zchudlý návštěvník folkových festivalů, ale je oplackován. Ouha, lístek v kapse, ale jinde, dělám na divného revizora oči, jakože mám kočár, ale tiše ušláple praví, že teda dostanu pokutu. Jeho kolegyně, vypadající stejně nerevizorsky, vyhublá jak koštiště, přikyvuje, a já fakt nemám téhle dvojici chuť odporovat, protože by nejspíš v příštím týdnu neměli ani na chleba. Takže po dlouhé době pokuta, která mě, pravda, trošku naštvala – už nějak nejsem zvyklá. A už vůbec nejsem zvyklá, že na naší zastrčené autobusové trase jezdí i revizoři. A ještě takoví! Vraťte mi rybářské vesty a poťouchlé výrazy. Aby se mi pokaždé sepnul radar a brněl mě jazyk, jako když olíznu plochou baterii.

přidal valkil čtvrtek, 29.11.2007, 12:49:00, Komentáře (1)

. . .

Pan domácí kouká
v rubrice Mimoděj

jak kdyby z višně spad.
Ale spadla jsem spíš já, alespoň z jeho pohledu. Když mě včera po ránu potkal na chodbě, měla jsem co dělat, abych tělem uchránila telefon, po kterém se užuž natahoval, aby zavolal rychlou pomoc. Šla jsem bosa v negližé a v ruce třímala půllitr plný vody, pán již uchystán v čistém obleku do práce zůstal koukat jak opařený a pozdravil mě tónem, kterým se mluví na vyšinuté občany, chcete-li je uklidnit, aby vám náhodou v pominutí smyslů nic neprovedli. Ale já teda nevím, co je divného na tom, že mi ráno omylem vypadla z okna Mikuldova ne příliš vábně vyhlížející plína přímo na domácích terasu, tak jsem se pro ni rozhodla skočit, aby se jí někdo nelekl, nedejbože do ní nešlápl? Co je divného na tom, že se mi nechtělo obouvat, i když musím k popelnici asi tři metry před dům? A je snad něco podivného na tom, že jsem si sebou vzala vodu na zalití našeho vánočního stromu, který stojí na zmiňované terase? Ale jsem stále tady, siréna v dáli nehouká, tak snad vykulený pan domácí uvěřil mé báchorce, že to co konám, je naprosto normální každodenní činnost.

přidal valkil úterý, 27.11.2007, 13:14:00, Komentáře (1)

. . .

Nic se neděje
v rubrice Mimoděj

Děje se snad něco?

Wuxia mi uzmul pěkné téma, čímž mi vypálil rybník a já nemám moc o čem psát. Uznejte, že na zápisek o gastrovýletě s pivní odbočkou mám momentálně nárok spíš já, která se zvlášť v tomto přívětivém počasí dostanu maximálně na Novodvorskou do hypermarketu, případně když zrovna jo neprší tak o pár metrů dál do knihovny. Jinak se s Mikešem pohybujeme pěšmo v okolí bydliště, protože na delší túry to s tím malým průzkumníkem moc není. Tak tedy k minulému úterku jen dvě poznámky: double chocolate fudgy brownie byla naprostá bomba, po níž jsem se orosila až na prstech u nohou, a ta poslední objednávka u Kalendů byla zrada, mají nás vyprat v 11 a ne o půlnoci přijít s nabídkou posledního půllitru a panáku Jamesona, zvlášť když my nikdy na takovou výzvu neumíme říct ne. Ale bylo to pěkné a ani mi druhý den nebylo šoufl. A teď se nic neděje, Mikuláš si dává polední chrupku (ten se má), v kině jsem nebyla, zkoukli jsme ale Hot Fuzz, což byla vcelku povedená taškařice, čtu, co to jde a to je docela málo.
Jinak se ze mě v domácnosti stala pěkná smažka obecná (ne že bych předtím nebyla, ale teď je to jaksi horší). Věčně něco zapomínám, tu mobil, tu peníze, tu Mikulášovo pití. Nedávno jsem si vyšla ven bez bot a zjistila jsem to až před barákem na schodech, když to studilo. Jediné, co jsem ještě nikdy nezapomněla, byl Mikeš, ale jen čekám, kdy to přijde. Teď o víkendu jsem uklohnila kuřecí vývar, slévám ho přes cedník, když tu koukám, nedala jsem pod něj hrnec. Půl polífky v prdce ve výlevce. Včera jsem Mikuldovi připravovala večerní sunar, vzala jsem lahev, nalila horkou vodu, otveřela sklenici s kafem a už to tam sypu. To by se mlaďoch asi divil. A takovéhle pidipříhody zažívám neustále. Prostě se nic neděje a já se o tom snažím ublognout.

přidal valkil úterý, 13.11.2007, 12:24:00, Komentáře (2)

. . .

Brácha za všechny prachy
v rubrice Mimoděj

Můj mladší bratr je hovád.

Co si pamatuju, byly s ním neustále problémy, možná od doby, kdy začal trochu pobírat rozumu (jestli vůbec nějaký pobral). Vypisovat všechny jeho excesy by vydalo na založení samostatného blogu. Zasvěcení asi znají, tak jen v rychlosti – na střední škole a na učňáku pobyl dohromady tak rok a půl, moc toho nenapracoval, doma opruzoval a vyžíral, rozkradl mi těžce naschraňovaná CD (a kdovíco ještě), zplodil dítě se čtrnáctiletou podzákonnou, boural bez řidičáku a pod vlivem, přičemž vezl ještě dvě dívtky, všichni skončili hodně pomlácený ve špitále, bratr po jeho opuštění ještě dva měsíce na vozíku, dostal podmínku za těžké ublížení na zdraví, znovu řídil opilý, pak ještě jednou, vyfásl basu natvrdo, tam strávil sedm měsíců, za nějaký další prohřešky měl veřejně prospěšné práce, na které se samozřejmě vykašlal, takže mu je pravděpodobně převedli na další tvrdej trest... Do toho se chová jako nevycválanej debilek (což je), kterej ve svých 25 bydlí doma u maminky, jíž nepřispívá ni cent, naopak ji neustále o vše stahuje. Ona na něj bohužel nemá sílu a nedokáže ho vyrazit (která máma to zvládne?). Z lochu bratr posílal tklivé omluvné a slibovačné dopisy, kterak se doma polepší a bude hodný a skoro všichni jsme mu to žrali. Pouze si vymínil, že ten první týden po návratu prochlastá „protože to přeci musíme chápat". Z prvního týdne už je třičtvrtěrok. Jediné, za co ho lze pochválit, je, že pracuje. Že není schopen udržet v kapse byť pětník, je věc druhá.
Před necelými dvěma měsíci si přivedl domů slečnu a už tam zůstali. A se slečnou její pes. Tady je třeba napsat, že moje máma má ze psů fobii a to opravdu velkou. To ovšem bratrovi ani jeho slečince ani trochu nevadilo, i když máma několikrát řekla, že pes tam nebude, nic si z toho nedělali. Slečna v bytě velice brzy zdomácněla. Pochoduje tam v prádle, z ledničky si vezme, co chce, celé dny se tam povaluje. Všichni jsme do mámy hučeli, ať si to nenechá líbit a vykopne je, ale nějak to nezvládá. Už s nima sice několikrát seděla a „promlouvala jim do duše", což mělo stejný efekt, jako kdyby neřekla ani eň. Do toho mají tyto dvě holubičky zajímavě veselý vztah, při němž dnes a denně popíjejí levný alkohol a posléze se zhádají jak koně a nezřídka létají objekty vzduchem i ze třetího patra činžovního domu. Takže slečna už několikrát z bytu (pokud možno ve čtyři ráno) utekla, to vše za pořádného virválu. Jen tak na okraj, pokoje jsou u nás průchozí, takže prchala vždy přes máminu ložnici. Máma mi vždycky radostně zavolala, že se odstěhovala a bude zase klid. Byl, maximálně do večera téhož dne, kdy se pejsek se svou paninkou opět vrátili. Vše vyvrcholilo předevčírem, když máma přišla domů, slečna v tahu, bratr spal, v bytě bordel, dveře na toalet byly rozmlácené a jejich kusy se válely na dvoře. Ideální domácnost. Kdypak se tentokrát asi slečinka vrátí. Dá si voraz aspoň týden?

přidal valkil pátek, 26.10.2007, 12:44:00, Komentáře (4)

. . .

Nespím
v rubrice Mimoděj

Neusnula jsem, i když můj blg trošku ano. Na vině ovšem nejsou podzimní sychravé, do postele zvoucí dny, nýbrž práce, práce a zase práce.

 

Jsem nějak zavalena, snažím se seč můžu vše udělat, leč pořád před sebou tlačím resty. Jak něco dodělám, už mám v mailu novou zásilku. Díky tomu chátrá naše domácnost a já propadám stresům, že nestíhám. Do toho mělo naše robě pěkné prudné období, kdy proběhla recidiva z 10. měsíce, tedy šílení z cizích (i ne tak cizích) lidí. Tentokrát sice neřval úplně vždycky, ale neustále jsem ho měla zabořeného mezi nohama a kdybych měla sukni, mám ho stoprocentně pod ní. Odtud zvědavě vykukoval, ale nikdo na něj nesměl ani špitnout. S dětmi naštěstí tenhle problém neměl, takže mě k mé nemalé radosti tahal neustále na pískoviště. Což znamená korigování bitev o bábovkové nástroje „půjč, neber" a řešení, kolik má to které dítko zubů a jestli už pije z hrnku a jestli dudlíkuje, nebo ne. Ale já si nemůžu sednout a vyhřívat se na posledních zbytcích teplého slunka, jelikož moje ratolest jednak ještě není tak zdatná, aby si na pískovištních atrakcích poradila sama, a druhak je to útěkář, takže jeho a ještě jednu holčičku jsme neustále odchytávaly venku na silnici. Zábava na několikátou.

Po stydlivém období následovalo vynucování si čehokoli neuvěřitelně vysokým ultrazvukovým pištěním, ze kterého jsem zejména já šílela. Naštěstí už jsme ho to odnaučili a teď na nás houká hlubším a snesitelnějším tónem. Jinak je ale Mikuláš docela pohodář, často se směje, rozumí už mnohému a když náhodou ne, stejně ho podezřívám, že to na mě hraje. Chodí asi od 14. měsíce. Chvilku mu trvalo, než se rozhodl, že je opravdu lepší chodit než lézt, ale teď už lítá jak o závod, takže probíhají různé boule, odřeniny a prokouslé rty. Naštěstí mlaďoch docela umí padat, takže to, že je schopný zakopnout o každé stéblo, vyvažuje akrobacií v pádech. Nemůžu o něm říct, že je nemluvný, pořád žvatlá, krásně intonuje, ovšem slova jaksi nepřicházejí. I když, umí si říct o jídlo (mam-mam-mam) a o pití (gou-gou-gou) a všichni ptáci dělají gaga. Hodně se po nás opičí, prdí na pusu, dělá indiána, vyplazuje jazyk a další kraviny, ale jakmile zkoušíme učit ho nějaká slova, tváří se, že ohluchl. Zatím ještě nejspíš „nebyl důvod ke stížnostech". Což mi připomíná, že Mikuláš začal dělat pacičky, v 15. měsících, kdy už jsme to vzdali s tím, že to prostě nebude umět, sám začal. Prostě samostatný Göthík, jak se patří.

přidal valkil úterý, 9.10.2007, 12:45:00, Komentáře (5)

. . .

Chčije a chčije a chčije
v rubrice Mimoděj

A my mokneme a mokneme a mokneme.

Letos to nějak obzláště vychytáváme, nejspíš jsme přebrali štafetu od pana Čonky, kterej na sebe většinou nabaloval déšť a vozil ho všude s sebou. Z chaty na Slapech jsme odjeli o dva dny dříve, než jsme původně plánovali, protože tam začalo pršet a dva večery byly prolité, což ještě tak zásadně nevadilo, poněvadž Mikuláš už spal a my byli před mokrem ochráněni zastřešenou terasou. Dle předpovědí to ovšem vypadalo na deště trvalejší. Ze Slap jsme ujeli, přičemž se telefonicky dozvěděli, že v Praze za tu dobu nespadla skoro ani kapka (maximálně deset), déšť se ovšem vydal na cestu s námi a tak jsme na Smícháči vylezli do pořádné průtrže, která dokonce zaplavovala stanice metra. Cesta domů byla mokrá, místy mokřejší. Sušili jsme. Dnes jsme se vydali do centra a ve chvíli, kdy se vraceli domů, začalo opět lejt a opět dosti zásadně. Čekajíce na dopravní prostředek jsme se na ohavné kapky už vážně naštvali, prototože hnüsná trambaj číslo 16 nejela a nejela, až nakonec vůbec nepřijela a my šli hledat jiný způsob přepravy. A mokli jsme a mokli... A teď sušíme a sušíme.

Ale kromě Slap jsme ještě byli v Kostelci a dneska v kině na Faunově labyrintu, ale o tom až někdy příště, až mě přejde vztek na počasí a vychladnu, resp. uschnu a zahřeju se.

přidal valkil pátek, 10.08.2007, 21:01:00, Komentáře (0)

. . .

Tak to je konec, přátelé
v rubrice Mimoděj

Skončil červenec a s ním pro nás i HP. Konečně, nebo škoda toho?

Na jedné straně jsem ráda, že už je ta série za námi. (I když, kdoví, jestli se Rowla nenechá zase ukecat, ale to bych ji asi neměla ráda.) Na straně druhé mi to po přečtení bylo trošku líto, že už se nebude na co těšit, co dedukovat, co kritizovat, na čem ujíždět. Ale že to bylo pěkný, takhle si už skoro se třema křížema na hřbetu ulítnout na potterománii. Když už jsme u těch konců, nelze nevzpomenout na začátek, kdy jsme se v létě 2004 všichni na chatě na Slapech začetli a už na tom jeli jako Uhde na koze. A řešili a rozebírali. A čuměli na filmy a pořád dokola četli. A jako správný úchylové chodili do virtuálních Bradavic, kde jsme byli nejspíš nejstarší a museli nenápadně vybruslovat z chatových rozhovorů s omladinou, která se nás ptala, jak dopadlo výzo. Bradavice nakonec zatípli právníci kolem Rowling, kteří hromadně rušili stránky, jež měly v názvu harrypotter. Deathly Hallows jsme dočetli tento týden a tím to pro nás taky končí. Jasně, ještě budou dva filmy, ale jinak šlus s HP. I když se mi bude stýskat, dobře tak. A opovaž se, babo Rowlingová, v tom dál pokračovat, jinak tě zavřeme do klecového lůžka. A že jich tu v čekrepablik máme.

Taky byla úspěšně dokončena Kauza Postýlka. Děkuji tímto panu Docentovi za odvoz a Burdíkům za zápůjčku.

Koneckonců, všechno má jednou svůj konec, milí přátelé.

přidal valkil pátek, 3.08.2007, 11:17:00, Komentáře (1)

. . .

U stánku na Letnou krásu
v rubrice Mimoděj

Jsme včera pobývali celé odpoledne
 

Tato venkovní nálevna na Letné ve mně probouzí vzpomínky na věk tak od 17 do 20, kdy jsme tam byli pečení vaření a poctivě stáli sáhodlouhé fronty, kupovali si pak rovnou tři piva a usedali k jejich konzumaci na dřevěné nepohodlné lavice. Teď už tam nechodím tak často, ale aspoň jednou ročně tam vyrážím, tak nějak z tradice.

Tentokrát jsme se vypravily s Markétou vyvětrat dítka (já omrknout malého před třemi týdny vylíhnutého Štófíka) na procházku po Letné. Což spočívalo v tom, že jsme udělaly minikolečko, pak se chvilku posadily na jednom hřišti a vzápětí se odsunuly k pivu. Markéta byla správně střídmá, jak už to u kojících matek bývá, kdežto já se předvedla jako utržená ze řetězu a jala se do sebe lámat pivíčka. To první jen tak prosyčelo a mám pocit, že se hned zase  tom horku odpařilo ven. Tak jsme tam tak seděly, povídaly si, občas nakrmily ratolesti (ten náš tam toho stláskal tuny) a čekaly na manžílky, kteří se porůznu trousili z rachoty. Ten můj zásadně dřív, naprdnutý z práce, o čemž je řeč v příspěvku Spoilermania. Zhlédli jsme zdarma kulturní program, o který se postaral někdejší účastník Česko hledá superstar Michal Hudček, stůl nám pokálel holub, wuxiu cosi svinského poštípalo, Mikuláš se vyválel v písku i prachu a utužoval si imunitu (tj. ochutnával špínu, na ty vajgly ale naštěstí nedošlo). Malý Kryštůfek byl hodný, sice i malinko zaplakal, ale kdo by v létě neměl žízeň, že ano. Ten miminkovskej pláč je ještě takovej slabounkej, to naše ratolest umí jinak zahulákat. I když je fakt, že když nám před rokem někdo říkal, jak potichounku Mikuláš pláče, taky jsem se divila, protože mi přišlo, že řve jak malý turek.

Seděli jsme tam až do sedmi a při cestě domů tradičně zmokli, to už je takový náš úděl toto léto. Tentokrát mi to ale pramálo vadilo, aspoň jsem smyla pot a prach nabytý v nálevně. Pěkné odpoledne to bylo, moc příjemné – akorát to kelímkový pivo za 25??

přidal valkil pátek, 20.07.2007, 11:18:00, Komentáře (0)

. . .

Prší, prší, prší
v rubrice Mimoděj

Víc nežli se sluší

 

Teď teda sice za oknem jasno, slunce žhne jak zběsilé, teploměr praská ve švech, ale my už máme samozřejmě po dovolence. Říkám si, že snad lepší neplánovat, protože nám všechno dopadlo úplně jinak, než jsme mysleli. Kolem Cyrilů a Husů jsme nakonec zůstali v Praze (wuxiův zlý zaměstnavatel jinak nedal) a ten další týden nejeli do Kostelce (zlý zaměstnavatel Kačochů nedal), nýbrž na Luka za bábinou a ďouďou. Nakonec to bylo docela v pohodě, až na to zatrolený počasí tedy. Místní loucké koupalisko, na které jsme si brousili zuby, zelo prázdnotou, ani my se při 15° a slejvácích neodvážili. Výlet do Jihlavy byl jedna velká průtrž, mokrý oblečení a Mikuláš zavřenej pod pláštěnkou. Pak bylo střídavě deštivo a když jsme se v pátek navrátili do Práglu, vylezlo svině sluníčko a začalo bejt hezky. Ale Mikuláš na Vysočině chytil barvičku, trochu rýmu, vylezl mu další zub, jedl knedlíky a rybízovou buchtu, měl první krvavý úraz (zubíky jsou ostré a rty toho taky moc nevydrží) a my si užívali domácí výtečnou hutnou stravu a chvíle bez mlaďocha, když ho prarodičové vyvezli ukázat místním babkám.

Ten týden v Praze jsme jeden den byli v Zóji v Tróji, ale výlet taky nedopadl zrovna podle našich představ. Ráno bylo příjemně, ani zima ani teplo, trošku pod mrakem. V Zoo dokonce vylezlo sluníčko, zvěř měla leháro, povalovala se a byla obecně zlenivělá. Vzali jsme to vrchem a něco i viděli, akorát do indonéské džungle jsme se nedostali, páč tam bylo zrovna dost narváno. U vlků to ale začalo, skoro zničehonic se protrhlo nebe a začalo lejt jak z kropicích vozů, schovali jsme se pod nedalekou stříšku, kde jsme přečkali nejhorší a pak vyrazili dál, přestože trochu ještě krápalo, ale protrhané mraky vypadaly nadějně. Opravdu jen vypadaly. Za chvíli to začalo nanovo, zvířata zmizela do kutlochů, jen tygr naprdle testoval, jestli by už přece jen nevyšel ven.

Spodní část ZOO jsme prolítli a usoudili, že to nemá cenu a že sem raději zavítáme opět jindy. Tak bohužel nedošlo na opičáky, dravé ptáky, na Jindrovy oblíbené papoušky a moje nejoblíbenější šelmy kočkovité. Stejně bude mít Mikuláš ze zvířátek větší pojem až třeba za rok, lachtani se mu sice moc líbili, ale daleko větší srandu měl z toho, když ho pak doma olízal pes. Sotva za náma zaklapla brána, vykouklo sluníčko a mraky se rozpadly, klasika. Tož jsme si aspoň udělali pěknou procházku Stromovkou a tvářili se, že nás nic nemůže otrávit.

Jo, a blejskli jsme pár zviřátek

přidal valkil pondělí, 16.07.2007, 11:55:00, Komentáře (0)

. . .

Boom Boom Baby
v rubrice Mimoděj

Spousta dětí a zalitých náramně.

Zrovna jsem dočetla článek o dětském bůmu v ČR, jak jsou přeplněné porodnice a nejsou místa ve školkách, když mi přišla po icq zpráva o jednom porodu. To bylo v pátek, další béby následovalo v úterý a třetí přiskotačilo na svět v sobotu. Tím by byl v našem okolí vyčerpán ten loňský plodný říjen. Tož, ať jste všichni zdrávi – malý Šimone Dé, Kryštofe Bé a Marjánko Bé. A jelikož dítka musí plavat, tak jsme se toho s wuxiou taky chopili a všechny je řádně prolili. Pro mě to byl šílenej tejden. Nějak už fakt nejsem zvyklá a tři dny v týdnu popíjet je nad mé síly, zvlášť když musím být s Mikulášem neustále ve střehu. Ale ta dítka si to prostě zaslouží. V rámci narození Marjánky došlo taky k pěkné Akci Postýlka (více viz wuxia).

A co jinak nového u nás? Mikuldovi se nějak rozrostly zuby, naposledy jich měl 2 a půl, teď už o 4 více. Nechce se mu až na malé výjimky chodit, přestože kolem nábytku lítá jak drak. Čím dál víc se snaží prosadit si svou a hlavu má čím dál tvrdší. To si ještě užíjem :) Hrozně žvatlá, skoro neustále, ale valného smyslu to nedává, spíš tak pohýkává. Občas sice zaslechneme táta, máma, bába, nene, ale nezdá se, že by to užíval vědomě. Akorát když se zeptáme: „Mikuláši, jak se jmenuješ?", chvilku se zamyslí a pak vyrazí: „Gééé!" Vida ho chytrolína, první slovo, které umí, je jeho příjmení.

Taky se mi podařilo vyklopit ho z kočárku. Pokoupili jsme golfky, abych mohla bez problému do tramvají, schodů atp. A u mámy jsem si chtěla vyzkoušet, jak to s Mikešem uzvednu. Vzala jsem to za to madlo vpředu, jenže ono tam není tak napevno, jako u minulého kočárku, tak se ucho utrhlo a Mikuláš letěl ven. Rozplácl se na zem jako žabička. Samozřejmě řval, ale nic se nestalo, moje máma ho hned lapla a začala se šíleně smát. Vrazila mu do jedný ruky rohlík, do druhý lahev s pitím a byl klid. Já šla vzápětí na WC a najednou máma volá: „Dělej, on jde sám!" To se řekne, dělej, ale za chvilku jsem vyběhla a fakt, Mikulka pořád v ruce rohlík a lahev a štrádoval si to za mnou. Šok z rozplácnutí asi udělal své. Pak mu to došlo, že jde a přitom se mu vlastně ještě chodit nechce, tak sebou zase říznul na zadek. Od té doby už proběhlo pár krůčků, ale fakt se mu néchce néchce, opatrníčkovi. Nicméně, musím říct, že jsem ráda, že jsem ho vysypala doma na koberec, než aby mi třeba letěl z tramvaje.

přidal valkil úterý, 3.07.2007, 11:58:00, Komentáře (0)

. . .

Zuby, pohroma huby
v rubrice Mimoděj

Byli jsme u dentisty.

Já na pravidelnou kontrolu. (Zajímavé, já na prevenci??? To nikdá nebylo a teď jsem tak vzorná.) A Mikuláš k registraci. Kdesi jsem se dočetla, že by se dítka měla do roka registrovat u zubaře, což mi přišlo trošku srandovní, ale proč to nespojit, že? Tak mu doktor vystavil novou kartu, Mikuldá řekl ééééé, teda spíš béééé, když si ho posadil na klín (což k něčemu bylo, páč mu viděl zubíky), sestra do evidence zapsala, že má dva a půl zubu a mladej to měl za sebou. Dostali jsme kartáček se žralokem, kterým mu máme těch dva a půl zubu čistit.:) A pak už si vzal do parády mě. Proběhly nějaký rentgeny, trochu jsme pokecali – mluvil doktor a sestra, já se snažila vmísit do hovoru výkřiky emmm, huh e ééh, pak mi sestra sundala ten olověnej bryndák, nebo co je to, další papírové slintátko a že prý můžu jít. Teda tak rychlou návštěvu u zubáka jsem snad ještě nezažila. Takhle bych tam chodila na pravidelné návštěvy vždycky. Akorát jim by ze mě moc nekáplo. Takže Mikeš je nejenže registrovanej u dentisty, ale má za sebou i roční prohlídku, kde jsem zjistila, že máme snad nejlehčí roční dítě, co znám – a já si vlastně dost neoprávněně stěžuju, že mě z něho bolí kosti, maso, šlachy a jiné.

A jinak už Mikuláš v neděli udělal své dva první samostatné pidikrůčky. Asi se teda nějak zapomněl, protože od té doby zase ani ťuk, naopak je na chůzi ještě opatrnější. Zatím ještě nebyl důvod k rozběhnutí.

přidal valkil středa, 13.06.2007, 20:16:00, Komentáře (0)

. . .

Mikuláš měl prvniny
v rubrice Mimoděj

Už je to fakt rok – neskutečné!!!

Tady k nakouknutí

přidal valkil neděle, 27.05.2007, 11:14:00, Komentáře (1)

. . .

Silný srábek
v rubrice Mimoděj

Minule jsem tady naše mládě docela vychvalovala, tak zase z jiného soudku. Mikuláš právě prochází zajímavým obdobím, kdy ho jakýkoli cizí (vlastně i známý) člověk kromě nás rozbulí.

Dle chytrých návodů na děti kolem osmého měsíce projdou touhle fází skoro všechna dítka. Začnou si uvědomovat, kdo je jejich a kdo ne. Mikulda se poprvé začal k některým lidem chovat nedůvěřivě tak okolo šestého měsíce, někoho nemusel vůbec (např. mého bratra), na někoho si zvykl. Zhruba před měsícem však přestal pojímat všechny, takže když na něj někdo promluví, nebo se jen podívá, nastane srdceryvný řev, mlaďoch se schovává, kam může, a ječí. Všichni od něj uskakují se slovy: „Tak já jdu radši pryč!" a on na nás kouká, jako bychom mu ubližovali, ohrnuje rtíky a vzlyká. Většinou si za nějakou chvíli na neznámou osobu zvykne, to ovšem neznamená, že by měla ona vyhráno. Byla u nás ve čtvrtek na návštěvě babča, Mikuláš chvíli ječel, ale pak si s ní hrál a byla pohoda. Druhý den jsme šli na oplátku my k ní a spustilo se to nanovo. Nu tak snad ho to brzo přejde, toho našeho malýho citlivku. V pátek jsme navštívili Knižní veletrh, kde se taky v tomto smyslu projevoval, ale vzhledem k tomu, že tam bylo tůze mnoho lidí, musel si zvyknout, jinak by se snad uřval.

Kromě toho, že je to malý srábek, je zároveň velký silák. Onehdá jsme v dřevotřískovém konzumu pořídili šuplata do kuchyně. Uznávám, že byly spíše ze šuntí řady, ale v podstatě jsme neměli na výběr. Nevím, na co myslel ten, který tvořil naši současnou kuchyni, ale praktik to moc nebyl. Zkrátka, hledala jsem vhodný úložný prostor pod dřez, ale nic se nehodilo rozměrem, bylo moc vysoké, dlouhé a nejčastěji hluboké. Když jsem v Ikea objevila kontejner do pracovny a zjistila, že jeho rozměry přesně pasují k nám, neváhala jsem s koupí. Sestavili jsme ho docela bez problémů. I když je fakt, že určité díly šly připevnit zhruba čtyřmi způsoby, z nichž pouze jeden byl ten správný a to se dalo zjistit až na konci montáže, a my to samozřejmě měli blbě. I tak beru sestavbu jako bezproblémovou. Mikulášovi se nový objekt v domácnosti moc líbil, dalo se k němu stoupat a něco vysouvat a za něco tahat. Tři týdny tak různě tahal a zkoušel, až jednou pořádně trhnul a šuplík urval – tedy jeho přední část. A to tak důkladně, že už nešla našroubovat zpět, neboť tam cosi vylomil. Měli jsme původně v úmyslu, jít Švédům jejich nábytek vrátit, teatrálně jim mávat nebohým dítětem před očima a pořvávat cosi ve smyslu: „Toto slabounké dítko ten váš šunt pouhým dotekem rozklížilo!", ale nakonec jsme koupili lepidlo a wuxia nábytek šikovně vyspravil. Zatím drží, alespoň do doby, než se do něj náš siláček opět řádně opře.

přidal valkil pondělí, 7.05.2007, 12:18:00, Komentáře (3)

. . .

Coś nowego
v rubrice Mimoděj

Co je u nás doma nového, neboli Mikulášova „Tenkrát poprvé"

 

Zrovna jsem si říkala, že Mikulkovy pokroky nejdou zařadit do škatule Poprvé, protože se vyvíjí tak nějak postupně, ale zrovna dnes si jedno první uhnal. Jelikož je to malý závistivec, má ve zvyku děsně nás otravovat při jídle. Prostě chce to, co máme my, ničím jiným ho v tu chvíli většinou neuplatíme. Tak se ke mně hrnul, až mu nožky podjely a on se bacil o nohu od stolu tak šikovně, že mu rázem vyskočila boule. První boule! Ne že by před tím neupadl, ale boule se mu zdařila poprvé (kupodivu jak rychle vyskočila, tak rychle se začala ztrácet). Od doby, co se poprvé v postýlce postavil, uběhly skoro dva měsíce a pokrok v pohybu je u Mikuláše fakt znatelný. Zatím nechodí a jestli uteče roku, se teprve uvidí. Já bych na to nesázela, protože nohy pořád ještě neumí využívat jako třeba ruce a taky je má o dost slabší. Zato v rukách má sílu, že občas nestačíme zírat. Zprvu stál v podstatě jen díky nim a jejich opoře. Vytáhl se jimi nahoru, nožičky se opile kinklaly, a když se chtěl v postýlce posunout, jenom ručkoval a nohy nechával za sebou. Teď už je ovládá lépe, má je pevné i několik kroků kolem nábytku udělá. Ze stoje si s přehledem sedá nebo kleká, z leže si zase klekne nebo sedne. Od včerejška dokonce začal pořádně lézt po čtyřech, teda když se chce někam dostat rychle, pořád sebou ještě plácne na bříško a jak Meresjev se píďalkuje po bytě. Dělá pápá a když má náladu, jak je velkej. Pacičky ho asi nenaučím, proti tomu vyloženě bojuje, když to dělám jeho rukama, zatíná je, a když mu to ukazuju svýma, chytá mě a odstrkuje. Zato berany duc dělá s velkým potěšením a hlavou na nenene taky kroutí jak divej. To s ním ještě budou boje, se svéhlavičkou. Schovává se pod dekou a dělá kuk, líbí se mu Kuřátko v obilí a když mu wuxia s hračkama hraje divadýlko, vejská nadšením. Prostě radosti a o trochu víc starostí a hlídání, protože už se dostane skoro, kam chce. Taky mlaďocha od devátýho měsíce posazujeme na nočník a je už tak z 90 % úspěšný :-) Překvapuje mě, jakou má šílenou paměť, nebo jak si nenechá nic líbit. Dříve jsme mu něco sebrali a přestalo to pro něj existovat, pak stačilo za něco šikovně vyměnit a spokojil se s tím, teď už ani náhodou. Většinou chce to, co máme v ruce my a i kdybych mu podala totožnou věc, nezajímá ho. A tak dál a tak dál. Pokroky jsou teď docela velké a časté a asi se sem občas nezapomenu pochlubit, jako správná mamina (hehe).

Teď tu pěkně sedím, tatíka máme na mejdáně, já popíjím kafe a přikusuju k němu dětský sušenky a mám radost, protože jsem si dneska konečně koupila sluneční brejle. Mám s tím totiž problém, neboť ve všech vypadám jak moucha cécé. V těchhle sice taky, ale jako jenom hrozně malinká muška cécé. A to už mi radost nezkazí.

přidal valkil čtvrtek, 3.05.2007, 22:04:00, Komentáře (0)

. . .

Standup!
v rubrice Mimoděj

Mikuláš si dnes v postýlce poprvé stoupl.
A já to zrovna neviděla od začátku. Po ránu se popelil v postýlce, lezl sematam a já ještě poklimbávala. Když najednou slyším wuxiu, jak říká: "Jé, Mikeši, ty stojíš." To mě okamžitě vzbudilo a fakt. Náš píďalka se vyšplhal po šprušlích a zíral na nás z výšky. Stál tedy velice vratce na těch svých volšových nožičkách, podlamovaly se mu jak po flámu – ale stál! Do chůze má určitě ještě daleko, ale je to zvláštní zlom, když vidím toho človíčka, který ještě donedáva bezmocně ležel na zádech a nezbývalo mu než čekat, co se bude dít, jak stojí, v očích má vítězoslavný pohled a kouká na nás spatra. Najednou mi dochází, jak to hrozně utíká. A přestože stále netrpělivě očekávám jeho další pokroky, nejraději bych čas na chvíli zastavila nebo aspoň zpomalila. To si pořád člověk říká, už aby se malej otáčel, aby lezl, seděl, chodil, něco řekl. Ale pak se děsí, jak to všechno letí, že už se dítko plazí a sedí v kočárku. Vždyť nedávno ještě jezdil na procházky s malým červíčkem, který pořád jen spinkal, a koukal přitom do cizích kočárů na ty hrozně velké už sedící děti a říkal si ´To ještě potrvá, než takhle povezu našeho´. A vůbec, představa, že to jeho miminečko bude takovejhle klacek, mu připadala skoro neuvěřitelná. A ono šup jeden den, druhej den a miminečko už papčí zeleninu, třetí den, čtvrtej den plazí se jak žížalka po bytě, pátej den, šestej den a nenechá si líbit ani ň, protože už přece ví, k čemu má ruce. Jsou to šikulkové a je skvělý je pozorovat, jak se vyvíjí. Tak čím nás příště mladý pán překvapí?

přidal valkil úterý, 6.03.2007, 22:31:00, Komentáře (0)

. . .

Výslech
v rubrice Mimoděj

Tak přebírám štafetu od wuxii a zde je můj Výslech.

Jaká písnička vám v poslední době zní v hlavě?

Směs neskutečných melodií nachytávaných přes celých den. Takže teleshopingy Jednu bílou orchidej následuje Přééés dvě véésnicéé, pokračuje Tý dam tadadytam ta tadam tydýtatam anébrž Jsem sama doma. Pokračuje písněmi, co kvílím Mikulášovi – Pásla ovečky, Skákal pes. A končí Aerosmith Jaded. Navečer už jen nesrozumitelně hýkám.

Máte doma nějaký kulturní fetiš?

Knihu o Nicku Caveovi s jeho podpisem a věnováním přímo mně – s tou se muckám co chvíli.

Jakou knihu jste půjčil a nevrátila se vám a chtěl byte ji nazpátek?

G. G. Márquez: Láska za časů cholery. Už jsem ji nesčetněkrát držela v knihkupectví v ruce, že si ji koupím, ale přijde mi to nějak nepatřičné, když vím, že ji už mám. A vím dokonce u koho. Nevím ovšem, kde ten někdo a moje kniha jsou!

Který hudební okamžik považujete za zlomový?

Globálně mě nic nenapadá, ale u mě v životě bylo hudebním zlomem, když jsem si coby metalistka přiznala, že se mi líbí Ace of Base. Od té doby jsem mnohem tolerantnější ke všemu a ke všem.

Jakým komiksovým hrdinou byste chtěl být?

Myš Julie – záškodnice z Kocoura Vavřince. Anebo skřítek Polda a jeho Zapiky muky, to by se mi občas dost hodilo.

Jak si představujete ideální večer s televizí?

Vzhledem k tomu, že večer většinou už jen tupě zírám, je skoro jedno, která kravina v TV zrovna poběží. Ideální tak může být i s vypnutou bednou.

Co pokládáte za svůj životní herecký výkon?

To, že jsem již několikrát vylezla na prkna, která cosi znamenají, a tvářila se, že hraju.

Máte nějaké kulturní trauma z dětství?

Jojo. Jo-jo a Jitku Molavcovou! Dodnes jsem se z toho zcela nevzpamatovala.

přidal valkil čtvrtek, 22.02.2007, 12:34:00, Komentáře (0)

. . .

Slíbila jsem
v rubrice Mimoděj

zaznamenávat sem alespoň některé ze zásadních Mikulášových okamžiků.

A je to tady, konečně se mu proklubaly zoubky. První čárečku na dásni jsem objevila ve čtvrtek 17. ledna. Mikeš se plazil kolem, do pusy cpal, co potkal, až narazil na jakýsi žmolek, který mu uvízl v puse. Jala jsem se mu ho vyhrabat zpod jazyka a najednou cítím něco ostřejšího než normálně. Dobejvala jsem se mu do pusy s vidinou nových šatů a on mě tam nechtěl pustit. Nakonec se mi ale podařilo mu pusinku vypáčit. A byl tam, malilinkej zoubeček. A druhej den ještě ostřejší. Následovaly dvě ubrečené noci, kdy na sebe Mikuláš nenechal sáhnout. Normálně u něj zabere pohlazení po tváři nebo čele, tentokrát mě odstrkoval a vřískal ještě víc. Bylo mi jasné, že se klube další mizera. A taky jo, už v pondělí už tam byl. Na fotce ze dneška ještě nejsou vidět, ale fakt – má je tam!!!

Jinak už se Mikešíno naučil, že se může plazit i dopředu, ne se jen točit dokola (i když se tím točením k vysněné věci většinou dohrabal v duchu hesla: Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě), takže už je horší ho hlídat. Už objevil knihovnu a jako první zdemoloval anglicko-čecký slovník, pak ocumlal Richarda Bacha Iluze. Dnes objevil, že naše nevhodně na zemi položené video má otvor a už ho řádně provětral rumpluje v něm lžičkou. Naštěstí ještě nenabral správnou rychlost, ale to přijde vbrzku.

přidal valkil středa, 24.01.2007, 14:57:00, Komentáře (0)

. . .

Takže Vánoce...
v rubrice Mimoděj

...už jsou za námi.

Byly vcelku povedené. Salát se povedl, ryba nespálila, stromek neshořel. Akorát Mikuláš byl odpoledne docela protivnej (asi se nemohl dočkat Ježíška), tak jsme ho lupli spinkat, aby byl u rozbalování dárků veselejší. Stromeček ho teda moc nezajímal, jen prskavky, zato dárky a ten papír, ve kterém byly zabalené, to bylo něco. V tom se hrabal hodně dlouho. Takže spokojenost zavládla v celé rodině.

Další den jsme šli k bábině na kachnu a rozbalit něco darů pod dalším stromkem. Mikulka obdržel od mého šíleného bratra anglický fotbalový dres (i s červenýma podkolenkama) – asi z něj chce mít strýc čutálistu, neboť mu už těsně po narození přinesl malej kopačák. Tak uvidíme, jestli se nakonec vyplní to, co vždycky říkal wuxia – že náš potomek bude fotbalista, aby mohl dělat reklamy na brambůrky, jimiž ho bude celoživotně zásobovat.

Den nato jsme vyrazili za další bábinou a dědou na Vysočinu. Jeli jsme vlakem, což jsme úspěšně zvládli, synek se dokonce i způsobně choval na šestidenní návštěvě, až na malý hysterický záchvat při příjezdu.

Co se týče dárků, byla jsem moc spokojená, vypadá to, že Ježíšek čte můj blog, protože opravdu něco knih nadělil. Dostala jsem Zlou hodinu od Márqueze – už mám úctyhodnou sbírku, z toho, co tu vyšlo, mi chybí už jen tři knížky (jednu z nich jsem měla, půjčila, a i když vím komu, asi už ji nikdy neuvidím). Od Chucka Palahniuka Deník, na což se docela těším. Pak Kryptonomikon od Neala Stephensona, který má pěkných 1000 stránek, takže číst mám určitě co a kromě toho jsem na to moc zvědavá. Dále Stín větru od Carlos Ruiz Zafóna, což bude překvápko – k výběru této knihy jsme s kamarádkou knihkupkyní dospěly na základě pěkné obálky a popisu na záložce – tak uvidíme, co se z toho vyklube. A pátou knihou je V zákulisí muzea od Kate Atkinsonové, už jsem ji začala číst a zatím mě baví, musí ovšem na čas počkat, protože přednost mají knížky z knihovny. Přes Vánoce jsem přečetla od Mariny Lewycké Vilný stařec a hamižné ženy, což je příjemná pohodovka o tom, jak se čtyřiaosmdesátiletý pán rozhodne pojmout sobě za žínku o téměř 50 let mladší Ukrajinku, která by se ráda se svým synkem usadila v Anglii. Což se samozřejmě nelíbí jeho dvěma dcerám, které se snaží svazek zrušit. A teď čtu Krále Krysu, kterého napsal China Miéville, ale jsem teprve na začátku, takže reference snad za čas.

Děkuji všem Ježíškům, kteří si na mě vzpomněli, a tímto považuji Vánoce za skončené.

PS: Na novoroční předsevzetí jsem se jako vždy vykašlala, ale přece jen jsem si zadala úkol – pokusím se v tomto roce něco napsat (ještě uvidíme, co by to mělo být). Rok se sedmičkou mi je totiž o něco sympatičtější než zaoblená šestka. Ale vůbec, co já si stěžuju, loňská šestka byla nakonec mým asi nejšťastnějším rokem vůbec :-)

přidal valkil pondělí, 8.01.2007, 15:44:00, Komentáře (0)

. . .

Konečně jsem se dokopala...
v rubrice Mimoděj

  ...něco sem zase napsat. Nějak se mi nedostává času, což mě trápí, protože jsem si psát tyhle blemcy dala za úkol, abych úplně nezakrněla.

Bohužel se to nedaří tak úplně, jak bych si představovala. Jako správná matka v domácnosti využívám chvilek přes den, kdy mlaďoch spí, k tomu, abych udělala nějakou práci pro mé zaměstnavatele, popřípadě doma poklidila či občas pokrmu navařila. Večer pak poté, co Mikuláše uložíme, padám do křesla s tabulkou čokolády před nějaký nablblý program v televizi (seriály jsou pro vypnutí mozku jako dělané), nebo k časopisu (abych měla aspoň trochu přehled), či ke knížkám (které jsou moji stálou láskou a snažím se je chroustat, co to jde, kupříkladu při cestování s kočárem v Hodkovičky Hills ...ehmm, tuhdá jsem to naprala do zaparkovanýho auta). A na psaní blogowe už moc času nezbývá. Ale něco sem před koncem roku, který utekl snad nejrychleji v mém dosavadním životě, ještě musím dát, řekla jsem si. Je těsně před Vánoci, což mi vůbec nepřipadá a to nejen kvůli počasí, které je spíše listopadové. Atmosféru mi nenavozují ani přezdobené krámy, ani cinkání zvonků ve všech televizních upoutávkách na smršť pohádek a romantických filmů, ani to, že jsem vycídila byt, nebo že máme na balkóně stromek. Uvidíme, jak na mě zapůsobí samotný Štědrý den, zvlášť když bude letos pro nás tak výjimečný. Poprvé ho budeme slavit jako rodinka a vlastně i úplně poprvé s wuxiou. Jsem moc zvědavá na Mikeše, jak se bude na rozsvícený stromek tvářit. Jak ho tak znám, nejradši by byl, kdyby se k němu došoupal a ocumlal. Což jsou teď jeho nejoblíbenější činnosti.

Zatím se stále ještě neplazí vpřed, spíš se tak nějak točí, zvláštně posouvá, ale za předměty, které ho zajímají, se skoro vždycky nějak dohrabe. A že ho, jak je zcela jasné, zajímají hlavně ty, které bychom my byli rádi, aby jsi jich vůbec nevšiml. Takže kabely, špinavý bačkory, tašky, všemožné hadry, hlavně nééé hračky. Jen když dostane nějakou novou, protože nová hračka dobře mete – ovšem jenom na chvilku. Zato šňůra k televizi je zajímavá pořád. Doplazí se k ní, chytne ji, a pak na nás vítězoslavně koukne, jestli jako vidíme. Taky se v poslední době docela rozpovídal, umíme ho rozesmát nahlas tak, že vypískává a zajíká se. V poledne jí polívky a kašičky ze zeleniny a masa, což mu dost šmakuje, ovšem odpolední ovoce je boj – zvlášť jablka se mi do něj ještě nepodařilo nacpat, to se ksichtí, plive, cuká. Ještě tak přesnídávku dá, i když ani tu moc nepojímá. Je to prostě zábava, co vydá za všechny programy v televizi, před kterou ovšem večer stejně padám a tupě do ní zírám – nedá totiž tolik práce a soustředění :-)

přidal valkil pátek, 22.12.2006, 11:17:00, Komentáře (0)

. . .

Tenkrát poprvé
v rubrice Mimoděj

Ptali se mě, jestli Mikuláškovi píšu deníček – tedy mám pro něj takovou tu knížku, do které se lepí fotky a zaznamenávají úspěchy a pokroky. Prostě všechna tenkrát poprvé.
 

Nemám a nezaznamenávám, alespoň ne takhle organizovaně. Třeba by to mohlo být hezké, časem si přečíst všechny ty zásadní momenty. I když si dokážu představit, jak by se pubertální Mikuláš asi tvářil, kdybych ho nutila listovat jeho (resp. mými) vzpomínkami. Už jsem tu kdysi zmiňovala, že nejsem zrovna deníčkový typ. Nevydržím zapisovat ani týdně, natož pak pravidelně denně. Jsem pouze nahodilý zapisovatel, takže by to nutně muselo stejně dopadnout i s psaním do Mikulkovy „knihy prvních úspěchů". A co by si pak, chuděra, počal, když by zrovna nevěděl, kdy poprvé zvládl pacipaci anebo si stoupl v postýlce?

Na druhé straně přiznávám, že některá jeho první si zatím pamatuju. Tak je zkusím hodit semtam sem a časem možná povolím Mikulášovi zalistovat v mém virtuálním deníčku. Nevím ovšem, v jakém věku by mohl být na tyhle mé bláboly dostatečně zralý.

Poprvé o sobě dal náš mladej vědět 26. prosince 2005, nebo alespoň to bylo poprvé, co jsem si všimla kotrmelců, které metal u mě v břichu. Tuhle informaci jsem si mohla půl roku přečíst v těhotenském průkaze, proto si ji ještě pamatuju. Vím taky, kdy se Mikuláš poprvé počural, tedy tatík to zcela jistě ví, protože v tu chvíli já měla co dělat s poporodní euforií a radostí, že je dítko venku, což mi ještě před několika minutami připadalo jako sci-fi. Takže se prý poprvé vyčural 25. 5. 2006 cca ve 20,00 – hned poté, co ho omyli, musel pod vodu znovu, šikulka. Poprvé se nahlas zasmál den před třetím měsícem (24. srpna) a na bříško se sám otočil den před měsícem čtvrtým (24. září). Radost jsme měli z obojího, zvlášť z jeho zajíkavého smíchu, kterým nás dostává dodnes, i když s ním umí docela šetřit.

Další poprvé byla brambora s mrkví, kterou jsme mu dali ochutnat 9. listopadu a která mu fakt dost jela. Teď mrkev jí každé poledne a my máme byt celej dooranžova. A budou další barvy, jak pravila babička.

A to jsou asi všechna poprvé, která si pamatuju. Zub Mikulka zatím nemá, neudělal ni krok (zatím se jen prapodivně na bříšku posunuje většinou kolem své osy) a na první slovo si zatím asi budeme muset počkat. Jeho néééééé teda neberu :)

přidal valkil úterý, 14.11.2006, 15:32:00, Komentáře (0)

. . .

Šestinedělí... Ó jéé!
v rubrice Mimoděj

Ještě před narozením Mikuláše mi maminy sdělovaly, kterak je to s dítky těžké hlavně v šestinedělí. A po šestinedělí? Ó jéé, to už se všechno změní, všechno to bude jinak.

Pravily to většinou s výrazem, který vyzařoval jediné. Úderem prvního dne po ukončeném zásadním šestinedělí se stane zázrak a s dítkem, se kterým to doteď bylo složité, to bude zcela jinak. Znělo mi to tak, že najednou začnu chápat jeho potřeby, ono samo začne být chápavější a navíc na začátku nového období se zacelí všechny rány po porodu. A svět bude veselejší. Když se Mikeš narodil, nepřipadalo mi to tak šílený, jak některé maminky vyprávěly. Malej hodně spinkal, hlavně v noci. Občas samozřejmě zazlobil, třeba u krmení, nebo se zavztekal. Noční můra všech rodičů, prdíky, se taky neukázala být tak zlou, protože Mikulášek si s nima docela dokázal poradit a většinou je vyhnal sám. Podporován hektolitry fenyklového čaje, kterým jsem se prolévala. Bříško ho v tomto období zazlobilo asi třikrát. Já sama jsem se hojila vcelku rychle, takže už po třech týdnech mi bylo docela dobře. Nicméně i tak jsem na konec šestinedělí čekala s napětím. Co se u tohoto relativně hodného miminka asi změní? Začne hned mluvit a sdělí nám své představy o svém budoucím působení na planetě? Bude snad způsobně jíst příborem či už docházet na nočník?

Změna přišla opravdu, kupodivu se však vyvinula opačným směrem. Den po očekávaném konci „starého období" a nástupu „nových zítřků" nás po ránu nemile překvapilo bolavé bříško. A problémy s ním se objevovaly stále častěji. Navíc Mikuláš objevil zálibu ve vztekání, a tak nás začal co chvíli  překvapovat báječnými záchvaty. Ustávajícími jen v náručí, a to si panáček ještě, prosím, diktoval, v kteréžeto pozici by rád setrvával a jak se s ním má pohybovat. Jakmile se pozice změnila, či se chovající přestal posunovat po bytě, popřípadě z nohy na nohu, nebo jsme ho nedejbože položili, vřískot začal nanovo. Tak to teda ne, kamaráde, museli jsme si říct nakonec a i když nám to rvalo uši i srdce, začali jsme ho při záchvatech strkat do postýlky, kde se většinou nakonec ukřičí a usne. Bohužel záchvaty ještě neustaly, naopak nabírají na délce i intenzitě a to už máme po osminedělí. Poslední dva dny se navíc přidalo téměř neustávající kňourání a pobrekávání z neznámých důvodů. Snad je to tím vedrem, horkem, dusnem, které možná i někdy skončí. Jenomže kdy, to se do té doby k hysterčení propracujeme i my a budeme tu svorně s Mikulášem hulákat do stěn.

Ale abych nebyla jen negativní, taky se nám skřítek začal smát, reaguje na naše hlasy a zvlášť ráno, když je vyspinkaný, a zvlášť při přebalování, když je nahatý, dokáže vyloudit tak nadšené a veselé výrazy, že se nad ním rozplýváme blahem. A vzteky bývají zapomenuty. Na čas – než se mladík zase začne nudit a pořvávat na nás: No tak, bavte mě, rodičové. Od čeho si myslíte, že tu jste?

přidal valkil pondělí, 24.07.2006, 15:54:00, Komentáře (0)

. . .

Kuk...
v rubrice Mimoděj

...tak už jsem konečně tady... le petit Nicolas

Ale že to mladýmu nějakou tu chvilku trvalo. Nechtělo se mu ven, asi tušil, jaký nepěkný počasí ho přivítá. Žádný jaro, žádnej krásnej květen, jak jsme mu slibovali. Kdepak, zavládl nám pěkný listopad. Ale i tak musel Mikuláš mezi nás a hupsnul sem, žabáček, 25. 5. pěkně po zprávách před sportovníma novinama, v 19,50.
Tak si ho pěkně prohlídněte, je to celej tatík. Holt se mi v nemocnici nechtělo být samotné, tak jsem si tam sebou přibalila kapesního wuxiu.

Poslední měsíc byl pro mě opravdu plný událostí a novot, jaké se jen tak neopakují. Zprvu jsem čekala, jak se můžete dočíst o příspěvek níž. Čekání trávila hodinami v poradně u Apolináře, případně připojená k monitoru (ten zvuk jsem zprvu hltala, ale když už byl Mikeš na světě, skoro nenáviděla). A přenášela jsem dva dny, čtyři dny, pak sedm, kdy mi řekli, že už do konce týdne musí být malý za každých okolností venku a poslali mě na zátěžový test – to do vás naperou oxytocin a koukají, co na to děloha. Ta má se činila, narozdíl od některých podobně postižených maminek, se kterými jsem to konzultovala. Sestry na oddělení P3, kam jsem měla hned následující den přibýt, se rozplývaly, jak to po kapačce pěkně jde. Ani to ovšem porod zcela nerozjelo. A tak 10. den po termínu jsem ráno před osmou nacupitala do porodnice s taškou a wuxiou coby doprovodem a už jsme tam zůstali oba. Doktor pravil, že mám dobrý nález pro vyvolání porodu, ale že nic není jisté, že se to zvláště u prvorodiček nemusí chytit. U mě naštěstí ano. Bolestivé stahy se objevily vcelku brzo a pak už jsme zase jenom čekali. Některé chvilky byly opravdu perné a je fakt, že si člověk sáhne dost ke dnu. Vyzkoušela jsem si několik věcí, o kterých nám vyprávěla paní při předporodních kurzech ve druhé hodině, kde probírala patologické porody, tedy ty komplikovanější. Nicméně, Mikeš mezi nás nakonec zavítal, zaplakal jen na chvilenku, potom se sestrám, co ho omývaly, hned počural a pak už jen mžoural, kde že to je. Tatík šel na pivo, na které já měla neuvěřitelnou chuť, a mě v 11 večer odvezli na pokoj, kde jsem měla spát, což prostě při nejlepší vůli nešlo. Ve třičtvrtě na šest mi přivezli malouše a všechno začalo. Ve špitále byl hrozně hodnej, i doktoři si pochvalovali, jaký je to hodný miminko, což je vlastně doteď, i když ukázal, že vztekat se umí taky parádně.
V nemocnici jsem si taky vyzkoušela, jaký je to dostat transfúzi, byla jsem anemická, páč jsem ztratila nějak víc krve, než je obvyklé. Zažila jsem velké drama na pokoji, kde má sousedka dostala epileptický záchvat zrovna, když koupala miminko. Pak jsem hrozně chtěla domù a do poslední chvilky nevěděla, jestli mě pustí. Mikuláš byl připravený, dokonce už mi dali na odchodnou i dárkový balíček a přestlali mou postel, ale nic nebylo jasné. Ale pustili mě a já si říkám, co se do toho my ženský tak cpeme, když nás doma čeká pěkný šok. Najednou jsem nevěděla, kde co mám a nemám. Nepoznala, proč malý zrovna brečí, nestíhala ho dát odkrknout, takže ublinkával, příp. přikrýt plenou, když se rozhodl čurat, takže náš krásně nově vymalovaný pokoj je už nìkolikrát pokřtěn. Nevěděla jsem, jestli ho bolí bříško, nebo ne. Přebalila jsem ho, a on se při kojení znovu pokadil. Do toho dojela únava, třasavka, bolestivě nalitý prsa a všechno to kolem. Ale nechci tenhle blog zahlcovat kakánky, prdíky a plínkami. To jen tak prvopocity čerstvé matky.
Jo a pak jsme byli ještě volit a nějakej hovád mi chtěl na Karláku ukrást peněženku. Ale nepovedlo se, jelikož jsem obezřetná, víme? Toť pár dramat z posledních několika týdnù. A příště už něco úplně jiného...

Ještě bych tu měla zmínit nepostradatelnou výpomoc wuxii u porodu, který tam se mnou strávil celý den (akorát na placentu ho vyhnali). Když mi přinesl už umytého a zabaleného Mikuláše, byl to nejkrásnější okamžik vůbec.

přidal valkil pondělí, 12.06.2006, 13:17:00, Komentáře (0)

. . .

Waiting...
v rubrice Mimoděj

Čekání je hrozné. V pondělí 15. jsem měla termín, ale jako mnoho prvorodiček už přenáším.

Všichni mi předpovídali, že ty první květnové řádné bouřky to všechno spustí, ale kdeže. Mladému se uvnitř líbí a nijak se na svět nedere. Zatím nepřenáším o moc, ale i tak. Člověk se nějak víc pozoruje, navíc musí lítat skoro neustále do nemocnice, jelikož ho začínají zásadněji kontrolovat. Takže jsou to samé monitory, kde se zjišťuje, jestli všechno probíhá dle pravidel. A tam třeba dojde k tomu, že si mimino zrovna usmyslí, že bude spát – ani se mu nedivím, když mě tam po hodině a pů čekáníl uloží na postel, taky bych si schrupla – a už mě ženou ještě jednou odpoledne. Pak probíhají klasické kontroly, na které ovšem my těhule vysedíme ďůlky do židlí, jelikož nás je nějak šíleně mnoho, takže není výjimkou čekací doba i tři čtyři hodinky. Vlastně v tomhle období pořád na něco čekám. A teď i na porod, ze kterého mám trošku vítr (páč nevim, do čeho jdu), ale který bych už nejradši vyvolala co nejdřív. To se človìk nejdřív bojí, aby nerodil předčasně, pak zas aby nepřenášel moc dlouho. Já mám datum, do kdy si můžu dovolit rodit bez pomoci doktorův 25. května, pak bude vyvolávání. Nu tož uvidíme. Přemýšlím o nějakém leštění parket či drhnutí koberců, pojídání ananasu a podobných babských fíglech, o nichž jsem slyšela. Ale nevím, nevím, když ani ty blesky hromy nepomohly. Takže se teď potácím doma, nevím co bych, do ničeho se mi nechce, ale přitom nevydržím v klidu. A tak se snažím číst, občas něco sesmolit, do toho mastím karty a miny na počítači a nesmírně mě sere, když mi to nejde. Do toho furt žeru a sleduju se. A utěšuju se tím, že je to možná na delší dobu poslední klidné období. Tak proč mě to tak štve?

PS: Právě jdu z další série kontrol, ultrazvuků a monitorů, kde mi pan doktor sdělil, že už možná do pondělka nevydržím, že to vypadá moc pěkně a porodu nakloněně. Uviďáme... :-)

přidal valkil pátek, 19.05.2006, 11:11:00, Komentáře (0)

. . .

Tož zase po čase
v rubrice Mimoděj

Teď to bude s mým blogem asi neslavné, neboť jsem již pátý den na mateřské, což je sice pohodička lážo plážo, ale jsem odstřižena od virtuálního světa.

Nicméně, budu se snažit sem čas od času něco lupnout. Právě sedím v internetové kavárně v Žitné ulici, mají tu děsně pitomou klávesnici, na které se špatně píše, ale nejsem tu proto, abych si stěžovala. Jakých bylo těch pět dní nového života? Je to docela zvláštní. Připadá mi, že mám hrozně moc času, který šíleně rychle utíká. COž je velice zvláštní kombinace. Ale stačila jsem si pořešit pár věcí, které jsem stále odkládala. Teď i s radostí žehlím, abych ten čas nějak oddělila. Co se týče dělení, vrhla jsem se též na oblíbenou činnost Docentovu, a to dělení odpoledne – schrupnout si u knížky, či nějakého záživného německého seriálu, no není nic lepšího.

Chystám se ještě do kina na několik filmů, v neděli jdeme s "rodinkou" do divadla na Čtyřlístek a kromě Süskindova Parfému jsem se pustila ještě do čtení Dahlova ObraDobra. A vůbec, ona taková Kouzelná školka... Prostě užívám si se vším všudy. Abych si dnes nepřipadala, že příliš dětinštím, trošku jsem si zastřílela – The Return to Castle Wolfenstein, oblíbená to hra. To jen abyste věděli, čím se po dopolednech zabávám. Vypadá to ovšem, že mi příští týden přistane na stole nějaká brigádka, tak už to nebude jen prachsprosté poflakování se.

Jak to tak sleduju, budeme to doma muset nějak pořešit s tím internetem :-)

přidal valkil pátek, 7.04.2006, 15:59:00, Komentáře (0)

. . .

"Hergot donrvetr krucajs element,"
v rubrice Mimoděj

chtělo se mi dnes poránu zařvat, možná bych neváhala ulevit si i ostřejším a sprostějším výrazivem. Ale nakonec jsem jen zakňourala: "Ach jo, už nééé!"

To když jsem vyhlédla z okna a viděla na stromech, domech i trávnících sněhový poprašek a z nebe se neustále sypající sníh. Jediné, čím jsem si mohla zmírnit splín, který na mě padl při pohledu na šedivé pošmourné ráno, byla představa, že je půlka listopadu. Vykouknu z okna a zaraduju se: "Jéé, první letošní sníh, to je tak hezký, jak je okolí pod sněhem, úplně to září, to je něco jiného, než jen ty holé větve, škoda, že je to mokrý a hned to roztaje."
Jenže pro někoho, kdo se jako já probudil ve čtyři ráno a zadřímal zas až ve čtvrt na sedm, když mu před sedmou měl zazvonit budík a vyhnat ho do práce, to pořád byl konec března, začátek jara a hnusnej sníh, kterej naštěstí taje. "Mně by snad bylo milejší, kdyby pršelo, to se k jaru aspoň hodí, ale to bílo už vážně nesnáším," povzdychla jsem si, navlékla se do černého, na hlavu si narazila kapucu a vyrazila do nečasu. Naštěstí se teď rozhodli, že na trase Levského-Lehovec konečně roztopí tramvaje (což nečinili téměř celou zimu), a tak jsem se mohla v teplíčku rozplácnout na sedačce, předstírat, že si čtu a nevnímat nic, ani padající sníh.
Ale přece jen mám teď pěknou vyhlídku do budoucna, už jen osm dní a tradá pryč ze zaměstnání a na mateřskou. Doufám, že žabák zůstane v chlívečku až do svého termínu, abych si aspoň chvilku ještě mohla třeba vychutnat pocit, že když venku sněží, můžu zůstat v posteli a nikam se nevydávat, že když se vzbudím ve čtyři ráno, je jedno, kdy posléze usnu, protože nebude natažený žádný protivný budík, že když bude pršet, sněžit, foukat, budu moct počkat, až to přejde a pak se pomalinku beze spěchu procházet na sluníčku. Ano, moc hezké představy, ale do příštího měsíce a půl nemá cenu vůbec nic plánovat. Prostě nechám čas plynout a uvidím, jak se námi naloží.

S plánováním souvisí ještě jedna věc, na kterou si musím postěžovat. Člověk třičtvrtě roku čeká na nějakou oblíbenou kapelu, aby si mohl ještě užít na koncertě a nic. A pak bum, přijede jich několik, pokud možno v rozmezí měsíce, někdy se kryje i dnem. A navíc už ve velice nejistém období. Takže:
29. 4. The Dresden Dolls
29. 4. I AM X
15. 5. Hugo Race
24. 6. Placebo
Chci jít na všechny a kdo ví, jestli dám aspoň ty Dresden Dolls, kteří mě lákají převelice. Prostě musí béby vyčkati, kam by se taky dralo, když je venku tak pošmourno, lezavo, ohavno. A jestli budu mít velké dilema, kam 29. dubna vyrazit, třeba to rozhodne za mě.

přidal valkil středa, 22.03.2006, 11:08:00, Komentáře (0)

. . .

Když čtyřikrát, tak čtyřikrát
v rubrice Mimoděj

Zaslal mi wuxia, který dostal babu od Khotzilly, který dostal babu odsud, který dostal babu... Dobrá, přebírám ji, ale jelikož jsem osamělý blogger, asi ji nepošlu dál.

Jo, a tady je, o co jde.

Čtyři místa, kde jsem žila:
1) Kostelec nad Orlicí (moje skororodné město)
2) Žitná ulice, Praha 1 (nejdéle ve svém dosavadním životě)
3) Sídliště Lhotka, Praha 4 (tři lidi + jeden semotamo ve dvou pokojích asi deset měsíců za 2333,33333333333 každý z nás)
4) Hodkovičky, Praha 4 (nádherný pronájem a místo, kde bych chtěla zůstat na pořád)

Čtyři moje zaměstnání:
1) knihkupkyně (asi měsíc)
2) cokoli v databázovém oddělení v directmarketingové firmě
3) všechno a nic v reklamce zaměřující se na cestovní ruch
4) redaktorka ve vědeckém plátku

Čtyři filmy, které můžu vidět pořád:
1) Underground (protože mě vždycky dostane)
2) Čtyři svatby a jeden pohřeb (protože mě vždycky spolehlivě rozesměje)
4) Cena za něžnost (protože mě vždycky spolehlivě rozpláče, hmm a proto ho vlastně nechci vidět pořád)
3) Podraz (protože prostě Podraz)
... a moře dalších, co se sem nevejdou a pozítří by třeba nad výše uvedenými zvítězily.

Čtyři knížky, které po určité době znovu vytahuji:
1) William Saroyan – Tracyho tygr (+ jakýkoli Saroyan)
2) Roald Dahl – Můj strýček Oswald (+ jakýkoli Dahl)
3) Gabriel García Márquez – Sto roků samoty (+ jakýkoli Márquez)
4) Boris Vian – Pěna dní (+ jakýkoli Vian)
... ach jo, těch by ještě bylo, ale když čtyři, tak čtyři (ne, nedá mi to, ještě zcela jistě John Irving – Modlitba za Owena Meanyho, Daniil Charms – Dobytku smíchu netřeba a ehmm, série Harry Potter)

Čtyři jídla, která se mi nikdy nepřejí:
1) Bramboráky
2) Buřtguláš
3) Špagety na červeno, na bílo, na jakkoli
4) Brambory na všechny způsoby – pečené, smažené, v těstě, zapékané s čímkoli, mačkané, máslem maštěné

Čtyři místa, kde jsem byla na prázdninách a na dovolené:
1) Polsko (různorodě – Krakow, moře, Wrocław...)
2) Skandinávie (Dánsko, Švédsko, Norsko)
3) jižněji (Řecko, Jugoška, Taliansko, Maďárula)
4) a ČR (všude možně, kam se dalo)

Čtyři televizní pořady, které si nenechám ujít:
1) Monty Python’s Flying Circus
2) Red Dwarf
3) The Simpsons
4) Raymonda má každý rád
... ale popravdě si v tv nechám ujít cokoli

Čtyři místa, kde bych byla raději, než kde jsem teď:
1) doma v posteli s pěknou objemnou knihou (a s manželem samozřejmě) :)
2) v Krakowie, v mém srdečním městě (tam bych chtěla být pořád)
3) v Berlíně (protože jsem tam nikdy nebyla a hrozně mě to město láká)
4) někde s kumpánama, v hospodě na malém, nebo v kavárně na čokoládě, to je vlastně jedno – kecat, drbat, popíjet, nemyslet na robotu a nic zásadního.

přidal valkil úterý, 28.02.2006, 11:29:00, Komentáře (0)

. . .

Svatba byla veliká
v rubrice Mimoděj

...jako celé Horní Záblatíčko

Svatbu jsme nijak zásadně neplánovali. I když už jsme nějaký měsíc věděli, kdy a kde přesně bude, neboť jsme se museli zaregistrovat na úřadě. To samé, tedy kdy, kde a v kolik už téměř nikdo další nevěděl, kromě dvou svědků. Někteří lidé věděli, kde bude obřad, jiní znali datum a jiní zase čas. Prostě jsme mlžili a svatbu tak trošičku tajili. Trochu řešit jsme ji začali zhruba měsíc před činem samým. Bylo potřeba si aspoň trochu ujasnit, co si vezmeme na sebe, dokoupit či dosehnat, co nám k tomu chybělo, pořídit pěkné stříbrné prstýnky. A to je vlastně všechno. A zprodukovat postsvatební mecheche, což jsme tak trochu nechali na mojí mamince.
Neobešlo se to bez zádrhele, to snad ani nejde. Svatba byla v pátek a v úterý mi volala svědkyně, že je to s ní bledý, protože v neděli pojedla nějakého nedobrého zavináče a od té doby zvrací a zvrací a že prej má možná nějakou otravu. Každopádně to nevypadalo, že by byla schopná dojet do Prahy. A jelikož druhým svědkem byl její partner, bylo nám jasné, že přicházíme o oba. Ale sehnali jsme jiné, samozřejmě (Berto, Markéto díky vřelé), takže se počet těch, co věděli vše, rozšířil na šest. Ve čtvrtek jsme se dozvěděli, že moje milá Káča-svědkyně skončila s akutním zánětem žaludku ve špitále, pustili ji až po týdnu o šest kilo lehčí a poznatek "nejíst už nikdy v životě zavináče" bohatší.
Pak již nadešel onen den, venku sněžilo, tálo a bylo pod mrakem, ale to nám mohlo být ukradené. Na obřad jsme si dojeli tramvají č. 9, neb se konal na Žižkovské radnici. Již v tramvaji jsme se střetli s našimi svědky a svorně dorazili na místo samé. Tam jsem se já převlékla z kozaček do slušivých letních pantoflíčků a odešli jsme do předmístnosti čekat, až vybaví oslavence před námi. Pak už to šlo ráz na ráz, sebrali nám občanky, ustřihli jim rohy, s paní varhanicí jsme vybrali něco hudby, matrikářka si nás čtyři pěkně seřadila a za tónů písničky Maria z West Side Story se šlo na to. Kupodivu jsem cestou ani nezakopla.
Byli jsme představeni panu oddávajícímu zastupiteli, kterému cukalo víčko. Dozvěděli jsme se, že máme spolu vybaveny majetkové poměry a taktéž zařízeno bydlení. Inu, nepamatuju se, že bychom to někomu sdělovali. Pak pan zastupitel pronesl krátkou údernou řeč, kterou jsem sice poslouchala, ale o čem byla, dohromady nedám ani náhodou. Oba jsme řekli ano, čemuž jsem se zasmála, protože mi to, nevímproč, přišlo velice vtipné, vyměnili jsme si prstýnky a polibky, podepsali se na nějaké úřední lejstro a bylo hotovo.

 

Za několik minut jsme již byli venku. Tak a to je skoro konec pohádky. Pak jsme se šli přežrat do úžasné žižkovské hospody U Houdků a druhý den prožít ono zmiňované mecheche. Ale o tom zase příště, milé děti!

PS: A ještě nám tam zahráli Moon River a melodii z Tenkrát na Západě.

přidal valkil pátek, 17.02.2006, 15:59:00, Komentáře (3)

. . .

Co nám kohout loni nakokrhal?
v rubrice Mimoděj

Zanedlouho opustíme rok Kohouta a přivítá nás Pes. Co nám kohout nakokrhal a co zaštěká písek?

Už je konec ledna a já si říkám, jestli nezhodnotit ten minulý rok a vyhlédnout do toho letošního. Žádná předsevzetí jsem si letos nedala, jako ostatně nedávám nikdy a pokud jsem tak někdy udělala, pochybuju, že jsem byť jedno dodržela. Takže hodnotit rok 2005 na základě vykonaných předsevzetí nemá cenu. A jaký vlastně byl? Především v určitém směru docela plodný.
Zůstala jsem ve stejném zaměstnání, i když jsem si v koutku duše říkala, že nevím, jestli to ještě má cenu. Byl mi snížen plat a zvýšen nájem. Začala jsem "tvořit" tady na ten blog. Byla konečně v Anglii, teda spíš v Londýně, kam jsem se chystala dlouhá léta. Když o tom tak uvažuju, zase tolik se toho loni neudálo, nebýt toho, že to byl pro mě docela přelomový rok (a ještě zásadněji se přelomí letos). Loni jsme vymetli docela dost koncertů, mimo jiné zaskákali v Táboře na Caveovi, byli na dvou povedených svatbách (snad se vyvinou lépe než ty dvě z předloňského roku), přivítali několik potomků našich kamarádů. Měla jsem sraz se základkou, a tak po 14 letech viděla mnohé dlouho neviděné spolužáky. Měli jsme sedmou premiéru našeho divadelního spolku. A Janda v loňské sezóně začal skákat, takže teď musím řešit dilema, jestli fandit jemu (z národní hrdosti), nebo Ahonenovi, který je mým favoritem už dlouhá léta. Naštěstí jim to v této sezóně skáče podobně a já můžu s radostí sledovat můj dlouholetý oblíbený sport.
Letošní rok bude kulatý a sudý. Kulatý jak na těle, tak na duši. Dorážím pomalu ale jistě k třicítce, wuxia ještě dřív než já. Jistý přelom zaznamenáme už za 14 dní, kdy do toho v sudém termínu praštíme. Mám ráda lichá čísla a když se nás lidi poptávali, kdy se teda konečně vezmeme, oháněla jsem se čísly: "Musíme v nějaký lichý rok, a kdyby nám to náhodou nevyšlo, tak ať je lichý alespoň den a měsíc." No výmluvy, samozřejmě. Podaří se nám to (snad) v sudém dni sudého měsíce i roku. Jak to někdy krásně umí nevycházet :-)
A pak už další skok, někdy kolem května, kdy přiskáče žabák. Inu, nechme se překvapit, co nám letošek ještě nakváká.

PS: Včera mě poprvé pustili v tramvaji sednout. Zvláštní pocit.

přidal valkil středa, 25.01.2006, 16:26:00, Komentáře (5)

. . .

Rodné záležitosti
v rubrice Mimoděj

Nedávno jsem zjistila, že 27 let žiju s neplatným rodným listem. A nikdy to nikomu nevadilo. A chci-li se třeba vdát, potřebuji k tomu oddací list mých rodičů.

Proč? To je jednoduché. Naši se brali, až když mně byly 2 roky, takže mi v rodném listě zůstala máma pouze se svým rodným, a tedy neplatným jménem. Na úpravu v mém listě se tenkrát nějak už zapomnělo. A tak jsem si teď obstarávala nový rodný list. Především jsem k tomu potřebovala oddací list našich, abych doložila, že se fakt vzali a že se tedy máma jmenuje, tak jak se jmenuje. Našla jsem ho kupodivu docela rychle, hned vedle rozvodového listu a rozvodového protokolu. Odeslala doporučeně v úterý v 6 večer z pošty v Příčné ulice a už v pátek jsem obdržela doporučený dopis z rychnovského úřadu. Neskutečné! Ani se mi nechtělo věřit, že jsou tak rychlí, ale opravdu, v obálce se vyjímal krásný nový rodný list, na kterém je už snad všechno v pořádku. Škoda, že postrádá ten nános mých prožitých let. A taky informací je na něm méně. Když jsem například porovnávala rodný list a oddací, mohla jsem zjistit, jak pracovně postupoval můj otec. V době mého narození byl pouze geodetický figurant, když mi byly dva roky už dokonce geodetický měřič. Teď už se do listu zaměstnání rodičů neuvádí.
Když už jsme u těch oddacích a jiných listů, napadlo mě tady převyprávět, jak se vlastně naši brali. Podle mě se ani vzít nechtěli a asi by žili (až do svého rozchodu) na hromádce. Jenže chtěli byt a chtěli ho v Praze. Jeden se jim namanul přímo v centru (výměna za nějakou holešovickou garsonku), ovšem mohli ho dostat jedině jako sezdaní. To se dozvěděli jedno říjnové pondělí, oddací list vyžadoval místní národní výbor do středy do poledne. Inu, tak začali jednat. Máma znala někoho na vambereckém úřadě, tak to v úterý zařídili, ve středu o osmé se tam vzali za přítomnosti dvou svědkyň, takto zaměstnankyň tamního městského národního výboru. Neměli kytku, prstýnky, hosty, ani hostinu s rozbíjením talířů a pojídáním knedlíčků jednou lžící. Tatík sbalil nutnou listinu a ujížděl s ní ku Praze, mámu mezitím vyhodil v Kostelci, kde ona svou svatbu oslavila s blízkým sousedstvím. Byt v Praze dostali, máma tam bydlí dodnes. Naši se za 11 let rozvedli, ale neřekla bych, že je někdy mrzel takhle narychlo uspořádaný sobáš. Tatík si koneckonců svoji další ženu bral obdobně, akorát jejich prvorozenou dcerku nenechal čekat o dvou let, ale stihl to ještě asi 14 dní před jejím narozením.

přidal valkil úterý, 10.01.2006, 12:22:00, Komentáře (1)

. . .

Juž 2006
v rubrice Mimoděj

Tak už máme Vánoce za sebou.
Přežila jsem je kupodivu bez střevních kolik, žlučníkových záchvatů i žaludečních nevolností. A byly docela pohodové, až na ty nervy, které se uklidnily 30. prosince a budou snad ještě klidnější v průběhu tohoto týdne. Dostala jsem od Ježíška něco svršků i spodků, ani kultura mě neminula. Ale asi jsem nebyla dostatečně hodná, protože knížka, kterou jsem si jako jedinou vysloveně přála (ostatní jsem nechávala na vkusu dárců), nedorazila. Zato jsem dvakrát obdržela Márquezův Podzim patriarchy, tak ho zkusím za něco směnit.
Do Nového roku jsem vstoupila směle, plna očekávání a hned 2. ledna usedla zubařovi do křesla. Není nic ideálnějšího po obžerských svátcích. Mám pocit, že jsem jim tam vypotila alespoň kilo. A dostala další nečekaný dar – plombu do čtyřky vpravo nahoře (a ještě dvě přibydou, eejch). Takhle to vypadá, když se k zubařům chodí až skoro po pěti letech. Teď se trápím v práci a nemohu se do ní vpravit, tak je možné, že přispěji na můj zanedbávaný blog i nějakými příspěvky.
Tož do Nového roku co nejvíce skoků. A pokud možno zdravých.

přidal valkil pondělí, 2.01.2006, 13:26:00, Komentáře (1)

. . .

Tak nějak všelijak
v rubrice Mimoděj

...ehm, ehm 24.

Dneska mi došlo, že už za měsíc tu jsou zase Vánoce. Mám divný pocit, že si přesně tuhle větu říkám nějak moc často. Letos je ovšem zajímavé, že mi nic tu blízkost Vánoc nenaznačuje. Dokonce snad i obchody slevily z předvánočního tlaku na nebohé peněženky bližních. Tedy alespoň mě zatím žádná blejskátka, ozdůbky, balíčky ani dudlaj dudlaj viditelně nebouchly přes oči. A to mi v minulých letech připadalo, že se s vánoční výzdobou začíná čím dál dřív. Ani nepozoruju žádný zásadní shon, který samozřejmě bude, ale zatím na mě Praha působí dost klidně. Že bych ještě po návštěvě anglické metropole trpěla představou, že tady vlastně skoro nikdo nežije? Stěžovat si na ten klídek nebudu, vlastně mi hodně vyhovuje. Šak on ten šrumec přijde a ještě budu se slzou v oku vzpomínat.
Co je ještě šílenější, že za necelý měsíc se odehraje premiéra nového kousku divadelního zespolku Kuplet, v němž si taky semtam střihnu nějakou tu roli. Akorát, že mi přijde, že letos to nějak moc nemáme nazkoušený, texty snad jakž takž (já ano, mám ho skoro zapamatováníhodný), ale pódiové ztvárnění krapítek chybí. Ale ono se to taky nějak vyvrbí, to bych se nebála. Taky třeba do té doby zkrachuje prostor, ve kterém se hodláme předvádět a bude vymalováno. Tedy teď doufám, že předchozí věta je opravdu jen můj žert a nedojde na nejhorší.
V sobotu mě čeká sraz naší třídy ze základky, na což jsem mimořádně zvědavá, protože se vlastně nic pořádného nekonalo od našeho opuštění krásné dívčí školy ve Vodičkově ulici. Alespoň já se ničeho neúčastnila a některé spolužáky jsem tedy neviděla dobrých 15 let. Zpočátku to vypadalo na nějakou menší sešlost, ale dostávají se ke mně zprávy o dalších přibyvších, kteří by měli dorazit. Tak posléze poinformuju.
9. prosince jdu téměř po pěti letech k zubaři, fujky fuj, bojám. Ale dobře mi tak.

přidal valkil čtvrtek, 24.11.2005, 16:19:00, Komentáře (0)

. . .

Podzimní
v rubrice Mimoděj

Tak už je tu pěkně pošmourný podzim. Ale dal si na čas a celý říjen nás oblažoval svojí světlejší tváří. Ještě se s hřejivým sluníčkem přihlásil o prodlouženém víkendu a v pondělí nás obstoupil chladem. Ráno jsem se tetelila, stromy a tráva byly ojíněné a tramvaj vymrzlá. A dnes je pro změnu zataženo, nevlídno, lezavo a spavo. A mně se nechce nic dělat, zívám a nejradši bych se zabalila do deky, dala si čaj s medem a četla si. Aspoň ten čaj jsem si dala.

O víkendu jsme navštívili páně Fučíka a choť, abychom se podívali na jejich ratolest. Při té příležitosti jsme se prošli kolem Hostivařské přehrady a bylo fakt nádherně. Slunce jako by vše prosvítilo, po zemi rozfoukané různobarevné listí, konec října, jako když vyšije. A mně došlo, proč mám podzim tak ráda. Všechno působí tak krásně neuspořádaně, každej list jinde, smést je na jednu hromadu nemá cenu, protože je vítr za chvíli stejně zase rozfouká, každý má jinou barvu, ale oku lahodící. Stromy napůl opadané, takový trošku chaos, což mně, která nemusím puntičkářskou upravenost, hodně vyhovuje. A bylo ještě teploučko. I když ne tolik, že bych stejně jako nějací dva otužilci u přehrady zvolila koupání :-)
Co jinak nového? Kromě zvýšení nájmu, což jsem zde již zmiňovala, mi taky snížili plat. No nevim, nějak se ten můj zaměstnavatel s domácím špatně dohodli. Doufám, že to snížení je jen dočasné, i když před Vánoci fakt nepotěší. Teď je nějaký prapodivný období, kdy pořád čekáme na nějaké verdikty. Čekáme a čekáme a jsme trochu nervózní, nebo aspoň já. A do toho se tu plácám v práci a dneska mě to fakt fakt fakt ani trochu nebaví.
A taky to vypadá, že bych do toho příštího roku měla asi opravdu definitivně dospět. Nebo ne? :-)

přidal valkil středa, 2.11.2005, 10:24:00, Komentáře (1)

. . .

London Calling
v rubrice Mimoděj

Wuxia sice již náš týdenní pobyt v Londýně lehce shrnul, ale já musím též. S odstupem to nejde jinak než trochu porovnávat.

Dneska jsem po dlouhé době vlezla do pražského metra a můžu říct, že proti tomu londýnskému je nesrovnatelně příjemnější (ač za normálních okolností metro nevyhledávám, nějak mě netěší ta představa jízdy temnou dírou), neboť je větší a vzdušnější. Londýnské metro bylo stísněné i pro mě, trpaslíka, natož pak pro skoro dvoumetrového wuxiu. Malé a nízké byly tunely i samotné vlaky. Navíc tam bylo absolutně nedýchatelno a dusno. Proto jsme se na radu starších a zkušenějších, tedy zejména zkušenějších, neboť ve skutečnosti jsou mladší, po Londýně dopravovali hlavně místními dvoupatrovými busy. A to byl neuvěřitelný zážitek, doporučuji všem – pěkně do patra úplně dopředu a vyhlídková vyjížďka po Londýně je dokonalá. Navíc řidiči jsou divoši, a tak to těmi uličkami mastí, zatáčka nezatáčka, že má člověk strach, aby ho někde nepřeklopili.
Když jsme se v neděli vraceli do Prahy, překvapilo mě, jak je krásně prázdná a vzdušná, nikde žádná auta, žádní lidé. Já vím, neděle po poledni, ale skoro stejné mi to připadalo i v pondělí. Protože Londýn je plný všeho, miliony dopravních prostředků, lidí, domů, nahuštěných na sobě téměř neprodyšně. Ale taky plný parků a stromů. Tohle město určitě stojí za návštěvu, protože tak nějak sálá energií a je hrozně živé a jakoby vstřícné. Prošli jsme toho hodně, i nějakou tu hospodu navštívili. Viděli Big Ben, svačili v Hyde Parku, prolezli skrz naskrz Tate Modern Museum, v British Museum si prohlédli, co Angláni nakradli ve světě :), nakoupili na Oxford Street, živili se sednvičema, dali si fish&chips. A jednou i pravou britskou snídani, ke které jsme se ovšem odvážili až o půl páté odpoledne, a i tak to bylo peklo. Fazole, rajčata, párek, vajíčko, slanina a olejem nacucané osmažené toasty, to vše zalité kafem (protože bylo v ceně) zničí nejednoho strávníka. To bych po ránu asi nepojala. A pokud ano, mohla bych si už tak dát maximálně čaj o páté, víc ani ťuk :o) Ale musím vyzdvihnout chuť slaniny, protože to je fakt něco. Zato osmažené toustíky mi nejely.

Taky jsme se s mnohými shodli, že anglické jídlo je nepřenosné, to co tam jakž takž chutná, u nás je jaksi nijaké. Máma jezdí do Londýna často a téměř pravidelně vozí domů nějakou pochoutku, která je „fakt výborná“. Tady ji ochutná a zahodí. Plýtvání jídlem, říkala jsem si. Když jsme se vrátili my, zbyly nám nějaký sendviče, které jsme v Londýně jedli s velkou chutí. Chtěla jsem je pojíst k svačině, ale jaksi mi to nechtělo vlézt do krku. A ne a ne! No, nesnědla jsem je. Že by to bylo tím, že už jsem si předtím dala chlebík (šumavu) s máslem a baladůrem?
Ovšem, co bych tady uvítala, je anglická Coca-cola, která by asi všude na světě měla chutnat stejně, ale není tomu tak. Před chvílí jsem jednu popíjela tutaj a je opravdu sladší. Ta nahořklá chuť v Londýně mi seděla mnohem víc.

Tímto ještě posílám do Londýna velké díky našim milým hostitelům a za odměnu (nebo za trest?) jim, až se vrátí do domoviny, nasmažím 10 kilo bramboráků. Tak se tam, holoto, mějte pěkně a dejte si na nás Campbellovu polífku :-)

přidal valkil úterý, 4.10.2005, 15:35:00, Komentáře (2)

. . .

A zase o rok
v rubrice Mimoděj

Na oslavu svých zářijových skorokulatin jsem si z hlavy vyškubla jeden šedivý vlas (normálně by jich bylo víc, ale barva na vlasy – červenofialová dělá své), dala si do kafe nanukový dort a po hrozně dlouhé době se zvážila. Nakonec jsem byla vcelku mile překvapená, protože jsem od té protivy digitální čekala ošklivější číslo. Sice mám víc než při posledním vážení před pěti lety, to je jasný, ale na této váze jsem už jednou byla a to mi bylo 19 (tenkrát to ale byla síla), takže jsem aspoň o svém slavném dni neuronila kroupu. Což ovšem neznamená, že můžu být v klidu, naopak, až za dalších 5 let vlezu na váhu, chci mít úplně stejně, a ani o deko víc :o)
Od maminky jsem dostala vál, asi už vypadám na to, že bych měla začít péct buchty. A já mám furt pocit, jak jsem děsně mladá, přitom si trhám stříbrný vlasy a i máma, která mě vždycky pouze oblékala a tvrdila, že mě nějakou výbavou a domácími potřebami nebude kazit radost, si mě už označkovala za dospělou. Takže už jen ten váleček, Vánoce jsou za bukem a můžu se dát do pečení. Akorát ta zástěra chybí.
Kromě toho všeho mi k narozeninám domácí zvedli nájem a drahý wuxia mi daroval Life Aquatic with Steve Zissou, což je výtečnej film, o kterém jsem chtěla něco napsat, ale zjistila jsem, že absolutně nevím co. Je to šílenost, ve které hraje Bill Murray, Willem Defoe a Cate Blanchett a odehrává se to na moři, protože hlavní hrdinové jsou podmořští badatelé, kteří o životě pod vodou točí ztřeštěné dokumentární filmy. Life Aquatic je dost podivný a nedivila bych se, kdyby ho někdo nepojal. Ale mě sedl absolutně, svou šílenou roztomilostí (mnohé podvodní záběry jako by vypadly z filmů Karla Zemana), které dodává kouzlo i oblíbenec Bill Murray alias Steve Zissou.

A za rok kulatiny a definitivní dospělost? U mě asi těžko, ještě se na to necítím, ani s válem pod dřezem.

přidal valkil pondělí, 3.10.2005, 16:29:00, Komentáře (0)

. . .

Čisté radosti
v rubrice Mimoděj

V pondělí byl nádherný den, jeden z těch, které mám z celého roku nejraději, proto mi to nedá, abych se z něj nevypsala. Ještě je léto, ale ne tak docela, už je podzim, ale ne úplný. Prostě léto, léto babí. A začalo překrásným ránem.

Vyběhnu z domu a zprava mi do očí zasvítí slunce, oslepí mě, takže se málem srazím s projíždějícím sousedem a jeho psy. Houknem na sebe pár usmívajících se frází a já se můžu pustit dál, z příkrého kopce přímo dolů k tramvaji. Sem ještě sluníčko nedosáhne, a tak se trochu oklepu mrazivým počasím, které umocní i lesní stín táhnoucí se podél celé cesty. Přidám do kroku, vlastně běžím, tramvaj jede za chvilinku. Produpu až k plotu jednoho nakladatelství, kde na mě štěkne pes, vyběhnu schody, přes mostek rovnou do tramvaje, která právě dorazila. Ranní opar se pomalu začíná zvedat a odhaluje nádherně modrou oblohu. Slunce se opírá plnými dávkami do tramvajových oken, takže je v ní příjemně teplo a chodidla, která jsou jen v sandálech, trochu pálí, jak se ohřívají. Koukám kolem sebe, podzim se už opravdu začíná hlásit, mnohé stromy se halí do barev. Vltava se pohupuje jen lehounce, blýská se od světla. Za nedlouho uvidím Podolskou vodárnu, která je ohromná a hrozně hezká. A hned za ní na skále Vyšehrad, na jaře je skála celá obrostlá žlutými kytkami. Přede mnou železniční most a po pravé ruce kubistické domy, a pak už vykukuje Pražský hrad v plné své kráse. Pokaždé mě udiví, jak je ohromný. Mnohá z jeho oken hází prasátka. Přijedeme na Palačák k Sedícímu býkovi a mě mrzí, že tady zahýbáme na Karlák. Raději bych dál kolem Vltavy, kterou lemují z obou stran nádherné domy, posléze nám do silnice nakročí Tančící dům a Mánes o kus dál před ním jakoby poplašeně uhýbá.
A pak už vjedeme do trošku ztěžklých ulic a já posléze půjdu kolem zaplivané Masaryčky do práce. Ale i tak vím, že to bude dnes moc pěkný den.

přidal valkil pátek, 30.09.2005, 16:00:00, Komentáře (0)

. . .

Kápněte božskou
v rubrice Mimoděj

Inspirovala jsem se u wuxii a taky si kápla božskou. Dle časopisu Týden exklusivně pro Bosorka blg.

Kterou knihu jsi naposledy dočetl?
Robert Merle: Smrt je mým řemeslem, a před tím dorazila sérii Nadace od Asimova.

Kdybys měl možnost prožít jeden den v tebou vybraném uměleckém díle, které by to bylo?
V některé z knih Gaba Márqueze, horko, sem tam nějaký stín, prach, magie.
A po přečtění mé poslední knihy i vím, kde bych den nechtěla strávit ani za nic.

Kterou báseň umíš nazpaměť?
Šla šlukačka podle moře, potkala tam bachoře,
bachoř se vrátil, šlukačku zmlátil

Kdyby ses stal diktátorem vkusu, jaký zákaz či nařízení bys učinil jako první?
Nezakázala bych nic, každý svého vkusu strůjce. A já můžu zavřít oči, kdykoli chci, chci-li.

Máš nějaký oblíbený kýč?
Švédské popové kapely počínaje Abbou, přes Roxette. A hlavně Ace of Bace.

Máš doma nějaký výtvarný originál? Jak jsi k němu přišel?
Mám několik, od stejného autora. Dar přítele IH.

Byl jsi někdy na taneční párty?
Myšlena-li taneční zábava jakožto taneční zábava, pak nikoliv. Ale ono takový disko v Maleticích…:)

Koho bys dnes obsadil jako dobrého vojáka Švejka?
Švejk nikdy nebyl můj šálek čaje, takže nevím. Nechme ho Hrušínskému. Ale tohle si neodpustím – nejlepší postava je dle mě feldkurát Katz.

Patří reklama do umění?
Jistěže. Podívej se brokolice, jak se snaží velice.

Tři nejoblíbenější:
Desky: Nick Cave & The Bad Seeds: Let Love In, Faith No More: Angel Dust, David Bowie: Ziggy Stardust a mnoho, mnoho dalších. Toto namátkou vybráno.

Filmy: Underground, Podraz, Fargo a mnoho, mnoho dalších. Toto namátkou vybráno.

Spisovatelé: Gabriel Garcia Márquez, William Saroyan, Boris Vian. A Hermann Hesse.

Malíři: Paul Klee, Marcel Duchamp, Jean-Michael Basquiat (a obecně futurismus, kubismus, dadaismus)

Televizní pořady: Sem tam ulítnu na nějakém seriálu – Šest v tom, Everwood, Raymonda má každý rád.

přidal valkil úterý, 6.09.2005, 12:00:00, Komentáře (1)

. . .

Veni...
v rubrice Mimoděj

Tak máme za sebou první letošní trošinku delší dovolenou. Byla slunečná, houbová, památková a svařená.

V pátek jsme nasedli do vlaku na Nádraží Braník, který máme pár kroků od domova a odjeli kolem Vltavy a Sázavy do Kamenného Přívozu jen tak se projít kolem řeky a zase zpět. Mně šlo o tu cestu vlakem, která je couravá a pěkná, zvlášť pak na kopcích nad Sázavou.
V neděli jsme byli v Litomyšli, podívali se do Portmonea na Váchalem vymalovaný domeček, prošli si tohle hrozně hezky upravené a čisťounké město. Poseděli jsme v kláštěrních zahradách, prohlédli si zvnějšku zámek, kde si na nádvoří poslechli japonský sbor zpívající Proč byhom se netěšili. A pak se nechali zlákat do zámeckého sklepení na výstavu soch Olbrama Zoubka. Dole byla zima a jako prémie podávaný silný svařák, který jsme slušně pocítili, když jsme vylezli na odpolední sluníčko. A pak si ještě jednou prošli podloubími Smetanova náměstí s odbočkami do vymalované ulice Josefa Váchala a Umrlčí. Byl to hezký výlet.
Další den jsme měli v Kutné Hoře sraz s Charvátojc a Docentem. Zašli jsme si do pověstné Kostnice, kterou jsme měli i s odborným výkladem páně Doktora, takže jsme věděli, kam která kost původně patřila a která díra v lebce je následkem bojů a která nešikovností instalujících. A že z kostí poskládaný Turek má v hlavě napíchané žeberní kosti a květina vedle něj je z kosti pánevní. Úžasný výklad :) Pak jsme zaběhli do muzea tabáku, pokochali se pohledem na historické krabičky (v roce 1938 stálo 10 ks cigaret zn. Zora, což je oblíbená lidová kulatá cigareta, 1 Kč a byly takto nejlevnější – škandál) a na nádvoří chrámu zhluboka nasávali tabákovou vůni. Prošli jsme si Kutnou Horu k Chrámu Svaté Barbory a zase zpět, odskočili si na "báječné" hamburgerové menu a pak už nás Docent odvezl na svou chalupu, kde jsme se koupali, rožnili, mastili Sims, koukali na nový trailer na Ohnivý pohár, poslouchali Marušku Rottrovou a tak vůbec.

Následující den jsme chtěli zamířit na houby. Sami sebe jsme ovšem sbírali krapítek déle, a tak nakonec s jedním velkým košem, jehož následné prázdnoty jsme se obávali, vyrazili až ve čtvrt na jednu v les. Práznota nás však již po dvou krocích do lesa nestrašila. Hele, tady babka a támhle další a taneční rej bedel a Hugo má praváky. Košík byl z 1/4 zaplněný. Potom to chvilinku vypadalo bledě, ale pak jsme zase vstoupili do houbového ráje. Letos je to opravdu úroda nad úrodu. Houby se nehledají, ale sbírají. Když nám koš přetékal a houby jsme začali ztrácet, vydali jsme se jinou cestou zpět, ale co to nevidíme, zase podoubák a hříbky, babky, koloděj ...tuhle tady přece nenechám, jéjej a tyhle kluky sametový taky ne, a pak už jsme měli hub plný trička a bylo jich moc a moc a kupodivu jsme jich ani tolik nevyhodili. U stolku pod slunečníkem jsme je očistili a nakrájeli a odpoledne byla smaženice. Mňam.

přidal valkil pátek, 2.09.2005, 8:18:00, Komentáře (1)

. . .

Luka NJ Fest.
v rubrice Mimoděj

Opět po roce pouť

A k loucké pouti patří neodmyslitelně místní pouťové koláče, které jsou eňoňuňo mňamy – tvarohové, sypané strouhaným perníkem a cukrem, navrch polité máslem, prostě dietka, jak se patří. Tyhle koláče peče každá rodina ve vsi (pardon, wuxio, v městečku) a ne v malém množství, 20 kusů – a jsou to velké koláče – není výjimka. V neděli pak všechny rodiny nasmaží řízky a uklohní bramborový salát (opravdu snad všechny!), takže když se okolo 11 dopolední vydáte na procházku do centra dění, slyšíte prskání oleje a kolem se šíří vůně smažené strouhanky.
Co ještě k takové správné pouti patří? Moře cetek a nepoužitelných věcí (popřípadě pouze jednou použitelných), vietnamské hadry "čimvicproužku" a vikslajvantový pásky, světský a jejich atrakce taky na jedno použití – po letošní další nehodě bych teda na nic z toho už nevlezla – a samozřejmě zábavy a pivo.
Letos jsme byli v podstatě hodní. Nebo líní? Protože v předchozích letech jsme vymetali všechny zábavy v místní Sokolovně, nebo byli v hospodě. Minulý rok jsme vynechali Sokolovnu, ale celou pouť strávili v putyce U Kuřítků a letos jsme to zopakovali, ovšem pouze jeden večer. V sobotu se tam odehrávala zábava pod širým nebem (ano, bábičky v okolí si moc nepospaly). Hráli Major major, které jsem už měla tu čest několikrát vidět, ale tentokrát vystupovali s jiným zpěvákem, kterého jsem ovšem už měla taky čest vidět – v jihlavském provedení Jesus Christ Superstar, jež nazvali Ježíš, hrál Jidáše. V tom kusu byl nejlepší ze všech, i když nezapřel svůj předobraz Bártu. A nutno říct, že Bárta mu je asi předobrazem stále a pořád, i na "fesťáku" v Lukách. Zpěvák z Majorů mu je podobný, zpívá podobně, tedy snaží se zpívat podobně a vůbec je celý takový bártovatý. No, já se docela pobavila :) Mišák se asi moc nepobavil, zalomil to na supermana už v deset, jak se pobavil wuxia těžko říct, já se bavila jeho filozofickými výlevy, kterým nerozuměl ani on sám. A dodnes nerozumí.
Takže to byla pouť, jak má být, i když mnohem mnohem mírnější než v minulých letech. A dostala jsem srdce z pouti a koupila si ponožky. Loucké koláče rulezz.

přidal valkil pondělí, 22.08.2005, 15:30:00, Komentáře (1)

. . .

Dětinštím?
v rubrice Mimoděj

Asi jo, jsem neskutečnej hračička a to mě v mých letech přivedlo zpět do školy. A ne jen tak do ledajaké. Do Bradavic!

Že jsme posedlý Harry Potterem, je mnohým již známo, komu ne, tak znovu říkám. Ano, lapil nás loni o prázdninách do pasti. Příští týden to už bude rok, co jsme spadli pod jeho spáry, co jsme na něm závislí. Číst pořád dokola knihy a koukat na filmy je moc hezké, ale chce to ještě něco. Účastnit se.
A tak když se otevřela bradavická škola, nelenili jsme, a s mými novými spolužáky -mrzimorským Henry Leem a Egonem Moudiváčkem, nebelvírským Jamesem Tiberiem a havraspárskou Klarus Mudrus – se taktéž přihlásili.
Takže s kým máte tu čest? Dovolte mi, abych se představila. Jmenuji se Bosorka Lullaby, jsem prvním rokem v havraspárské koleji, vlastním hůlku 11 a čtvrt palce dlouhou z mahagonového dřeva s výplní chlupu z žíně chiméry. Taky jsem si koupila výra velkého, kterému jsem dala jméno Joshua, abych si mohla s bradavickými přáteli posílat zprávy soví poštou. V současné době mám 914 bodů a na kontě 266 galeonů, 14 srpců a 23 svrčků. kromě toho všeho jsem si v Příčné ulici ve frcu koupila Fénixe, u Madame Malkinové se oblékla do slušivých černých šatů paní Tajemné a Kalhot "Tisíce kapes", v Kaňourech a Krucánkách pořídila nezbytné učebnice a ve Šprýmech a kratochvílích samozřejmě nějaké ty blbůstky.
Jo, ale jinak jsem úplně normání. Fakt!
Takže Colloportus!

přidal valkil čtvrtek, 30.06.2005, 12:18:00, Komentáře (2)

. . .

Bob’s Dead
v rubrice Mimoděj

Představitel jednoho z mých nejoblíbenějších záporáků, ze kterého jsem se svého času měla opravdu strach a lezl mi do neobyčejně hnusných snů, je již téměř deset let po smrti. Což mě dost překvapilo.

Základem k tomuto zjištění byla debata s mým drahým o správných záporácích a padouších, resp. nastartovala to otázka, zda Ralph Fiennes bude dobrý Voldemort, či ne. Ještě než se vědělo, kdo Pána zla ztvární ve filmu, často jsme se společnými potterpostiženci řešili, kdo že by byl tím nejděsivějším Voldemortem a kromě jiného nás napadl např. Michael Wincott, herec, který se skvěle zhostil mnoha padoušských rolí, vzpomenu třeba Vránu, Zvláštní dny nebo Dead Mana. Je to záporák, jako když vyšije, prostě to má v sobě a navíc oplývá úžasně nakřáplým výhružným hlasem. Jenže je původem Kanaďan a drahá Rowla si vymínila, že v HP filmech by se měli předvádět jen britští herci (zajímavé, že režisér Columbus je Amík), takže nám bylo jasné, že Michael má nejspíš smůlu.
Když s velkou slávou oznámili, že Voldyho bude hrát Fiennes, byla jsem zklamaná. Mám ho docela ráda, ale nějak mi nepřijde natolik hrozivý a hlavně je to jen herec, který bude hrát Voldemorta. Dospěli jsme totiž k názoru, že správné záporáky by měli hrát neznámí herci (či neherci). Kupříkladu takový Ted Levine jako Buffalo Bill v Mlčení jehňátek neměl chybu, možná i proto, že si ho málokdo spojil s jinou rolí. Byl to opravdu Buffalo Bill, ne Ted Levine.
Stejně tak rekvizitář Frank Silva, kterého si při natáčení Twin Peaks všiml David Lynch a přidělil mu roli. Roli děsivého Boba, kterého stále vidím s šíleně rozšklebeným výrazem, jak se schovává za postelí Laury Palmer. Uff, fakt jsme se ho báli. Minulý týden jsem přemýšlela, co s ním asi je, jestli třeba náhodou ve filmu neprorazil, nebo jestli se vrátil k technické práci. Takže jsem trochu hledala a zjistila, že svůj první a poslední herecký výstup ve filmu (Twin Peaks: Fire Walk With Me) přežil pouze o tři roky. Letos v září to bude 10 let od jeho smrti.

Bobe, byl jsi fakt ten nejděsivější záporák. 

přidal valkil úterý, 14.06.2005, 14:33:00, Komentáře (0)

. . .

Z pe...e klika
v rubrice Mimoděj

Předem upozorňuju, že nejsem abstinent, naopak ráda si nějaké to pivko či červené vínko dám. Panáky už méně, ale stane se. Jako teď ve středu, díky čemuž jsem zažila následující. A fakt to nikomu nepřeju.

Celý článek

přidal valkil pátek, 3.06.2005, 16:01:00, Komentáře (2)

. . .

So plk!
v rubrice Mimoděj

Dlouho jsem přemýšlela, jestli se přidat deníčkové blogmódě. Dlouho jsem jí odolávala. Až do dneška.

Mnohokrát jsem byla v pokušení založit si blog a mnohokrát jsem to zase zavrhla. Přestože mnohé blogy pročítám a sem tam i nějakým tím názorem přispěju, nějak se mi nechtělo přidat se k té stále se zvětšující bandě deníčkářů, kteří touží sdělovat světu, co jsou zač a co si myslí.

Ale přece jen to risknu. Důvodů je několik. Jednak jsem hrozně ukecanej člověk a mám potřebu se se vším skoro každému svěřit, takže už je úplně jedno, jestli to budu šířit jenom ústně, nebo i písemně. Druhak jsem původní profesí vyučenej novinář, kterej se krapet odchýlil ze své nastavené životní cesty a dělá něco trochu jiného. Což mě dost mrzí a bojím se, že při psaní občas ztrácím půdu pod nohama a nerada bych ji ztratila úplně. Takže deníčkaření u mě bude jakousi formou cvičení se v písemném projevu. Jasně, mohla bych si psát deníček normální, do sešitku jako kdysi, a pak ho založit do šuplu. To dělám s mnohými svými pracemi, povídkami, básničkami a dalšími nejrůznějšími texty, které si nakonec čtu jen já sama, případně nějaký velký vyvolený, ovšem nejsem si jista, zda je to to správné. A pak, mnohdy přečtu skvělou knížku, vidím film, který mě nakrkne, a potřeba vyjádřit se k tomu je u mě někdy hodně dotěrná.
A negativa. Už jsem za svůj život rozepsala několik sešitkových deníčků. Týden dva to vydržím, pak se časové rozmezí mezi jednotlivými příspěvky prodlužuje a prodlužuje, až nedopsaný sešit skončí zahrabaný kdesi v papírovém harampádí. Tak uvidím, jak se popasuju s blogem. Inu, směle do toho.

přidal valkil pátek, 3.06.2005, 15:54:00, Komentáře (0)

. . .